Sogdiana

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Mapa Sogdiany
Afrasiabské obrazy: Příchod vyslanců

Sogdiana (staropersky Suguda-; starořecky Σογδιανή; čínsky 粟特 – pinyin Sùtè; persky: سغد – Soġd; tádžicky: Суғд – Suġd; jaghnóbsky Suγd), též Sogd, byla starověká kultura existující zhruba od 6. století př. n. l. do 10.- 11. století.[1] Centrum se nacházelo kolem dnešního uzbeckého města Samarkand. Rozkládala se však nejen na území dnešního Uzbekistánu, ale i Tádžikistánu, Kazachstánu a Kyrgyzstánu. Sogd je zmíněn v Avestě (jako "druhá nejlepší země, kterou vytvořilo nejvyšší božstvo Ahura Mazda"). Byl zde rozšířen jak mazdaismus, tak manicheismus, buddhismus a nestoriánské křesťanství. Je známo, že se v Sogdianě mluvilo sogdštinou. Tento jazyk vymizel, ale jedním z jeho dialektů, jaghnóbštinou, se dodnes hovoří v severozápadním Tádžikistánu. Poté, co byla Sogdiana dobyta Kýrosem II., zakladatelem Achaimenovské říše, stala se provincií této říše. K Makedonské říši ji roku 328 př. n. l. připojil Alexandr Veliký, když přitom čelil odporu především ogdianského bojovníka známého jako Spitamenés (Alexandrův syn a budoucí vládce země, Alexandr IV. Aigos, byl z poloviny Sogdianem, neboť jeho otec ho zplodil s Roxanou, dcerou velmože Oxyarta ze Sogdiany, která se stala Alexandrovou zajatkyní poté, co královo vojsko dobylo pevnost, ve které se ukrývala a Alexandr se do ní údajně na první pohled zamiloval.[2] Svatba s Roxanou získala většinu sogdianských velmožů na Alexandrovu stranu a umožnila hladké získání oblasti). Poté Sogdiana podléhala dalším lokálním hegemonům: Seleukovské říši (i panovník Antiochos I. Sótér měl sogdianský původ), Řecko-baktrijskému království, Kušánské říši, Heftalitům (Bílým Hunům), Sásánovské říši, v 6. století prvnímu turkickému kaganátu (založenému Turkuty), Čínské říši a nakonec islámské Samanidské říši (819-999). Navzdory této permanentní nadvládě si sogdianské etnikum dlouho zachovávalo jedinečnost a důležitost, v turkutském kaganátu například byla sogdština soudním jazykem a za vlády čínské dynastie Tchang (618–907) sogdští obchodníci a diplomaté navázali jménem čínského panovníka vztahy s Byzantskou říší a hráli důležitou roli jako obchodníci na Hedvábné stezce.[3][4] Velice významné rovněž bylo, že sogdianští vzdělanci překládali buddhistické texty do čínštiny, čímž přispěli k šíření tohoto náboženství v Číně.[5] Tento vliv byl dlouho opomíjen, avšak roku 1916 francouzský sinolog a historik Paul Pelliot prostudoval tzv. Tun-chuangské rukopisy (čerstvě objevené v jeskyni Mo-kao v okrese Tun-chuang na severozápadě Číny) a identifikoval starodávnou sogdiánskou kolonii jižně od jezera Lobnor v Sin-ťiangu (dnes oblast obývaná Ujgury) jakožto epicentrum šíření buddhismu a nestoriánského křesťanství v Číně, čímž zahájil vlnu zájmu o zapomenutou kulturu a její roli, zejména v dějinách Hedvábné stezky a Číny.[6] O váze Sogdianů v čínské společnosti svědčí i to, že někteří získali posty ministrů a například sogdianský generál An Lu-šan dosáhl významné postavené v armádě a dokonce vedl úspěšnou vzpouru (povstání An Lu-šana), která vyvrcholila dokonce založením vlastního státu roku 756 (císařství Jen). Sogdianští obchodníci měli velkou prestiž, arabští geografové označovali Sogdianu za jedno ze čtyř největších center světového obchodu.[7] Sogdianci si dlouho udržovali svou pestrou škálu původních věr, která pro ně byla typická a jíž byli výjimeční, sogdianský kosmopolitismus byl pověstný. Od 8. století ho ale začali ztrácet, když nuceně přecházeli na islám, po muslimském dobytí Transoxanie. Spolu s tím také zanikla sogdština a byla vytlačena perštinou, čímž sogdské etnikum ztratilo kulturní jedinečnost a de facto zaniklo, ačkoli ještě v 9. století je doložena řada významných generálů zjevně sogdianského původu ve službách Abbásovského chalífátu. Ze sogdianského umění se mnoho nedochovalo, nejvýznamnějším je nález nástěnných maleb v Samarkandu, které pocházejí z 6. století (označovaného za vrcholnou éru sogdianské kultury). Tzv. Afrasiabské obrazy (Afrasiab je čtvrť dnešního Samarkandu) se nacházejí v troskách aristokratických domů a zachycující každodenní život a události, jako je příchod zahraničních vyslanců. Krom toho pomohly historikům k porozumění sogdianskému náboženskému synkretismu. Je například zřejmé, že buddhističtí Sogdiané začlenili některá z íránských božstev do své verze buddhistického Panteonu.[8]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Sogdiana. Ancient History Encyclopedia [online]. [cit. 2020-06-19]. Dostupné online. 
  2. Roxanne. Ancient History Encyclopedia [online]. [cit. 2020-06-20]. Dostupné online. 
  3. The Glories of Sogdiana. Silk road.com [online]. [cit. 2020-06-19]. Dostupné online. 
  4. VAISSIÈRE, Étienne de La. Sogdian Traders: A History. [s.l.]: Brill 442 s. Dostupné online. ISBN 978-90-04-14252-7. (anglicky) Google-Books-ID: izRtAAAAMAAJ. 
  5. Sogdian Ancient Letters. depts.washington.edu [online]. [cit. 2020-06-19]. Dostupné online. 
  6. "Le 'Cha-tcheou-tou-fou-t'ou-king' et la colonie sogdienne de la region du Lob Nor", Journal asiatique 1916, pp. 111–23.
  7. 1911 Encyclopædia Britannica, sv. 25: Sogdiana. [s.l.]: [s.n.] 
  8. AZARPAY, Guitty; BELENICKIJ, Aleksandr M.; MARŠAK, Boris Il'ič. Sogdian Painting: The Pictorial Epic in Oriental Art. [s.l.]: University of California Press 276 s. Dostupné online. ISBN 978-0-520-03765-6. (anglicky) Google-Books-ID: KVSPEN4ap_0C. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • [1] Encyklopedie Iranica, heslo Sogdiana