Přeskočit na obsah

Sicilské baroko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Basilica della Collegiata v Katánii, navržená Stefanem Ittarem, c. 1768
Balkon Palazzo Zacco v Raguse

Sicilské baroko je výrazná forma barokní architektury, která se vyvinula na Sicílii v 17. a 18. století, kdy byla součástí Španělského impéria. Styl je rozpoznatelný nejen podle jeho typických barokních křivek, ale také podle výrazných rozšklebených masek, putti a zvláštní okázalosti, která dala Sicílii jedinečnou architektonickou identitu.

Sicilský barokní styl se rozvinul zejm. během velkého nárůstu přestavby po masivním zemětřesení v roce 1693. Místní architekti, mnozí z nich školení v Římě, tak dostali mnoho příležitostí k tvorbě barokní architektury, která se stala populární v pevninské Itálii. Od 80. let 18. století byl barokní styl postupně nahrazován módním neoklasicismem.

Vysoce dekorativní období sicilského baroka trvalo sotva 50 let a dokonale odráželo společenské uspořádání ostrova v době, kdy byl sice formálně ovládaný Španělskem, ale ve skutečnosti byl řízen bohatou a často extravagantní aristokracií, v jejíž rukou byla zemědělsky zaměřená ekonomika. Barokní architektura dává ostrovu architektonický ráz, který přetrval do 21. století.

Charakteristika

[editovat | editovat zdroj]
Univerzita v Katánii, navržená Vaccarinim a dokončená v roce 1752, je příkladem typického sicilského baroka s putti nesoucími balkon, kovanými železnými balustrádami, zdobenou rustikou a dvoubarevným lávovým zdivem – jde o výměnu běžnějších rustikálních stěn a hladkých pilastrů
Sicilská zvonice korunuje kostel San Giuseppe Rosario Gagliardi v Raguse
Porta Grazia v Messině

Barokní architektura je evropský fenomén pocházející z Itálie 17. století; je okázalý a bohatě zdobený a využívá efektu šerosvitu, hry světla a stínu na budovách.[1][2]

Barokní styl na Sicílii byl z velké části omezen na budovy postavené církví a paláce, soukromá sídla sicilské aristokracie. Nejčasnější příklady tohoto stylu na Sicílii postrádaly individualitu a byly těžkopádnými napodobeninami budov Říma, Florencie a Neapole. Již v této rané fázi však provinční architekti začali do staveb začleňovat některé lidové rysy starší sicilské architektury. V polovině 18. století se barokní architektura na Sicílii výrazně lišila od architektury na pevnině a obvykle zahrnovala aspoň dva nebo tři z následujících prvků:[3][4]

  1. Groteskní masky a putti, často podpírající balkony nebo zdobící různé pásy kladí budov; tyto šklebící se nebo mračící se tváře jsou pozůstatkem sicilské architektury z doby před polovinou 17. století.[3]
  2. Balkony, často doplněné složitými kovanými balustrádami po roce 1633 a prostšími balustrádami před tímto datem.[5]
  3. Vnější schodiště. Většina vil a paláců byla navržena pro vjezd kočárem přes klenutý průchod v uliční fasádě, který vedl do vnitřního dvora. Z nádvoří vedla k piano nobile složitá dvojitá schodiště.[6]
  4. Zkosené, konkávní nebo konvexní fasády.[7]
  5. Sicilská zvonice. Zvonice nebyly umístěny vedle kostela ve věži zvonice, jak je běžné v pevninské Itálii, ale v hlavní fasádě. Často převyšují centrální štít. Ve velkém kostele s mnoha zvony to obvykle vedlo ke složitě vyřezávané a zdobené arkádě v nejvyšším bodě hlavního průčelí.[8] Zvonice patří k nejcharakterističtějším prvkům sicilské barokní architektury.[9]
  6. Intarzovaný barevný mramor zasazený do podlah i stěn, zejména v interiérech kostelů. Tato forma intarzie se vyvíjela na Sicílii od 17. století.[10]
  7. Sloupy, které jsou často rozmístěny jednotlivě, nesou prosté oblouky a vykazují tak vliv dřívějšího a mnohem jednoduššího normanského období.[11]
  8. Zdobená rustika. Koncem 16. století sicilští architekti zdobili kamenné bloky obrazy listů, rybích šupin, mušlí i sladkostí; mušle se později staly jednou z nejrozšířenějších ozdob. Někdy byla rustika využila na sloupech místo stěnách, což jde proti očekávání a představuje téměř architektonický vtip.[4]
  9. Využití sopečného lávového kamene. Byl použit při stavbě mnoha sicilských barokních staveb, protože byl nejsnáz dostupný. Na úpatí Etny žilo mnoho sochařů a kameníků, kteří vyráběli různé předměty, včetně balustrád, sloupů, fontán nebo sedadel.[12] Odstíny černé a šedé využívali k vytvoření kontrastních efektů – jsou dokladem barokního vztahu ke hře světla a stínu (chiaroscuro).[13]
  10. Evropské vlivy:
  • Vliv vládnoucích Španělů, zvláště patrný na východě Sicílie.[14]
  • Vliv rakouského a německého baroka.
  • Vliv francouzského baroka a stylů, které ovládaly dvůr ve Versailles.
  • Vliv britského vkusu, umění a architektury.

V roce 2002 UNESCO zařadilo barokní památky ve Val di Noto na seznam světového dědictví.  

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sicilian Baroque na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Hauptman 2005, s. 10.
  2. ↑ Lancaster 1938, s. 28.
  3. ↑ a b Gullo a Battaglia 2015.
  4. ↑ a b Blunt 1968.
  5. ↑ Gullo a Battaglia 2015, s. 55.
  6. ↑ Gefen 2001, s. 120.
  7. ↑ Magill 2013, s. 168.
  8. ↑ Blunt 1968, s. 18.
  9. ↑ Brown 2014, s. 388.
  10. ↑ van Gastel 2018.
  11. ↑ Blunt 1968, s. 12.
  12. ↑ [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. ISBN 978-88-365-3403-6. 
  13. ↑ Puleo 2014.
  14. ↑ Blunt 1968, s. 16.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • BLUNT, Anthony. Sicilian Baroque. London: Weidenfeld & Nicolson, 1968. ISBN 978-0-297-76440-3. 
  • Blunt, Anthony. Barocco ibleo, (in Italian). A short translated extract from Sicilian Baroque. Retrieved 11 March 2009
  • BROWN, Jules. The Rough Guide to Sicily. London: Rough Guides, 2014. Dostupné online. ISBN 978-1-40935-425-3. 
  • VAN GASTEL, Joris. Radical Marble: Architectural Innovation from Antiquity to the Present. Redakce J. Nicholas Napoli. New York and London: Routledge, 2018. Dostupné online. ISBN 978-1-35117-414-5. 
  • GEFEN, Gérard. Sicily, Land of the Leopard Princes. London: Tauris Parke, 2001. ISBN 978-1-85043-376-7. 
  • GULLO, C.; BATTAGLIA, L. Baroque balconies and masks in eastern Sicily (Italy). A Coruña, Spain: [s.n.], 7/2015. Dostupné online. 
  • HAUPTMAN, Jodi. Beyond the Visible: The Art of Odilon Redon. New York: The Museum of Modern Art, 2005. Dostupné online. ISBN 978-0-87070-801-5. 
  • LANCASTER, Osbert. Pillar to Post: The Pocket Lamp of Architecture. London: John Murray, 1938. Dostupné online. 
  • MAGILL, Frank N. The 17th and 18th Centuries. Abingdon-on-Thames, UK: Routledge, 2013. (Dictionary of World Biography; sv. 4). Dostupné online. ISBN 978-1-13592-414-0. 
  • PULEO, Thomas. The Sicilian Baroque: Reconciling postquake tensions. Environment and Planning. 2014, s. 2552–2568. Dostupné online. doi:10.1068/a46295. S2CID 145674425. Bibcode 2014EnPlA..46.2552P. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Sicilské_baroko&oldid=24604372“