Solnice (Týn nad Vltavou)
| Solnice | |
|---|---|
 Barokní solnice na levém břehu Vltavy | |
| Základní informace | |
| Sloh | barokní |
| Architekt | Antonio de Alfieri |
| Výstavba | 1708 |
| Současný majitel | soukromí vlastníci |
| Poloha | |
| Adresa | Týn nad Vltavou - Malá Strana, Solní ulice, Týn nad Vltavou, Malá Strana,  Česko |
| Ulice | Solní |
| Souřadnice | 49°13′9,37″ s. š., 14°25′26,69″ v. d. |
 | |
| Další informace | |
| Rejstříkové číslo památky | 19058/3-516 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Solnice je rozlehlá jednopatrová budova, která stojí na levém břehu řeky Vltavy na Malé Straně ve městě Týn nad Vltavou v okrese České Budějovice. Jedná se o poslední zdejší památku na dobu obchodu se solí, která se z Rakouska do Čech dopravovala po několik staletí po obchodních stezkách a pak po Vltavě na vorech.[1] I když budova později sloužila k jiným účelům, je jednou z mála dochovaných staveb tohoto hospodářského typu v Česku, a proto se stala chráněnou kulturní památkou.[2] Stavba je zároveň součástí městské památkové zóny Týn nad Vltavou, vyhlášené 19. listopadu 1990.[3]
Historie[editovat | editovat zdroj]
Historie dopravy a obchodu se solí se datuje od pravěku, kdy přes pohraniční hvozdy putovaly karavany se zbožím. Sůl pocházela z oblasti Alp, k nám přicházela hlavně po Zlaté stezce, jejíž jedna větev šla do Prachatic a odtud dále do vnitrozemí. V roce 1540 rakouský císař Ferdinand I. Habsburský začal prosazovat na českých trzích sůl ze solnohradského Gmundenu. Sůl se dopravovala z Gmundenu do Českých Budějovic po pozemních cestách a odtud dále po Vltavě. První loď se solí vyplula po Vltavě do Prahy se 125 soudky soli dne 28. září 1550.[4] Ke konci 16. století byl tok Vltavy upraven a objem obchodu se solí po řece ještě vzrostl. V Týně se sůl nejprve skladovala v soukromých domech, nějakou dobu i v tehdy již nevyužívaném kostele svaté Kateřiny, který dnes již neexistuje, a bylo proto potřeba postavit novou solnici. V roce 1592 úředník českobudějovického solního skladu Jiří Ehrenpreis koupil na pravém břehu Vltavy ve čtvrti Podskalí dům č. 155 a na jeho místě nechal postavit solní sklad.[4] Objekt vystavěl v roce 1593 mistr Vincenc Vogarelli,[5] stavitel českobudějovické Černé věže.
Stará solnice byla rozlehlá budova se třemi půdami, kde bylo možno uskladnit 10 až 12 tisíc beček se solí. Tato solnice stávala v čele podskalské Solní ulice, později přejmenované na ulici Legií.[4] Na místě této starší solnice, zbořené v první polovině 20. století, je dnes dvojdům čp. 417 a 418, název „Solní“ později převzala ulice na protějším levém břehu Vltavy, která vede podél novější barokní solnice.[4][6]
.jpg)
Během třicetileté války byla renesanční solnice v Podskalí značně poškozena, až v roce 1674 ji zrekonstruoval italský architekt Antonio de Alfieri. Ani tato budova však nestačila množství dopravované a skladované soli. Proto byla v roce 1708 postavena druhá solnice na levém břehu Vltavy v části zvané Malá Strana.[7] Její stavbu realizoval opět Antonio de Alfieri, i když není zcela jasné, jestli to byl stejný stavitel nebo jeho syn.[8] Nová barokní solnice sloužila svému účelu až do roku 1830, kdy se stát vzdal výsadního práva na obchod se solí.
Původně měla z obou objektů vzniknout kasárna, ale v roce 1831 je koupil budějovický podnikatel Vojtěch Lanna a zřídil zde loděnice. Jeho syn Vojtěch Lanna ml. pak koncem 19. století věnoval budovu v Podskalí chudinské nadaci. Po první světové válce byl zpustlý objekt zbourán a na jeho místě vystavěn obecní bytový dům.
Budova solnice na Malé Straně se po skončení stavby lodí Stavebním podnikatelstvím Lanna dostala do vlastnictví města, od kterého si ji nejprve pronajal a v roce 1892 koupil Jan Šílený a založil zde rodinný podnik s názvem Loděnice Jan Šílený, stavitel lodí. Po první světové válce se název změnil na První česká loděnice Jan Šílený a synové. Vyráběly se zde nákladní lodě, převozní prámy a pramice, rybářské lodě i různá zábavní a sportovní plavidla.[9]
.jpg)
V 50. letech minulého století zde byl sklad obilí, v roce 1992 byl objekt v restituci vrácen původním majitelům, kteří opravili střechu budovy, využívanou jako sklad.
V době největšího rozkvětu obchodu se solí, byly solnice i na dalších vhodných místech u Vltavy, uvažovalo se i o stavbě solnice na soutoku Vltavy a Lužnice, protože lužnické vory byly zvlášť vhodné pro přepravu soli, ale stavba se neuskutečnila. Některé objekty časem zanikly, některé musely ustoupit při stavbě vltavské kaskády, např. barokní budova solnice v Kovárně pod Hřiměždicemi, solnice ve Žďákově či v Obozu, a některé se dočkaly nového naplnění, např. objekt solnice v Českých Budějovicích, od roku 2019 restaurace, nebo budova čp. 57 na zámku v Českém Krumlově, původně gotický hospodářský objekt, přestavěný v 19. století na úřednické byty.[10]
Popis[editovat | editovat zdroj]
Jednopatrová budova solnice, dlouhá téměř sto metrů, má obdélníkový půdorys. Vstup do solnice je uprostřed delší strany obdélníku směrem od Vltavy. Nad prostředním vstupem jsou patrné zbytky fresky s mořskou pannou a šífem (lodí), nad nímž byla ve 20. letech 20. století domalována československá vlajka. Po stranách jsou další dva zazděné vchody, nad nimiž jsou fresky zobrazující dvouocasého lva se zlatou korunou a korunovačním jablkem, opírajícího se o soudek se solí. Lev na pravé straně vchodu je otočený směrem k střednímu vchodu, v pravé ruce drží zlatě zdobené jablko a levou se opírá o soudek se solí. Obraz lva se soudkem nad levým zazděným vchodem je zrcadlově obrácený. Malby na fasádě byly v roce 1979 zrestaurovány akademickým malířem Karlem Mezerou.[11]
V patře je sedmnáct zamřížovaných okenních otvorů. Boční stěny mají v patře po třech oknech, v jedné boční stěně jsou posuvné dveře. V zadním traktu situovaném do svahu je nájezdová rampa. Objekt je zakrytý valbovou střechou s pálenými taškami bobrovkami.[12]
Stav této nemovité kulturní památky je značně zchátralý, nicméně za finančního příspěvku Jihočeského kraje bude v rámci programu Kulturního dědictví z roku 2020 provedena obnova.
Galerie[editovat | editovat zdroj]
-
Solnice v Týně nad Vltavou, pohled od mostu -
Freska se lvem nad levým zazděným vchodem -
Freska s mořskou pannou a lodí nad středním vchodem -
Freska se lvem nad pravým zazděným vchodem -
Pohled na solnici z pravého břehu Vltavy -
Jihozápadní strana solnice v ulici U Vodárny
.jpg)
.jpg)
_(3).JPG)
.jpg)
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Památky: Týn nad Vltavou. www.tnv.cz [online]. [cit. 2021-10-12]. Dostupné online.
- ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2021-10-13]. Identifikátor záznamu 129798 : Solnice. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1].
- ↑ Týn nad Vltavou [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2021-10-18]. Dostupné online.
- ↑ a b c d SUDOVÁ, Martina; PROCHÁZKA, Lubomír. Vltavotýnský poutník. 1. vyd. Praha: Miloš Uhlíř - Baset, 2007. 247 s. ISBN 978-80-7340-098-9. S. 114–120.
- ↑ VLTAVOU, Město Týn nad. Bílé zlato. www.tynnadvltavou.cz [online]. [cit. 2021-10-12]. Dostupné online.
- ↑ Seznam. Solní, ulice [online]. mapy.cz [cit. 2021-10-18]. Dostupné online.
- ↑ ČIZEK, Jiří. Nová solnice, Týn nad Vltavou. www.hrady.cz [online]. [cit. 2021-10-12]. Dostupné online.
- ↑ SUDOVÁ, Martina. Kde se vzal italský stavitel v Týně?. Vltavín. Roč. 2009, čís. 6.
- ↑ ŠÍLENÝ, Václav. Stavba dřevěných nákladních lodí v loděnici Jan Šílený v Týně nad Vltavou. Týn nad Vltavou: MCKV 96 s. Dostupné online. ISBN 978-80-260-5392-7, ISBN 80-260-5392-3. OCLC 870287755
- ↑ Český Krumlov. www.zamek-ceskykrumlov.cz [online]. [cit. 2021-10-13]. Dostupné online.
- ↑ solnice - Památkový Katalog. pamatkovykatalog.cz [online]. [cit. 2021-10-12]. Dostupné online.
- ↑ Evidenční list: Solnice. iispp.npu.cz [online]. [cit. 2021-10-13]. Dostupné online.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- ČÁKA, Jan. Zmizelá Vltava. 1. vyd. Beroun: Baroko & Fox, 1996. 335 s. ISBN 80-85642-32-8.
- SUDOVÁ, Martina; PROCHÁZKA, Lubomír. Vltavotýnsko. Zmizelé Čechy. 1. vyd. Praha: Paseka, 2007. 54 s. ISBN 978-80-7185-804-1.
- SCHEUFLER, Vladimír. Já jsem plavec od vody: historie jihočeské voroplavby. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeské nakladatelství, 1986. 157 s.
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Solnice na Wikimedia Commons - Nová solnice v Týně nad Vltavou na hrady.cz
