Sociologie konfliktu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Sociologie konfliktu je sociologickou disciplínou, která se zabývá zdrojem vzniku konfliktu, interakcemi mezi konfliktními stranami, uvedení sil a prostředků aktérů a společenskými důsledky konfliktu.[1] Sociologie sama o sobě není schopna dospět k jednoznačnému pojetí toho, čím se zabývá a co sama je. Není tedy překvapením, že ani pojem sociologie konfliktu nelze přesněji vymezit bez toho, aniž by se zaručila jeho univerzální platnost.[2]

Sociální konflikt[editovat | editovat zdroj]

Pojem sociologie konfliktu je úzce spjat s pojmem sociální konflikt, tj. konflikt, kde se vyskytují alespoň dvě na sebe orientovaná individua nebo dvě skupiny. Jako příklad sociálního konfliktu můžeme uvést manželskou hádku, či konflikty mezi členy zájmových skupin, konflikty na pracovišti, či konflikty v rodinném kruhu. Dále konflikty etnické a náboženské, konflikty mezinárodní, například palestinsko-izraelský konflikt nebo konflikt mezi Greenpeace a nadnárodními těžařskými společnostmi. „Sociální konflikt je tedy v principu důsledek nedostatkovosti statků, o něž sociální aktéři usilují, a odlišnosti hodnot, které vyznávají.“ (Velký sociologický slovník, 1996:520 cit. in Znebejánek 2015: 15)

Sociologové v průběhu dějin přistupovali k teorii sociálního konfliktu rozdílně. Nicméně jejich rozdílné pohledy nebránily rozvoji sociologických koncepcí a analýzy konfliktu. Mezi důležité perspektivy, podle kterých lze teorie uspořádat je teorie konfliktu, strukturální funkcionalismus a teorie směny.

Metodologie[editovat | editovat zdroj]

V ohnisku metodologických úvah o konfliktu stojí problém vztahu mezi teorií a empirií. Problém metodologie a metodiky spočívá v tom, z jakých východisek vycházet při zkoumání sociálního konfliktu, od nichž se odvíjejí jednotlivé sociologické perspektivy.

Sociologové při zkoumání konfliktů mohou vycházet z různých předpokladů, ovšem jedním z nejdůležitějších je protiklad struktura vs. aktér.[3] Je třeba se rozhodnout, zda sociální konflikt pramení z projevu sociálních struktur, jako jsou náboženství, etnicita, zvyky, apod., anebo ho považovat za výsledek do značné míry strukturálně nepodmíněných interakcí lidí.

Například Ralf Dahrendorf zcela jasně vychází z přesvědčení, že konflikt je produktem struktury autority, která není psychologickou kategorií. Objektivně lze vyjádřit jako vztah podřízenosti a nadřazenosti. Takovýto konflikt není podle Dahrendorfa definitivně vyřešitelný, neboť není možné eliminovat vliv strukturu autority, a proto je možné ho jen regulovat. Určitou roli psychologických aspektů nepopírá. Přenechává je ale psychologickému výzkumu a do svého modelu konfliktu je nezahrnuje, neboť nejsou pro výklad konfliktu rozhodující.[4]

Na druhé straně pozici aktérů zastává Louis Kriesberg. Aktéři zde vystupují jako ploditelé konfliktních situací, které vytvářejí svými interakcemi. Ty jsou také závislé na odlišné interpretaci situací aktéry, která vede právě již k zmíněným konfliktům.[4]

Obě východiska mají své důsledky pro metodiku výzkumu konfliktu. Je-li východiskem struktura, nelze zkoumat konflikt tím způsobem, že budeme klást otázky lidem, kteří jsou v něm angažovaní. Poněvadž jejich odpověďmi se nelze dostat k objasnění vlivu neviditelné struktury autority. Vycházíme-li na straně druhé z předpokladu, že konflikt je důsledkem interakcí, pak se naopak musíme ptát aktérů na to, jaký význam přikládají aktům jednání druhé strany, neboť je jimi ovlivňováno jednání i jich samotných.[4]

Pro některé skutečnosti sociálního konfliktu, které zdravý rozum nevypozoruje, sociologové používají modely. Model není popisem reality, ale slouží jako analytický nástroj k nalezení jevů a souvislostí mezi konflikty. Mezi nejčastější patří modely fázové, vývojové a strukturální.

Modely konfliktu[editovat | editovat zdroj]

Jako modely konfliktu můžeme rozumět popisy jevů, které uvádějí jejich prvky a vazby mezi nimi a splňují požadavek adekvátního výkladu zkoumaného jevu.

Modely strukturální a modely fázové nebo vývojové jsou nejdůležitější pro porozumění konfliktu. Model však není popisem reality. Tento model je sociology využíván jako analytický nástroj, který pomáhá určit, které jevy a jaké souvislosti mezi nimi mají v realitě hledat. Modely pomáhají vidět některé skutečnosti, které nevidí zdravý rozum. Tyto modely se dají použít jen omezeně, nemůžeme skrze ně vidět vše. Jsou pouze redukcí toho, co lze na jevu pozorovat. [5]

Model strukturální[editovat | editovat zdroj]

Strukturální model pracuje s nejdůležitějšími prvky zkoumaného jevu, jako je souhrn vlastností. Podle Kriesberga jsou to:

  • předmět sporu
  • charakteristiky konfliktních stran
  • vztahy mezi konfliktními stranami
  • sociální kontext konfliktu
  • prostředky použité v konfliktu
  • efekty konfliktu (Kriesberg 1998:7 cit. in Znebejánek 2015: 149)

Výčet prvků jiných modelů od ostatních autorů se odlišuje, nicméně povaha zůstává podobná.

Další typ strukturálního modelu struktury teorií konfliktu je od Anthonyho Oberschalla. Nestrukturuje samotný konflikt, ale naši znalost o daném konfliktu. Podle Oberschalla by měla každá úplná teorie sociálního konfliktu zahrnovat tyto nejdůležitější aspekty:

  • strukturální zdroje sociálního konfliktu, zvláště strukturu dominance,
  • formování konfliktní skupiny, mobilizaci pro kolektivní jednání a cíl zápasu skupiny,
  • dynamiku konfliktu (interakce mezi konfliktními skupinami, formy konfliktu, velikost, rozsah, trvání, eskalaci a deeskalaci, regulaci a řešení konfliktu, důsledky konfliktů).[5]

Model vývojový[editovat | editovat zdroj]

Vývojový (fázový) model říká, jaké fáze by měl mít studovaný konflikt. Nabývá tří forem:

  1. Eskalace a deeskalace – v průběhu konfliktu se proměňuje mnoho skutečností a konflikt se tak nikdy nevrací do podmínek, které existovaly v okamžiku jeho vypuknutí. Kriesberg se zabývá jednotlivými fázemi konfliktu. V jeho průběhu po sobě ve spirále následují podmínky konfliktu, manifestace konfliktu, eskalace, deeskalace, ukončení konfliktu a jeho důsledky. Zároveň odmítá, že by se konflikt vyvíjel v cyklu, po němž by se vracel do původního stavu. V průběhu eskalace a deeskalace se mění spoustu skutečností a konflikt se tak nikdy nevrátí do podmínek, ve kterých byl v počátku vypuknutí. Tento model je podle Kriesberga užitečný pokud rigidně netrváme na sekvencování fází. 
  2. Eskalace – model eskalace přichází od Glasla. Je založen na třech základních stupních. V rámci každého z těchto stupňů existují tři specifické stupně. Zde se počítá se vzájemným zničením soupeřů a tedy i s možností nevratnosti konfliktních procesů. 
  3. Deeskalace – soubor propojených procesů, které znamenají redukci přinucení, strachu atd.(např. otevření nového kanálu komunikace, odstranění limitů nebo sankcí), deeskalace nesestupuje po stejných fázích, jak stoupala eskalace. U modelu deeskalace vychází Mitchell z přesvědčení, že usmiřování není opakem přinucení.

U modelu deeskalace Mitchell popisuje následující fáze:

  • otevření nového kanálu komunikace
  • změna rétoriky v popisu konfliktního systému,
  • odstranění nebo změna přinucení nebo sankcí,
  • změna statusu hlavních zadržených
  • výměna vůdců nebo hlavních zadržených,
  • výměna vůdců nebo hlavních úředních, především jestřábů,
  • veřejné uznání určité odpovědnosti za existenci a pokračování konfliktu,
  • uznání existence soupeře a práva jeho vůdců reprezentovat skupinu,
  • modifikace nebo změna ideologických aspektů ospravedlňujících opuštění cílů sporu nebo násilných akcí,
  • časově omezené odstoupení od násilných akcí,
  • připuštění participace v neformálních diskuzích o řešení předmětu konfliktu 

Metodika zkoumání konfliktu určuje závazné kroky na cestě k rozřešení určitého konfliktu.[6]

Někteří autoři a jejich metodika zkoumání konfliktu[editovat | editovat zdroj]

Podle Ralfa Dahrendorfa analýza konfliktu vychází ze strukturálních vlastností a sociální konflikt vidí jako konflikt skupin, který ústí ze struktury autority a jeho pozici v sociálních organizacích.[7]

Alain Touraine předložil jednu z nejpropracovanějších metodik zkoumání konfliktu a tou je sociologická intervence. Podle něj se sociální skupiny nacházejí v konfliktu, který ale nereprezentuje ústřední společenský konflikt.[8]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Konflikt je nedílnou součástí společnosti. Již od raných společenství se setkáváme s konflikty mezi etnickými, náboženskými, zájmovými skupinami. Sociologové se však tímto tématem začínají intenzivněji zabývat ve 20. století, kdy „konflikt začíná nabývat výrazně třídního charakteru.“ (Alexander 1987: 154-155 cit. in: Znebejánek 2015: 159). S postupem času vzniká konflikt i v jiných oblastech společenských vztahů. V 60. a 80. letech 20. století to byl například konflikt mezi příznivci neomezeného ekonomického růstu a ochránci přírody, nebo konflikt mezi tradičním pojetím vtahu mezi mužem a ženou, a feminismem. V globálním světě 21. století, se objevují konflikty mezi nadnárodními společnostmi, jako konflikt mezi zeměmi NATO a teroristickými skupinami, nebo mezi Světovou zdravotnickou organizací a nadnárodními tabákovými společnostmi.

Sociální konflikt lze považovat jak za krajně nebezpečnou záležitost, v podobě mezinárodních, rasových, náboženských, generačních, manželských či jiných konfliktů, tak i za „hybnou sílu dějin“ nebo „motor pokroku“.  

Obecně je dle učení marxismu i moderní sociologie velmi těžké určit, kudy hranice mezi konfliktem blahodárným a konfliktem vše zničujícím vede. Oba přístupy však tento fenomén vnímají kladně a tvrdí, že konflikt přispívá ke zdravému vývoji společnosti a zastávají názor, že potlačování konfliktu přispívá k umrtvování společenského života, stagnaci a hraničí s totalitarismem. Optimistický pohled na sociální konflikt má své opodstatnění jak teoretické, tak i historické či politické. 

„Po historické stránce souvisí kladné oceňováni konfliktů s viděním světa, které se prosazovalo v minulém století v přímé souvislosti s přechodem od tradiční společnosti ke společnosti moderní.“ [9]

Teorie podle autorů[editovat | editovat zdroj]

Karl Marx[editovat | editovat zdroj]

Karl Marx, německý filozof, jenž ve své práci pojal teorii sociálního konfliktu, jako konflikt mezi třídami. Třídou potom rozumí jistou skupinu lidí, kteří si projevují jakousi solidaritu, sounáležitost a kteří jsou angažováni ve společném boji proti jiné třídě.[10]

Mezi těmito třídami potom vyzdvihuje dvě hlavní, které nazývá: Průmyslová třída (buržoazie), jež zahrnuje každého, jehož příjem nepochází z dělnické práce, podle Marxe je to jen malé procento lidí, které má ale zároveň v držení většinu finančních prostředků; na druhé straně potom stojí tzv. dělnická třída (proletariát), která naopak zahrnuje všechny, jejichž příjem pochází z prodeje svých vlastních výrobních sil.

Konflikt mezi těmito dvěma třídami nastává zejména proto, že vyšší (průmyslová) třída se snaží maximalizovat produkci za co nejmenší možný počet peněz, dále například proto, že plat dělníků neodpovídá vynaložené pracovní síle a v neposlední řadě i kvůli mizivé šanci na seberealizaci řadového zaměstnance.[11]

Tento konflikt pak nazývá Třídní boj, ten ovšem neznamená pouze násilí, stávky, nebo protesty, ale může být také vyjádřen sabotováním pracovního procesu, nebo špatnou pracovní morálkou.

Ve větším měřítku může být třídní boj projevován, ze strany třídy Dělnické, členstvím v dělnických nebo socialistických stranách, nebo sympatizováním s nimi. Na druhé straně, straně zaměstnavatele, to potom může být lobbování proti zákonům, prosazovaným odbory.

Max Weber a Karl Marx mají dva různé přístupy k teorii konfliktů. Marx podporuje myšlenku deviací a tvrdí, že se jednotlivci rozhodují zapojovat se do takového vzpurného a konfliktního chování v reakci na nerovnosti kapitalistického systému. Weber pojednává o střetu stratifikace a jejím dopadu na moc ve společnosti. Zdůrazňuje majetek, prestiž a sílu jako hlavní vlivy konfliktního chování skupin ve společnosti.

Karl Marx však tvrdí: „Pracovník se stává tím chudší, čím více bohatství produkuje, čímž jeho produkce zvyšuje výkon a dosah. Dělník se stává tím levnější komoditou, čím více komodit vytvoří. S růstem hodnoty světa věcí probíhá přímo úměrně znehodnocování hodnoty světa lidí. Práce nevytváří pouze komodity, vytváří sebe samou a dělníka jako komoditu a činí tak v poměru, ve kterém produkuje komodity obecně."

John Rex[editovat | editovat zdroj]

Britský sociolog John Rex (1925 - 2011) věnoval dvě obsáhlé kapitoly své knihy „Key Problems of Sociology“ (1962) problematice sociologie konfliktu.[12] Inspiruje se u Marxovy teorie třídního konfliktu. Na rozdíl od Marxe ovšem připouští možnost vyhasnutí třídního konfliktu bez násilné revoluce v kapitalistické společnosti a vzniku tzv. sociálního státu.[13] Dále Rex kritizuje především Parsonsovo pojetí teorie konfliktu - strukturální funkcionalismus. Na rozdíl od Parsonse, který vnímá sociologii jako sociální vztahy ve společnosti, ji vnímá Rex jako interakce mezi jednotlivými individui. Kromě toho se Rex vymezuje i proti Parsonsově myšlence, že sociální konflikt může mít na společnost pozitivní dopad a naopak zastává názor, že dopad sociálního konfliktu na společnost má pouze rozvracející účinky.[14]

Rexův model konfliktu. Rex spatřuje hlavní příčinu sociálního konfliktu v nerovnoměrné distribuci zdrojů mezi jednotlivými skupinami. Sociální konflikt je potom výsledkem reakce racionálně uvažujících aktérů konfliktu na tuto skutečnost. Za hlavní, neboli centrální sociální konflikt považuje Rex konflikt o prostředky k žití.[15] Za další sociální konflikty pak podle Rexe můžeme považovat konflikt o legitimizace moci nebo konflikt o kontrolu myšlenek. (ideologie)

Dynamika konfliktu podle Rexe. Rex rozděluje průběh sociálního konfliktu do 4 fázi.

První fází konfliktu je formování konfliktních skupin. Jednotlivci z podobných sociálních podmínek a s podobnými cíly vytvářejí skupinu, která následně může díky své velikosti a síle úspěšněji vytvářet tlak a sankce na opoziční skupinu. Druhou fází nazývá Rex situaci vládnoucí třídy. Po zformování 2 skupin s odlišnými zájmy se jedna skupina dostane k moci a začne se snažit legitimizovat svou moc tím, že vydává svou pravdu, jako názor všech. Druhá skupina s touto pravdou nesouhlasí a začne ji bojkotovat, v extrémním případě se začne snažit první skupinu svrhnout. Jako třetí fázi sociálního konfliktu označuje Rex revoluční situaci. Postupem času, či vlivem vývoje technologií se vlastnosti vládnoucí třídy a struktura společnosti promění a konflikt mezi oběma znepřátelenými stranami vyeskaluje do neudržitelné míry. To může skončit buďto revolucí v pravém slova smyslu, anebo třídním kompromisem. Poslední fází nazývá Rex situaci příměří. Na rozdíl od Marxe Rex říká, že tohoto stavu lze dosáhnout i bez násilné revoluce a to v případě, když si jednotlivci z vládnoucí strany uvědomí výhodnost oboustranného kompromisu. Ani tehdy ale sociální konflikt zcela nezmizí, pouze se utlumí na ideologický souboj, ve kterém strany i jejich zájmy zůstávají stejné a stále se snaží dosáhnout převahy.[16] V ideálním případě by další generace začala vnímat obě ideologie jako jednu základní sjednocenou pravdu a sociální konflikt by tím zanikl, v reálném světě by ale takový jednotlivec musel být vnitřně rozpolcen, jelikož by byl vždy připraven zároveň hájit i kritizovat zájmy jedné ideologie.

Lewis Coser[editovat | editovat zdroj]

Sociolog Lewis Coser je spojován se znovuoživením zájmu o sociologii konfliktu v soudobé sociologii. V roce 1956 vydal knihu Funkce sociálního konfliktu. Vycházel v ní z myšlenek německého sociologa Georga Simmela a umírněné verze strukturního funkcionalismu Roberta K. Mertona.[17] Konflikt je brán jako předpoklad soudržnosti i předpoklad ke změně, udržuje identitu skupiny a je dobrým způsobem komunikace. Rozdělil konflikt na dva druhy: Realistický (konflikt zájmů, objektivní příčina) proti Nerealistickému (tzv. konflikt pro konflikt, bez objektivní příčiny).

Ralf Dahrendorf[editovat | editovat zdroj]

Koncepce teorie konfliktu německého sociologa Ralfa Dahrendorfa  je nejlépe vystihnuta v jeho díle „Třída a třídní konflikt v průmyslové společnosti“ (1957), kde polemizuje nad myšlenkami Maxe Webera a proměnami 20. let v kapitalistických zemích. Svou koncepci pak rozvinul v díle „Společnost a svoboda“ z roku 1961. Jeho cílem bylo oprostit sociologii konfliktu od funkcionálního pojetí společnosti. Je veden snahou vysvětlit, proč se západní kapitalistické země vyhnuly revolucím, i když dle učení Karla Marxe právě ty měly být prvními, kde k těmto konfliktům mělo dojít.[18] Analyzoval a rozfázoval konflikt a dle vědeckých pravidel se pokusil vnést pořádek do konfliktu. První etapou konfliktu je neorganizovaná polarizace (lidé se názorově rozchází), následuje krystalizace zájmů (vznikají dva odlišné tábory a dochází k vyostření), poslední etapou je vyvrcholení konfliktu (hádka, stávka, boj).

Alain Touraine[editovat | editovat zdroj]

Francouzský sociolog Alain Touraine prezentuje své pojetí společnosti v díle „Production de la societé“ (1973). Podle kterého k sociálnímu konfliktu dochází díky sociálním změnám ve společenských hnutích. Sociální konflikty jsou podle Tourainea konflikty mocenskými, kdy dochází k boji mezi mezi vládnoucími a ovládanými skupinami. Každá skupina má však své vlastní vnitřní konflikty. Neplatí tedy teorie Karla Marxe, podle které ovládaná třída jedné éry je předurčena ke změně společnosti a vybudování nové.[19]

Talcott Parsons[editovat | editovat zdroj]

Talcott Parsons byl americký sociolog a jeden z hlavních představitelů strukturálního funkcionalismu. Konflikt pokládá za prvek, který ohrožuje rovnováhu sociálního systému. Jeho zdroj je dle Parsonse nutno hledat v kulturní oblasti, konkrétně v souborech systémových a deviantních hodnot. Jedná se o sociální napětí, které je vyvolané absencí, či nedostatečnou funkcí kontrolních mechanismů. Vysvětlení konfliktu vychází z metodologického individualismu, může však dosáhnout i skupinové úrovně. Deviantní skupiny, které mohou vyvolat konflikt, jsou tvořeny individui a jejich interakcemi, nefungují jako skupiny „pro sebe“. [20]Jako zdroj konfliktu vidí sociální napětí, které je vyvolané absencí, či nedostatečnou funkcí kontrolních mechanismů. Podle Parsonse je konflikt založen na individuálním konfliktu rolí, které vedou k vzniku kulturních konfliktů. Kvůli konfliktu rolí dochází k deviantnímu chování, produkující stav napětí.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ZNEBEJÁNEK, František. Sociologie konfliktu. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství (SLON), 2015. 172 s. ISBN 978-80-7419-177-0. S. 18.  
  2. ZNEBEJÁNEK, František. Sociologie konfliktu. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství (SLON), 2015. 172 s. ISBN 978-80-7419-177-0. S. 17.  
  3. ZNEBEJÁNEK, František. Sociologie konfliktu. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství (SLON), 2015. 172 s. ISBN 978-80-7419-177-0. S. 147.  
  4. a b c ZNEBEJÁNEK, František. Sociologie konfliktu. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství (SLON), 2015. 172 s. ISBN 978-80-7419-177-0. S. 147-148.  
  5. a b ZNEBEJÁNEK, František. Sociologie konfliktu. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství (SLON), 2015. 172 s. ISBN 978-80-7419-177-0. S. 149.  
  6. ZNEBEJÁNEK, František. Sociologie konfliktu. 1. vyd. Praha : Sociologické nakaldatelství (SLON), 2015. 172 s. ISBN 978-80-7419-177-0. S. 150.  
  7. ZNEBEJÁNEK, František. Sociologie konfliktu. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství (SLON), 2015. 172 s. ISBN 978-80-7419-177-0. S. 152.  
  8. ZENEBEJÁNEK, František. Sociologie konfliktu. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství (SLON), 2015. 172 s. ISBN 978-80-7419-177-0. S. 153-154.  
  9. KELLER, Jan. Sociologie konfliktu. 1. vyd.. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 1990. 93 s. ISBN 80-120-0193-3.. S. 18.  
  10. ZNEBEJÁNEK, František. Sociologie konfliktu. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství (SLON), 2015. 172 s. ISBN 978-80-7419-177-0. S. 30.  
  11. ZNEBEJÁNEK, František. Sociologie konfliktu. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství (SLON), 2015. 172 s. ISBN 978-80-7419-177-0. S. 32.  
  12. KELLER, Jan. Sociologie konfliktu. 1. vyd.. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 1990. 93 s. ISBN 80-120-0193-3.. S. 91.  
  13. ZNEBEJÁNEK, František. Sociologie konfliktu. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství (SLON), 2015. 172 s. ISBN 978-80-7419-177-0. S. 35-36.  
  14. ZNEBEJÁNEK, František. Sociologie konfliktu. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství (SLON), 2015. 172 s. ISBN 978-80-7419-177-0. S. 36-39.  
  15. ZENBEJÁNEK, František. Sociologie konfliktu. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 2015. 172 s. ISBN 978-80-7419-177-0. S. 39-40.  
  16. ZNEBEJÁNEK, František. Sociologie konfliktu. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství (SLON), 2015. 172 s. ISBN 978-80-7419-177-0. S. 40-42.  
  17. KELLER, Jan. Sociologie konfliktu. 1. vyd.. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 1990. 93 s. ISBN 80-120-0193-3.. S. 91.  
  18. KELLER, Jan. Sociologie konfliktu. 1. vyd.. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 1990. 93 s. ISBN 80-120-0193-3. S. 53.  
  19. ZNEBEJÁNEK, František. Sociologie konfliktu. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství (SLON), 2015. 172 s. ISBN 978-80-7419-177-0. S. 92
  20. ZNEBEJÁNEK, František,. Sociologie konfliktu. Vyd. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství (SLON). 172 s. s. ISBN 9788074191770. S. 84.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

ZNEBEJÁNEK, František. Sociologie konfliktu. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství (SLON), 2015. 172 s. ISBN 978-80-7419-177-0

KELLER, Jan. Sociologie konfliktu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1990. 93 s. ISBN 80-120-0193-3

Související články[editovat | editovat zdroj]