Informovaný souhlas
Informovaný souhlas (někdy též poučený souhlas[1]) je formou informovaného rozhodnutí, kterým daná osoba vyjadřuje souhlas s určitou skutečností, respektive s provedeném určitého úkonu (například dotazníkového šetření). S pojmem informovaný souhlas se lze také setkat ve zdravotnictví, kde se využívá k vyjádření souhlasu s prováděním rizikových léčebných výkonů.[2]
Právní kontext[editovat | editovat zdroj]
První koncepce informovaného souhlasu byla formulována po druhé světové válce, v roce 1946 v rámci tzv. norimberském kódu, který vzešel z Norimberských procesů v reakci na pokusy na lidech v koncentračních a vyhlazovacích táborech.
V Česku je (v případě zásahu do tělesné integrity) nutnost informovaného souhlasu regulována § 93-103 občanského zákoníku. Souhlas musí být v písemné formě, pokud by mělo jít o oddělení části těla, která se již neobnoví, o lékařský pokus nebo zákrok, který není nutný (s výjimkou přechodných kosmetických zákroků).
Také zákon o zdravotních službách zajišťuje právo na svobodné rozhodnutí každého pacienta (souhlas bez nátlaku, § 34). Podle tohoto zákona je možná hospitalizace [(rozumí se doba delší než 24 hodin (§ 3, odst. 4)] pacienta a poskytování mu zdravotních služeb bez jeho souhlasu v případech, kdy je tato osoba nezletilá nebo s omezenou svéprávností, dále v případech podezření z týrání, stejně tak soudem nařízené ochranné léčby, záchrany života nebo v případě hrozby vážného poškození zdraví, nebo na základě příkazu hospitalizace jiným státním orgánem (§ 38).
Využití[editovat | editovat zdroj]
Informovaný souhlas je vyžadován ve výzkumech, které zahrnují lidské subjekty a jejich osobní údaje, bez ohledu na techniku sběru dat. Jeho podstatou je ochrana osobních údajů podle zákona o ochraně osobních údajů. všech subjektů výzkumu a informátorů. Takové údaje mohou být zprostředkovány jak písemně (dotazník), tak ústně (rozhovor), případně audiovizuálně (záznam pozorování). Účelem informovaného souhlasu je zmocnit autora výzkumu k nakládání a prezentování získaných dat. V případě online zpracování dat uživatelé většinou neví, s čím souhlasí.[3]
Podoba (náležitosti a forma)[editovat | editovat zdroj]
Rozlišujeme dvě základní podoby informovaného souhlasu, a sice aktivní a pasivní.[1]
Aktivní souhlas nabývá podoby písemného prohlášení, ve kterém subjekt výzkumu deklaruje, že byl informován zejména o:[4][5]
- účelu zkoumání, jeho průběhu, okolnostech a délce trvání,
- právech a povinnostech účastníků (např. právo pozdějšího odmítnutí účasti, povinnost zachovat anonymitu),
- možných negativních dopadech,
- odměně, byla-li sjednána.
Pasivní souhlas je uzavírán konkludentně (na základě projevu vůle), nenabývá tak přímo písemné podoby. Typickým příkladem je vyplnění dotazníku, při jehož vyplňování je udělen pasivní souhlas, pokud zúčastněný tak činil v dobré víře a nebyl k tomu nucen. Pasivního souhlasu je využíváno především při provádění anonymního dotazníkového šetření, a to především z důvodu slabého, respektive žádného vymezení práv a povinností mezi účastníkem a autorem výzkumu.
Rozlišuje se též souhlas udělovaný pouze k výzkumu a souhlas udělovaný jako souhlas se zprostředkování nabytých údajů třetí osobě, případně k prezentaci získaných dat.
Podmínky ujednání[editovat | editovat zdroj]
Informovaný souhlas by měl být ze své podstaty uzavírán předem, respektive před započetím zkoumání. V opačném případě se autor výzkumu vystavuje riziku, že subjekt výzkumu odvolá svou účast ve výzkumu, a tak znehodnotí celé zkoumání. Nicméně jej lze uzavřít i zpětně. Specifickým případem jsou kvalitativní přístupy, u kterých nelze vyloučit změnu postupu, cílů apod., a u kterých je proto nutné žádat o souhlas opakovaně.[5]
Udělení souhlasu může provést pouze osoba plně svéprávná. Za osoby, které nejsou plně svéprávné, podává souhlas zákonný zástupce.[1]
Osvobození od povinnosti[editovat | editovat zdroj]
Od povinnosti uzavření informovaného souhlasu se lze oprostit pouze z omezeného množství důvodů. Osvobození lze provést pouze okamžitou anonymizací, čili vypuštěním všech poznatků, které by vedly k identifikaci subjektu výzkumu. Informovaného souhlasu není také třeba, jedná-li se o sběr dat z historických (soukromých i veřejných) archivů, nevyžaduje-li to zákon, případně vlastník archivu.
Tzv. skrytý výzkum (výzkum vedený bez zjevného vědomí subjektů o jejich průběhu) lze provést pouze v krajní situaci, kdy by provádění výzkumu jako takového bylo blokováno držitelem veřejné moci ve státě.[5]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c REICHEL, Jiří. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Vyd. 1. Praha: Grada, 184 s. Sociologie (Grada). ISBN 978-80-247-3006-6.
- ↑ Informovaný souhlas. In: Velký lékařský slovník On-Line [online]. [cit. 2013-12-02]. Dostupné z: http://lekarske.slovniky.cz/pojem/informovany-souhlas
- ↑ https://techxplore.com/news/2023-02-americans-dont-companies-personal-dataand.html - Americans don't understand what companies can do with their personal data—and that's a problem
- ↑ Etický kodex výzkumu v rámci Slezské univerzity v Opavě. In: [online]. [cit. 2013-12-02]. Dostupné z: http://www.slu.cz/su/slu/cz/dokumenty/eticke-kodexy/eticky_kodex_vyzkumu_su
- ↑ a b c ČÍŽEK, Tomáš. Ochrana osobních údajů respondentů v sociálně-vědním výzkumu. [online]. [cit. 2013-12-02]. Dostupné z: http://www.socioweb.cz/index.php?disp=teorie&shw=488&lst=103
