Solin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Solin
Římský amfiteátr
Římský amfiteátr
Solin – znak
znak
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška0 m n. m.
StátChorvatskoChorvatsko Chorvatsko
ŽupaSplitsko-dalmatská
Solin
Solin
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha18,37 km²
Počet obyvatel23 926 (2011)[1]
Hustota zalidnění1 302,4 obyv./km²
Správa
StarostaBlaženko Boban
Oficiální webwww.solin.hr
Telefonní předvolba{+385} 021
PSČ21 210
Označení vozidelST
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Solin (latinsky a italsky Salona) je město v Chorvatsku, ve Splitsko-dalmatské župě na pobřeží Kaštelského zálivu. Žije zde 23 926 obyvatel. Je zároveň také severním předměstím Splitu, od něhož je vzdálen jen 5 km. Se Splitem tvoří z urbanistického hlediska (nikoliv však administrativního) jeden souvislý celek. Hranice mezi oběma sídly prochází průmyslovou zónou.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Zbytky starořímských staveb, Salona

Město má velmi bohatou historii a značný význam pro starochorvatské a raně křesťanské dějiny. Význam Salony spočívá také v tom, že většina původního města nebyla překryta novou zástavbou, jako je tomu v mnoha jiných případech. V posledních letech se také objevují návrhy na zařazení Salony na seznam UNESCO v naději na zachování tohoto významného místa.

Nejstarší dějiny[editovat | editovat zdroj]

Původně opevněnou přístavní osadu Salona založil ilyrský kmen Delmatů. Ve 3.-4. století př. n. l. ji dobyli Řekové a později přešla pod římskou nadvládu, kdy se stala hlavním městem provincie Dalmácie. Salona měla 60 000 obyvatel a byla čtvrtým největším městem Římského impéria. Byla správním centrem provincie Ilýrie a později se stala arcidiecézním sídlem těchto regionů. Z této doby se v západní části města nachází značné množství archeologických nalezišť.

Roku 244 se zde narodil římský císař Dioklecián, který si v dnešním Splitu postavil slavný Diokleciánův palác, do něhož se uchýlil po rozdělení říše na tetrarchie v roce 305.[2] Po pádu Říma, když následovalo stěhování národů, začaly nájezdy Avarů. Lidé utíkali ze Solinu pryč, většinou do Diokleciánova paláce, v jehož sousedství postupně vznikalo moderní město Split.

Rané křesťanství[editovat | editovat zdroj]

Již ve 3. století byla v Saloně založena církevní diecéze. Prvním salonským biskupem se stal Domnius ze Salony (sveti Dujam), kterého císař Dioklecián nechal roku 304 popravit. V roce 474 jmenoval východořímský císař Leon I. (vládl vletech 457–474) biskupem Glyceria. Ten byl do té doby císařem Západního Říma, byl však sesazen Juliem Nepotem (jenž později také skončil v Saloně). Kolem roku 500 bylo biskupství prohlášeno za metropolitní arcidiecézi. Na arcidiecézi a metropolitní sídlo bylo solinské biskupství povýšeno v 10. století. Diecéze v současné podobě vznikla v roce 1828, kdy byla historická arcidiecéze salonská sloučena s diecézí Makarskou a v roce 1969 byla povýšena na arcidiecézi a metropolitní sídloarcidiecézi splitsko-makarské.

Příchod Slovanů[editovat | editovat zdroj]

V 7. století se Salona dostala pod vliv Slovanů a Avarů, nicméně přesnější datace je stále předmětem dohadů. V roce 639 Avaři napadli město a ti, co útok přežili uprchli do tehdejšího Diokleciánova paláce, v jehož rozvalinách začalo vznikat město Split.

Pro chorvatské dějiny je významné zejména posvátné místo zvané ostrov Panny Marie (chorv. Gospin otok) při dolním toku říčky Jadro, neboť bylo zřejmě prvním místem křtění Chorvatů. Řeka Jadro je někdy nazývána jako „chorvatský Jordán“. V místní, dnes již téměř zaniklé bazilice svatých Petra a Mojžíše, byl také korunován chorvatský král Dimitrij Zvonimír a jeho manželka, královna Helena Zadarská zde založila dva kostely, z nichž jeden (kostel Panny Marie na ostrově) existuje dosud, byť několikrát zničený a znovu přestavovaný. Jedná se o nejstarší kostel zasvěcený Panně Marii v Chorvatsku.

Novověk[editovat | editovat zdroj]

V 16. století bylo okolí dnešního Solinu vystavováno často tureckým vpádům. To znamenalo útěk místních sedláků do bezpečnějších měst. Jako symbol své přítomnosti nechali Turci vybudovat dnešní pevnost Gradina ve středu města. Vznikla rozšířením původní mešity, mešita byla postavena přestavěním původního byzantského kostela. V roce 1647 byli z lokality Turci vytlačeni a na jejich místo přišli Benátčané. Ti nechali kraj dosídlit kolonisty z lokality Petrovo polje. Nemalou část antických a raně středověkých staveb však bylo rozebráno pro vznik nových domů. Ke konci 17. století žilo v Solinu spolu s nedalekým Vranjicem na břehu moře okolo sedmi set lidí.

Současné město se nachází východně od původního římského a raně slovanského osídlení. Rozvinulo se poblíž pevnosti gradina na obou březích řeky Jadro. V 18. století byl Solin často vystaven útokům hajduků, proto zde vznikla v té době řada opevněných domů. Obživu mimo jiného zajišťovala řeka Jadro a četné mlýny, které na ní v té době stály. Spojení se světem potom představovaly různé karavany se zbožím, které směřovaly většinou z Bosny do nedalekého Splitu.

Na počátku 19. století (v období existence tzv. Ilyrských provincií, které byly pod francouzskou nadvládou) byla přes Solin vybudována z rozhodnutí generála Marmonta silnice. Díky tomu se zlepšil obchod i komunikace města s jeho okolím a vzdálenějšími částmi regionu. Oslabena byla dominance námořní dopravy. Město bylo ničeno řadou požárů, které např. zničily tehdejší kostel. V závěru 19. století zde byl postaven první hotel a veřejné budovy (hasičská zbrojnice, policejní stanice). V roce 1857 žilo v Solinu cca 1800 obyvatel, roku 1900 to již bylo 2800 lidí.

4. října 1998 toto místo navštívil papež Jan Pavel II.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Solinem prochází železniční trať Knin–Split, Solin je předposledním městem na její dlouhé trase. Význam železniční trati v uvedeném měste není příliš velký z hlediska osobní dopravy ale především z hlediska dopravy nákladní, v Solinu stojí na břehu moře velký nákladní přístav.

Městem rovněž prochází Jadranská magistrála, zde má podobu čtyřproudé silnice.

Význačné osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Dostupné online.
  2. Cerchiari, De Vecchi, Arte nel Tempo. Dalla Preistoria alla Tarda Antichità, vol I, I tomo, Milano 1991, ISBN 978-88-450-4218-8, s. 248
  3. Vladimir Lončarević: Lovre Katić - pisac »staroga svetog kamenja«, Glas Koncila, 6. března 2011., str. 21

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]