Sidor Artěmovič Kovpak

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sidor Artěmovič Kovpak
"dědeček"
Kovpak na poštovní známce z roku 1987
Kovpak na poštovní známce z roku 1987
Narození 7. června 1887
Rusko Kotelva, Ruská říše
Úmrtí 11. prosince 1967 (80 let)
Sovětský svaz Kyjev, SSSR
Vojenská kariéra
Hodnost Generálmajor
Doba služby 19141925
19411945
Sloužil Ruské impérium Ruská říše
Flag of the Soviet Union (1923-1955).svg SSSR
Složka Russian Ground Forces flag.png Carská armáda
Red Army flag.svg Rudá armáda
Velel 1. ukrajinská partyzánská divize
Války První světová válka
Občanská válka v Rusku
Druhá světová válka
Bitvy

Brusilovova ofenzíva (1916)
Kerenského ofenzíva (1917)
Buguruslanská operace (1919)
Belebejská operace (1919)
Ufimská operace (1919)

Kyjevská operace (1920)
Vyznamenání

Sovětská
Zlatá hvězda hrdiny Sovětského svazu (2x)
Leninův řád
Řád rudého praporu
Řád Suvorova
Řád Bohdana Chmelnického
Medaile "Partizánu Vlastenecké války"
Medaile za vítězství nad Německem
Ruská
Svatojiřský kříž

Svatojiřská medaile

Sidor Artěmovič Kovpak (ukrajinsky: Сидір Артемович Ковпак, rusky: Сидор Артемович Ковпак, 7. června / 26. května podle juliánského kalendáře 188711. prosince 1967) byl jeden z nejvýznamnějších velitelů sovětských partyzánů během druhé světové války, důležitý člen komunistické strany na Ukrajině a dvojnásobný Hrdina Sovětského svazu.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Kovpak se narodil 7. června 1887 v obci Kotelva na Ukrajině v chudé rolnické rodině. Prožil nelehké dětství. V deseti letech jej rodiče poslali pracovat do místního obchodu s potravinami, kde musel dělat nejtěžší práce. V roce 1905 nastoupil k vojenské službě v carské armádě. Po jejím ukončení pracoval v Saratově v říčním přístavu a tramvajové vozovně jako dělník.

Po vypuknutí první světové války v červenci 1914 byl znovu povolán do armády. V roce 1915 získal první Svatojiřský kříž (IV. třída). Osobně mu jej udělil sám car Mikuláš II.. V roce 1916 byl přiřazen ke 186. Aslandužskému pěšímu pluku, se kterým se zúčastnil Brusilovovy ofenzívy. Byl nasazen jako průzkumník a prokázal hrdinství, za které byl vyznamenán Svatojiřským křížem (III. třída) a Svatojiřskou medailí (III. třída a IV. třída).

Po převratu v Rusku se v roce 1919 přidal k bolševikům a vstoupil do KSR(b). Během občanské války vedl partyzánské oddíly na Ukrajině proti německým a rakousko-uherským okupačním vojskům a poté i proti Bělogvardějcům.

Po válce se stal předsedou oblastního sovětu v městě Putyvl. Během stalinských čistek v komunistické straně hrozilo Kovpakovi zatčení, ale byl včas varován. Utekl a musel se nějaký čas skrývat. Bezprostředně po okupaci Ukrajiny Němci za druhé světové války Kovpak odešel do lesů u Putivlu a stal se velitelem místních partyzánů. Kovpakův oddíl postupně rostl do velkých rozměrů a díky materiální podpoře ze Sovětského svazu se mohl pouštět do odvážnějších akcí. Šlo především o tzv. Stalinský výpad (1942 – 1943) a později Karpatský výpad (1943). Kovpak byl velmi respektovaným velitelem. Partyzánský velitel Dmitrij Medvěděv uvádí, že Kovpakovi partyzáni připomínali spíše pravidelnou armádu než odbojáře, jelikož ve výzbroji měli kromě pušek, granátů a samopalů i těžké kulomety, minomety, protitankové pušky a děla.

Kovpakovci prováděli řadu diverzních akcí a bojovali nejen s Němci a jejich spojenci ale i s (protikomunistickou) Ukrajinskou povstaleckou armádou, která byla důležitým faktorem zejména na západě Ukrajiny. 31. srpna 1942 odjel Kovpak do Moskvy, kde jej osobně přivítal Stalin a Vorošilov a spolu s dalšími partyzánskými veliteli se účastnil zasedání o dalším postupu. Během Karpatského výpadu se divize dostala v horách do těžké situace: partyzáni přišli o děla, Kovpak byl raněn a letecky transportován do Moskvy a padl komisař Rudněv (existují i spekulace, že jej nechal Kovpak zavraždit), divize jako celek byla rozprášena a partyzáni se museli v menších skupinkách probíjet z obklíčení. Za své zásluhy během partyzánských bojů byl Kovpak v dubnu 1943 povýšen do hodnosti generálmajora.

Po skončení války působil jako člen Nejvyššího soudu Ukrajinské SSR a Místopředseda Nejvyššího sovětu Sovětského svazu na Ukrajině. Kromě zastávání důležitých funkcí v komunistickém vedení Ukrajiny se věnoval literatuře a sepisoval své zážitky z války. V Československu vyšla v roce 1951 jedna z jeho knih s názvem „Pochod partyzánů“, kde jsou v duchu tehdejší doby podrobně popisovány partyzánské boje a řada těžko uvěřitelných úspěchů.

Zemřel 11. prosince 1967 ve věku 80 let. Pohřben byl v Kyjevě. Na jeho památku byly po něm pojmenovány ulice v Putyvlu, Sevastopolu, Charkově nebo v Nižném Novgorodě, střední škola číslo 111 v Kyjevě a vybudováno několik památníků. Na Ukrajině je (přinejmenším do roku 2012) oficiálně považován za Národního hrdinu.

Sovětská vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Zlatá hvězda hrdiny Sovětského svazu Zlatá hvězda hrdiny Sovětského svazu Zlatá hvězda hrdiny Sovětského svazu

Ruská vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]