Solin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Solin
Římský amfiteátr
Římský amfiteátr
Solin – znak
znak
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška 0 m n. m.
Stát ChorvatskoChorvatsko Chorvatsko
Župa Splitsko-dalmatská
Solin
Solin
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha 18,37 km²
Počet obyvatel 23 926 (2011)[1]
Hustota zalidnění 1 302,4 obyv./km²
Správa
Starosta Blaženko Boban
Oficiální web www.solin.hr
Telefonní předvolba {+385} 021
PSČ 21 210
Označení vozidel ST
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Solin (latinsky a italsky Salona) je město v Chorvatsku, ve Splitsko-dalmatské župě na pobřeží Kaštelského zálivu. Žije zde 23 926 obyvatel. Je zároveň také severním předměstím Splitu, od něhož je vzdálen jen 5 km.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Zbytky starořímských staveb, Salona

Město má velmi bohatou historii a značný význam pro starochorvatské a raně křesťanské dějiny. Význam Salony spočívá také v tom, že většina původního města nebyla překryta novou zástavbou, jako je tomu v mnoha jiných případech. V posledních letech se také obejvují návrhy na zařazení Salony na seznam UNESCO v naději na zachování tohoto významného místa.

Nejstarší dějiny[editovat | editovat zdroj]

Původně opevněnou přístavní osadu Salona založil ilyrský kmen Delmatů. Ve 3.-4. století př. n. l. ji dobyli Řekové a později přešla pod římskou nadvládu, kdy se stala hlavním městem provincie Dalmácie. Salona měla 60 000 obyvatel a byla čtvrtým největším městem Římského impéria. Byla správním centrem provincie Ilýrie a později se stala arcidiecézním sídlem těchto regionů. Z této doby se v západní části města nachází značné množství archeologických nalezišť.

Roku 244 se zde narodil římský císař Dioklecián, který si v dnešním Splitu postavil slavný Diokleciánův palác, do něhož se uchýlil po rozdělení říše na tetrarchie v roce 305.[2] Po pádu Říma, když následovalo stěhování národů, začaly nájezdy Avarů. Lidé utíkali ze Solinu pryč, většinou do Diokleciánova paláce, v jehož sousedství postupně vznikalo moderní město Split.

Rané křesťanství[editovat | editovat zdroj]

Již ve 3. století byla v Saloně založena církevní diecéze. Prvním salonským biskupem se stal Domnius ze Salony (sveti Dujam), kterého císař Dioklecián nechal roku 304 popravit. V roce 474 jmenoval východořímský císař Leon I. (vládl vletech 457–474) biskupem Glyceria. Ten byl do té doby císařem Západního Říma, byl však sesazen Juliem Nepotem (jenž později také skončil v Saloně). Kolem roku 500 bylo biskupství prohlášeno za metropolitní arcidiecézi. Na arcidiecézi a metropolitní sídlo bylo solinské biskupství povýšeno v 10. století. Diecéze v současné podobě vznikla v roce 1828, kdy byla historická arcidiecéze salonská sloučena s diecézí Makarskou a v roce 1969 byla povýšena na arcidiecézi a metropolitní sídloarcidiecézi splitsko-makarské.

Příchod Slovanů[editovat | editovat zdroj]

V 7. století se Salona dostala pod vliv Slovanů a Avarů, nicméně přesnější datace je stále předmětem dohadů.

Pro chorvatské dějiny je významné zejména posvátné místo zvané ostrov Panny Marie (chorv. Gospin otok) při dolním toku říčky Jadro, neboť bylo zřejmě prvním místem křtění Chorvatů. Řeka Jadro je někdy nazývána jako ,,chorvatský Jordán". V místní, dnes již téměř zaniklé bazilice svatých Petra a Mojžíše, byl také korunován chorvatský král Dimitrij Zvonimír a jeho manželka, královna Helena Zadarská zde založila dva kostely, z nichž jeden (kostel Panny Marie na ostrově) existuje dosud, byť několikrát zničený a znovu přestavovaný. Jedná se o nejstarší kostel zasvěcený Panně Marii v Chorvatsku.

4. října 1998 toto místo navštívil papež Jan Pavel II.

Význačné osobnosti[editovat | editovat zdroj]

  • Diokletianus (lat. Gaius Aurelius Valerius Diocletianus), římský císař
  • Ivan Radić, chorvatský prvoligový a mezinírodní fotbalový rozhodčí
  • Miro Podrug, sportovní novinář
  • Ante Vetma, chorvatský sportovec, rozhodčí, sportovní organizátor a funkcionář v oblasti kopané a házené

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Dostupné online.
  2. Cerchiari, De Vecchi, Arte nel Tempo. Dalla Preistoria alla Tarda Antichità, vol I, I tomo, Milano 1991, ISBN 978-88-450-4218-8, s. 248
  3. Vladimir Lončarević: Lovre Katić - pisac »staroga svetog kamenja«, Glas Koncila, 6. března 2011., str. 21

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]