Slovenská republika (1939–1945)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Slovenská republika (1939))
Skočit na: Navigace, Hledání
Slovenská republika
 Druhá republika 1939–1945 Třetí Československá republika 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
Hymna: Hej, Slováci
Motto: Verní sebe - Svorne napred!
geografie
Mapa
hlavní město:
rozloha:
38 055 km²
obyvatelstvo
počet obyvatel:
2 653 053[1] (v roce 1940)
národnostní složení:
státní útvar
vznik:
14. březen 1939 (Vyhlášení samostatnosti)
zánik:
de facto 3. květen 1945 (osvobození celého Slovenska), de jure 8. května 1945 (kapitulací slovenské vlády)
Státní útvary a území
Předcházející:
Druhá republika Druhá republika
Nástupnické:
Třetí Československá republika Třetí Československá republika

Slovenská republika (známá též jako Slovenský štát,[2][3] Slovenský stát či první Slovenská republika) byl samostatný stát na území dnešního Slovenska v letech 19391945, okleštěném o oblasti obsazené horthyovským Maďarským královstvím, naopak byly ke Slovensku na podzim 1939 (z dějinného hlediska opětovně) připojeny dnes polské části OravySpiše. Jeho sousedy byly následující státy: nacistické Německo (hranice s Rakouskem, tehdy tzv. Ostmark), Protektorát Čechy a Morava, Maďarské království a krátkodobě v roce 1939 i Druhá Polská republika (později Generální gouvernement) a Karpatská Ukrajina. Slovenský stát zavedl okamžitě svou oficiální vlajku. Později byla přijata i válečná vlajka, používaná hlavně po listopadu 1940. Byla jí státní vlajka s přidaným dvojitým černým křížem v černě lemovaném štítu ve středu listu.

Podle teorie právní kontinuity Československé republiky Slovenský stát neexistoval a po skončení druhé světové války Československá republika obnovila svrchovanost na území Slovenska.

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Vznik první Slovenské republiky.

Slovenská společnost, podobně jako ta česká, prožívala po zveřejnění Mnichovské dohody hlubokou vlnu rozčarování, čehož využili představitelé Hlinkovy slovenské ľudové strany, jejichž cílem bylo již během období první republiky dosažení slovenské autonomie. Návrh HSĽS na autonomii nejprve akceptovaly zbývající slovenské politické strany a poté jej přijala i pražská vláda. 7. října 1938 došlo k ustanovení zemské autonomní vlády, do jejíhož čela byl jmenován lídr HSĽS Jozef Tiso a Slovensko tak získalo autonomii. Hlinkova slovenská ľudová strana dále využila pomnichovské atmosféry a pod dojmem sjednocování slovenského národa zavedla na Slovensku autoritativní režim porušující občanská a demokratická práva.[4]

Při vzniku samostatného slovenského státu sehrály klíčovou roli plány Adolfa Hitlera. Po obsazení Sudet totiž Hitler počítal s definitivním rozbitím zbývajícího Česko-Slovenska. Západní mocnosti, které se zavázaly garantovat bezpečnost a územní celistvost pomnichovského Československa, mohly být Hitlerovým plánovaným obsazením zbývajícího území Čech a Moravy vyprovokovány k vyhlášení války. Hitler proto plánoval rozložit ochromené Česko-Slovensko zevnitř, k čemuž se rozhodl využít právě Slováků. Radikální křídlo HSĽS se ostatně svými ambicemi na vytvoření samostatného Slovenska pod Hitlerovým vlivem nijak netajilo a Ferdinand Ďurčanský, Alexander Mach nebo Vojtech Tuka se sami k myšlence vyhlášení slovenské samostatnosti iniciativně hlásili. Hlavní vůdcové ľudáků, Jozef Tiso a Karol Sidor, však váhali takto radikální krok učinit.[5]

Jozef Tiso vyfotografovaný během své návštěvy v Berlíně v březnu 1939

Po dalších průtazích ztratil Adolf Hitler trpělivost a 13. března 1939 pozval Jozefa Tisa na jednání do Berlína. Tiso zde byl vystaven nátlaku ministra zahraničí Joachima von Ribbentrop, který mu společně s Hitlerem vyhrožoval, že pokud nedojde k okamžitému vyhlášení slovenské samostatnosti, ponechá Maďarsku volnou ruku k obsazení Slovenska. Tiso tomuto tlaku podlehl avšak sám vyhlášení samostatnosti odmítl, přičemž argumentoval tím, že sám k tomu nemá mandát. Tiso proto z Berlína telefonoval prezidentu Háchovi, který na druhý den svolal zasedání slovenského sněmu. Slovenský sněm po Tisově doporučení pak 14. března 1939 vyhlásil samostatnost Slovenské republiky. Slovenský stát tak vznikl jako politický a vojenský spojenec nacistického Německa, které využilo vytvoření samostatného Slovenska k následnému obsazení zbytku českých zemí.[6]

První Slovenskou republiku v průběhu její šestileté existence postupně oficiálně uznaly přibližně tři desítky států, především země Osy. Jako první uznalo samostatný slovenský stát již v noci ze 14. na 15. března Maďarsko následované ještě téhož večera Polskem. Z velmocí je během roku 1939 následovalo Německo (16. 3.), Itálie (11. 4.), Velká Británie (4. 5.), Japonsko (1. 6.) a Francie (14. 6.). Slovensko bylo uznáno i Sovětským svazem, avšak až po uzavření sovětsko-německého paktu v srpnu 1939. Po přepadení Německem v roce 1941 Stalin uznání Slovenské republiky zrušil a uznal opět pokračující existenci Československa.[7] Kromě velmocí uznaly Slovenskou republiku i další spojenenci či satelity států Osy jako například Mandžukuo, Španělsko, Dánsko, Finsko, Rumunsko, Bulharsko, čínská vláda v Nankingu, Barma, francouzská vláda ve Vichy, Jugoslávie a po jejím vynuceném rozpadu pak Chorvatsko. Slovensko uznaly také další země jako Vatikán, Švýcarsko, Švédsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Kostarika, Ekvádor, ThajskoLibérie.[8]

Přestože Maďarsko uznalo Slovenský stát hned po jeho vzniku, zahájilo již 23. března 1939 na Slovensko útok s cílem dobýt na něm další území, což vedlo mezi oběma státy k tzv. Malé válce trvající do konce března. Nacistické Německo přes Ochrannou smlouvu Slovensku nepomohlo a po maďarském ultimátu byla Slovenská republika donucena odstoupit Maďarsku další území nacházející se na východě země okolo obcí Sobrance a Stakčín.[9]

Politika[editovat | editovat zdroj]

Slovenská republika byla státem s totalitním politickým systémem. Ústava přijatá Slovenským sněmem 21. července 1939 měla autoritativní charakter zakotvující stavovské zřízení. Ústava zaručovala dominantní postavení vládnoucí HSĽS, která představovala jedinou slovenskou politickou stranu v zemi. Vedle ľudáků fungovaly na Slovensku pouze strana maďarské menšiny a Deutsche Partei zastupující místní německou menšinu.[10] Dle přijaté ústavy bylo Slovensko republikou, v jejímž čele stál prezident. Nejvyšším zákonodárným orgánem měl být Sněm Slovenské republiky složený původně ze 63 poslanců. Druhou komoru slovenského parlamentu představovala Státní rada. Ani jeden z těchto orgánů však nedisponoval prakticky žádnými pravomocemi. Hlavní moc ve státě držela v rukou vláda. Volby do slovenského parlamentu plánované na rok 1943 se neuskutečnily.[11]

Válečná vlajka Slovenského státu, 1939–1945

Hlinkova slovenská ľudová strana obsadila všechny klíčové instituce a organizace v zemi. V jejím čele stanul římskokatolický kněz Jozef Tiso, který byl 26. října 1939 zvolen prvním prezidentem Slovenské republiky a po roce 1942 přijal v analogii k Třetí říši titul „vůdce“. Velkou mocí však disponoval rovněž premiér a Tisův oponent Vojtech Tuka.[12] Pro vnitřní politiku první slovenské republiky byl charakteristický právě souboj mezi Tisovým „umírněným“ konzervativněklerikálním a Tukovým „radikálním“ nacistickým křídlem. Do tohoto konfliktu soupeřících frakcí ľudové strany vstoupil v červenci 1940 Adolf Hitler. Na audienci v Salzburgu Hitler ultimativně nařídil Tisovi setrvání radikálně naladěného Tuky v úřadě ministerského předsedy. Tukova pozice byla navíc posílena ziskem postu ministra zahraničí namísto Ferdinanda Ďurčanského, který byl donucen odstoupit. Velitel Hlinkových gard Alexander Mach se navíc stal ministrem vnitra.[13][14] Slovensko se stalo vazalským státem Německé říše a vznikl zde totalitní režim, který pomocí Hlinkovy gardy, ÚŠB (Ústredie štátnej bezpečnosti) a gestapa likvidoval veškerou demokratickou i komunistickou opozici.

Vztah k Německu[editovat | editovat zdroj]

Prezident Jozef Tiso při setkání s Adolfem Hitlerem v roce 1940
Podrobnější informace naleznete v článku Ochranná smlouva.

Slovenský stát, který vznikl díky Hitlerově agresi vůči Československu, byl již od svého vzniku pod značným vlivem nacistického Německa.[15] Tento vliv ještě zesílil po vnuceném podpisu tzv. Ochranné smlouvy, která vstoupila v platnost 23. března 1939. Tato smlouva zavazovala slovenskou vládu podřídit svou zahraniční politiku a vojenské síly zájmům Německa. Německým vojenským jednotkám bylo navíc touto dohodou umožněno obsadit pás slovenského území podél hranic s Protektorátem Čechy a Morava.[16] Německo se proti tomu ve smlouvě zavázalo „chránit politickou nezávislost slovenského státu a integritu jeho území“, což však německá strana nedodržela již během slovensko-maďarského konflitku.[17] Vedle Ochranné smlouvy podepsali slovenští zástupci i tzv. Dôverný protokol o hospodárskej a finančnej spolupráci, který upravoval slovensko-německé vztahy v hospodářské oblasti. Slovensku byla protokolem zajištěna vlastní měna, celní suverenita a došlo ke zřízení Slovenské národní banky. Na druhé straně však bylo nacistům díky dohodě umožněno kontrolovat slovenské hospodářství, které bylo využíváno pro potřeby Třetí říše.[18] Slovensko tak od svého vzniku až do zániku v roce 1945 patřilo mezi satelitní státy nacistického Německa.[1]

Administrativní rozdělení[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Župy v době Slovenské republiky (1939–1945).

První Slovenská republika byla administrativně rozdělena do šesti žup, skládajících se z 58 okresů a 2 659 administrativních obcí. Jednalo se o župy:

Mapa Slovenské republiky s vyznačeným správním členěním

Centry jednotlivých žup byly města Bratislava, Nitra, Trenčín, Banská Bystrica, Ružomberok a Prešov. Všechny významnější centrální politické i hospodářské instituce sídlily v hlavním městě státu, Bratislavě, kde žilo přibližně 100 000 obyvatel.[1]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Na území Slovenské republiky žilo v roce 1940 2 653 053 obyvatel, z nichž se 85 % hlásilo ke slovenské národnosti. Nejpočetnější národnostní menšinu tvořili o přibližně 130 000 obyvatelích Němci. V této době zde dále žilo přibližne 89 000 Židů, 80 000 Čechů, 79 000 RusínůUkrajinců, 67 000 Maďarů a 30 000 Romů.[1]

Během války se holokaust nevyhnul ani slovenským Židům a Romům. Průběh deportací slovenských Židů zajišťovalo samo ministerstvo vnitra v jehož čele stál Alexander Mach. Od března do října 1942 bylo ze Slovenska vyvezeno téměř 58 000 Židů, z nichž se konce války dožilo pouze několik stovek osob. K dalším transportům Židů ze Slovenska došlo až na podzim roku 1944, kdy zemi obsadili nacistické jednotky. Tehdy bylo odtransportováno přibližně 13 000 lidí, přičemž okolo 1 000 Židů usmrtili nacistické síly a jednotky Hlinkových gard ještě na Slovensku. Válku na slovenském území se podařilo přečkat asi 10 000 židovských obyvatel.[19]

Hospodářství[editovat | editovat zdroj]

Poštovní známky Slovenské republiky, 1939–45

Podřízení slovenského hospodářství německé Třetí říši bylo dovršeno 30. ledna 1940, kdy byla podepsána dohoda o hospodářské spolupráci mezi Německem a Slovenským státem. Takzvaná smlouva o branném hospodářství v praxi znamenala, že Slovensko muselo podřídit svou ekonomiku potřebám Německa. Velkým podnikům a klíčovým hospodářským institucím byla de facto vnucena německá okupační správa. Přibližně 70% slovenského exportu směřovalo do Německa, přičemž nacisté měli zájem především na dovozu zdejších surovin, uhlí, dřeva a nerostů. Německá strana však ve velkém poptávala i zemědělské produkty a výrobky potravinářského průmyslu.[20] Směnný kurs slovenské koruny k německé říšské marce byl v poměru 12:1 a k protektorátní koruně 1:1. Díky relativnímu dostatku potravin nemuselo Slovensko zavést přídělový systém. Během války však výrazným způsobem vzrostlo zadlužení státu z 32 milionů korun v roce 1939 na 14,5 miliardy v roce 1945.[21] Impulz k rozvoji obdržel především slovenský zbrojní průmysl, který během války živila stále rostoucí německá poptávka. Poté, co navíc většinu německých měst zasáhlo ničivé spojnecké bombardování, přesouvali nacisté na Slovensko část zbrojovek a dalších strategických továren. Zbrojovky byly situovány především v Pováží, například v Povážské Bystrici či Dubnici. Hospodářství slovenské republiky tak prodělalo silnou militarizaci své výroby, která zasáhla podniky strojírenského, chemického, dřevařského i textilního průmyslu. I když bylo hospodářství Slovenska ze strany Německé říše využíváno, v porovnání s okolními státy zůstávalo zprvu jedním z nejstabilnějších. Způsobovaly to především objednávky v důsledku válečné konjunktury. Během existence republiky vzniklo na Slovensku více než 200 průmyslových podniků, bylo vystavěno téměř 100 kilometrů železnic, 287 dopravních komunikací, došlo k výraznému rozšíření telegrafní a telefonní sítě a na Váhu byla zahájena výstavby vodních elektráren.[22] Válečné oživení slovenské ekonomiky zcela eliminovalo předválečný problém s nezaměstnaností. Počet dělníků v průmyslu se v letech 1939 až 1945 zdvojnásobil a část pracovních sil odcházela pracovat do Německa. V Říši se celkově během trvalých i sezónních prací vystřídalo na 200 000 Slováků.[23]

Antisemitská politika ľudáckého režimu se promítla také do protižidovských opatření v oblasti hospodářství. 25. dubna 1940 byl Slovenským sněmem přijat arizační Zákon o židovských podnicích a židovských zaměstnancích. V září 1940 pak začalo platit nařízení slovenské vlády o soupise židovského majetku, jež se týkalo nejenom podniků, živností, domovního majetku a pozemků, které byly již předmětem arizace, ale i peněžních hotovostí v bankách, cenných papírů a šperků. Arizace znamenala násilné vyvlastnění majetků židovského obyvatelstva. Část slovenské společnosti mocensky využila situaci pro vlastní obohacování. Byli to především členové HSĽS a příslušníci Hlinkovy gardy, ale také další kolaboranti a arizátoři.

Klíčovou osobností slovenského hospodářství se stal Imrich Karvaš, první guvernér Slovenské národní banky vzniklé 4. dubna 1939. Ve slovenské vládě roku 1942 měl funkci předsedy Nejvyššího úřadu pro zásobování. Realizací svých názorů na hospodářskou politiku se zasloužil o příznivý vývoj ekonomiky i v době druhé světové války. Zapojil se do protifašistického odboje a spolupracoval s poslancem Petrem Zaťkem, přes kterého navázal kontakty na členy ilegální Slovenské národní rady. Zajišťoval přípravu Slovenského národního povstání po finanční a hospodářské stránce.[24] Nařídil předisponování třech miliard korun ze Slovenské národní banky do její filiálky v Banské Bystrici. Jeho aktivity neunikly pozornosti gestapa. Karvaš byl zatčen 3. září 1944, načež byl vězněn v koncentračních táborech Flossenburg, Dachau, Innsbruck a Niederdorf.

Účast ve válce[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Operace Barbarossa a Rychlá divize.

Prvním konfliktem, ve kterém musela nově vzniklá Slovenská republika čelit maďarské agresi, byla tzv. Malá válka, po níž bylo Slovensko donuceno uznat další územní ztráty vůči svému jižnímu sousedovi. Ve snaze zavděčit se svému německému „ochránci“ a touze zajistit si v soupeření s Maďary Hitlerovu přízeň, se Slovenská republika stala první vojenským spojencem Třetí říše.[25][26] V září 1939 se slovenské ozbrojené síly jako jediný spojenec nacistického Německa podílely na napadení Polska.[27] Slovenské jednotky během tohoto tažení obsadily města Zakopane či Nowy Targ. V důsledku polské porážky získalo Slovensko zpět území na Spiši, které Polsko několik měsíců předtím obsadilo, a také ty části Oravy a Spiše, které ke Slovensku náležely do roku 1920. Kvůli silné polonizaci byli slovenští vojáci zejména v menšinových (slovenských, ukrajinských a rusínských) obcích vítáni jako osvoboditelé.[28] Při sčítání obyvatel v roce 1940 se 99 % lidí z připojeného území přihlásilo ke slovenské národnosti.[28] Během bojů s polskou armádou bylo 18 slovenských vojáků usmrceno, 46 jich bylo raněno a 11 bylo prohlášeno za nezvěstné.[29]

Ministr národní obrany Ferdinand Čatloš vyznamenávající slovenské vojáky nedaleko Rostova v létě 1942

Snaha části slovenských představitelů zastávat v probíhajícím světovém konfliktu neutrální pozici,[30] byly negovány 24. listopadu 1940, kdy předseda vlády a současně ministr zahraničních věcí Vojtech Tuka podepsal v Berlíně protokol o přístoupení Slovenské republiky k Paktu tří. V důsledku této smlouvy se Slovensko v létě 1941 spolu s dalšími německými satelity zúčastnilo napadení Sovětského svazu. Dne 12. prosince 1941 pak Tuka vyhlásil, že na základě spojenectví s Paktem třech mocností vstupuje Slovenská republika do válečného stavu se Spojeným královstvím a Spojenými státy americkými. Těmito kroky se Slovensko jako válečný spojenec ještě těsněji připoutalo k nacistickému Německu. V případě porážky Třetí říše se již nedalo očekávat, že by spojenci tolerovali další existenci samostatného slovenského státu.[31]

Slovenské jednotky, kterým velel generál Ferdinand Čatloš, se do útoku proti Sovětskému svazu zapojily 24. června 1941. Po mobilizaci bylo na východní frontě nasazeno přes 50 000 slovenských vojáků, seskupených do dvou pěších divizí, dvou dělostřeleckých pluků, armádní jednotky a jednotky vzdušných zbraní. Většina slovenské armády zůstala při postupu na východ v dobytém týlu. Do přímých bojů byla nasazena pouze Rychlá brigáda o síle necelých 5 000 mužů, která vznikla po reorganizaci Rychlé skupiny. Podřízena byla německému velení. Vojáci Rychlé brigády utrpěly těžké ztráty v bitvě o Lypovec.[32] Následovala další reorganizace slovenských jednotek, při níž byla v červenci 1941 pro frontové účely vytvořena Rychlá divize doplněná Zajišťovací divizí. Přibližně 35 000 slovenských vojáků bylo tehdy staženo na Slovensko a na frontě zůstaly jen Rychlá a Zajišťovací divize spolu s menšími oddíly. Počet Slováků na východní frontě se tak snížil na přibližně 15 000.[33] Slovenské jednotky postupovaly spolu s Němci přes jižní Ukrajinu na východ směrem k Dněpru, načež se zúčastnily obklíčení části sovětských vojsk severně od Azovského moře. Po ustálení fronty v závěru roku 1941 kontrolovali slovenští vojáci oblast u Azovského moře mezi Mariupolem a Taganrogem a část fronty u řeky Mius. S novou německou ofenzívou v létě 1942 se do bojů znovu zapojily i slovenské jednotky. Rychlá divize dosáhla 22. července Rostova a jako první z jednotek Osy se jí podařilo vytvořit předmostí na jižním břehu řeky Don. Divize dále postupovala směrem na Kavkaz, načež na podzim zaujala obranná postavení na jih od Krasnodaru.[34] Po obklíčení německé armády ve Stalingradu zahájili sověti Operaci Saturn, během níž šlo o odříznutí jednotek Osy rozmístěných na Kavkaze. Kvůli hrozícímu obklíčení byly slovenské síly evakuovány na Krym.[35] Při tvrdých bojích a spěšnému ústupu na Krymský poloostrov utrpěly slovenské jednotky značné ztráty. Ve velkém začalo mezi slovenskými vojáky docházet k dezercím. Do konce války již německé velení slovenské jednotky do přímých bojů nenasadilo a obě divize, které se vinou neustálých dezercí stále zmenšovaly, byly staženy do zázemí, k budování obranných postavení. Zajišťovací divize byla z východní fronty odeslána na stavbu obranných opevnění do severní Itálie již v létě roku 1943. Příslušníci Rychlé divize byly z Krymu staženi do Rumunska a následně do Maďarska. Většina z těchto vojáků byla sověty zajata v prostoru Balatonu.[36]

Samotné území Slovenska bylo bojovými operacemi poprvé vážněji zasaženo 16. června 1944, kdy americké letectvo podniklo nálet na Bratislavu. Cílem bombardérů byly zdejší rafinérie, avšak při náletu bylo usmrceno 133 civilistů.[37] Dalšími cíly spojeneckého bombardování se do konce války staly Nové Zámky, Nitra či rafinérie v obci Dubová. S postupem sovětských vojsk na západ pak na Slovensku zesílilo odbojové hnutí, jehož vyvrcholení představovalo Slovenské národní povstání.

Odboj a Slovenské národní povstání[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Československý odboj (1939–1945) a Slovenské národní povstání.
Velitel povstalecké armády na Slovensku v době Slovenského národního povstání, generál Rudolf Viest

I když byl Slovenský stát oficiálně spojencem Německé říše, obyvatelstvo bylo naladěno proti nacismu a vojáci slovenské armády nasazené na východní frontě přebíhali na druhou stranu fronty. Nejznámější je legenda kapitána Jána Nálepky. Ze zajatců a uprchlíků i z Československa se vytvořil 1. československý armádní sbor, jehož paradesantní brigáda byla nasazena leteckým výsadkem do bojů v době Slovenského národního povstání. Sbor byl poté nasazen do Dukelské operace 6. října 1944 při osvobození prvních území Československa.

V důsledku sílícího odporu proti Hlinkově straně, jejím gardám a zejména spojenectví s Německem vypuklo na Slovensku dne 29. srpna 1944 Slovenské národní povstání (SNP). Sovětská vláda totiž vyhlásila, že každý satelitní stát Německa, který se sám osvobodí ještě před příchodem Rudé armády, nebude považován za poražený stát, a to se všemi důsledky, např. oproštění od placení válečných reparací a pod. Slovenské národní povstání bylo vystoupením slovenského národa proti politice klerofašizmu a proti nacismu, které jej rehabilitovalo doma i v zahraničí. Tím se Slovensko politicky dostalo na stranu vítězů.

Poměrně významnou roli při politické organizaci SNP měli slovenští komunisté, mezi nimi místopředseda Komunistické strany Slovenska Gustáv Husák. Husák se stal místopředsedou povstalecké Slovenské národní rady a významným členem Sboru pověřenců. V 1. Sboru pověřenců a 2. Sboru pověřenců zastával během povstání post pověřence vnitra (společně s Ivanem Štefánikem).[38]

Mapa zachycující situaci při vypuknutí Slovenského národního povstání

O vojenskou organizaci Slovenského národního povstání se zasloužili generálové Slovenské armády Ján Golian a Rudolf Viest. Povstání však bylo vyhlášeno předčasně jako reakce na hrozbu vyzrazení a rychlého obsazení a nezapojily se do něj některé posádky ze západního Slovenska. Největším problémem bylo nečekané odzbrojení dvou divizí slovenské armády německou armádní skupinou Heinrici na východě Slovenska (1.2. září 1944), čímž bylo znemožněno rychlé spojení povstaleckého území s jednotkami Rudé armády. Tato v té době zahájila operaci přes karpatský Dukelský průsmyk, kde se opevnila německá vojska. Slovenské národní povstání bylo po dvou měsících silných bojů potlačeno. Poté již byl Slovenský stát, jehož území se až do konce války s postupem sovětských vojsk neustále zmenšovalo, zcela závislý na nacistickém Německu. Moc jeho představitelů i ve vnitrostátních otázkách závisela čistě na německé libovůli. Všude na osvobozeném území Slovenska po přechodu frontu vznikaly Národní výbory a představitelé Slovenského státu a klerofašistického režimu byli zatýkáni.

Zánik[editovat | editovat zdroj]

První Slovenská republika zanikla v důsledku porážky nacistického Německa ve druhé světové válce. Její území bylo postupně osvobozováno Rudou armádou, armádou Rumunska, které přešlo na stranu spojenců, a 1. československým armádním sborem. Dne 4. dubna 1945 bylo Rudou armádou osvobozeno hlavní město Bratislava. Do 1. května 1945 byly ze slovenského území vytlačeny poslední jednotky wehrmachtu. Osvobozené Slovensko bylo mezinárodně-právně vráceno Československu.[zdroj?] Již 5. dubna 1945 se sešla v Košicích dočasná vláda ČSR, která zde přijala Košický vládní program.

Prezident Jozef Tiso a členové vlády Slovenské republiky se ještě před pádem Bratislavy pokusili o únik přes německou frontu do exilu. V rakouském klášteře v Kremsmünsteru byli zajati a 8. května 1945 byl podepsán dokument, kterým se slovenská vláda bezvýhradně podrobila veliteli XX. sboru 3. americké armády, generálu Waltonu Walkerovi.[zdroj?] Tento dokument je některými historiky považován[zdroj?] za formální zánik první Slovenské republiky z hlediska mezinárodního práva. To už ale platily dekrety prezidenta Edvarda Beneše ze dne 5. dubna 1945, vydané v Košicích, o znovuobnovení Československé republiky, proto je sporné uvádění onoho prvního data.{{subst:falt}}

Hodnocení[editovat | editovat zdroj]

Hodnocení Slovenské republiky se značně liší. Lze nalézt hodnocení vysloveně pozitivní i zcela negativní[39] a také úsudky, které se pohybují mezi těmito póly.[40] To platí zvláště o hodnocení ze strany veřejnosti, historiků a různých společenských skupin na samotném Slovensku.

Mezi slovenskými historiky hodnotí Slovenskou republiku kladně například Milan Stanislav Ďurica či František Vnuk. Naopak mezi zastánce silně negativního hodnocení patří Ivan Kamenec, Dušan Kováč či Pavol Mešťan. Mezi představitele „středního“ proudu, který vidí na tomto státě pozitiva i negativa, náleží například Róbert Letz, Ivan Petranský[41] či Martin Lacko.[40]

Slovenská republika byla státem, který byl silně ovlivněn katolictvím. Hned po jejím vzniku byly zpřísněny sankce za potraty a byl vydán zákaz všech antikoncepčních prostředků.[42] Společné vyučování mládeže obou pohlaví na středních školách bylo zrušeno a došlo k obnovení separovaných chlapeckých a dívčích tříd. Ve školách byly umístěny křesťanské kříže a vyučování náboženství se stalo povinným. Stát se označoval za křesťanský, ale ve skutečnosti byl katolický a ostatní církve byly jen trpěny. Ateisté navenek neexistovali, každý občan musel být příslušníkem některé státem uznané církve.[42] Oficiálně měla Slovenská republika jednokomorový parlament o 80 poslancích. Za celou existenci této Slovenské republiky se však nikdy nekonaly volby.[42] Slovenský stát či jeho vládnoucí režim bývají označovány řadou různých adjektiv, např. jako klerofašistický. O klerofašismu či fašismu hovořila v souvislosti se Slovenským státem hojně komunistická historiografie, ale i dnes je tento termín často užíván. Mezi uživatele tohoto pojmu patří například Rudolf Zahradník.[43] Český historik Radomír Malý odmítá označení Slovenského státu za klerofašistický vzhledem k aktivitám slovenských katolických biskupů a Vatikánu, které směřovaly proti tehdejší vládě a její politice.[44] 2. prosince 1941 při jednání s německým vyslancem Hannsem Ludinem souhlasil předseda vlády Vojtech Tuka s „násilným vysídlením“ slovenských občanů židovského původu a dokonce i s úhradou 500 říšských marek Německu za každého z nich. S přihlédnutím k ustanovením zákona č. 210/40 a následujícího vládního nařízení č. 198/41 (tzv. Židovský kodex) o konfiskaci židovského majetku lze říci, že Slovenský stát financoval deportace i ze zabavených prostředků deportovaných lidí.[45][46]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e KAMENEC, Ivan. Slovenský stát. Praha : Anomal, 1992. S. 25. (česky)  
  2. ČIŽMÁROVÁ, Libuše. K peripetiím vývoje názvů našeho státu a postojů k nim od roku 1918. Naše řeč. 1999, roč. 82, čís. 1. Dostupné online. ISSN 0027-8203.  
  3. SPIRIT, Michal. Úvod do studia práva. Praha : Grada, 2010. 192 s. Dostupné online. ISBN 978-80-247-3290-9. S. 59.  
  4. KOVÁČ, Dušan, a kol. Dějiny Slovenska. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2011. ISBN 978-80-7422-099-9. S. 201 – 202. [Dále jen: Kováč (2011)]. 
  5. Kováč (2011). Str. 204 – 206.
  6. Kováč (2011). Str. 207.
  7. ĎURICA, Milan Stanislav. Dejiny Slovenska a Slovákov. Bratislava : Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1996. 274 s. ISBN 80-08-01427-X. S. 148 – 159. [Dále jen: Ďurica (1996)]. 
  8. Ďurica (1996). Str. 148 – 168.
  9. Ďurica (1996). Str. 149.
  10. Kováč (2011). Str. 210.
  11. Kamenec (1992). Str. 26 – 27
  12. Kováč (2011). Str. 211.
  13. KŘEN, Jan. Dvě století střední Evropy. Praha : Argo, 2005. ISBN 80-7203-612-2. S. 496. [Dále jen: Křen (2005)]. 
  14. Kolaboranti 1939–1945, Michael Borovička, Nakladatelství Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-846-1, str. 249
  15. Kamenec (1992). Str. 37
  16. Ďurica (1996). Str. 148.
  17. Kamenec (1992). Str. 37 – 38
  18. Ďurica (1996). Str. 148 – 149.
  19. Kamenec (1992). Str. 113 – 116
  20. Kamenec (1992). Str. 88
  21. KLIMENT, Charles K; NAKLÁDAL, Břetislav. Slovenská armáda 1939-1945. Praha : Levné Knihy KMa, 2006. 360 s. ISBN 80-7309-395-2. S. 18-19.  
  22. Kamenec (1992). Str. 88 – 90
  23. Kamenec (1992). Str. 95
  24. Kamenec (1992). Str. 98 – 99
  25. RYCHLÍK, Jan. Češi a Slováci ve 20. století: spolupráce a konflikty 1914–1992. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 198 – 199. [Dále jen: Rychlík (2012)]. 
  26. Kamenec (1992). Str. 45
  27. Kamenec (1992). Str. 38
  28. a b BAKA, Igor. Slovenská republika a nacistická agresia proti Poľsku. Bratislava : Vojenský historický ústav, 2006. 193 s. ISBN 80-969375-1-0. (slovensky)  
  29. SEGEŠ, Vladimír, a kol. Vojenské dejiny Slovenska a Slovákov. Praha : Ottovo nakladatelství, s.r.o., 2015. ISBN 978-80-7451-469-2. S. 298. [Dále jen: Segeš (2015)]. 
  30. Kamenec (1992). Str. 72
  31. Rychlík (2012). Str. 199.
  32. Segeš (2015). Str. 300 – 301.
  33. Segeš (2015). Str. 302.
  34. KLIMENT, Charles K; NAKLÁDAL, Břetislav. Slovenská armáda 1939-1945. Praha : Levné Knihy KMa, 2006. ISBN 80-7309-395-2. S. 95 – 97. [Dále jen: Kliment (2006)]. 
  35. Kliment (2006). Str. 98.
  36. Kliment (2006). Str. 100 – 105.
  37. Ďurica (1996). Str. 177.
  38. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha : Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 623. (česky)  
  39. The Economist: The Slovak leader deploys national culture as a political weapon 11. 3. 2010
  40. a b Martin Lacko: "Nepoznám historika, schvaľujúceho Tisovu popravu", rozhovor s Martinem Lacem pro Pravé Spektrum
  41. Petranský: Jozefa Tisa si pre niečo vážim
  42. a b c Kolaboranti 1939–1945, Michael Borovička, Nakladatelství Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-846-1, str. 223–269
  43. Rudolf Zahradník: Dvacátý osmý říjen
  44. Malý, R.: „Klerofašismus“ na Slovensku a v Chorvatsku?. EUPortál. 14. 3. 2010
  45. http://www.plus7dni.sk/plus7dni/historia/akcia-david.html
  46. http://www.dejiny.sk/Whois/Nizn/Articles%2023.htm

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ĎURICA, Milan Stanislav. Dejiny Slovenska a Slovákov. Bratislava : Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1996. 274 s. ISBN 80-08-01427-X. (slovensky)  
  • KAMENEC, Ivan. Slovenský stát. Praha : Anomal, 1992. 144 s. ISBN 80-900235-3-3. (česky)  
  • KAMENEC, Ivan. Po stopách tragédie. Bratislava : Archa, 1991. 285 s. ISBN 80-7115-015-0. (slovensky)  
  • KAMENEC, Ivan. Slovenský štát v obrazech. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 248 s. ISBN 978-80-7360-701-2.  
  • KLIMENT, Charles K; NAKLÁDAL, Břetislav. Slovenská armáda 1939-1945. Praha : Levné Knihy KMa, 2006. 360 s. ISBN 80-7309-395-2.  
  • KOVÁČ, Dušan, a kol. Dějiny Slovenska. 2. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 434 s. ISBN 978-80-7422-099-9. Kapitola Slovenský stát jako Hitlerův satelit, s. 208 – 233.  
  • KŘEN, Jan. Dvě století střední Evropy. Praha : Argo, 2005. 1109 s. ISBN 80-7203-612-2. Kapitola IX. Válka, okupace, rezistence, s. 465 – 534.  
  • LACKO, Martin. Slovenská republika 1939-1945. Bratislava : Perfekt : Ústav pamäti národa, 2008. 206 s. ISBN 978-80-8046-408-0. (slovensky)  
  • LACKO, Martin. Slovenské národné povstanie 1944. Bratislava : Slovart, 2008. 223 s. ISBN 978-80-8085-575-8. (slovensky)  
  • LETTRICH, Jozef. Dejiny novodobého Slovenska. Bratislava : Archa, 1993. 224 s. ISBN 80-7115-045-2. (slovensky)  
  • LIPSCHER, Ladislav. Židia v slovenskom štáte 1939–1945. Banská Bytrica : Print-servis, 1992. 254 s. ISBN 8090047025. (slovensky)  
  • RYCHLÍK, Jan. Češi a Slováci ve 20. století: spolupráce a konflikty 1914–1992. Praha : Vyšehrad, 2012. 688 s. ISBN 978-80-7429-133-3.  
  • SEGEŠ, Vladimíř, a kol. Vojenské dejiny Slovenska a Slovákov. Praha : Ottovo nakladatelství, s.r.o., 2015. 592 s. ISBN 978-80-7451-469-2. (slovensky)  
  • TÓTH, Dezider, a kol. Generál Golian a jeho doba: materiály z odborného seminára k 100. výročiu narodenia Jána Goliana, Banská Bystrica 31. 10. 2006 : zborník Múzea Slovenského národného povstania v Banskej Bystrici. Banská Bystrica : Múzeum Slovenského národného povstania, 2008. 286 s. Dostupné online. ISBN 978-80-970072-4-9. (slovensky)  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]