Sluneční bouře v roce 1859

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sluneční skvrny dne 1. září 1859 zakreslené Richardem Christopherem Carringtonem. A a B označuje počáteční pozice intenzivního výboje (záblesku), jenž se posouval 5 minut ve směru k D a C než zanikl

Sluneční bouře v roce 1859, rovněž známá jako Carringtonova událost,[1] byly silná geomagnetická sluneční bouře v roce 1859 během 10. slunečního cyklu. Koronální výron hmoty zasáhl zemskou magnetosféru a vyvolal jednu z největších zaznamenaných geomagnetických bouří. Bouře v sluneční fotosféře byla pozorována a zaznamenána anglickými astronomy Richardem Christopherem Carringtonem a Richardem Hodgsonem.

Studie ukázaly, že sluneční bouře této intenzity by v dnešní době způsobila moderní civilizaci problémy ve velmi širokém spektru, přičemž je 12% šance, že se podobná událost stane mezi lety 2012 až 2022.[2]

Carringtonova super erupce[editovat | editovat zdroj]

V období mezi 28. srpnem a 2. září 1859 bylo na Slunci pozorováno mnoho slunečních skvrn. Dne 29. srpna 1859 byla pozorována polární záře až na severu Austrálie v Queenslandu.[3] Těsně před polednem dne 1. září angličtí amatérští astronomové Richard Christopher Carrington a Richard Hodgson nezávisle na sobě učinili první pozorování sluneční erupce.[4] Bouře byla spojena s významným výronem koronální hmoty (coronal mass ejection – CME), která byla vyvržena přímo k Zemi, přičemž její cesta dlouhá 150 milionů km trvala pouze 17,6 hodiny. Předpokládá se, že poměrně vysoká rychlost tohoto CME (typicky trvá CME několik dní, než dorazí k Zemi) souvisela s předchozím CME, který pravděpodobně způsobil velké polární záře dne 29. srpna a který „vyčistil cestu“ slunečnímu větru (plazmatu), jenž následně způsobil Carringtonovu událost.[4]

Jelikož byl současně pozorován důsledek sluneční erupce skotským fyzikem Balforem Stewartem na záznamu magnetometru Kewské observatoře a zároveň byla pozorována geomagnetická bouře následující den, Carrington vytušil spojitost v této událostí mezi Sluncem a Zemí. Informace z celého světa o účincích geomagnetické bouře, které v roce 1859 shrnul a publikoval Elias Loomis, potvrzují pozorování Carringtona a Stewarta.

Ve dnech 1.–2. září, se udála jedna z největších pozemskými magnetometry zaznamenaných bouří. Solární záře byla viditelná po celém světě – na severní polokouli směrem k jihu až v Karibiku. Ve Skalistých horách byla záře tak silná, že dokonce probudila zlatokopy, kteří si mysleli, že je ráno a započali si chystat snídani.[4]Lidé, kteří se vzbudili na severu USA mohli dokonce číst ve světle polární záře noviny.[5] Polární záře byla viditelná dokonce tak daleko od pólů jako je Kuba a Havaj.[6]

Telegrafní systémy po celé Evropě a Severní Americe selhaly. V některých případech byli dokonce operátoři zasaženi elektrickým proudem.[7] Na telegrafních sloupech přeskakovaly výboje.[8] Někteří operátoři mohli odesílat a přijímat zprávy, přestože odpojili zdroj energie.[9]

V sobotu dne 3. září 1859 informovaly noviny Baltimore News-American a Commercial Advertiser, „že o čtvrteční noci je šance na pozorování další polární záře. Tento jev byl velmi podobný jevu v neděli. Na obloze se objevilo světlo, které ji celou ozářilo a zastínilo i hvězdy. Toto světlo, ač mělo nepopsatelnou hebkost, která obklopovala vše, co ozařovalo, bylo silnější než Měsíc v úplňku. Mezi dvanáctou a jednou hodinou, když byl jas největší, byly tiché městské ulice osvětlené tímto světlem krásné a pozoruhodné.“[10]

V červnu roku 2013 společně výzkumníci z Lloyd's v Londýne a Atmosférického a přírodovědného výzkumného ústavu (AER) v USA použili data z Carringtonské události k odhadnutí stávající ceny dopadu podobné události na USA, přičemž odhadli dopad škod pouze na USA ve výši 0.6–2.6 biliónů USD.[11]

Podobné události[editovat | editovat zdroj]

Ledové jádro obsahující tenkou vrstvu bohatou na dusičnany bylo analyzováno za účelem rekonstruování historie solárních bouří před dobou jejich pozorování. Data z ledovce v Grónsku, shromážděná Kennethem G. McCrackenem[12] a další, dávají důkaz, že událost s intenzitou, jaká byla naměřena při Carringtosnké události, se odehrávají jednou za 500 let. S pětinovou intenzitou potom několikrát za století.[13] Nicméně novější výzkumné práce zkoumající led ukazují, že špičkové hodnoty dusičnanů nejsou důsledkem slunečních bouří a tudíž jsou o této výzkumné metodě pochybnosti.10Be a 14C je v současnosti považováno za spolehlivější indikátor.[14] Tyto podobné, ale mnohem extrémnější sluneční bouře, mohou vzniknout i mimo Sluneční systém a dokonce i mimo Mléčnou dráhu (naši galaxii). Méně významné bouře se odehrály v letech 1921 a 1960, kdy bylo zarušeno rádiové spojení v celé šíři spektra. V březnu 1989 geomagnetická bouře vyřadila energetickou sít ve velké části Quebeku. 23. července 2012 byla pozorována superbouře stejné třídy jako Carringtonská událost. Její trajektorie však naštěstí minula Zemi. Informace o tomto pozorování byly poprvé veřejně sdíleny NASA.[2][15]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Solar_storm_of_1859 na anglické Wikipedii.

  1. Philips, Tony."Severe Space Weather--Social and Economic Impacts", NASA Science: Science News, science.nasa.gov, January 21, 2009. Ověřeno k February 16, 2011. 
  2. a b Phillips, Dr. Tony."Near Miss: The Solar Superstorm of July 2012", NASA, July 23, 2014. Ověřeno k July 26, 2014. 
  3. "SOUTHERN AURORA.", Brisbane, Qld.:National Library of Australia, 7 September 1859, p. 2. Ověřeno k 17 May 2013. 
  4. a b c Odenwald, Sten F. (July 28, 2008).  "Bracing the Satellite Infrastructure for a Solar Superstorm". Scientific American. 
  5. Richard A. Lovett."What If the Biggest Solar Storm on Record Happened Today?", National Geographic News, March 2, 2011. Ověřeno k September 5, 2011. 
  6. "Monster radiation burst from Sun", BBC News, 14 May 2013. Ověřeno k 15 May 2013. 
  7. Committee on the Societal and Economic Impacts of Severe Space Weather Events: A Workshop, National Research Council(2008). Severe Space Weather Events--Understanding Societal and Economic Impacts: A Workshop Report. National Academies Press, 13. ISBN 0-309-12769-6. 
  8. Odenwald, Sten F.(2002). The 23rd CycleColumbia University Press, 28. ISBN 0-231-12079-6. 
  9. Carlowicz, Michael J.(2002). Storms from the Sun: The Emerging Science of Space Weather. National Academies Press, 58. ISBN 0-309-07642-0. 
  10. "The Aurora Borealis", Baltimore American and Commercial Advertiser, September 3, 1859, p. 2; Column 2. Ověřeno k February 16, 2011. 
  11. Solar Storm Risk to the North American Electric Grid Lloyd's 2013
  12. How do you determine the effects of a solar flare that took place 150 years ago? [online]. Stuart Clarks Universe, [cit. 2012-05-23]. [1]. (anglicky) 
  13. McCracken, K. G. (2001).  "Solar cosmic ray events for the period 1561–1994 1. Identification in polar ice, 1561–1950". Journal of Geophysical Research 106 (A10): 21,585–21,598. doi:10.1029/2000JA000237. Bibcode2001JGR...10621585M. 
  14. Wolff, E. W. (2012).  "The Carrington event not observed in most ice core nitrate records". Geophysical Research Letters 39 (8): 21,585–21,598. doi:10.1029/2012GL051603. Bibcode2012GeoRL..39.8503W. 
  15. Staff. Video (04:03) - Carrington-class coronal mass ejection narrowly misses Earth [online]. April 28, 2014, [cit. 2014-07-26]. [2]. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]