Slovinčtina

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Slovinčtina (Słowińskô mòwa)
Rozšíření: Pomořansko

Počet mluvčích:

vymřelý jazyk

Klasifikace:

Písmo: Latinka
Postavení
Regulátor:
Úřední jazyk:
Kódy
ISO 639-1:
---
sla (ostatní slované) (B) není (T)
SIL: není
Wikipedie
není
Tento článek pojednává o vymřelém západoslovanském jazyku. Možná hledáte: slovinštinu, existující jihoslovanský jazyk.

Slovinčtina[1] neboli pomořská slovinština[2][3] je mrtvý jazyk z větve západoslovanských jazyků. Používali ji Pomořanští Slovinci. Považuje se velmi často za nářečí kašubštiny, pomořanštiny nebo polštiny. Vymřela s přesuny obyvatelstva po skončení 2. světové války.

Pomořanští Slovinci v polovině 19. století žili v několika vesnicích u Gardna a Lebska. Studiu slovinčtiny se významně věnoval ruský vědec A. Hilferding, který do této oblasti v roce 1856 podnikl expedici a roku 1862 o Pomořanských Slovincích napsal knihu. Podle jeho údajů byla tehdy severoslovinská území přímo spojená s kašubskými územími.

Název[editovat | editovat zdroj]

Jazyk je též označován jako severní slovinština.[4][3] Tilman Berger vyslovil v roce 2008 námitky jak vůči názvu slovinčtina, tak vůbec vůči dělení „západoslovanské“ slovinčtiny a „jihoslovanské“ slovinštiny.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. NOVÁK, Ľubomír. Lidový jazyk Velké Moravy a možnosti jeho rekonstrukce [online]. Academia.edu. Dostupné online.  
  2. ŠMILAUER, Vladimír. Etymologický slovník slovanských jazyků. Naše řeč [online]. 1974, roč. 57, čís. 3. Reviews and reports. Dostupné online.  
  3. a b KULDANOVÁ, Pavlína. Český jazyk v minulosti [PDF]. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, září 2013. S. 13. Dostupné online.  
  4. VEČERKA, Radoslav. Jazyk : Praslovanština : Příbuznost slovanských jazyků [online]. Moravia Magna, 2002. Kapitola 1/2. Dostupné online.  
  5. BERGER, Tilman. Nezdařilé národní obrození Pomořanských Slovanů. In Ročenka textů zahraničních profesorů. Praha : Univerzita Karlova v Praze, 2008. Dostupné online. Svazek 2, s. 8.