Slovo o pluku Igorově
Slovo o pluku Igorově (rusky Слово о полку Игореве) je podle obecně přijímaného výkladu staroruský hrdinský epos napsaný neznámým autorem koncem 12. století, jehož námětem je neúspěšná výprava novgorodsko-severského knížete Igora Svjatoslaviče (1150–1202) proti kočovným Polovcům (Kumánům) roku 1185.
Obsah a charakteristika eposu
"Lidé
není už čas
starými slovy
začít
truchlivý zpěv
o hrdém tažení
Igora
Svjatoslavova syna.
Příběhy
zazněte tak
jak se skutečně staly
vzdejte se krásy
dávných
vidění Bojanových."
(citováno z překladu Otto Libertina, Supraphon, Praha 1978).
Na začátku eposu nás jeho autor upozorňuje, že vše vylíčí opravdu tak, jak se skutečně stalo, a bez příkras, typických pro dávného ruského pěvce Bojana. Vlastní vyprávění pak začíná tím, že se kníže Igor s bratrem Vsevolodem vydávají z touhy po slávě a navzdory varovným znamením (zatmění Slunce) na tažení proti Polovcům. Po vítězství nad poloveckým předvojem je v následující bitvě Igorovo vojsko poraženo a kníže Igor je zajat. Na ruskou zemi padá velká tíha neštěstí (ruské ženy naříkají nad muži padlými v bitvě). Sám veliký kníže kyjevský Svjatoslav spěchá Igorovi na pomoc a vyzývá ostatní knížata, aby se také vypravila do boje odčinit Igorovu porážku. V jedné z nejlyričtějších částí eposu marně vyhlíží Igorova choť Jaroslavna svého manžela a ve svém žalu zaklíná slunce, vítr i řeku Dněpr, aby jí vrátily milovaného muže. Na konci vyprávění se Igorovi podaří ze zajetí uprchnout, celá zem se raduje a Igor děkuje ostatním knížatům i jejich družinám, že zemi zbavili nebezpečí. Epos vyniká folklórní symbolikou, bohatou obrazností a střídají se v něm epické a lyrické pasáže. Je v něm vyzdvižena myšlenka o nezbytnosti jednoty a vzájemné pomoci mezi ruskými knížaty. Neprozíravý Igorův čin je sice hodnocen kriticky (je vzpomínáno i na jiné hrdiny, kteří se snažili osamoceně bojovat proti nepříteli), ale zároveň je zdůrazňováno, že to byl čin statečný a zasluhuje proto také chválu.
Starobylá památka, nebo podvrh?
Starobylá památka
Slovo o pluku Igorově doprovází stejně jako české Rukopisy spor o jeho pravost. Podle literárních historiků (zejména ruských), kteří jej považují za autentickou středověkou literární památku, byl epos složen někdy koncem 12. století neznámým černihovským autorem (někteří považují za autora samotného knížete Igora a jiní dokonce velikého knížete kyjevského). V průběhu času byl text eposu komolen nedbalými písaři (čímž se vysvětluje celá řada nejasných míst v textu, které odpůrci pravosti eposu považují za bohemismy či učené hebraismy – viz dále) a zároveň sloužil jako vzor pro řadu pozdějších ruských textů (zvláště pak pro Zadonštinu z konce 14. století). Přesto se epos dochoval pouze v jediném rukopise ze 16. století, původně ve vázaném k chronografu uchovávanému v klášteře Krista Spasitele v Jaroslavli. Ten roku 1795 ukradl běloruský mnich Iol Bykovskij a prodal jej dvořanu carevny Kateřiny II. hraběti Alexeji Ivanoviči Musinu-Puškinovi (1744–1817), který také financoval jeho první vydání roku 1800. Než však mohl být rukopis vědecky prozkoumán, shořel při požáru Moskvy roku 1812, takže se Slovo dochovalo pouze v opise pořízeném pro Kateřinu II.
K nejvýznamnějším literárním vědcům obhajujícím pravost eposu patřil Dmitrij Sergejevič Lichačov (1906–1999), jehož zásluhou se dnes Slovo již konvenčně a bez pochybností (a dokonce bez jakékoli zmínky o nějaké v minulosti vedené polemice) zařazuje do ruské středověké literatury. Lichačov vytvořil ze Slova ústřední staroruskou literární památku[1] a dokazoval jeho pravost akcentací jeho kontextového charakteru (autenticita eposu je dána tím, že je vyložitelný z dobových souvislostí a že mezi ním a ostatními staroruskými texty té doby existují vzájemné vazby a vzájemná podmíněnost).
Podvrh
Lichačovova metoda, která se takticky vzdálila textovým sporům, však nemohla vyvrátit konkrétní pochybnosti. Námitky odpůrců pravosti Slova se dají stručně shrnout takto:
- Neexistují žádné písemné doklady o tom, že by skutečně kdy existoval domnělý originální rukopis[2]
- Na základě dochované korespondence hlavních účastníků, kteří později tvrdili, že rukopis byl roku 1812 zničen, lze velmi přesvědčivě prokázat, že tohoto roku žádný rukopis, který by odpovídal uvedenému popisu, zničen nebyl. Informace o jeho ztrátě se rozšířila až několik let po smrti Musina-Puškina v roce 1817[3]
- Skutečnost, že v textu lze nalézt tzv. učené hebraismy převzaté ze Starého zákona, činí téměř jistým předpoklad, že text Slova byl složen až po vzniku křesťanských hebraistických studií v 16. století[3]
- V textu je možno najít také bohemismy – jako nejzávažnější se uvádí výraz „pod ranami“ ve smyslu „pod údery“, což lze ve slovanských jazycích použít pouze v češtině (v ostatních má slovo „rána“ jen význam „zranění“)[4]
- Epos vykazuje celou řadu preromantických znaků (dynamika přírodních popisů, tolerovaná úloha pohanských božstev, folklórní ladění textu), které jej umožňují zařadit mezi takové literární mystifikace jako jsou Macphersonovy Ossianovy zpěvy nebo Rukopis královédvorský a zelenohorský[5]
Pravost textu byla zpochybňována již v 19. století. Na počátku 20. století argumentovali francouzští slavisté Louis Léger a po něm André Mazon, že text vznikl v 17. století po vzoru Zadonščiny. Mazonova tvrzení však vyvrátil roku 1948 Roman Jakobson.
Za skutečného autora Slova bývá považován mimo jiné samotný Musin-Puškin, dále mnich kláštera, který mu rukopis prodal, Iol Bykovskij, nebo také Nikolaj Michajlovič Karamzin.[2] V nedávné době přišel profesor Harvardovy univerzity Edward L. Keenan (* 1936) s teorií, že nechtěným autorem eposu je Josef Dobrovský,[6] a snáší pro to celou řadu argumentů (Dobrovský v době nálezu rukopisu pobýval v Rusku a podle Keenanova tvrzení napsal několik textů napodobujících dávné slovanské heroické pověsti, ze kterých byl epos bez jeho vědomí později vytvořen, protože Dobrovský byl známý svou vědeckou poctivostí).
Sám Keenan o své teorii říká: "Ať už na to hledíme jakkoli, hypotéza, že autorem Slova o pluku Igorově byl Josef Dobrovský, jistě není tak nepravděpodobná jako předpoklad, že takový text byl vytvořen někde na území východní Evropy koncem 12. století, aniž by měl nějakého předchůdce, aniž by současně s ním vzniklo nějaké jiné obdobné dílo, aniž by byl později napodoben. Spíše plní údivem, že tak četní badatelé po tak dlouhou dobu a s takovou vynalézavostí v sobě chovali víru v tak nepravděpodobnou událost".[3]
Adaptace
Podle eposu napsal ruský hudební skladatel Alexandr Porfirjevič Borodin (1833–1887) na vlastní libreto operu Kníže Igor. Autor pracoval na opeře od roku 1869, aniž jí dokončil, což po jeho smrti provedli Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov a Alexandr Konstantinovič Glazunov, premiéra se konala roku 1890.
České překlady a vydání
- Slovo o pluku Igorově, přeložil Josef Jungmann roku 1810 (překlad vydán až roku 1932)
- Slovo o pluku Igorově, přeložil Samuel Rožnay kolem roku 1815 (překlad zůstal v rukopise)
- Slovo o pluku Igorově, Haze, Krauss, Enders, Praha 1821, přeložil Václav Hanka
- Slovo o polku Igorevě, Bedřich Tempský, Praha 1858, přeložil Martin Hattala
- Dvé zpěvů staroruských totiž: O výpravě Igorově a Zádonština, Edvard Grégr, Praha 1869, přeložil Karel Jaromír Erben
- Píseň o výpravě Igorově, Jan Otto, Praha 1926, přeložil Pavel Papáček
- Slovo o pluku Igorově, Slovanský ústav, Praha 1932, přeložil Josef Jungmann
- Karel Jaromír Erben: Básně a překlady, Melantrich, Praha 1938, znovu 1948
- Slovo o pluku Igorově, V. Neubert a synové, Praha 1946, přeložil František Kubka, znovu Melantrich, Praha 1950
- Tři zpěvy staroruské, SNKLHU, Praha 1955, přeložila Hana Skalová, v knize jsou obsažena díla Zpěv o výpravě Igorově, Pověst o vyvrácení města Rjazaně chánem Batyjem a Píseň o kulikovské bitvě Sofonije Rjazaňce (Zádonština)
- Josef Jungmann: Překlady II, SNKLHU, Praha 1958
- Slovo o pluku Igorově, Albatros, Praha 1977, přeložila Hana Vrbová
- Slovo o pluku Igorově, Supraphon, Praha 1978, přeložil Otto Libertin
Reference
- ↑ Lichačov, D. S.: „Slovo o polku Igoreve“ i kultura jego vremeni, Leningrad, 1978.
- ↑ a b http://www.dejiny.nln.cz/archiv/05-2003/d1-52003.html
- ↑ a b c http://www.dejiny.nln.cz/archiv/05-2003/05-52003.html
- ↑ http://www.cs-magazin.com/2003-10/view.php?article=articles/cs031018.htm
- ↑ Pospíšil, Ivo: Slovo o pluku Igorově v kontextu současných výzkumů, Slavica Slovaca, ročník 42, č. 1, 2007, s. 37–48.
- ↑ Keenan, E. L.: Josef Dobrovský and the Origins of the ‘Igor Tale’, Harvard University Press, 2003.
Literatura
- Franěk, Jiří: Mýtus a inspirace, Sborník prací Filosofické fakulty Brněnské university – Litteraria Humanitas IV, 1996, s. 107–112.
- Franěk, Jiří: Slovo o pluku Igorově aneb ruské RKZ, Souvislosti 2/1995, s. 20–39.
- Lichačov, D. S.: Poetika staroruské literatury, Odeon, Praha 1975.
- Lichačov, D. S.: "Slovo o polku Igoreve i kultura jego vremeni", Leningrad, 1978.
- Keenan, E. L.: Josef Dobrovský and the Origins of the Igor‘s Tale, Hardward University Press, 2004.
- MACURA, Vladimír a kolektiv. Slovník světových literárních děl 2/ M–Ž. Praha: Oden, 1989. ISBN 80-207-0960-6. S. 459.
- Pospíšil, Ivo: Slovo o pluku Igorově v kontextu současných výzkumů, Slavica Slovaca, ročník 42, č. 1, 2007, s. 37–48.
Externí odkazy
- První vydání eposu z roku 1800
- Страничка "Слова о полку Игореве" – rusky
- Словo о полку Игореве – rusky
- Слово о полку Игореве – paralelní překladový korpus Slova o pluku Igorově do světových jazyků (vč. češtiny)