Sojuz 2
| Sojuz-2 (Sojuz 2.1a/b ST-A/B) | |
|---|---|
 Sojuz-2 | |
| Země původu | Rusko |
| Rodina raket | R-7 (Sojuz) |
| Výrobce | CSKB-Progress |
| Účel | nosná raketa |
| Rozměry | |
| Výška | 46,1 m |
| Průměr | 2,95 m |
| Hmotnost | 305 t |
| Nosnost | |
| na LEO | 8 500 kg |
| na GTO | 3 250 kg |
| Historie startů | |
| Status | aktivní |
| Kosmodrom | Pleseck, Bajkonur, Guyanské kosmické centrum, Kosmodrom Vostočnyj (v budoucnosti) |
| Celkem startů | 50 (2.1a: 23, 2.1b: 26, 2.1v: 1) |
| Úspěšné starty | 46 (2.1a: 21, 2.1b: 24, 2.1v: 1) |
| Selhání | 4 (2.1a: 2, 2.1b: 2, 2.1v: 0) |
| První start | 2.1a: 8.listopad 2004 2.1b: 27. prosince 2006 2.1v: 28. prosince 2013 |
| Pomocné motory – Bloky B, V, G a D | |
| Počet | 4 |
| Tah | 813 kN |
| Specifický impuls | 2 400 N.s/kg |
| Doba zážehu | 118 s |
| Palivo | LOX / RG-1 |
Sojuz-2 (rus. Союз; "svaz") je rodina nosných raket, vyvinutých a vyráběných firmou CSKB-Progress v Samaře. Byla vyvinuta z nosiče Sojuz. Tyto nosiče mohou vynést na nízkou oběžnou dráhu až 8500 kg. Jsou určeny spolu s nosičem Angara k nahrazení několika starších nosných raket. Nosné rakety Sojuz-2 mají za sebou více než 40 vzletů.
Historie
Předchůdce nosiče Sojuz-2, nosič Sojuz, byl vytvořen v programu Sojuz na základě mezikontinentální balistické rakety R-7 v konstrukčních kancelářích S. P. Koroljova a S. A. Kosberga. K raketě R-7 byl přidán další raketový stupeň, byly postupně inovovány motory, řídicí elektronika a tak vznikaly nové modifikace rakety. Vývoj motorů měla na starosti konstrukční skupina V. F. Gluška a A. M. Isajeva.
Použití
Nosná raketa Sojuz-2 může být, stejně jako původní Sojuz, použita pro vynášení širokého spektra nákladů, včetně komunikačních a průzkumných družic. Avšak předtím, než bude moci být označen jako „man-rated“, tedy schopný vynášet kosmické lodě s posádkou, musí potvrdit svoji spolehlivost jako nosič zvětšené verze nákladní lodě Progress M1 se záchranným blokem SZB (11S517A2), s celkovou hmotností 8350 kilogramů a maximální šířkou 3000 milimetrů.[1]
Nosiče Sojuz-2 jsou také používány pro vynášení komerčních nákladů prodávaných operátory Starsem a Arianespace.
Verze rakety
Sojuz-2.1a
Kódové označení (14A14.1A)[2] - první let 2004. Tento nosič má namísto původního analogového navigačního a řídícího počítače počítač digitální. Také má nový vstřikovací systém v prvním a druhém stupni. Mimo jiné nahradil nosnou raketu Molnija-M. Od roku 2014 by měl nahradit i varianty Sojuz-U a Sojuz-FG. Díky uskutečněným vylepšením má oproti původnímu Sojuzu zejména větší flexibilitu řízení letu, větší nosnost atd.[3][1]
Nový řídící systém
Práce na novém digitálním systému řízení letu pro nosič Sojuz-2 začali v NPO Avtomatika v Jekatěrinburgu počátkem roku 1993. Systém se skládá ze tři nezávislých digitálních počítačů a dvou gyroskopů, které spolu drasticky zvyšují spolehlivost systému řízení letu.
V roce 2006, Lef Belskij, náměstek ředitele NPO Avtomatika pro nosné rakety a kosmické systémy, řekl tiskové agentuře ITAR-TASS že práce na systému řízení letu pro Sojuz-2 se pro tento podnik staly záchranou. V současné době, 400 inženýrů NPO Avtomatika bylo zapojeno do výroby. Skromné federální financování pro tento projekt bylo započato během let 1994-1995 a peněžní tok se výrazně zvýšil na začátku následující dekády.
Sojuz-2.1b
Kódové označení (14A14.1B)[2] - první let 2006[4]. Představuje vylepšení rakety Sojuz-2.1a. Oproti svému předchůdci má Sojuz-2.1b nový, úspornější motor ve třetím stupni. Jde o typ RD-0124, příbuzný motoru použitém i na třetím stupni nosiče Angara (v modulech URM-2). Tato inovace umožňuje nosiči Sojuz-2.1b vynášet na oběžnou dráhu až o 500 kg těžší náklady.[5]
4. ledna 2005, Arianespace uvedla, že nosič Sojuz-2.1b s novým motorem RD-0124, poletí první testovací misi z Site 31 v Bajkonuru, a při té příležitosti vypustí na polární dráhu o výšce 850-kilometerů 630-kilogramů těžkou astronomickou družici Corot.
Podle zástupce ředitele Roskosmosu Viktora Ramishevského, otázaného agenturou RIA Novosti, to byl poslední testovací zážeh motoru RD-0124, který tak otevřel cestu pro první vypuštění nosiče Sojuz-2.1b, které bylo naplánováno na 21.prosince 2006.
V roce 2012, konstrukční kancelář KBKhA slíbila vyvinout ovládání vektoru (směru) tahu 14D23 speciálně pro nosič Sojuz-2.1b.
Sojuz-2.1v
Označení (14A15) - první let 29.12.2013[6], "lehká" varianta bez postranních boosterů, s jedním motorem NK-33A v prvním stupni, případně nově vyvinutým RD-193. Motor RD-193 je odvozen od typu RD-191 nosiče Angara.[7]
Galerie
-
Sojuz-2 s meteoriologickým satelitem -
Sojuz-2 s komunikačním satelitem
Odkazy
Reference
- ↑ a b ZAK, Anatolyj. Soyuz-2 launch vehicle (14A14) [online]. Dostupné online.
- ↑ a b LARDIER, Christian; BARENSKY, Stefan. The Soyuz Launch Vehicle: The Two Lives of an Engineering Triumph. eKniha Google. vyd. [s.l.]: Springer Science & Business Media, 2013. 512 s. Dostupné online. ISBN 146145459X, 9781461454595. S. 387.
- ↑ PACNER, Karel. Ruské kosmické plány v naději [online]. 2015-01-17. Dostupné online.
- ↑ www.russianspaceweb.com (anglicky)
- ↑ ZAK, Anatoly. Soyuz-2 launch vehicle (14A14) [online]. www.russianspaceweb.com: 2015-02-15. Dostupné online.
- ↑ Soyuz-2.1v rocket successfully puts Aist satellite into orbit
- ↑ ŽAK, Anatolyj. RD-193 project [online]. 2015-01-16. Dostupné online.
Související články
- Angara — těžký nosič Ruska (modulární)
- Antares — těžký nosič USA (soukromý)
- Ariane 5 — těžký nosič ESA
- Atlas V — těžký nosič USA (modulární)
- Delta IV — těžký nosič USA (modulární)
- Falcon 9 — těžký nosič USA (soukromý, modulární)
- LVM 3 — těžký nosič Indie
- Proton — těžký nosič Ruska
- Rokot — lehký nosič Ruska
- Titan 4 — těžký nosič USA (historický)
- Vega — lehký nosič ESA
Externí odkazy
- Zemřel Alexandr Soldatěnkov. Do vesmíru poslal Sputnik i Gagarina
- Zemřel konstruktér ruských raket Soldatěnkov. Pomáhal dostat Gagarina do vesmíru