Seznam vládců Slovenska

Znak Nitranského knížectví

Znak Uherska

Znak Slovenské republiky

Seznam vládců Slovenska přináší přehled hlav státních útvarů, které se v minulosti nacházely na území dnešního Slovenska. Uvedena jsou nitranská knížata, uherští králové, prezidenti Československé republiky (včetně Slovenského štátu) a prezidenti Slovenské republiky.

Do tohoto seznamu jsou zahrnuti i uvádění vládci Sámovy říše, kmenového svazu Slovanů zahrnujícího i dnešní území Slovenské republiky. Panovníci z dob stěhování národů a starších zde zahrnuti nejsou, jsou uvedeni na stránce Seznam germánských vládců na území Česka a Slovenska.

Sámova říše (623?–658/9)

Jméno	Portrét	Život	Vláda	Poznámky
Sámo		605? – 659?	623/4–658/9	Franský kupec, vládce slovanského kmenového svazu, tzv. Sámovy říše.

Nitranské knížectví (825?–1108/1110)

Samostatný stát (825?–833)

Jméno	Portrét	Život	Vláda	Poznámky
Pribina		800? – 861?	825?–833	První historicky známý nitranský kníže. Byl posledním knížetem nezávislého Nitranského knížectví a asi od roku 840 prvním knížetem Blatenského knížectví

Velkomoravská říše (833–906)

Jméno	Portrét	Život	Vláda	Poznámky
Mojmírovci (833–906)
Mojmír I.		795? – 846?	833–846	První historicky známý moravský vládce, zakladatel dynastie Mojmírovců. Roku 833 uskutečnil Mojmír I. výpravu proti Nitranskému knížectví. Pribina musel uprchnout, tak Velkomoravská říše získala Nitranské knížectví.
Rostislav		813? – po 870	846–870	Synovec Mojmíra I. V roce 846, pravděpodobně po Mojmírově smrti, byl na velkomoravský stolec dosazen Ludvíkem Němcem, panovníkem východofranské říše. Na Moravu přišli na jeho žádost misionáři Cyril a Metoděj.
Svatopluk I.		830 – 894	870–894	Synovec Rostislava. Třetí a nejvýznamnější panovník Velkomoravské říše (ve středověku označován za krále).
Mojmír II.		871 – 906?	894–906	Syn Svatopluka I. Po roce 906 o Mojmírovi II. historické prameny mlčí, předpokládá se tedy, že zemřel právě toho roku.
Svatopluk II.		884 – 906	???–906	Údělník v Nitře. Na krátku dobu se stal spoluvládcem říše svého bratra.
Predslav		??? –  ???	???–???	Bratislavský kníže, diskutabilní osobnost z dějin.

Maďarské velkoknížectví (920–1000/1)

Jméno	Portrét	Život	Vláda	Poznámky
Arpádovci (920–1000/1)
Zoltán		896 – 949/50	920 – 949/50	Byl nejmladším synem Arpáda. Zmínka o jeho životě je zapsána v kronice z 12. století s názvem Gesta Hungarorum, jejíž autor je neznámý.
Fajsz		počátek 10. století – 955	949/50–955	Byl jediným synem Jutotzase, třetího syna Arpáda. Jediná zmínka o Fajszovi pochází z listu Konstantina VII. Porfyrogenneta. O jeho vládě se neví nic.
Takšoň		931? – 972?	955–970/2	Takšoň se narodil jako syn Zoltána. Kronika Gesta Hungarorum Takšoňovo narození datuje do roku 931. Na velkoknížecí stolec dle ní nastoupil po otcově abdikaci v roce 947, tedy tři roky před jeho smrtí. Autor Gesta Hungarorum uvádí, že se za Takšoňova panování v Uhersku usadili muslimové z Volžského Bulharska.
Michal Uherský		960? – 977/95	971–977/97

Polské království (1001–1030)

Jméno	Portrét	Život	Vláda	Poznámky
Piastovci (1001–1030)
Boleslav Chrabrý		967 – 17. června 1025	1001–1025	Byl synem prvního historicky doloženého polského knížete Měška I. Asi v roce 1001 přepadl Nitranské knížectví.
Měšek II. Lambert		990? – 10. května 1034	1025 – 1030	Za jeho vlády Polské království rychle upadlo, když Měškovi bratři Bezprym a Ota využili jeho několikaletých sporů s císařem Svaté říše římské Konrádem II. Sálským a zorganizovali proti němu koalici Svaté říše římské a Kyjevské Rusi.

Moravské knížectví (1030–1044)

Jméno	Portrét	Život	Vláda	Poznámky
Přemyslovci (1030–1044)
Břetislav I.		1002/5? – 10. ledna 1055	1030–1033	V roce dobytí Moravy mu jeho otec Oldřich svěřil její správu. Roku 1033 uprchl před otcem do ciziny, zřejmě protože na knížecím stolci podporoval strýce Jaromíra. V roce 1030 dobyl většinu území Nitranského knížectví.
Oldřich I.		970/91? – 9. listopadu 1034	1033–1034	Přímá vláda českého knížete.
Břetislav I.		1002/5? – 10. ledna 1055	1034–1044	Moravský kníže Břetislav se stal i českým knížetem, Moravu si ponechal ve své moci. Na konci svého života určil, že nejstarší z jeho potomků bude vládnout z Prahy celé zemi (tzv. seniorát) a mladší synové získají území na Moravě. Morava tak byla rozdělena na brněnský a olomoucký úděl; z brněnského se později vydělil úděl znojemský.

Uherské království (1030–1108/1110)

Jméno	Portrét	Život	Vláda	Poznámky
Arpádovci (1030–1031)
Vazul		10. století – 1037	1030–1031	Aby se nemohl stát uherským králem, byl v roce 1031 oslepen.
Svatý Emerich		1000/7? – 2. září 1031	1031	Imrich byl údělným knížetem v Nitře. Štěpán I. měl v úmyslu předat mu vládu v Uhersku ještě za svého života.
Abovci (1038–1041)
Samuel Aba		990? – 5. červenec 1044	1038–1041	Pocházel z kmene Chazarů, patřících k turkické jazykové rodině.
nedynastický, dle některých zdrojů Arpádovec (1042–1044)
Zubur		??? –  ???	1042–1044	Zubura ustanovil údělným knížetem Břetislav I., když Nitransko znovu připojil k Moravě.
Arpádovci (1042)
Domoslav		11. století – 1048	1042	Nitranský kníže během dynastických bojů. Uprchl do Čech.
Dynastické boje (1038–1046)
Arpádovci (1046–1108/10)
Domoslav		11. století – 1048	1046–1048	V roce 1046 se Domoslav vrátil do Nitranska. Které se nepřidalo k pohanskému povstání v Uhrách, až v roce 1046. Zde vládl jako nitranské kníže až do své smrti roku 1048.
Béla I.		1016? – 11. září 1063	1048–1060	Když v roce 1048 kníže Domoslav zemřel, povolal Ondřej Bélu z Polska. Béla dostal knížecí úděl, který se skládal z Nitranska a Biharska. (Nitranský úděl byl považován za předstupeň k získání svatoštěpánské koruny) Ondřej zároveň určil Bélu svým nástupce, protože v tom čase neměl žádného zákonného dědice. Béla se nechtěl vzdát nároku na korunu a roku 1059 vyjel hledat pomoc v Polsku, u svého švagra Boleslava Smělého. Na jaře 1060 vpadl s polským vojskem do Uher. Ondřejovi přišlo na pomoc početné vojsko z Německa. Obě vojska se střetla v bitvě u řeky Tisy, ze které Béla odešel jako vítěz. Ondřej se snažil utéct do Německa, ale Bélovi vojáci je chytili u Mošenského hradu. Krátce nato Ondřej zemřel.
Ladislav I. (Svatý)		27. června 1046? – 29. července 1095	???–???	Narodil se jako prvorozený syn krále Bély I. Po Bélově smrti v roce 1063 vtrhl do Uherska německý císař Jindřich IV., který Ladislava a jeho bratry Gejzu a Lamperta vyhnal do Polska, kde princové požádali o pomoc polského knížete Boleslava II., které se také dočkali. V letech 1074–1077 byl Ladislav nitranským knížetem.
Almoš Arpádovec		1074/1075? – 1127/1129?	???–1108/10	Narodil se z manželství uherského krále Gejzy I. s řeckou princeznou Synadene. Byl poslední nitranský kníže.

Po roce 1108/10 až do roku 1918

Uherské království (1108/10–1301)

Jméno	Portrét	Život	Vláda	Poznámky
Arpádovci (1108/10–1301)
Koloman		1070? – 3. února 1116	1108/10–1116	Koloman byl starším synem krále Gejzy I. Podle popisu kronikářů byl „poloslepý, hrbatý, kulhavý a koktavý“. Po Gejzově smrti vládl dlouhá léta jeho bratr Ladislav I. Svatý (1077–1095), který však zemřel bez mužského dědice a uvolnil tak trůn svému synovci Kolomanovi.
Štěpán II.		1101 – 1. března 1131	1116–1131	Narodil se jako jeden ze dvou synů uherského krále Kolomana. Štěpán byl podruhé korunován krátce po Kolomanově smrti v únoru roku 1116. V květnu téhož roku se mladý král ve snaze pojistit si mír na severní hranici, když jižní byla ohrožena Benátčany, sešel na Luckém poli s českými knížaty. Horké hlavy na obou stranách zavinily bitvu, k níž došlo 13. května 1116.
Béla II.		1108/1110 – 13. února 1141	1131–1141	Byl synem Almoše, chorvatského krále a nitranského knížete. Jako chlapec byl Béla roku 1113 oslepen svým strýcem, králem Kolomanem – stejný osud postihl i jeho otce Almoše.
Gejza II.		1130 – 31. května 1162	1141–1162	Byl synem Bély II. Začal vládnout teprve v jedenácti letech.
Štěpán III.		1147 – 4. března 1172	1162–1172	Byl synem Gejzy II.
Béla III.		1148? – 23./24. dubna 1196	1172–1196	Byl synem Gejzy II. Oficiálním následníkem trůnu byl nejprve starší Štěpán a Béla měl být zprostředkovatelem dobrých vztahů s Byzantskou říší. Během Bélova panování nabyly na intenzitě výboje Maďarů do ruské Haliče. Roku 1188 Béla Halič zcela obsadil, zahnal knížete Vladimíra Jaroslaviče a jmenoval svého syna Ondřeje králem dobytého území.
Emerich Uherský		1174 – 30. listopadu 1204	1196–1204	Byl synem Bély III. Za uherského krále byl korunován ještě za života svého otce v roce 1182. Znovu korunován byl v roce 1194, kdy byl svým otcem ustanoven vévodou chorvatským a dalmatským. Po otcově smrti musel několikrát čelit revoltám svého mladšího bratra Ondřeje, které vyvolávaly neklid v celé zemi.
Ladislav III.		1199 – 7. května 1205	1204–1205	Jeho otec Emerich jej dal korunovat ještě za svého života 26. srpna 1204, aby tím zajistil jeho následnictví. Emerichův bratr Ondřej, který se již dříve několikrát pokoušel získat trůn či alespoň nějaké vlastní území, sice přislíbil, že se o dítě dobře postará a tedy byl Emerichem určen za Ladislavova poručníka, ale ve skutečnosti se po smrti Emericha plně chopil moci a k dítěti ani jeho matce se nechoval nijak přívětivě. Kruté zacházení s nimi napomínal i papež Inocenc III.. Konstancie proto uprchla i s dítětem do Vídně ke dvoru Leopolda VI. Malý Ladislav však 7. května 1205 zemřel.
Ondřej II.		1177? – 21. září 1235	1205–1235	Narodil se okolo roku 1177 jako mladší syn uherského krále Bély III. Ještě za otcova života se Ondřej stal haličským knížetem, byl však od místní šlechty – bojarů – vyhnán. Nespokojený mladík opakované revoltoval proti vládě staršího bratra, uherského krále Emericha a vyvolával nepokoje v celé zemi. Chtěl Emericha zbavit trůnu, nebo alespoň si vydobýt nějaká území, což se mu i podařilo.
Béla IV.		1206 – 3. května 1270	1235–1270	Jeho marnotratný a neschopný otec Ondřej II. nezanechal Bélovi zemi v nejlepším stavu. Jeho snahy o konsolidaci byly však přetrženy roku 1241 pustošivým vpádem Tatarů (resp. Mongolů), vedených chánem Bátúem, jemuž král odmítl složit slib poslušnosti.
Štěpán V.		1239/1240? – 6. srpna 1272	1270–1272	Starší ze dvou synů krále Bély IV. Ze srdce nenáviděl českého krále Přemysla Otakara II., který byl přitom manželem jeho neteře Kunhuty, a válčením proti němu strávil většinu svého krátkého života. Společně s otcem se roku 1260 zúčastnil bitvy u Kressenbrunnu. I po porážce Štěpán odmítal mírová ujednání a nakonec mu byl otec přinucen postoupit k vládnutí části území, které přímo nesousedily s územím Přemysla Otakara II. Králem Uherska se Štěpán stal roku 1270, po otcově smrti. Dál vedl jakousi válku s Přemyslem Otakarem, která nakonec skončila smírem.
Ladislav IV. Kumán		5. srpna 1262 – 10. července 1290	1272–1290	Syn Štěpána V. Za krále Uherska byl Ladislav korunován hned po smrti otce roku 1272 jako desetiletý.
Ondřej III.		1265? – 14. ledna 1301	1290–1301	Ondřej III. se narodil jako syn samozvaného slavonského bána Štěpána Pohrobka. Po jeho úmrtí vymřel po meči dynastie Arpádovců.

Uherské království (1301–1526)

Jméno	Portrét	Život	Vláda	Poznámky
Přemyslovci (1301–1305)
Ladislav V. (Václav III.)		6. října 1289 – 4. srpna 1306	1301–1305	V lednu roku 1301 Ondřej III. bez mužského dědice zemřel, Arpádovci tak vymřeli po meči. Uherští magnáti odmítli kandidaturu neapolského prince Karla Roberta z Anjou (vnuka Marie, dcery uherského krále Štěpána V.), který se nedlouho po Ondřejově smrti nechal v Ostřihomi korunovat ostřihomským arcibiskupem Řehořem na uherského krále. Protože tato korunovace porušila téměř všechny staré uherské zvyklosti, většina uherských šlechticů ji neuznala. Pro uherský sněm připadal v úvahu na post krále buď právě Václav III. Ve Stoličném Bělehradu byl 27. srpna 1301 Václav III. kaločským arcibiskupem Janem korunován na uherského krále Ladislava V.
Wittelsbachové (1305–1307/1308)
Ota III. Dolnobavorský		11. února 1261 – 9. září 1312	1305–1307/1308	Ota III. byl dolnobavorský vévoda. Po smrti uherského krále Ondřeje III. uherští magnáti Otovi nabídli uherskou korunu. Učinili tak především z důvodu, že v Otovi po matce kolovala arpádovská krev. Ota tuto nabídku však kvůli velmi komplikované situaci v Uhrách odmítl. Uherským králem tak byl nakonec zvolen Václav III. z dynastie Přemyslovců, který si však nedokázal udržet podporu předních uherských magnátů a v roce 1304 se vrátil zpět do Čech. Uherské koruny se Václav III. sice nevzdal, ale v Uhrách fakticky nevládl. Po smrti svého otce Václava II. Václav III. nastoupil také na český a polský trůn. Dne 9. října 1305 Václav na uherskou korunu proto rezignoval a práva k uherskému trůnu i s uherskými korunovačními klenoty předal právě Otovi III., čímž získal cenného spojence.
Anjouovci (1301–1395)
Karel I. Robert		1288/91 – 16. července 1342	1308–1342	Karel Robert byl jediný syn neapolského prince Karla Martela. Karel Martel po vraždě uherského krále Ladislava Kumána roku 1290 vznesl nárok na uherskou korunu. Za podpory části uherské šlechty se stal titulárním uherským králem. Vzhledem k vratké politické situaci na domácí půdě se do Uher nevydal a skutečná koruna nakonec připadla Ondřejovi. Karla Roberta uherský sněm uznal za krále v roce 1307, nakonec s podporou papeže uherský trůn definitivně získal v roce 1308.
Ludvík I. Veliký		5. březen 1326 – 10. září 1382	1342–1382	Na uherský trůn usedl Ludvík v roce 1342 a nástupnictví v Polsku mu zajistil jeho otec Karel I. o tři roky dříve smlouvou s polským králem Kazimírem III. Počátek jeho vlády byl ve znamení válek s Benátkami o Dalmácii a Dubrovník, které Ludvík získal v roce 1358.
Marie Uherská		1371 – 17. května 1395	1382–1395	Karel IV. předurčil syna Zikmunda po dohodě s Ludvíkem I. jako manžela jeho dcery a dědičky Marie. Zásnuby se konaly roku 1379 v Trnavě a dvanáctiletý Zikmund zůstal v příštích letech v Uhersku. V době Mariiny neplnoletosti za ni vládla matka a magnát Mikuláš I. Gorjanský. S tím byli uherští velmoži nespokojeni a nabídli korunu Karlu III., kterému Ludvík pomohl k chorvatskému a neapolskému trůnu (1381). Karel však musel Ludvíkovi přísahat, že neohrozí práva jeho dcer.
Karel III. Neapolský		1345 – 24. února 1386	1385–1386	Protikrál
Lucemburkové (1387–1437)
Zikmund		14. února 1368 – 9. prosince 1437	1387–1437	Už v roce 1374 Karel IV. Zikmunda zasnoubil s Marií. Nejstarší přeživší dcerou polského a uherského krále Ludvíka I., který zamýšlel, že Marie se svým manželem ho po jeho smrti nahradí v Polsku. V roce 1378 se Zikmund po otcově smrti stal braniborským markrabětem. Desetiletý Zikmund byl ovšem na několik příštích let poslán na uherský dvůr a s Uherskem se silně identifikoval. Zikmund byl sice jediným Lucemburkem na uherském trůně, ale udržel se na něm celých padesát let.
Habsburkové (1437–1439)
Albrecht II.		10. srpna 1397 – 27. října 1439	1437–1439	Zikmund sice označil Albrechta jako svého dědice, ale ten se po jeho smrti v roce 1437 domáhal panovnických práv na mnoha místech poměrně obtížně. Přesto se mu postupně podařilo uherskou korunu. V Čechách se proti Albrechtovi postavila strana vedená Ptáčkem z Pirkštejna, která nabízela korunu polskému princi Kazimírovi. Tomuto nespokojenému křídlu husitů se sice opět podařilo ubránit Tábor, avšak polské vojsko se před Albrechtem stáhlo a ten své zájmy tedy uhájil. Následující rok se vydal Albrecht do Uher kvůli výpravě proti Turkům, ale odnesl si odtud úplavici, na kterou na konci října 1439 skonal ve vojenském táboře nedaleko Komárna. Teprve několik měsíců po jeho smrti mu Alžběta porodila syna Ladislava, který získal přídomek Pohrobek. Starší syn Jiří v té době již nežil.
Lucemburkové (1439–1440)
Alžběta Lucemburská		28. února 1409 – 19. prosince 1442	1439–1440	Polooficiální vládkyně.
Jagellonci (1440–1444)
Vladislav I.		31. října 1424 – 10. listopadu 1444	1440–1444	Roku 1440 byl zvolen sněmem v Uhrách za uherského krále, ale nedosáhl tu všeobecného uznání. Roku 1443 zahájil společně s Janem Hunyadym zpočátku úspěšné křížové tažení proti osmanským Turkům a dobyl Niš a Sofii. Uzavřel s Turky příměří, které však porušil na naléhání papežského legáta Giuliana Cesariniho. Další vojenské akce skončily katastrofální porážkou křižáků u Varny v roce 1444. Král pravděpodobně v bitvě padl.
Habsburkové (1440/1453–1457)
Ladislav Pohrobek		22. února 1440 – 23. listopadu 1457	1440/1453–1457	Byl čtvrtým dítětem českého, uherského a německého krále a rakouského vévody Albrechta II. (V.) Habsburského. Jeho matka se všemožně snažila prosadit synova dědická práva především na vládu v Uhrách, kde měl jeho nároky hájit Jan Jiskra z Brandýsa, kterého přijala do svých služeb. Také nechala ukrást svatoštěpánskou uherskou korunu, k čemuž využila dvorní dámu Helenu Kottannerovou. Roku 1444 padl Vladislav III. Jagellonský na křížové výpravě proti Turkům u Varny (proto dostal přízvisko Varnenčík). Poté uherský sněm uznal dědické nároky Ladislava Pohrobka a přijal ho za svého krále. Správcem království po dobu Ladislavovy nezletilosti se stal slavný vojevůdce, sedmihradský vojvoda Jan Hunyadi.
Hunyadyové (1458–1490)
Matyáš Korvín		23. února 1443 – 6. dubna 1490	1458–1490	Matyáš Hunyadi, známý jako Matyáš (na Slovensku Matej) Korvín, se narodil jako mladší syn uherského gubernátora a slavného vojevůdce Jana (Jánose) Hunyadiho. Rod nepatřil ke staré rodové šlechtě, ovšem přesto se byl Jan Hunyadi schopen vyšvihnout mezi barony a největší magnáty země. Šlechtický titul jeho předkové získali pravděpodobně až na počátku 15. století - poprvé je rodina zmiňována v privilegiu, jímž Zikmund Lucemburský udělil roku 1409 Janovu otci Vajkovi v držení panství Hunyad (Vajdahunyad, dnes Hunedoara v Rumunsku) v Transylvánii. Tento nedostatek urozeného původu Jan i Matyáš dorovnávali především vojenskými a majetkovými zisky.
Jagellonci (1490–1526)
Vladislav II.		1. března 1456 – 13. března 1516	1490–1516
Ludvík II.		1. července 1506 – 29. srpna 1526	1516–1526	Stejně jako český stát zmítaly se také Uhry za jagellonské vlády v naprosté anarchii. Na stavovském sněmu získala převahu střední šlechta, která měla prvotní zájem na zvyšování povinností poddaných, což vedlo k formování a utužování tzv. druhého nevolnictví. V době Ludvíkovy nezletilosti měli zemi spravovat místodržící ostřihomský arcibiskup kardinál Tomáš Bakócs, Jan Bornemisza a Jiří Braniborsko-Ansbašský. Sebevědomá šlechta, nesnášející cizince, jim však vůbec nedovolila ujmout se regentské vlády a zvolila si vlastní regentskou radu, která se skládala z šestnácti zemanů, šesti církevních prelátů a šesti baronů. Velkým zahraničně politickým problémem, který v té době musel Ludvík řešit, byly útoky osmanských Turků, kteří z Balkánu vážně ohrožovali střední Evropu. Tlak zesílil zvláště poté, když roku 1521 dobyli uherskou pohraniční pevnost Bělehrad, a otevřeli si tak přístup do uherských nížin. Roku 1521 rozhodl uherský sněm o vybírání daní na nájem žoldnéřů, ale většina vybraných peněz skončila v rukách šlechty. Uherské stavy neviděly situaci příliš reálně a spoléhaly se na zahraniční pomoc.

Královské Uhersko (1526–1867)

Jméno	Portrét	Život	Vláda	Poznámky
Habsburkové (1526–1780)
Ferdinand I.		10. března 1503 – 25. července 1564	1526–1564	V Uhersku byl Ferdinandovým soupeřem sedmihradský vévoda Jan Zápolský, kterého většina uherských stavů 10. listopadu 1526 zvolila svým králem. Uherským králem se sice stal i Habsburk, když se nechal hrstkou svých přívrženců 16. prosince zvolit v Prešpurku, zdaleka však neměl v Uhrách takovou podporu jako Zápolský. Zápolský byl podporován Osmanskou říší, která od 2. poloviny 15. století pronikala do Evropy. Turci dvakrát (v r. 1529 při prvním obléhání Vídně a roku 1532) ohrozili Vídeň. Ferdinand si ovšem kromě titulu uherského krále udržel vládu v západním Uhersku, v Chorvatsku a na dnešním Slovensku. Roku 1538 uzavřeli Ferdinand a Jan Zápolský mírovou smlouvu (Velkovaradinský mír), podle které si Jan zachoval doživotní titul uherského krále, ale jeho nástupcem měl být Ferdinand a jeho dědicové.
Maxmilián II.		31. července 1527 – 12. října 1576	1564–1576	V letech 1566 až 1568 vedl Maxmilián válku s Osmanskou říší. Sultán Sulejman I. v srpnu 1566 oblehl pevnost Szigetvár, která bránila osmanským vojskům v postupu na Vídeň. Při obraně hradu zahynul jeho velitel Mikuláš Zrinský s většinou svých mužů, ale kampaň byla nakonec i přes obsazení Szigetváru ukončena, protože v září 1566 sultán zemřel. Na obranu Uherska zorganizoval Maxmilián velkou výpravu (víc než 100 tisíc vojáků) a vypravil se s nimi do Uher. Výprava ovšem skončila neúspěchem. Na základě míru z roku 1568 byl Maxmilián nucen platit Turkům roční rentu 30 000 dukátů. Válka s Turky odhalila ekonomické nedostatky zejména východní části říše. Uhersko bylo dlouholetým osmanským pustošením i zanedbaným hospodařením ve špatném stavu a značně zadlužené. Ve snaze oživit hospodářství vydal Maxmilián 15. května 1565 CONSTITUTIO MAXIMILIANA SEU NORMA SILVAS CAMERALES PROPAGANDI ET COLENDI (Maxmiliánovo nařízení neboli lesní předpis). Druhým významným dokumentem, jehož cílem bylo posílení hospodářství, bylo v roce 1571 těžební nařízení pro středoslovenská města.
Rudolf II.		18. července 1552 – 20. ledna 1612	1576–1608	Habsburkové ovládali pouze část Uherského království. Od roku 1526 byla velká část země pod nadvládou Osmanské říše. Ze strany Turků hrozilo neustálé nebezpečí. Dlouhá turecká válka se rozhořela v roce 1593, kdy Rudolf jmenoval Matyáše svým místodržícím a vojenským velitelem. Rudolf tím chtěl omezit Matyášovy mocenské ambice. Matyáš pak vedl s jistými úspěchy vojenský boj proti Turkům. Císař těchto dílčích úspěchů využíval k vlastní propagandě, ale jinak sám zůstával v tomto boji spíše pasivní, čímž podpořil Matyášovy pozdější snahy o jeho odstranění z trůnu. Stálá přítomnost císařských vojsk v Uhrách a snahy o vymáhání stále vyšších daní však v roce 1604 vedly k propuknutí povstání uherské šlechty proti habsburské nadvládě. V roce 1605 se do čela povstání postavil Štěpán Bočkaj, který byl v dubnu dokonce zvolen uherským králem. Právě reálná hrozba ztráty Uher a Rudolfova neschopnost vedla jeho příbuzné k tajné dohodě z 25. dubna 1606 o Matyášově nástupnictví. Matyáš pak bez Rudolfova vědomí v červnu 1606 domluvil s povstalci mír. V listopadu pak sjednal mírovou smlouvu i s Osmanskou říší. Císař však odmítl obě smlouvy ratifikovat a trval na pokračování bojů. To využil Matyáš a v roce 1608 svolal uherský zemský sněm, který obě dohody přijal. S příslibem zachování náboženských svobod získal uherskou šlechtu na svoji stranu.
Matyáš II.		24. února 1557 – 20. března 1619	1608–1619	Matyáš byl ctižádostivým synem Maxmiliána II. a Marie Španělské, mladší bratr císaře Rudolfa II. Jejich otec odkázal vládu nejstaršímu Rudolfovi a ostatním synům jen skromný roční důchod, s čímž se Matyáš se svou silnou politickou ctižádostí nehodlal smířit. Naděje, že bude Matyáš lepším panovníkem než jeho bratr, se ukázaly jako liché. Matyášovi se podařilo zachránit soustátí v rukou Habsburků, ale za cenu velkých ústupků v oblasti konfese. Současně se po nástupu na trůn projevil jako váhavý a slabý panovník.
Ferdinand II.		9. července 1578 – 15. února 1637	1619–1637	Za podobných příslibů, které dal při volbě českým králem, byl Ferdinand v roce 1618 zvolen také uherským králem. Situace v zemi byla značně komplikovaná, neboť Uherské království bylo v průběhu 16. a 17. století rozděleno do tří částí. Habsburkové ovládali pouze tzv. „královské Uhry“, které se rozkládaly na území Horní země (dnešní Slovensko), Chorvatska a úzkého pásu při hranicích s Rakouskem. Centrální část Uher byla součástí turecké Osmanské říše a na východě se nacházelo samostatné Sedmihradské knížectví, které bylo politicky závislé na Osmanské říši. Toto období se vyznačovalo častými válečnými konflikty. Až do své smrti nemusel čelit útokům sedmihradských knížat, ačkoliv k tomu byla protestantskými spojenci vybízena. K tomu došlo až za vlády jeho syna.
Ferdinand III.		13. července 1608 – 2. dubna 1657	1637–1657	Byl synem císaře Ferdinanda II.
Leopold I.		9. června 1640 – 5. května 1705	1657–1705	Byl synem císaře Ferdinanda III.
Josef I.		26. července 1678 – 17. dubna 1711	1705–1711	Byl synem císaře Leopolda I.. V roce 1705 zdědil po svém otci soustátí v nelehké situaci: v té době již byly v plném proudu války o španělské dědictví, během nichž Josef I. podporoval (nakonec neúspěšně) dědické nároky svého mladšího bratra Karla; dokonce se i sám angažoval v poli, když se roku 1702 zúčastnil vítězného obléhání pevnosti Landau držené Francouzi. Kromě španělské politiky se musel věnovat také vnitrostátnímu problému na území Uher. Kvůli povstání tam totiž v té době již přes rok působil v jejich značné části jako vládce sedmihradský kníže František II. Rákóczi. V roce 1707 jej uherský onódský sněm sesadil z trůnu, Josef ovšem zahájil mírová jednání, jimiž si nakonec znovu získal oporu proti stavovské rebelii. V roce 1711 se již situace zdála stabilizovaná. Válku o španělské dědictví doprovázela řada úspěchů (které se až později ukázaly jako pouze dočasné) a povstalecký problém v Uhrách byl konečně vyřešen uzavřením szatmárského míru.
Karel III.		1. října 1685 – 20. října 1740	1711–1740	Byl synem císaře Leopolda I. Po svém nástupu na císařský trůn a uzavřením Satmárského míru zřídil se schválením uherského sněmu stálou armádu, což mu umožnilo zlikvidovat poslední zbytky osmanského panství v Uhrách. Po definitivním vytlačení Turků z Uher nastoupil kurz hospodářské a politické konsolidace monarchie. Ve vnitřní politice se neúspěšně pokoušel omezit privilegia uherské šlechty a zavést do praxe starší plán centralizace monarchie. Řadou reforem schválených uherským sněmem v r. 1723 upravil hospodářské, soudní i správní poměry země. Územní, politické a náboženské otázky upravil v nařízení Resolutio Carolina.
Marie Terezie		13. května 1717 – 29. listopadu 1780	1740–1780	Byla nejstarší dcerou císaře Svaté říše římské Karla VI. Její jediný bratr Leopold zemřel ve věku necelých sedmi měsíců (ještě před jejím narozením). V roce 1730 zemřela i její nejmladší, teprve šestiletá, sestra Marie Amálie. V důsledku pragmatické sankce z roku 1713 byla Marie Terezie de facto předpokládanou dědičkou habsburských zemí (rakouského dědictví).
Habsbursko-Lotrinští (1780–1867)
Josef II.		13. března 1741 – 20. února 1790	1780–1790	Byl nejstarší syn rakouské, české a uherské panovnice Marie Terezie. Josef II. krátce po svém usednutí na trůn roku 1781 omezil možnosti cenzury, převedl ji do rukou státu a tak zvaným tolerančním patentem povolil (s jistými omezeními) i protestantské a pravoslavné náboženství. Roku 1782 zrušil řadu diskriminací proti Židům – zákaz některých povolání, zvláštní šaty a daně. Roku 1781 zrušil v Čechách řadu omezení pro nevolníky, protože chtěl velkostatky, obdělávané nevolníky, nahradit drobnými hospodářstvími, která platí nájem a daně. 1783 rozšířil toto opatření na Moravu a roku 1785 i na Uhry.
Leopold II.		5. května 1747 – 1. března 1792	1790–1792	Byl až devátým dítětem královny Marie Terezie, ale vzhledem k množství dcer druhým nejstarším synem.
František I.		12. února 1768 – 2. března 1835	1792–1835	Narodil se 12. února 1768 jako prvorozený syn toskánského velkovévody Leopolda.
Ferdinand V.		19. dubna 1793 – 29. června 1875	1835–1848	Byl syn rakouského císaře a uherského a českého krále Františka I. Ferdinand byl jedním z nejoblíbenějších panovníků, on sám však prakticky nevládl, protože jeho otec před smrtí fakticky složil vládu do rukou všemocného kancléře Metternicha a státní rady, které předsedal císařův strýc arcivévoda Ludvík a jejímž členem byl jak Metternich, tak český hrabě František Antonín Kolovrat. Oba naposledy jmenovaní zaujímali rozdílná politická stanoviska a navzájem si blokovali jakákoli politická rozhodnutí, což nakonec vedlo až k revoluci v roce 1848. Dne 2. prosince 1848 byl proti své vůli odstaven od trůnu a v Arcibiskupském paláci v Olomouci abdikoval ve prospěch synovce Františka Josefa I.
František Josef I.		18. srpna 1830 – 21. listopadu 1916	1848–1867	Císařem se stal již ve svých osmnácti letech, když v souvislosti s březnovou revolucí roku 1848 na nátlak okolí abdikoval císař Ferdinand I. a jeho bratr (otec Františka Josefa) se následnictví vzdal.

Země Koruny svatoštěpánské (1867–1918)

Jméno	Portrét	Život	Vláda	Poznámky
Habsbursko-Lotrinští (1867–1918)
František Josef I.		18. srpna 1830 – 21. listopadu 1916	1867–1916	Jestliže nastoupil v roce 1848 jako symbol nepopulární reakce a v roce 1853 na něj byl dokonce spáchán atentát, od 70. let 19. století se stárnoucí František Josef I. stával populárním a respektovaným monarchou. 8. června 1867 se v Matyášově chrámu v Budíně uskutečnila slavnostní korunovace krále Františka Josefa I. a královny Alžběty. Královský pár obdržel při příležitosti korunovace od maďarského národa darem zámek Gödöllő. Tím bylo stvrzeno usmíření Maďarů s habsburskou dynastií. Většina emigrantů z roku 1849 se vrátila do země a ztotožnila se s novým pořádkem. Taktéž lid projevoval svoji věrnost režimu a parlament, v němž měla dosud většinu Deákova strana, v roce 1868 ochotně přijal branný zákon. Na základě něho podléhala říšskému ministerstvu války nejen společná armáda, nýbrž také uherská zeměbrana, třebaže ta byla organizována jako honvédská armáda. František Josef I. byl nejdéle vládnoucím uherským panovníkem, vládl dlouhých 68 let.
Karel IV.		17. srpna 1887 – 1. dubna 1922	1916–1918	Byl syn rakouského arcivévody Oty Františka Josefa. Jeho strýc František Ferdinand d'Este měl být následník rakousko-uherského trůnu poté, co syn Františka Josefa Rudolf v roce 1889 spáchal sebevraždu. V roce 1914 byl František Ferdinand d'Este zavražděný v Sarajevu. František Ferdinand měl sice dva syny, ti však pocházeli z morganatického manželství s hraběnkou Chotkovou, a neměli proto nárok na trůn. Proto se stal následníkem Františka Josefa I. císař Karel. Po smrti císaře Františka Josefa (21. listopadu 1916) usedl Karel na trůn rakousko-uherského mocnářství. Plány Františka Ferdinanda na prosazení nezbytně nutných změn v uherské ústavě (např. autonomie pro utlačované národnostní menšiny) ještě před jeho korunovací uherským králem se však nemohly uskutečnit. Uherský ministerský předseda István Tisza Karla totiž přesvědčil, aby se nechal již 30. prosince 1916 korunovat uherským králem jako Karel IV. ( maďarsky IV. Károly). Kvůli tomu pak měl císař Karel do budoucna v uherské části monarchie značně svázané ruce, neboť se v korunovační přísaze zavázal, že bude hájit integritu a nedotknutelnost zemí svatoštěpánské koruny. Svou korunovací zmařil i smělé plány svého strýce na revizi, či přímo odstranění rakousko-uherského dualismu. Dalekosáhlé reformy Uherska pak už nemohly být z Karlovy strany ústavní cestou podniknuty. Byla to jedna z největších politických chyb, protože v rámci proklamované integrity Uherska se skrývalo nerovnoprávné začlenění slovanských národů zejména Chorvatů a Slováků.

Slovenská národní rada (1848–1849)

Slovenská národní rada
15.-16. září 1848–podzim 1849
Portrét
Jméno	Ľudovít Štúr	Jozef Miloslav Hurban	Michal Miloslav Hodža
Život	28. října 1815 – 12. ledna 1856	19. března 1817 – 21. února 1888	22. září 1811 – 26. března 1870
Poznámky
Slovenská národní rada v letech 1848-1849 byla vrcholným národním orgánem a historicky první slovenskou národní radou. Byla vytvořena ve Vídni 15.-16. září 1848 pod vedením Ľudovíta Štúra, Jozefa Miloslava Hurbana a Michala Miloslava Hodžy. Byla organizátorem slovenského povstání v rámci revolucí 1848-1849 (přesněji revolucí v Rakouském císařství). Představovala výkonnou moc na územích Slovenska obsazených slovensko-rakouskými jednotkami v boji proti Maďarům. Jednalo se o historicky první slovenský národní reprezentační politický orgán. Jeho pamětní deska je dnes u Karlskirche ve Vídni. První setkání rady se konalo v domě Anny Koléniové v Myjavě. 19. září 1848 se zde, v rámci první dobrovolnické výpravy z Vídně přes Moravu na Slovensko, konalo první národní shromáždění Slováků. Byla zde ústy Ľudovíta Štúra vyhlášena nezávislost slovenského národa na Uhersku. Toto nezávisle spravované území bylo však omezené jen na okolí Myjavy a po několika dnech byli dobrovolníci poraženi a po potlačení revolucí orgán na podzim 1849 zanikl.

Československá republika (1918–1939)

První republika (1918–1938)

Jméno	Portrét	Život	Vláda	Poznámky
Tomáš Garrigue Masaryk		7. března 1850 – 14. září 1937	1918–1935	První prezident Československa, o jehož vznik se zasloužil, do funkce byl zvolen celkem čtyřikrát.
Edvard Beneš		28. května 1884 – 3. září 1948	1935–1938	Po Mnichovské dohodě abdikoval.

Druhá republika (1938–1939)

Jméno	Portrét	Život	Vláda	Poznámky
Emil Hácha		12. července 1872 – 27. června 1945	1938–1939	zvolen 30. listopadu 1938 oběma komorami Národního shromáždění. Dne 15. března 1939 byla zahájena německá okupace českých zemí.

Slovenská republika (1939–1945)

Jméno	Portrét	Život	Vláda	Poznámky
Jozef Tiso		13. října 1887 – 18. dubna 1947	1939–1945	zvolen 26. října 1939 Sněmem Slovenské republiky. Od 3. dubna 1945 v exilu; ke dni 8. května 1945 podepsalo Slovensko kapitulaci

Československá republika (1945–1992)

Třetí republika (1945–1948)

Jméno	Portrét	Život	Vláda	Poznámky
Edvard Beneš		28. května 1884 – 3. září 1948	1945–1948	V době války vedl exilovou vládu.

Československá republika a Socialistická republika (1948–1990)

Jméno	Portrét	Život	Vláda	Poznámky
Klement Gottwald		23. listopadu 1896 – 14. března 1953	1948–1953	Poválečný premiér, po komunistickém převratu v únoru 1948 se stal prezidentem.
Antonín Zápotocký		19. prosince 1884 – 13. listopadu 1957	1953–1957	Druhý komunistický prezident. Rezignoval na počáteční reformní snahy.
Antonín Novotný		10. prosince 1904 – 28. ledna 1975	1957–1968	V době jeho vlády došlo k jakémusi uvolnění a k částečné rehabilitaci některých nespravedlivě odsouzených v 50. letech.
Ludvík Svoboda		25. listopadu 1895 – 20. září 1979	1968–1975	Zvolen v březnu 1968. Po srpnové invazi odmítl kolaborantskou vládu, poté byl ale jedním z hlavních normalizátorů.
Gustáv Husák		10. ledna 1913 – 18. listopadu 1991	1975–1989	Na moskevských jednáních v srpnu roku 1968 Husák „změnil kurs“. V roce 1969 se dostal do čela KSČ.
Václav Havel		5. října 1936 – 18. prosince 2011	1989–1990	Disident, mluvčí Charty 77 a jedna z vůdčích osobností Sametové revoluce.

Federativní republika (1990–1992)

Jméno	Portrét	Život	Vláda	Poznámky
Václav Havel		5. října 1936 – 18. prosince 2011	1990–1992	Dne 17. července přijala Slovenská národní rada Deklaraci o svrchovanosti Slovenské republiky, čímž fakticky došlo k zániku československé federace, o jejíž zachování Havel usiloval. Prezident Václav Havel následně abdikoval dne 20. července 1992. V čtyřikrát opakovaných volbách na prezidenta Československa v roce 1992 nebyl nikdo zvolen.

Slovenská republika (od 1993)

Jméno	Portrét	Život	Vláda	Poznámky
Michal Kováč		5. srpna 1930 – 5. října 2016	1993–1998	Bývalý ministr financí Slovenské republiky a předseda Federálního shromáždění (v rámci federace). Kandidoval za stranu Lidová strana – Hnutí za demokratické Slovensko.
Rudolf Schuster		4. ledna 1934 –	1998–2004	Kandidoval za stranu Strana občianskeho porozumenia.
Ivan Gašparovič		27. března 1941 –	2004–2014	V prezidentských volbách 2004 kandidoval za stranu Hnutie za demokraciu, ale v prezidentských volbách 2009 kandidoval jako nezávislý. Stal se prvním prezidentem v historii Slovenské republiky, který nastoupil druhé funkční období.
Andrej Kiska		2. února 1963 –	2014–2019	Kandidoval jako nezávislý.
Zuzana Čaputová		21. června 1973 –	2019–	První žena v úřadu. Kandidovala za stranu Progresívne Slovensko.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Zoznam vládcov Slovenska na slovenské Wikipedii.

Související články

• Seznam prezidentů Slovenska
• Seznam premiérů Slovenska
• Seznam vlád Slovenska
• Seznam prezidentů Československa
• Seznam nitranských knížat
• Seznam uherských králů
• Seznam představitelů českého státu