Slovanský dělnický spolek
Slovanský dělnický spolek byla kulturní organizace řemeslnického a živnostenského dorostu v Olomouci. Vznikla v roce 1872. Spolek založil Václav Šílený a vedl jej dramatik Josef Černoch a ředitel arcibiskupské tiskárny Karel Sojka.[1] Spolek se zabýval organizací přednášek a ochotnických vystoupení, v roce 1885 uspořádal na Svatém Kopečku první doložené olomoucké představení ochotnických loutkářů.[2]
Historie[editovat | editovat zdroj]
Slovanský dělnický spolek vznikl 21. listopadu 1872.[3] O založení se zasloužil dr. Václav Šílený.[1] Kromě Šíleného se na založení podíleli také další členové Sokola. Významný podíl na jeho založení a následném fungování měla též Matice školská.[4] Šlo o jeden z prvních dělnických spolků v Olomouci, nevěnoval se však politické činnosti a působil zejména v oblasti sociální osvěty svých členů.[5] Hlavním impulsem pro založení spolku bylo odmítnutí češtiny na schůzích a zábavách ze strany Katolického tovaryšského spolku. Ačkoliv se spolek nazýval dělnickým, šlo převážně o sdružení řemeslnictva a inteligence. K profesorům účastným na spolkovém životě patřili Havelka, Prasek, Miřiovský, Bronec a Bartocha.[6] Podle předlistopadové interpretace šlo o organizaci „protidělnickou a řízenou buržoazií“, snažící se brzdit rozvoj olomouckého dělnického hnutí.[7] Nádenně pracující tvořili po založení sdružení přibližně 56 % členstva.[8]
V roce 1875 spolek daroval pomník na hrob básníka Františka Chládka na hřbitově v Senomatech, dílo zhotovil sochař Alois Amort.[9] V 70. letech a na počátku 80. let 19. století pronesl několik přednášek pro členy sdružení Vincenc Prasek.[10] V roce 1885 podnikl spolek cestu na Svatý Kopeček, kde proběhlo první doložené ochotnické představení olomouckých loutkařů – byla předvedena hra Hacafán nebo Kecafán s bramborovým divadlem. Toto představení později popsal Karel Matěj Čapek-Chod v povídce „Němák“. Spolek pak od roku 1988 hrál loutkové divadlo v Národním domě a v roce 1903 při něm založil stálé loutkové divadlo. V jeho rámci poté byla předváděna například hra Honza málem králem.[11] Skladatel Josef Nešvera napsal pro spolek v roce 1890 „Hymnu dělníků“.[12] V 80. letech došlo ke krizi, během které poklesla základna spolku na 80 členů, od 90. let 19. století do druhé světové války se pak pohybovala v hodnotách 200–250 členů.[8]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b NEŠPOR, Václav. Dějiny města Olomouce. Olomouc: Votobia, 1998. 347 s. S. 281.
- ↑ CHALUPNÍKOVÁ, Radka. Loutkové divadlo v Olomouci v letech 1918–1939. Olomouc, 2012. 155 s. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, Katedra divadelních filmových a mediálních studií. Vedoucí práce Jiří Štefanides. s. 16.
- ↑ VYTISKA, Josef. Několik dat o rzvoji průmyslové výroby a růstu dělnické třídy na Moravě a ve Slezsku. Časopis Matice moravské. Duben 1954, roč. 73, čís. 1, s. 119. ISSN 0323-052X.
- ↑ HÁJEK, Martin. Olomoučtí Němci 1918–1938. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2020. 206 s. S. 34.
- ↑ HUŠEK, Jakub. Zapomenutý příběh bývalého odborového domu v Olomouci – II. část. KROK – Kulturní revue Olomouckého kraje. 2015, čís. 4, s. 57. Dostupné online.
- ↑ VAŠÍČEK, Martin. Česká gymnázia na Moravě v 2. polovině 19. století. Příklad Slovanského gymnázia v Olomouci. Brno, 2008. 44 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita v Brně, Filozofická fakulta, Historický ústav. Vedoucí práce Lukáš Fasora. s. 35.
- ↑ LÓN, František. Přehled dějin KSČ v Severomoravském kraji do roku 1948, 2. svazek: Olomoucko. Ostrava: Profil, 1981. 198 s. S. 13.
- ↑ a b KOLEKTIV PRACOVNÍKŮ KATERY HISTORIE FILOSOFICKÉ FAKULTY UNIVERSITY PALACKÉHO. Z dějin Olomouce. Stráž lidu: Měsíčník levicové orientace. Březen 1973, roč. 53, čís. 31, s. 113. Dostupné online.
- ↑ RYBA, Jaroslav. Senomaty: Dějiny městečka, městyse a obce [online]. Obec Senomaty, 1960. Dostupné online.
- ↑ ŠÍL, Jiří. Vincenc Prasek (1843–1912): Má vůle je mým osudem. Opava: Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav historických věd, 2010. 253 s. S. 91.
- ↑ Štefanides, s. 16–17.
- ↑ STÁREK, Zdeněk. Slovník českých sbormistrů, část 2., M-Ž.. Praha: Divadelní ústav, 1982. 710 s. S. 378.