Seznam vládců Slovenska

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Znak Nitranského knížectví
Znak Uherska
Znak Slovenské republiky

Seznam vládců Slovenska přináší přehled hlav státních útvarů, které se v minulosti nacházely na území dnešního Slovenska. Uvedena jsou nitranská knížata, uherští králové, prezidenti Československé republiky (včetně Slovenského štátu) a prezidenti Slovenské republiky.

Do tohoto seznamu jsou zahrnuti i uvádění vládci Sámovy říše, kmenového svazu Slovanů zahrnujícího i dnešní území Slovenské republiky. Panovníci z dob stěhování národů a starších zde zahrnuti nejsou, jsou uvedeni na stránce Seznam germánských vládců na území Česka a Slovenska.

Sámova říše (623?–658/9)[editovat | editovat zdroj]

Jméno Portrét Život Vláda Poznámky
Sámo Sámo 605?

659?
623/4–658/9 Franský kupec, vládce slovanského kmenového svazu, tzv. Sámovy říše.

Nitranské knížectví (825?–1108/1110)[editovat | editovat zdroj]

Samostatný stát (825?–833)[editovat | editovat zdroj]

Jméno Portrét Život Vláda Poznámky
Pribina Pribina, Nitra (2008).jpg 800?

861?
825?–833 První historicky známý nitranský kníže. Byl posledním knížetem nezávislého Nitranského knížectví a asi od roku 840 prvním knížetem Blatenského knížectví

Velkomoravská říše (833–906)[editovat | editovat zdroj]

Jméno Portrét Život Vláda Poznámky
Mojmírovci (833–906)
Mojmír I. Mojmír I. 795?

846?
833–846 První historicky známý moravský vládce, zakladatel dynastie Mojmírovců. Roku 833 uskutečnil Mojmír I. výpravu proti Nitranskému knížectví. Pribina musel uprchnout, tak Velkomoravská říše získala Nitranské knížectví.
Rostislav Rostislav 813?

po 870
846–870 Synovec Mojmíra I. V roce 846, pravděpodobně po Mojmírově smrti, byl na velkomoravský stolec dosazen Ludvíkem Němcem, panovníkem východofranské říše. Na Moravu přišli na jeho žádost misionáři Cyril a Metoděj.
Svatopluk I. Svatopluk I. 830

894
870–894 Synovec Rostislava. Třetí a nejvýznamnější panovník Velkomoravské říše (ve středověku označován za krále).
Mojmír II. Mojmír II. 871

906?
894–906 Syn Svatopluka I. Po roce 906 o Mojmírovi II. historické prameny mlčí, předpokládá se tedy, že zemřel právě toho roku.
Svatopluk II. 884

906
???–906 Údělník v Nitře. Na krátku dobu se stal spoluvládcem říše svého bratra.
Predslav ???

 ???
???–??? Bratislavský kníže, diskutabilní osobnost z dějin.

Maďarské velkoknížectví (920–1000/1)[editovat | editovat zdroj]

Jméno Portrét Život Vláda Poznámky
Arpádovci (920–1000/1)
Zoltán Zoltán 896

949/50
920 – 949/50 Byl nejmladším synem Arpáda. Zmínka o jeho životě je zapsána v kronice z 12. století s názvem Gesta Hungarorum, jejíž autor je neznámý.[1]
Fajsz Fajsz počátek 10. století

955
949/50–955 Byl jediným synem Jutotzase, třetího syna Arpáda. Jediná zmínka o Fajszovi pochází z listu Konstantina VII. Porfyrogenneta. O jeho vládě se neví nic.
Takšoň Takšoň 931?

972?
955–970/2 Takšoň se narodil jako syn Zoltána.[2] Kronika Gesta Hungarorum Takšoňovo narození datuje do roku 931.[3][4] Na velkoknížecí stolec dle ní nastoupil po otcově abdikaci v roce 947,[5][6] tedy tři roky před jeho smrtí. Autor Gesta Hungarorum uvádí, že se za Takšoňova panování v Uhersku usadili muslimovéVolžského Bulharska.[7][8][9]
Michal Uherský Michal Uherský 960?

977/95
971–977/97

Polské království (1001–1030)[editovat | editovat zdroj]

Jméno Portrét Život Vláda Poznámky
Piastovci (1001–1030)
Boleslav Chrabrý Boleslav Chrabrý 967

17. června 1025
1001–1025 Byl synem prvního historicky doloženého polského knížete Měška I. Asi v roce 1001 přepadl Nitranské knížectví.
Měšek II. Lambert Měšek II. Lambert 990?

10. května 1034
1025 – 1030[pozn. 1] Za jeho vlády Polské království rychle upadlo, když Měškovi bratři Bezprym a Ota využili jeho několikaletých sporů s císařem Svaté říše římské Konrádem II. Sálským a zorganizovali proti němu koalici Svaté říše římské a Kyjevské Rusi.

Moravské knížectví (1030–1044)[editovat | editovat zdroj]

Jméno Portrét Život Vláda Poznámky
Přemyslovci (1030–1044)
Břetislav I. Břetislav I. 1002/5?

10. ledna 1055
1030–1033 V roce dobytí Moravy mu jeho otec Oldřich svěřil její správu. Roku 1033 uprchl před otcem do ciziny, zřejmě protože na knížecím stolci podporoval strýce Jaromíra. V roce 1030 dobyl většinu území Nitranského knížectví.
Oldřich I. Oldřich I. 970/91?

9. listopadu 1034
1033–1034 Přímá vláda českého knížete.
Břetislav I. Břetislav I. 1002/5?

10. ledna 1055
1034–1044[pozn. 2] Moravský kníže Břetislav se stal i českým knížetem, Moravu si ponechal ve své moci. Na konci svého života určil, že nejstarší z jeho potomků bude vládnout z Prahy celé zemi (tzv. seniorát) a mladší synové získají území na Moravě. Morava tak byla rozdělena na brněnský a olomoucký úděl; z brněnského se později vydělil úděl znojemský.

Uherské království (1030–1108/1110)[editovat | editovat zdroj]

Jméno Portrét Život Vláda Poznámky
Arpádovci (1030–1031)
Vazul Vazul 10. století

1037
1030–1031 Aby se nemohl stát uherským králem, byl v roce 1031 oslepen.
Svatý Emerich Svatý Emerich 1000/7?

2. září 1031
1031 Imrich byl údělným knížetem v Nitře. Štěpán I. měl v úmyslu předat mu vládu v Uhersku ještě za svého života.
Abovci (1038–1041)
Samuel Aba Samuel Aba 990?

5. červenec 1044
1038–1041 Pocházel z kmene Chazarů, patřících k turkické jazykové rodině.
nedynastický, dle některých zdrojů Arpádovec (1042–1044)
Zubur ???

 ???
1042–1044 Zubura ustanovil údělným knížetem Břetislav I., když Nitransko znovu připojil k Moravě.
Arpádovci (1042)
Domoslav 11. století

1048
1042 Nitranský kníže během dynastických bojů. Uprchl do Čech.
Dynastické boje (1038–1046)
Arpádovci (1046–1108/10)
Domoslav 11. století

1048
1046–1048 V roce 1046 se Domoslav vrátil do Nitranska. Které se nepřidalo k pohanskému povstání v Uhrách, až v roce 1046. Zde vládl jako nitranské kníže až do své smrti roku 1048.
Béla I. Béla I. 1016?

11. září 1063
1048–1060 Když v roce 1048 kníže Domoslav zemřel, povolal Ondřej Bélu z Polska.[10] Béla dostal knížecí úděl, který se skládal z Nitranska a Biharska. (Nitranský úděl byl považován za předstupeň k získání svatoštěpánské koruny) Ondřej zároveň určil Bélu svým nástupce, protože v tom čase neměl žádného zákonného dědice.[11] Béla se nechtěl vzdát nároku na korunu a roku 1059 vyjel hledat pomoc v Polsku, u svého švagra Boleslava Smělého. Na jaře 1060 vpadl s polským vojskem do Uher. Ondřejovi přišlo na pomoc početné vojsko z Německa. Obě vojska se střetla v bitvě u řeky Tisy, ze které Béla odešel jako vítěz. Ondřej se snažil utéct do Německa, ale Bélovi vojáci je chytili u Mošenského hradu. Krátce nato Ondřej zemřel.
Ladislav I. (Svatý) Ladislav I. 27. června 1046?

29. července 1095
???–??? Narodil se jako prvorozený syn krále Bély I. Po Bélově smrti v roce 1063 vtrhl do Uherska německý císař Jindřich IV., který Ladislava a jeho bratry Gejzu a Lamperta vyhnal do Polska, kde princové požádali o pomoc polského knížete Boleslava II., které se také dočkali. V letech 1074–1077 byl Ladislav nitranským knížetem.
Almoš Arpádovec 1074/1075?

1127/1129?
???–1108/10 Narodil se z manželství uherského krále Gejzy I. s řeckou princeznou Synadene.[12] Byl poslední nitranský kníže.

Po roce 1108/10 až do roku 1918[editovat | editovat zdroj]

Uherské království (1108/10–1301)[editovat | editovat zdroj]

Jméno Portrét Život Vláda Poznámky
Arpádovci (1108/10–1301)
Koloman Koloman Uherský 1070?

3. února 1116
1108/10–1116 Koloman byl starším synem krále Gejzy I. Podle popisu kronikářů byl „poloslepý, hrbatý, kulhavý a koktavý“.[13] Po Gejzově smrti vládl dlouhá léta jeho bratr Ladislav I. Svatý (10771095), který však zemřel bez mužského dědice a uvolnil tak trůn svému synovci Kolomanovi.
Štěpán II. Štěpán II. 1101

1. března 1131
1116–1131 Narodil se jako jeden ze dvou synů uherského krále Kolomana. Štěpán byl podruhé korunován krátce po Kolomanově smrti v únoru roku 1116. V květnu téhož roku se mladý král ve snaze pojistit si mír na severní hranici, když jižní byla ohrožena Benátčany, sešel na Luckém poli s českými knížaty. Horké hlavy na obou stranách zavinily bitvu, k níž došlo 13. května 1116.[14]
Béla II. Béla II. 1108/1110

13. února 1141
1131–1141 Byl synem Almoše, chorvatského krále a nitranského knížete. Jako chlapec byl Béla roku 1113 oslepen svým strýcem, králem Kolomanem – stejný osud postihl i jeho otce Almoše.
Gejza II. Gejza II. 1130

31. května 1162
1141–1162 Byl synem Bély II. Začal vládnout teprve v jedenácti letech.
Štěpán III. Štěpán III. 1147

4. března 1172
1162–1172 Byl synem Gejzy II.
Béla III. Béla III. 1148?

23./24. dubna 1196
1172–1196 Byl synem Gejzy II. Oficiálním následníkem trůnu byl nejprve starší Štěpán a Béla měl být zprostředkovatelem dobrých vztahů s Byzantskou říší. Během Bélova panování nabyly na intenzitě výboje Maďarů do ruské Haliče. Roku 1188 Béla Halič zcela obsadil, zahnal knížete Vladimíra Jaroslaviče a jmenoval svého syna Ondřeje králem dobytého území.
Emerich Uherský Emerich Uherský 1174

30. listopadu 1204
1196–1204 Byl synem Bély III. Za uherského krále byl korunován ještě za života svého otce v roce 1182. Znovu korunován byl v roce 1194, kdy byl svým otcem ustanoven vévodou chorvatským a dalmatským. Po otcově smrti musel několikrát čelit revoltám svého mladšího bratra Ondřeje, které vyvolávaly neklid v celé zemi.[15]
Ladislav III. Ladislav III. 1199

7. května 1205
1204–1205 Jeho otec Emerich jej dal korunovat ještě za svého života 26. srpna 1204, aby tím zajistil jeho následnictví. Emerichův bratr Ondřej, který se již dříve několikrát pokoušel získat trůn či alespoň nějaké vlastní území, sice přislíbil, že se o dítě dobře postará a tedy byl Emerichem určen za Ladislavova poručníka, ale ve skutečnosti se po smrti Emericha plně chopil moci a k dítěti ani jeho matce se nechoval nijak přívětivě. Kruté zacházení s nimi napomínal i papež Inocenc III.. Konstancie proto uprchla i s dítětem do Vídně ke dvoru Leopolda VI. Malý Ladislav však 7. května 1205 zemřel.
Ondřej II. Ondřej II. 1177?

21. září 1235
1205–1235 Narodil se okolo roku 1177 jako mladší syn uherského krále Bély III. Ještě za otcova života se Ondřej stal haličským knížetem, byl však od místní šlechty – bojarů – vyhnán. Nespokojený mladík opakované revoltoval proti vládě staršího bratra, uherského krále Emericha a vyvolával nepokoje v celé zemi.[15] Chtěl Emericha zbavit trůnu, nebo alespoň si vydobýt nějaká území, což se mu i podařilo.
Béla IV. Béla IV. 1206

3. května 1270
1235–1270 Jeho marnotratný a neschopný otec Ondřej II. nezanechal Bélovi zemi v nejlepším stavu. Jeho snahy o konsolidaci byly však přetrženy roku 1241 pustošivým vpádem Tatarů (resp. Mongolů), vedených chánem Bátúem, jemuž král odmítl složit slib poslušnosti.
Štěpán V. Štěpán V. 1239/1240?

6. srpna 1272
1270–1272 Starší ze dvou synů krále Bély IV. Ze srdce nenáviděl českého krále Přemysla Otakara II., který byl přitom manželem jeho neteře Kunhuty, a válčením proti němu strávil většinu svého krátkého života. Společně s otcem se roku 1260 zúčastnil bitvy u Kressenbrunnu. I po porážce Štěpán odmítal mírová ujednání a nakonec mu byl otec přinucen postoupit k vládnutí části území, které přímo nesousedily s územím Přemysla Otakara II. Králem Uherska se Štěpán stal roku 1270, po otcově smrti. Dál vedl jakousi válku s Přemyslem Otakarem, která nakonec skončila smírem.
Ladislav IV. Kumán Ladislav IV. Kumán 5. srpna 1262

10. července 1290
1272–1290 Syn Štěpána V. Za krále Uherska byl Ladislav korunován hned po smrti otce roku 1272 jako desetiletý.
Ondřej III. Ondřej III. 1265?

14. ledna 1301
1290–1301 Ondřej III. se narodil jako syn samozvaného slavonského bána Štěpána Pohrobka. Po jeho úmrtí vymřel po meči dynastie Arpádovců.

Uherské království (1301–1526)[editovat | editovat zdroj]

Jméno Portrét Život Vláda Poznámky
Přemyslovci (1301–1305)
Ladislav V.
(Václav III.)
Ladislav V. 6. října 1289

4. srpna 1306
1301–1305 V lednu roku 1301 Ondřej III. bez mužského dědice zemřel, Arpádovci tak vymřeli po meči. Uherští magnáti odmítli kandidaturu neapolského prince Karla Roberta z Anjou (vnuka Marie, dcery uherského krále Štěpána V.),[16][17] který se nedlouho po Ondřejově smrti nechal v Ostřihomi korunovat ostřihomským arcibiskupem Řehořem na uherského krále. Protože tato korunovace porušila téměř všechny staré uherské zvyklosti, většina uherských šlechticů ji neuznala. Pro uherský sněm připadal v úvahu na post krále buď právě Václav III. Ve Stoličném Bělehradu byl 27. srpna 1301 Václav III. kaločským arcibiskupem Janem korunován na uherského krále Ladislava V.[18][19]
Wittelsbachové (1305–1307/1308)
Ota III. Dolnobavorský Ota III. Dolnobavorský 11. února 1261

9. září 1312
1305–1307/1308 Ota III. byl dolnobavorský vévoda. Po smrti uherského krále Ondřeje III. uherští magnáti Otovi nabídli uherskou korunu. Učinili tak především z důvodu, že v Otovi po matce kolovala arpádovská krev. Ota tuto nabídku však kvůli velmi komplikované situaci v Uhrách odmítl.[20] Uherským králem tak byl nakonec zvolen Václav III. z dynastie Přemyslovců, který si však nedokázal udržet podporu předních uherských magnátů a v roce 1304 se vrátil zpět do Čech. Uherské koruny se Václav III. sice nevzdal, ale v Uhrách fakticky nevládl. Po smrti svého otce Václava II. Václav III. nastoupil také na český a polský trůn. Dne 9. října 1305 Václav na uherskou korunu proto rezignoval a práva k uherskému trůnu i s uherskými korunovačními klenoty předal právě Otovi III., čímž získal cenného spojence.[21]
Anjouovci (1301–1395)
Karel I. Robert Karel I. Robert 1288/91

16. července 1342
1308–1342 Karel Robert byl jediný syn neapolského prince Karla Martela. Karel Martel po vraždě uherského krále Ladislava Kumána roku 1290 vznesl nárok na uherskou korunu. Za podpory části uherské šlechty se stal titulárním uherským králem. Vzhledem k vratké politické situaci na domácí půdě se do Uher nevydal a skutečná koruna nakonec připadla Ondřejovi. Karla Roberta uherský sněm uznal za krále v roce 1307, nakonec s podporou papeže uherský trůn definitivně získal v roce 1308.
Ludvík I. Veliký Ludvík I. Veliký 5. březen 1326

10. září 1382
1342–1382 Na uherský trůn usedl Ludvík v roce 1342 a nástupnictví v Polsku mu zajistil jeho otec Karel I. o tři roky dříve smlouvou s polským králem Kazimírem III. Počátek jeho vlády byl ve znamení válek s Benátkami o Dalmácii a Dubrovník, které Ludvík získal v roce 1358.
Marie Uherská Marie Uherská 1371

17. května 1395
1382–1395 Karel IV. předurčil syna Zikmunda po dohodě s Ludvíkem I. jako manžela jeho dcery a dědičky Marie. Zásnuby se konaly roku 1379 v Trnavě a dvanáctiletý Zikmund zůstal v příštích letech v Uhersku. V době Mariiny neplnoletosti za ni vládla matka a magnát Mikuláš I. Gorjanský. S tím byli uherští velmoži nespokojeni a nabídli korunu Karlu III., kterému Ludvík pomohl k chorvatskému a neapolskému trůnu (1381). Karel však musel Ludvíkovi přísahat, že neohrozí práva jeho dcer.
Karel III. Neapolský Karel III. Neapolský 1345

24. února 1386
1385–1386 Protikrál
Lucemburkové (1387–1437)
Zikmund Zikmund 14. února 1368

9. prosince 1437
1387–1437 Už v roce 1374 Karel IV. Zikmunda zasnoubil s Marií. Nejstarší přeživší dcerou polského a uherského krále Ludvíka I., který zamýšlel, že Marie se svým manželem ho po jeho smrti nahradí v Polsku. V roce 1378 se Zikmund po otcově smrti stal braniborským markrabětem. Desetiletý Zikmund byl ovšem na několik příštích let poslán na uherský dvůr a s Uherskem se silně identifikoval. Zikmund byl sice jediným Lucemburkem na uherském trůně, ale udržel se na něm celých padesát let.
Habsburkové (1437–1439)
Albrecht II. Albrecht II. 10. srpna 1397

27. října 1439
1437–1439 Zikmund sice označil Albrechta jako svého dědice, ale ten se po jeho smrti v roce 1437 domáhal panovnických práv na mnoha místech poměrně obtížně. Přesto se mu postupně podařilo uherskou korunu. V Čechách se proti Albrechtovi postavila strana vedená Ptáčkem z Pirkštejna, která nabízela korunu polskému princi Kazimírovi. Tomuto nespokojenému křídlu husitů se sice opět podařilo ubránit Tábor, avšak polské vojsko se před Albrechtem stáhlo a ten své zájmy tedy uhájil. Následující rok se vydal Albrecht do Uher kvůli výpravě proti Turkům, ale odnesl si odtud úplavici, na kterou na konci října 1439 skonal ve vojenském táboře nedaleko Komárna. Teprve několik měsíců po jeho smrti mu Alžběta porodila syna Ladislava, který získal přídomek Pohrobek. Starší syn Jiří v té době již nežil.
Lucemburkové (1439–1440)
Alžběta Lucemburská Alžběta Lucemburská 28. února 1409

19. prosince 1442
1439–1440 Polooficiální vládkyně.
Jagellonci (1440–1444)
Vladislav I. Vladislav I. 31. října 1424

10. listopadu 1444
1440–1444 Roku 1440 byl zvolen sněmem v Uhrách za uherského krále, ale nedosáhl tu všeobecného uznání. Roku 1443 zahájil společně s Janem Hunyadym zpočátku úspěšné křížové tažení proti osmanským Turkům a dobyl Niš a Sofii. Uzavřel s Turky příměří, které však porušil na naléhání papežského legáta Giuliana Cesariniho. Další vojenské akce skončily katastrofální porážkou křižáků u Varny v roce 1444. Král pravděpodobně v bitvě padl.
Habsburkové (1440/1453–1457)
Ladislav Pohrobek Ladislav Pohrobek 22. února 1440

23. listopadu 1457
1440/1453–1457 Byl čtvrtým dítětem českého, uherského a německého krále a rakouského vévody Albrechta II. (V.) Habsburského. Jeho matka se všemožně snažila prosadit synova dědická práva především na vládu v Uhrách, kde měl jeho nároky hájit Jan Jiskra z Brandýsa, kterého přijala do svých služeb. Také nechala ukrást svatoštěpánskou uherskou korunu, k čemuž využila dvorní dámu Helenu Kottannerovou. Roku 1444 padl Vladislav III. Jagellonský na křížové výpravě proti Turkům u Varny (proto dostal přízvisko Varnenčík). Poté uherský sněm uznal dědické nároky Ladislava Pohrobka a přijal ho za svého krále. Správcem království po dobu Ladislavovy nezletilosti se stal slavný vojevůdce, sedmihradský vojvoda Jan Hunyadi.
Hunyadyové (1458–1490)
Matyáš Korvín Matyáš Korvín 23. února 1443

6. dubna 1490
1458–1490 Matyáš Hunyadi, známý jako Matyáš (na Slovensku Matej) Korvín, se narodil jako mladší syn uherského gubernátora a slavného vojevůdce Jana (Jánose) Hunyadiho. Rod nepatřil ke staré rodové šlechtě, ovšem přesto se byl Jan Hunyadi schopen vyšvihnout mezi barony a největší magnáty země. Šlechtický titul jeho předkové získali pravděpodobně až na počátku 15. století - poprvé je rodina zmiňována v privilegiu, jímž Zikmund Lucemburský udělil roku 1409 Janovu otci Vajkovi v držení panství Hunyad (Vajdahunyad, dnes Hunedoara v Rumunsku) v Transylvánii. Tento nedostatek urozeného původu Jan i Matyáš dorovnávali především vojenskými a majetkovými zisky.
Jagellonci (1490–1526)
Vladislav II. Vladislav II. 1. března 1456

13. března 1516
1490–1516
Ludvík II. Ludvík II. 1. července 1506

29. srpna 1526
1516–1526 Stejně jako český stát zmítaly se také Uhry za jagellonské vlády v naprosté anarchii. Na stavovském sněmu získala převahu střední šlechta, která měla prvotní zájem na zvyšování povinností poddaných, což vedlo k formování a utužování tzv. druhého nevolnictví. V době Ludvíkovy nezletilosti měli zemi spravovat místodržící ostřihomský arcibiskup kardinál Tomáš Bakócs, Jan Bornemisza a Jiří Braniborsko-Ansbašský. Sebevědomá šlechta, nesnášející cizince, jim však vůbec nedovolila ujmout se regentské vlády a zvolila si vlastní regentskou radu, která se skládala z šestnácti zemanů, šesti církevních prelátů a šesti baronů. Velkým zahraničně politickým problémem, který v té době musel Ludvík řešit, byly útoky osmanských Turků, kteří z Balkánu vážně ohrožovali střední Evropu. Tlak zesílil zvláště poté, když roku 1521 dobyli uherskou pohraniční pevnost Bělehrad, a otevřeli si tak přístup do uherských nížin. Roku 1521 rozhodl uherský sněm o vybírání daní na nájem žoldnéřů, ale většina vybraných peněz skončila v rukách šlechty. Uherské stavy neviděly situaci příliš reálně a spoléhaly se na zahraniční pomoc.

Královské Uhersko (1526–1867)[editovat | editovat zdroj]

Jméno Portrét Život Vláda Poznámky
Habsburkové (1526–1780)
Ferdinand I. Ferdinand I. 10. března 1503

25. července 1564
1526–1564 V Uhersku byl Ferdinandovým soupeřem sedmihradský vévoda Jan Zápolský, kterého většina uherských stavů 10. listopadu 1526 zvolila svým králem. Uherským králem se sice stal i Habsburk, když se nechal hrstkou svých přívrženců 16. prosince zvolit v Prešpurku, zdaleka však neměl v Uhrách takovou podporu jako Zápolský.[22] Zápolský byl podporován Osmanskou říší, která od 2. poloviny 15. století pronikala do Evropy. Turci dvakrát (v r. 1529 při prvním obléhání Vídně a roku 1532) ohrozili Vídeň. Ferdinand si ovšem kromě titulu uherského krále udržel vládu v západním Uhersku, v Chorvatsku a na dnešním Slovensku. Roku 1538 uzavřeli Ferdinand a Jan Zápolský mírovou smlouvu (Velkovaradinský mír), podle které si Jan zachoval doživotní titul uherského krále, ale jeho nástupcem měl být Ferdinand a jeho dědicové.
Maxmilián II. Maxmilián II. 31. července 1527

12. října 1576
1564–1576 V letech 15661568 vedl Maxmilián válku s Osmanskou říší. Sultán Sulejman I. v srpnu 1566 oblehl pevnost Szigetvár, která bránila osmanským vojskům v postupu na Vídeň. Při obraně hradu zahynul jeho velitel Mikuláš Zrinský s většinou svých mužů, ale kampaň byla nakonec i přes obsazení Szigetváru ukončena, protože v září 1566 sultán zemřel. Na obranu Uherska zorganizoval Maxmilián velkou výpravu (víc než 100 tisíc vojáků) a vypravil se s nimi do Uher. Výprava ovšem skončila neúspěchem. Na základě míru z roku 1568 byl Maxmilián nucen platit Turkům roční rentu 30 000 dukátů. Válka s Turky odhalila ekonomické nedostatky zejména východní části říše. Uhersko bylo dlouholetým osmanským pustošením i zanedbaným hospodařením ve špatném stavu a značně zadlužené. Ve snaze oživit hospodářství vydal Maxmilián 15. května 1565 CONSTITUTIO MAXIMILIANA SEU NORMA SILVAS CAMERALES PROPAGANDI ET COLENDI (Maxmiliánovo nařízení neboli lesní předpis). Druhým významným dokumentem, jehož cílem bylo posílení hospodářství, bylo v roce 1571 těžební nařízení pro středoslovenská města.
Rudolf II. Rudolf II. 18. července 1552

20. ledna 1612
1576–1608 Habsburkové ovládali pouze část Uherského království. Od roku 1526 byla velká část země pod nadvládou Osmanské říše. Ze strany Turků hrozilo neustálé nebezpečí. Dlouhá turecká válka se rozhořela v roce 1593, kdy Rudolf jmenoval Matyáše svým místodržícím a vojenským velitelem. Rudolf tím chtěl omezit Matyášovy mocenské ambice. Matyáš pak vedl s jistými úspěchy vojenský boj proti Turkům. Císař těchto dílčích úspěchů využíval k vlastní propagandě, ale jinak sám zůstával v tomto boji spíše pasivní, čímž podpořil Matyášovy pozdější snahy o jeho odstranění z trůnu. Stálá přítomnost císařských vojsk v Uhrách a snahy o vymáhání stále vyšších daní však v roce 1604 vedly k propuknutí povstání uherské šlechty proti habsburské nadvládě. V roce 1605 se do čela povstání postavil Štěpán Bočkaj, který byl v dubnu dokonce zvolen uherským králem. Právě reálná hrozba ztráty Uher a Rudolfova neschopnost vedla jeho příbuzné k tajné dohodě z 25. dubna 1606 o Matyášově nástupnictví. Matyáš pak bez Rudolfova vědomí v červnu 1606 domluvil s povstalci mír. V listopadu pak sjednal mírovou smlouvu i s Osmanskou říší. Císař však odmítl obě smlouvy ratifikovat a trval na pokračování bojů. To využil Matyáš a v roce 1608 svolal uherský zemský sněm, který obě dohody přijal. S příslibem zachování náboženských svobod získal uherskou šlechtu na svoji stranu.
Matyáš II. Matyáš II. 24. února 1557

20. března 1619
1608–1619 Matyáš byl ctižádostivým synem Maxmiliána II. a Marie Španělské, mladší bratr císaře Rudolfa II. Jejich otec odkázal vládu nejstaršímu Rudolfovi a ostatním synům jen skromný roční důchod, s čímž se Matyáš se svou silnou politickou ctižádostí nehodlal smířit. Naděje, že bude Matyáš lepším panovníkem než jeho bratr, se ukázaly jako liché. Matyášovi se podařilo zachránit soustátí v rukou Habsburků, ale za cenu velkých ústupků v oblasti konfese. Současně se po nástupu na trůn projevil jako váhavý a slabý panovník.
Ferdinand II. Ferdinand II. 9. července 1578

15. února 1637
1619–1637 Za podobných příslibů, které dal při volbě českým králem, byl Ferdinand v roce 1618 zvolen také uherským králem. Situace v zemi byla značně komplikovaná, neboť Uherské království bylo v průběhu 16. a 17. století rozděleno do tří částí. Habsburkové ovládali pouze tzv. „královské Uhry“, které se rozkládaly na území Horní země (dnešní Slovensko), Chorvatska a úzkého pásu při hranicích s Rakouskem. Centrální část Uher byla součástí turecké Osmanské říše a na východě se nacházelo samostatné Sedmihradské knížectví, které bylo politicky závislé na Osmanské říši. Toto období se vyznačovalo častými válečnými konflikty. Až do své smrti nemusel čelit útokům sedmihradských knížat, ačkoliv k tomu byla protestantskými spojenci vybízena. K tomu došlo až za vlády jeho syna.
Ferdinand III. Ferdinand III. 13. července 1608

2. dubna 1657
1637–1657 Byl synem císaře Ferdinanda II.
Leopold I. Leopold I. 9. června 1640

5. května 1705
1657–1705 Byl synem císaře Ferdinanda III.
Josef I. Josef I. 26. července 1678

17. dubna 1711
1705–1711 Byl synem císaře Leopolda I.. V roce 1705 zdědil po svém otci soustátí v nelehké situaci: v té době již byly v plném proudu války o španělské dědictví, během nichž Josef I. podporoval (nakonec neúspěšně) dědické nároky svého mladšího bratra Karla; dokonce se i sám angažoval v poli, když se roku 1702 zúčastnil vítězného obléhání pevnosti Landau držené Francouzi. Kromě španělské politiky se musel věnovat také vnitrostátnímu problému na území Uher. Kvůli povstání tam totiž v té době již přes rok působil v jejich značné části jako vládce sedmihradský kníže František II. Rákóczi. V roce 1707 jej uherský onódský sněm sesadil z trůnu, Josef ovšem zahájil mírová jednání, jimiž si nakonec znovu získal oporu proti stavovské rebelii. V roce 1711 se již situace zdála stabilizovaná. Válku o španělské dědictví doprovázela řada úspěchů (které se až později ukázaly jako pouze dočasné) a povstalecký problém v Uhrách byl konečně vyřešen uzavřením szatmárského míru.
Karel III. Karel III. 1. října 1685

20. října 1740
1711–1740 Byl synem císaře Leopolda I.[pozn. 3] Po svém nástupu na císařský trůn a uzavřením Satmárského míru zřídil se schválením uherského sněmu stálou armádu, což mu umožnilo zlikvidovat poslední zbytky osmanského panství v Uhrách. Po definitivním vytlačení Turků z Uher nastoupil kurz hospodářské a politické konsolidace monarchie. Ve vnitřní politice se neúspěšně pokoušel omezit privilegia uherské šlechty a zavést do praxe starší plán centralizace monarchie. Řadou reforem schválených uherským sněmem v r. 1723 upravil hospodářské, soudní i správní poměry země. Územní, politické a náboženské otázky upravil v nařízení Resolutio Carolina.
Marie Terezie Marie Terezie 13. května 1717

29. listopadu 1780
1740–1780 Byla nejstarší dcerou císaře Svaté říše římské Karla VI. Její jediný bratr Leopold zemřel ve věku necelých sedmi měsíců (ještě před jejím narozením). V roce 1730 zemřela i její nejmladší, teprve šestiletá, sestra Marie Amálie. V důsledku pragmatické sankce z roku 1713 byla Marie Terezie de facto předpokládanou dědičkou habsburských zemí (rakouského dědictví).
Habsbursko-Lotrinští (1780–1867)
Josef II. Josef II. 13. března 1741

20. února 1790
1780–1790 Byl nejstarší syn rakouské, české a uherské panovnice Marie Terezie. Josef II. krátce po svém usednutí na trůn roku 1781 omezil možnosti cenzury, převedl ji do rukou státu a tak zvaným tolerančním patentem povolil (s jistými omezeními) i protestantské a pravoslavné náboženství. Roku 1782 zrušil řadu diskriminací proti Židům – zákaz některých povolání, zvláštní šaty a daně. Roku 1781 zrušil v Čechách řadu omezení pro nevolníky, protože chtěl velkostatky, obdělávané nevolníky, nahradit drobnými hospodářstvími, která platí nájem a daně. 1783 rozšířil toto opatření na Moravu a roku 1785 i na Uhry.
Leopold II. Leopold II. 5. května 1747

1. března 1792
1790–1792 Byl až devátým dítětem královny Marie Terezie, ale vzhledem k množství dcer druhým nejstarším synem.
František I. František I. 12. února 1768

2. března 1835
1792–1835 Narodil se 12. února 1768 jako prvorozený syn toskánského velkovévody Leopolda.
Ferdinand V. Ferdinand V. 19. dubna 1793

29. června 1875
1835–1848 Byl syn rakouského císaře a uherského a českého krále Františka I. Ferdinand byl jedním z nejoblíbenějších panovníků, on sám však prakticky nevládl, protože jeho otec před smrtí fakticky složil vládu do rukou všemocného kancléře Metternicha a státní rady, které předsedal císařův strýc arcivévoda Ludvík a jejímž členem byl jak Metternich, tak český hrabě František Antonín Kolovrat. Oba naposledy jmenovaní zaujímali rozdílná politická stanoviska a navzájem si blokovali jakákoli politická rozhodnutí, což nakonec vedlo až k revoluci v roce 1848. Dne 2. prosince 1848 byl proti své vůli odstaven od trůnu a v Arcibiskupském paláci v Olomouci abdikoval ve prospěch synovce Františka Josefa I.
František Josef I. František Josef I. 18. srpna 1830

21. listopadu 1916
1848–1867 Císařem se stal již ve svých osmnácti letech, když v souvislosti s březnovou revolucí roku 1848 na nátlak okolí abdikoval císař Ferdinand I. a jeho bratr (otec Františka Josefa) se následnictví vzdal.

Země Koruny svatoštěpánské (1867–1918)[editovat | editovat zdroj]

Jméno Portrét Život Vláda Poznámky
Habsbursko-Lotrinští (1867–1918)
František Josef I. František Josef I. 18. srpna 1830

21. listopadu 1916
1867–1916 Jestliže nastoupil v roce 1848 jako symbol nepopulární reakce a v roce 1853 na něj byl dokonce spáchán atentát, od 70. let 19. století se stárnoucí František Josef I. stával populárním a respektovaným monarchou. 8. června 1867 se v Matyášově chrámu v Budíně uskutečnila slavnostní korunovace krále Františka Josefa I. a královny Alžběty. Královský pár obdržel při příležitosti korunovace od maďarského národa darem zámek Gödöllő. Tím bylo stvrzeno usmíření Maďarů s habsburskou dynastií. Většina emigrantů z roku 1849 se vrátila do země a ztotožnila se s novým pořádkem. Taktéž lid projevoval svoji věrnost režimu a parlament, v němž měla dosud většinu Deákova strana, v roce 1868 ochotně přijal branný zákon. Na základě něho podléhala říšskému ministerstvu války nejen společná armáda, nýbrž také uherská zeměbrana, třebaže ta byla organizována jako honvédská armáda. František Josef I. byl nejdéle vládnoucím uherským panovníkem, vládl dlouhých 68 let.
Karel IV. Karel IV. 17. srpna 1887

1. dubna 1922
1916–1918 Byl syn rakouského arcivévody Oty Františka Josefa. Jeho strýc František Ferdinand d'Este měl být následník rakousko-uherského trůnu poté, co syn Františka Josefa Rudolf v roce 1889 spáchal sebevraždu. V roce 1914 byl František Ferdinand d'Este zavražděný v Sarajevu. František Ferdinand měl sice dva syny, ti však pocházeli z morganatického manželstvíhraběnkou Chotkovou, a neměli proto nárok na trůn. Proto se stal následníkem Františka Josefa I. císař Karel. Po smrti císaře Františka Josefa (21. listopadu 1916) usedl Karel na trůn rakousko-uherského mocnářství. Plány Františka Ferdinanda na prosazení nezbytně nutných změn v uherské ústavě (např. autonomie pro utlačované národnostní menšiny) ještě před jeho korunovací uherským králem se však nemohly uskutečnit. Uherský ministerský předseda István Tisza Karla totiž přesvědčil, aby se nechal již 30. prosince 1916 korunovat uherským králem jako Karel IV. ( maďarsky IV. Károly). Kvůli tomu pak měl císař Karel do budoucna v uherské části monarchie značně svázané ruce, neboť se v korunovační přísaze zavázal, že bude hájit integritu a nedotknutelnost zemí svatoštěpánské koruny. Svou korunovací zmařil i smělé plány svého strýce na revizi, či přímo odstranění rakousko-uherského dualismu. Dalekosáhlé reformy Uherska pak už nemohly být z Karlovy strany ústavní cestou podniknuty.[23] Byla to jedna z největších politických chyb, protože v rámci proklamované integrity Uherska se skrývalo nerovnoprávné začlenění slovanských národů zejména Chorvatů a Slováků.

Slovenská národní rada (1848–1849)[editovat | editovat zdroj]

Slovenská národní rada
15.-16. září 1848–podzim 1849
Portrét Ľudovít Štúr Jozef Miloslav Hurban Michal Miloslav Hodža
Jméno Ľudovít Štúr Jozef Miloslav Hurban Michal Miloslav Hodža
Život 28. října 1815

12. ledna 1856
19. března 1817

21. února 1888
22. září 1811

26. března 1870
Poznámky
Slovenská národní rada v letech 1848-1849 byla vrcholným národním orgánem a historicky první slovenskou národní radou. Byla vytvořena ve Vídni 15.-16. září 1848 pod vedením Ľudovíta Štúra, Jozefa Miloslava Hurbana a Michala Miloslava Hodžy. Byla organizátorem slovenského povstání v rámci revolucí 1848-1849 (přesněji revolucí v Rakouském císařství). Představovala výkonnou moc na územích Slovenska obsazených slovensko-rakouskými jednotkami v boji proti Maďarům. Jednalo se o historicky první slovenský národní reprezentační politický orgán. Jeho pamětní deska je dnes u Karlskirche ve Vídni. První setkání rady se konalo v domě Anny Koléniové v Myjavě. 19. září 1848 se zde, v rámci první dobrovolnické výpravy z Vídně přes Moravu na Slovensko, konalo první národní shromáždění Slováků. Byla zde ústy Ľudovíta Štúra vyhlášena nezávislost slovenského národa na Uhersku. Toto nezávisle spravované území bylo však omezené jen na okolí Myjavy a po několika dnech byli dobrovolníci poraženi a po potlačení revolucí orgán na podzim 1849 zanikl.

Československá republika (1918–1939)[editovat | editovat zdroj]

První republika (1918–1938)[editovat | editovat zdroj]

Jméno Portrét Život Vláda Poznámky
Tomáš Garrigue Masaryk Tomáš Garrigue Masaryk 7. března 1850

14. září 1937
1918–1935 První prezident Československa, o jehož vznik se zasloužil, do funkce byl zvolen celkem čtyřikrát.
Edvard Beneš Edvard Beneš 28. května 1884

3. září 1948
1935–1938 Po Mnichovské dohodě abdikoval.

Druhá republika (1938–1939)[editovat | editovat zdroj]

Jméno Portrét Život Vláda Poznámky
Emil Hácha Emil Hácha 12. července 1872

27. června 1945
1938–1939 zvolen 30. listopadu 1938 oběma komorami Národního shromáždění. Dne 15. března 1939 byla zahájena německá okupace českých zemí.

Slovenská republika (1939–1945)[editovat | editovat zdroj]

Jméno Portrét Život Vláda Poznámky
Jozef Tiso Jozef Tiso 13. října 1887

18. dubna 1947
1939–1945 zvolen 26. října 1939 Sněmem Slovenské republiky.[24] Od 3. dubna 1945 v exilu; ke dni 8. května 1945 podepsalo Slovensko kapitulaci[25]

Československá republika (1945–1992)[editovat | editovat zdroj]

Třetí republika (1945–1948)[editovat | editovat zdroj]

Jméno Portrét Život Vláda Poznámky
Edvard Beneš Edvard Beneš 28. května 1884

3. září 1948
1945–1948 V době války vedl exilovou vládu.

Československá republika a Socialistická republika (1948–1990)[editovat | editovat zdroj]

Jméno Portrét Život Vláda Poznámky
Klement Gottwald Klement Gottwald 23. listopadu 1896

14. března 1953
1948–1953 Poválečný premiér, po komunistickém převratu v únoru 1948 se stal prezidentem.
Antonín Zápotocký Antonín Zápotocký 19. prosince 1884

13. listopadu 1957
1953–1957 Druhý komunistický prezident. Rezignoval na počáteční reformní snahy.
Antonín Novotný Antonín Novotný 10. prosince 1904

28. ledna 1975
1957–1968 V době jeho vlády došlo k jakémusi uvolnění a k částečné rehabilitaci některých nespravedlivě odsouzených v 50. letech.
Ludvík Svoboda Ludvík Svoboda 25. listopadu 1895

20. září 1979
1968–1975 Zvolen v březnu 1968. Po srpnové invazi odmítl kolaborantskou vládu, poté byl ale jedním z hlavních normalizátorů.
Gustáv Husák Gustáv Husák 10. ledna 1913

18. listopadu 1991
1975–1989 Na moskevských jednáních v srpnu roku 1968 Husák „změnil kurs“. V roce 1969 se dostal do čela KSČ.
Václav Havel Václav Havel 5. října 1936

18. prosince 2011
1989–1990 Disident, mluvčí Charty 77 a jedna z vůdčích osobností Sametové revoluce.

Federativní republika (1990–1992)[editovat | editovat zdroj]

Jméno Portrét Život Vláda Poznámky
Václav Havel Václav Havel 5. října 1936

18. prosince 2011
1990–1992 Dne 17. července přijala Slovenská národní rada Deklaraci o svrchovanosti Slovenské republiky, čímž fakticky došlo k zániku československé federace, o jejíž zachování Havel usiloval. Prezident Václav Havel následně abdikoval dne 20. července 1992.[26] V čtyřikrát opakovaných volbách na prezidenta Československa v roce 1992 nebyl nikdo zvolen.

Slovenská republika (od 1993)[editovat | editovat zdroj]

Jméno Portrét Život Vláda Poznámky
Michal Kováč Michal Kováč 5. srpna 1930

5. října 2016
1993–1998 Bývalý ministr financí Slovenské republiky a předseda Federálního shromáždění (v rámci federace). Kandidoval za stranu Lidová strana – Hnutí za demokratické Slovensko.
Rudolf Schuster Rudolf Schuster 4. ledna 1934

1998–2004 Kandidoval za stranu Strana občianskeho porozumenia.
Ivan Gašparovič Ivan Gašparovič 27. března 1941

2004–2014 V prezidentských volbách 2004 kandidoval za stranu Hnutie za demokraciu, ale v prezidentských volbách 2009 kandidoval jako nezávislý. Stal se prvním prezidentem v historii Slovenské republiky, který nastoupil druhé funkční období.
Andrej Kiska Andrej Kiska 2. února 1963

2014–2019 Kandidoval jako nezávislý.
Zuzana Čaputová Zuzana Čaputová 21. června 1973

2019– První žena v úřadu. Kandidovala za stranu Progresívne Slovensko.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Polsku vládl až do roku 1034
  2. Moravě vládl až do roku 1049
  3. V době kdy se Karel III. (VI.) narodil, tak Leopold I. byl dávno po smrti.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Zoznam vládcov Slovenska na slovenské Wikipedii.

  1. Tóth 1994, s. 741.
  2. KRISTÓ, Gyula; MAKK, Ferenc. Az Árpád-ház uralkodói. Budapest: I.P.C. Könyvek, 1996. 288 s. ISBN 9637930973. OCLC 1087538045 S. 22, 24. (maďarsky) Dále jen [Az Arpád]. 
  3. Deeds of the Hungarians. Redakce Martyn C. Rady, László Veszprémy; překlad Martyn C. Rady, János M. Bak. Budapest: Central European University Press, 2010. 326 s. ISBN 9781441694997. S. 121. (anglicky) Dále jen [Deeds of the Hungarians]. 
  4. Az Arpád, s. 24.
  5. ENGEL, Pál. The Realm of St Stephen: A History of Medieval Hungary, 895–1526. New York: Tauris Publishers, 2001. ISBN 1-86064-061-3. S. 19. (anglicky) Dále jen [The Realm of St Stephen]. 
  6. TÓTH, Sándor László. Zaltas. In: KRISTÓ, Gyula; ENGEL, Pál; MAKK, Ferenc. Korai magyar történeti lexikon (9.–14. század). 1. vyd. Budapest: Akadémiai Kiadó, 1994. Dále jen [Korai]. ISBN 9789630567220. S. 741. (maďarsky)
  7. Deeds of the Hungarians, s. 127.
  8. A magyarok, s. 180, 291.
  9. BEREND, Nora. At the Gate of Christendom: Jews, Muslims and "Pagans" in Medieval Hungary, c. 1000–c.1300. Cambridge: Cambridge University Press, 2006. 364 s. ISBN 978-0-521-02720-5. S. 65. (anglicky) Dále jen [At the Gate]. 
  10. Kronika uhorských kráľov zvaná Dubnická. Příprava vydání Július Sopko. Budmerice: Vydavateľstvo Rak, 2004. 239 s. ISBN 80-85501-13-9. S. 66. 
  11. ZUPKA, Dušan. Rituály zmierenia v zápasoch o uherský trón v druhej polovici 11. storočia. In: NODL, Martin; WIHODA, Martin. Rituál smíření : konflikt a jeho řešení ve středověku : sborník příspěvků z konference konané ve dnech 31. května - 1. června 2007 v Brně. Brno: Matice moravská, 2008. Dále jen Rituály zmierenia v zápasoch o uherský trón. ISBN 978-80-86488-48-6. S. 58.
  12. www.mek.oszk.hu
  13. Kontler, L., Dějiny Maďarska, Praha 2001, s.52
  14. BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 800 s. ISBN 80-7185-265-1. S. 505. 
  15. a b KONTLER, László. Dějiny Maďarska. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 613 s. ISBN 978-80-7106-616-3. S. 62. (česky) 
  16. Václav III., s. 33.
  17. ŽEMLIČKA, Josef. Století posledních Přemyslovců. Praha: Panorama, 1986. 324 s. S. 188. [dále jen Století posledních Přemyslovců]. 
  18. Století posledních Přemyslovců, s. 189.
  19. Václav III., s. 35.
  20. STÖRMER, Wilhelm. Otto III. In: Neue Deutsche Biographie. Berlin: Duncker & Humblot, 1999. Dostupné online. ISBN 3-428-00200-8. Svazek 19. S. 674. (německy)
  21. MARÁZ, Karel. Václav III. (1289–1306): poslední Přemyslovec na českém trůně. České Budějovice: Veduta, 2007. 160 s. ISBN 978-80-86829-25-8. S. 43 a 49. 
  22. JANÁČEK, Josef. České dějiny I. Doba předbělohorská. Kniha I, díl II. 1. vyd. Praha: Academia, 1984. str. 14n.
  23. GALANDAUER, Jan. Karel I. Poslední český král. Praha–Litomyšl: Paseka, 1998. S. 122. 
  24. KÁRPÁTY, Vojtech. Organizačno-bezpečnostné přípravy a opatrenia počas voľby prezidenta prvej Slovenskej republiky. Pamäť národa. 2014, čís. 4, s. 3–18. Dostupné online. (slovensky) 
  25. JANCURA, Vladimír. Kto vlastne kapituloval v Kremsmünsteri. Pravda [online]. 2017-05-08 [cit. 2018-10-27]. Dostupné online. (slovensky) 
  26. LUTIŠAN, Vojtěch. Volba prezidenta republiky v České republice. Brno, 2009 [cit. 2018-01-11]. 76 s. diplomová práce. Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Vedoucí práce Vojtěch Šimíček. s. 19–22. Dostupné online.

Související články[editovat | editovat zdroj]