Simeon Karel Macháček

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Simeon Karel Macháček
Narození10. prosince 1799
Praha
Úmrtí2. října 1846 (ve věku 46 let)
Praha
Příčina úmrtítuberkulóza
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy, Praha
Povolánístředoškolský profesor, básník, dramatik, překladatel
Národnostčeská
Manžel(ka)Marie Šulcová († 1847), operní pěvkyně
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Simeon Karel Macháček nebo také Šimon Karel Macháček či Karel Šimon Macháček (10. prosince 1799, Praha[1]2. října 1846, Praha[2]) byl český středoškolský profesor, básník, dramatik a překladatel.[3]

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z rodiny staroměstského sítaře Simeona Macháčka a jeho manželky Marie, rozené Šubrtové.[1][pozn. 1] Základní vzdělání získal na německé škole v Praze. Roku 1812 začal studovat na staroměstském Akademickém gymnáziu, kde se pod vlivem Josefa Jungmanna, který ho zde do roku 1815 učil, přihlásil k programu národního obrození. Brzy se u něho projevilo básnické nadání a vedle toho si osvojil nevšední teoretickou znalost hudby, cvičil se pilně také v řečnictví a získal dobrou pověst jako recitátor.[3]

V letech 1818–1821 studoval filosofii. Pak působil jako soukromý učitel a věnoval se rozsáhlé kulturní a literární činnosti. Roku 1823 složil zkoušky pro vyučování na gymnáziích, ale z politických důvodů získal profesorské místo až roku 1828 v Jičíně, kde působil až do smrti. Roku 1829 se oženil s operní pěvkyní Marií Šulcovou, která mu pomáhala v organizací vlasteneckého divadelního, literárního a hudebního života v Jičíně a v jeho okolí.[3] K jeho přátelům v Jičíně patřili především František Šír a Josef František Hollmann.[4]

Vyčerpávající pedagogická práce a rozsáhlá mimoškolní kulturní aktivita podlomily jeho zdraví. Onemocněl tuberkulózou, které podlehl v pražské všeobecné nemocnici.[4]

Jeho literární aktivity vycházely z Jungmannova programu českého obrození na základě literatury jazykem české, ale stojící na úrovni světové vzdělanosti. Překládal proto umělecky a myšlenkově nároční díla, například od (Goetheho, Schillera, Horatia, Cicerona nebo Caesara). Věnoval se rovněž překladům operních libret, kterými do českého prostředí uvedl mnohé opery a zasloužil se tak o tehdejší úspěchy českého hudebního divadla. Sám psal vlastenecké, sentimentální, žertovné a milostné písně (například pro Františka Škroupa), bajky, reflexivní básně a divadelní hry. V překladech operních libret, podobně jako ve vlastních básních a v převodech poezie, uplatňoval pod Jungmannovým vlivem zásady časomíry. Příklon k přízvučné prozodii, který od konce 20. let dal jeho básnické tvorbě nový ráz a projevil se i v překladech dramat, se do libret již nepromítl.[5] O vyšší úroveň soudobého českého divadla usiloval divadelními kritikami. Byl též autorem reprezentativních výborů z různých žánrů české literatury nejen pro české, ale i pro německé čtenáře.[3]

Zemřel v Praze, cestou do Jičína po návratu z lázní, na rozedmu plic (nádma). Pochován byl na Olšanských hřbitovech v Praze.[2]

Výběrová bibliografie[editovat | editovat zdroj]

Překlady[editovat | editovat zdroj]

Překlady libret[editovat | editovat zdroj]

Sborníky[editovat | editovat zdroj]

  • Krasořečník aneb Sbírka básní k deklamaci (1823), rozsáhlá reprezentativní antologie soudobé české poezie určená k podpoře tehdy velice oblíbených recitačních vystoupení.
  • Zpěvy České pro jeden hlas při Pianu Forte (1825).
  • Böhmische Chrestomathie für Deutsche (1830, Česká chrestomatie pro Němce), německy.

Vlastní práce[editovat | editovat zdroj]

  • Ženichové (1826), veršovaná veselohra o třech jednáních, která byla dlouhou dobu nejúspěšnější českou komedií. Ve hře si má dcera rytíře Rodoslava Militka vybrat ze tří rytířských nápadníků. S pomocí přátel zchystá na rodovém hradě pro nechtěné ctitele žertovnou zkoušku odvahy, odhalí jejich zbabělost a získá otcovo svolení vzít si svého prostého milého Vítka, který nad rytíři zvítězil svou chytrostí.[3] (Na námět hry vznikly dvě stejnojmenné opery: na libreto Antonína Koukla napsal operu Ženichové Karel Kovařovic a měla premiéru v Národním divadle v roce 1884, na vlastní libreto pak napsal operu Ženichové Jan Frank Fischer a ta měla premiéru Brně v roce 1957.)
  • Jarošin a Svatava (1828), dnes nezvěstná povídka.
  • Heřman z Bubnu (1836), romantická báseň zpracovávající legendu o českém šlechtici Heřmanovi II. Varlichovi z Bubna žijícím v 16. století a jeho ochočeném lvu.[7]
  • Nové divadelní hry (1846), svazek obsahuje jednoaktovou tragédii Bulhar o boji proti turecké nadvládě, situační veselohru o čtyřech jednáních Půjčka za oplátku a veršovanou tragédi o pěti jednáních Záviš o Závišovi z Falkenštejna. Hry vyšly i samostatně.
  • Drobnější básně (1846)
  • Geschichte der schönen Redekünste bei den Böhmen (Dějiny české slovesnosti), německý rukopis z pozůstalosti Františka Palackého, který vznikal ve spolupráci s Macháčkem. Rukopis byl společně s českým překladem Oldřicha Králíka a Jiřího Skaličky vydán roku 1968.

Adaptace[editovat | editovat zdroj]

Hudba[editovat | editovat zdroj]

Film[editovat | editovat zdroj]

  • Ženichové aneb Kdo chce kam, pomozme mu tam (1955), krátký studentský film studia FAMU, režie Miroslav Nejezchleb.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. A. Toman uvádí, že se narodil v ulici Na Můstku č. 380 U zlaté lodi, v matrice narozeých je zapsán v č. 309

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Matrika narozených, sv. Havel 1787-181, snímek 155 [online]. Archiv hl. m. Prahy [cit. 2022-06-25]. Dostupné online. 
  2. a b Úmrtí. S. 480. Kwěty [online]. 1846-10-06. S. 480. Dostupné online. 
  3. a b c d e Lexikon české literatury III/1., Praha: Academia 2000. ISBN 80-200-0708-3. S. 43-45.
  4. a b Ottův slovník naučný. 16 díl. Praha a Polička. Argo a Paseka 1999. S. 625.
  5. Macháček, Simeon Karel - Česká divadelní encyklopedie
  6. MACURA, Vladimír, a kol. Znamení zrodu a české sny. v tomto uspořádání vydání první. vyd. Praha: Academia, 2015. 658 s. ISBN 978-80-200-2506-7. S. 64. 
  7. Historie města » Horní Jelení - město mezi lesy. www.hornijeleni.cz [online]. [cit. 2022-05-03]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]