Španělská socialistická dělnická strana: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Smazaný obsah Přidaný obsah
Addbot (diskuse | příspěvky)
m Bot: Odstranění 43 odkazů interwiki, které jsou nyní dostupné na Wikidatech (d:q138198)
m přidána Kategorie:Sociálně demokratické strany za použití HotCat
Řádek 96: Řádek 96:
[[Kategorie:Politické strany ve Španělsku]]
[[Kategorie:Politické strany ve Španělsku]]
[[Kategorie:Socialistická internacionála]]
[[Kategorie:Socialistická internacionála]]
[[Kategorie:Sociálně demokratické strany]]

Verze z 31. 5. 2013, 11:02

Partido Socialista Obrero Español (PSOE, českým názvem Španělská socialistická dělnická strana) je jednou ze dvou dominantních španělských politických stran. V současnosti zaujímá pozice levého středu. Vznikla roku 1879 a je druhou nejstarší stranou v zemi. Oficiální oslovení mezi straníky zní compañero. Udržuje vazby na odborový svaz Unión General de Trabajadores, ačkoliv vazby už nejsou tak těsné jako v minulosti.

Strana je součástí Strany evropských socialistů a členem Socialistické internacionály.

Ideologie

PSOE vznikla za účelem zastupování pracující třídy zrozené průmyslovou revolucí s deklarovaným cílem dosažení socialismu skrze revoluci. S postupem času se přeměnila z marxisticky revoluční na revizionistickou a reformistickou socialistickou stranou. Dnešní PSOE se popisuje jako strana zastupující demokratický socialismus, sociální demokracii a progresivismus.

Historie

Casa Labra, místo založení PSOE
José Luis Rodríguez Zapatero, generální tajemník strany (2000–2012) a premiér Španělska (2004–2011)

Strana byla založena začátkem května 1879 v Madridu dělnickým aktivistou a odborářem Pablo Iglesiasem. Přestože se zpočátku socialistům nedařilo nabýt výraznějšího postavení z důvodů represí státních orgánů, její účast na stávkách ji přinesla podporu mezi manuálně pracujícími vrstvami. V roce 1910 byl Pablo Iglesias v rámci prorepublikánských sil zvolen jako první socialista do španělského parlamentu.

Během Druhé republiky byla PSOE součástí Lidové fronty a její vlády. Během občanské války se strana rozdělila do tří křídel: levicové marxistické prorevoluční křídlo (mělo blízko k POUM a anarchistům), centristické křídlo (ve shodě s komunisty se stavělo se proti spontánnímu zabírání továren a půdy) a pravicové křídlo. Po vítězství Franca byla strana zakázána a její představitelé byli buď vězněni nebo odešli do exilu (exilovou PSOE následně provázely vnitřní spory o směřování strany).

Po návratu demokracie do Španělska byla strana opět legalizována (1977) a jejím dlouholetým generálním tajemníkem se stal pozdější premiér Felipe González. V roce 1978 se s ní spojila malá parlamentní Lidová socialistická strana. Na následující sjezdu proběhl souboj mezi reformisty a marxisty, přičemž evropští socialisté (především německá SPD) podporovali reformisty (na znamení reformy byl změněn i znak strany: knihu a kovadlinu nahradila růže v pěsti). V roce 1978 byla v referendu schválena nová španělská ústava, kterou PSOE podporovala. Roku 1982 vyhrála strana volby a přešla z opozice do vlády. Následně byla kritizována některými svými voliči pro příliš liberální ekonomickou politiku a nedostatečné sociální reformy. I přesto zvítězila ve volbách v letech 1986, 1989 a 1993. Hospodářská krize a státní terorismus oslabily popularitu strany, která pak nedokázala po dvě funkční období porazit vládní lidovce (přestože udržela silné pozice v některých regionech). Po prohraných volbách v roce 1996 odešel z čela strany Felipe González.

Po čtyřleté krizi ve vedení PSOE byl v roce 2000 byl zvolen José Luis Rodríguez Zapatero jako nový generální tajemník. PSOE se pod jeho vedením ostře postavila proti válce v Iráku. Po volbách 2004 se opět stala nejsilnější španělskou stranou. Podporovala tzv. euroústavu a evropskou integraci a provedla některé podstatné reformy, jako například uzákonění manželství osob stejného pohlaví. Zapaterova vláda také započala mírová jednání s organizací ETA, která však byla v roce 2006 přerušena. V roce 2008 potvrdila ve volbách své vedoucí postavení, když ještě navýšila počet svých poslanců v parlamentu.

Ve volbách 2011, po sedmi letech vládnutí, naopak strana dosáhla historicky nejhoršího výsledku od doby přechodu k demokracii. Ztratila také na komunální a regionální úrovni, vše zejména ve prospěch Partido Popular, ale i menších stran. Zapaterovým nástupcem se v únoru 2012 stal Alfredo Pérez Rubalcaba.

Volební výsledky

Grafický přehled počtu získaných mandátů PSOE v Kongresu
Volby do Kongresu
Volby
Hlasy
v %
mandáty
1977
5 371 866
29.39
118
1979
5 469 813
30.40
121
1982
10 127 392
48.11
202
1986
8 901 718
44.33
184
1989
8 115 568
39.60
175
1993
9 150 083
38.78
159
1996
9 425 678
37.63
141
2000
7 918 752
34.16
125
2004
11 026 163
42.59
164
2008
11 288 698
43.87
169

Organizace

PSOE zahrnuje i další socialistické strany s autonomním vedením v některých regionech:

Externí odkazy

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Španělská socialistická dělnická strana na Wikimedia Commons