Přeskočit na obsah

Sekulární humanismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Happy Human
„Happy Human“ – symbol sekulárního humanismu.

Sekulární humanismus je formou humanistické teorie a praxe, která odmítá náboženskou víru jako základ pro morální úsudek. Humanistický světonázor vychází z myšlenkové tradice filosofického naturalismu, sekulární etiky a utilitarismu.[1]

Vývoj pojmu

[editovat | editovat zdroj]

Vývoj pojmů „humanismus“, „sekularismus“ a „sekulární humanismus“ byl ovlivněn složitou historií, kdy se významy jednotlivých hesel v čase posouvaly a vzájemně prolínaly.

Původní pojem humanismus v období renesance neoznačoval protináboženský postoj, ale specifický vzdělávací program (studia humanitatis) zaměřený na gramatiku, rétoriku, poezii a morální filozofii, odvozený ze studia antických autorů. Teprve v 19. století začal termín označovat důraz na lidské hodnoty nezávislé na intelektuálních či kulturních tradicích a později i světonázor zaměřený na člověka.[2][3]

Paralelně s tím v roce 1851 George Jacob Holyoake zavedl termín sekularismus.[4] Holyoake jej definoval jako etický kodex týkající se života, který se snažil odlišit od ateismu. Za jeho cíl neurčil popírání Boha, ale zaměření na zlepšení lidského života materiálními prostředky a vědou.[3] Ačkoliv má myšlenka odmítnutí nadpřirozena kořeny již v antice u Anaxagora či v osvícenství, jako organizované hnutí a specifický termín se sekularismus etabloval až ve viktoriánské éře.[5][4]

Paul Kurtz, americký vědecký skeptik a sekulární humanista, často zmiňovaný jako „otec sekulárního humanismu“.

Na přelomu 19. a 20. století v USA se pojmy „sekularismus“ a „humanismus“ začaly specificky propojovat. Zatímco Holyoakeův sekularismus jako hnutí upadal, pojem byl vzkříšen ve smyslu „politického sekularismu“ (odluka církve od státu), jak jej prosazoval například Francis Ellingwood Abbot.[6] Současně se v rámci unitářské církve a Svobodného náboženského sdružení formoval „náboženský humanismus“, který usiloval o rozšíření konceptu náboženství o praktiky zaměřené pouze na tento svět, bez nutnosti teistické víry. Termín „sekulární humanismus“ se začal objevovat později, zpočátku často jako pejorativní označení ze strany kritiků, kteří jej stavěli do opozice ke křesťanskému humanismu.[3]

Zlomovým momentem pro moderní chápání pojmu sekulární humanismus se stala 60. až 80. léta 20. století, kdy se termín dostal do centra právních a kulturních sporů v USA. Rozhodnutí Nejvyššího soudu v případu Torcaso v. Watkins (1961) v poznámce pod čarou[7] zmínilo „sekulární humanismus“ mezi náboženstvími, která nevyžadují víru v Boha. Toho využili křesťanští fundamentalisté, kteří začali sekulární humanismus vykreslovat jako nebezpečné, státem podporované náboženství, jež je zodpovědné za morální úpadek, sexuální revoluci a rozvrat společnosti. Fundamentalisté definovali sekulární humanismus jako uctívání člověka a jeho autonomie namísto Boha, což by podle jejich výkladu mělo vést k anarchii.[8]

V reakci na tyto útoky a ve snaze etablovat pozitivní identitu založil Paul Kurtz v roce 1980 Radu pro demokratický a sekulární humanismus. Kurtz přijal termín „sekulární humanismus“ za vlastní, aby se distancoval od náboženského humanismu a vytvořil jasnou, nenáboženskou alternativu.[3]

Etický a hodnotový systém

[editovat | editovat zdroj]

Humanistická etika přestavuje specifickou formu sekulární etiky. Vychází z přesvědčení, že morální hodnoty lze odvozovat výhradně z lidské zkušenosti, potřeb a schopností, aniž by bylo nutné odvolání na nadpřirozené zdroje či náboženskou autoritu.[9][10] Jejím základem je předpoklad, že morálka je vnitřně zakotvena v lidské přirozenosti a vznikla v průběhu evolučního vývoje. Opírá se o lidskou schopnost pociťovat bolest a štěstí, o empatii a o racionální uvažování.[11][12] Etické jednání je proto spojováno s odpovědností vůči druhým lidem a s ohledem na důsledky vlastního chování.

Humanisté zdůrazňují orientaci na „dobrý život“ v tomto světě a v přítomnosti. Významnou roli hraje soucit, solidarita a tzv. zlaté pravidlo (tedy „chovej se k ostatním tak, jak bys chtěl, aby se oni chovali k tobě“), které je chápáno jako princip vyplývající z lidského soužití, nikoli z nadpřirozeného přikázání.[12][13] Humanisté Andrew Copson a Alice Roberts ve svém úvodu k humanismu ovažují za charakteristický aspekt humanistické morálky uznání, že každá morální situace je v jistém smyslu jedinečná, a proto potenciálně vyžaduje jiný přístup než ta předchozí (tj. schopnost situačně kolísat mezi konzekvencialismem a etikou ctnosti namísto slepého následování pravidel).[12]

Vztah k jiným etickým systémům

[editovat | editovat zdroj]

Jakožto etický směr je humanistická etika úzce spjata se sekulární etikou, kterou dále konkretizuje a rozvíjí. Sdílí s ní odmítnutí teologických základů morálky a důraz na autonomii lidského rozumu. Morálka je v tomto pojetí chápána jako přirozená součást lidské existence, nikoli jako soubor pravidel daných božským zjevením či tradicí.

Charles Taylor, soudobý kanadský filosof a teoretik sekularismu.

Zásadní rozdíl mezi humanistickou a náboženskou etikou potom spočívá právě v odmítnutí teologických sankcí. Humanistická etika je autonomní a situační a není založena na božích přikázáních ani na obavě z posmrtného trestu.[11][14] Na rozdíl od etických systémů opřených o autoritu zjevení nebo o „teorii božího příkazu“ vychází humanistické pojetí morálky z kritického hodnocení dopadů lidského jednání na blahobyt jednotlivců i společnosti.[10][12] Humanismus se vymezuje vůči dogmatismu a zdůrazňuje, že etika nepotřebuje vnější zdroj mimo lidstvo. Sociální chování, spolupráce a morální normy jsou podle tohoto pojetí biologicky a sociálně zakořeněné.[9][12]

Kritika a omezení

[editovat | editovat zdroj]

Diskuse o limitech humanistické etiky se často soustředí na otázku tzv. „uzavřeného imanentního rámce“. Absence transcendence může podle některých autorů vést k pocitu „plochosti“ nebo nedostatku hlubšího smyslu, což Charles Taylor označuje jako „neduh moderny“.[15][16] Koncept „exkluzivního humanismu“ je kritizován za to, že se potýká s obtížemi při udržení vysokých morálních aspirací, jako je univerzální benevolence či solidarita, bez odkazu na vyšší dobro.[17]

Sami humanisté však často uznávají limity lidského rozumu a zdůrazňují potřebu pokory. Připouštějí, že neexistuje záruka, že všechny lidské problémy lze vyřešit prostřednictvím racionálního uvažování a etických principů odvozených výhradně z lidské zkušenosti.[14]

Organizace

[editovat | editovat zdroj]

Sekulárně humanistické organizace usilují o prosazování etických, společenských a lidskoprávních hodnot bez odkazu na nadpřirozené autority. Jejich činnost zahrnuje advokacii sekularismu, vzdělávání, poskytování sekulárních obřadů a ochranu práv nevěřících.

Historický vývoj

[editovat | editovat zdroj]

Historické kořeny moderních humanistických organizací sahají do 19. století, kdy v Evropě a ve Spojených státech vznikaly tzv. etické společnosti (ethical societies). Tyto spolky vytvářely prostor pro diskusi o etických otázkách a zapojení do charitativní a vzdělávací činnosti bez nutnosti víry v božstvo. Významným mezníkem bylo založení Newyorské společnosti pro etickou kulturu Felixem Adlerem v roce 1876.

Ve Spojeném království vznikla roku 1888 South Place Ethical Society a v roce 1896 se britské etické společnosti spojily do Unie etických společností (Union of Ethical Societies), která se později transformovala v organizaci dnes známou jako Humanists UK. Tato instituce poskytuje nenáboženské obřady nepřetržitě od roku 1896.[18][19]

V první polovině 20. století se humanistické hnutí formovalo také na mezinárodní úrovni. Roku 1952 se americká Ethical Union stala zakládajícím členem Mezinárodní humanistické a etické unie (IHEU), která dnes vystupuje pod názvem Humanists International. Ve Spojených státech se zároveň etablovala American Humanist Association (AHA), jež sehrála významnou roli při publikaci Humanistických manifestů I a II v letech 1933 a 1973. Tyto dokumenty vymezily humanismus jako světonázor zdůrazňující autonomii etiky, individuální svobodu a odmítnutí teologických sankcí.[18][20]

Činnost humanistických organizací se často zaměřovala na prosazování sekularismu a ochranu práv nevěřících. Ve Spojených státech se podílely na soudních sporech týkajících se odluky církve od státu a náboženské neutrality veřejného vzdělávání. Navzdory tomu zůstávaly humanistické organizace početně relativně malé; v 80. letech 20. století mělo sedm humanistických organizací v USA dohromady přibližně 12 000 členů.[20]

Současné organizace

[editovat | editovat zdroj]

V současnosti jako globální zastřešující organizace humanistického hnutí působí Humanists International (dříve IHEU). Tato organizace sdružuje více než 150 členských organizací z celého světa, včetně humanistických, ateistických a sekulárních skupin. Její hlavní činností je obhajoba lidských práv a humanistických hodnot na mezinárodních fórech, jako jsou Organizace spojených národů a Rada Evropy. Humanist International se zaměřuje také na ochranu humanistů ohrožených pronásledováním a boj proti zákonům o rouhání. Ročně vydává zprávu "Freedom of Thought Report", která mapuje diskriminaci nevěřících v jednotlivých státech.[21][22]

Na národní úrovni patří k nejvýznamnějším organizacím britská Humanists UK, která sdružuje více než 70 000 členů a podporovatelů. Organizuje kampaně za sekulární stát, poskytuje pastorační péči a realizuje nenáboženské obřady, jako jsou svatby a pohřby. V Norsku působí Human-Etisk Forbund, která je vzhledem k velikosti populace považována za největší humanistickou organizaci na světě; má přes 80 000 členů a její sekulární konfirmaci absolvuje přibližně pětina norských dospívajících. Významné postavení má rovněž nizozemský Humanistisch Verbond, jenž je propojen s akademickým prostředím, mediálním sektorem a sociálními službami.[23][24]

Ve Spojených státech působí například American Humanist Association (AHA) a Center for Inquiry, které podporují sekulární společnost založenou na vědě a kritickém myšlení. AHA se v roce 2012 podílela na iniciaci globální zprávy o diskriminaci ateistů ve spolupráci s dalšími organizacemi, včetně Nadace Richarda Dawkinse.[22] V Německu působí Humanistischer Verband Deutschlands, jenž poskytuje sekulární ceremonie, a Giordano Bruno Stiftung, která je známá výraznější kritikou náboženství a podporou tzv. evolučního humanismu.[23][25]

Kromě politické advokacie a vzdělávání hrají humanistické organizace významnou roli v poskytování sekulárních obřadů, jako jsou naming ceremonies, svatby a pohřby. Tyto obřady v některých zemích zaznamenávají rostoucí popularitu; například ve Skotsku jsou humanistické svatby nejčastější formou uzavření manželství.[23]

Čeští humanisté

[editovat | editovat zdroj]

V roce 2022 vznikla v Česku humanistická organizace vystupující pod jménem Čeští humanisté, jež je od roku 2023 oficiálně členem Humanists International.[26][27] Přestože dosud nepůsobí jako zapsaný spolek, je organizátorem a spolupracovníkem v několika projektech zaměřených na témata duševního zdraví, kritického myšlení a sekulárních hodnot.

Čeští humanisté provozují svépomocnou skupinu pro apostáty a osoby s negativní zkušeností s náboženstvím, která se pravidelně schází v Praze.[28] Organizace se dále věnuje rozvoji humanistických ceremonií jako sekulární alternativy k náboženským obřadům, včetně tzv. ceremonie nového jména.[29] Zapojení do mezináboženského dialogu probíhá prostřednictvím projektu „Pod jednou střechou“, v jehož rámci organizace spolupracuje se zástupci různých náboženských směrů.[30] Součástí činnosti je rovněž publikační aktivita na vlastním blogu, například texty věnované analýze religiozity v České republice.[31]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ secular humanism, n. [online]. Oxford English Dictionary, 2025-12-25 [cit. 2025-12-25]. Dostupné online.
  2. ↑ The Cambridge History of Renaissance Philosophy. Příprava vydání C. B. Schmitt, Quentin Skinner, Eckhard Kessler, Jill Kraye. [s.l.]: Cambridge University Press Dostupné online. ISBN 978-0-521-25104-4, ISBN 978-0-521-39748-3. Kapitola V: Humanism, s. 113.
  3. 1 2 3 4 BLANKHOLM, Joseph. Secularism, Humanism, and Secular Humanism. Oxford Handbooks Online. 2017-01-10. Dostupné online [cit. 2025-12-25]. doi:10.1093/oxfordhb/9780199988457.013.42.
  4. 1 2 ZUCKERMAN, Phil; SHOOK, John R. The Oxford Handbook of Secularism. Oxford Handbooks Online. 2017-01-10, s. 3-4. Dostupné online [cit. 2025-12-25]. doi:10.1093/oxfordhb/9780199988457.001.0001.
  5. ↑ Secularism and Social History. [s.l.]: I.B.Tauris Dostupné online. ISBN 978-1-84511-577-7, ISBN 978-0-7556-9664-2. S. 21-23.
  6. ↑ BLANKHOLM, Joseph. Secularism, Humanism, and Secular Humanism. Oxford Handbooks Online. 2017-01-10, s. 14-15. Dostupné online [cit. 2025-12-25]. doi:10.1093/oxfordhb/9780199988457.013.42.
  7. ↑ Torcaso v. Watkins, 367 U.S. 488 (1961) [online]. U.S. Supreme Court, 1961-06-19 [cit. 2025-12-26]. Dostupné online.
  8. ↑ TOUMEY, Christopher P. Evolution and Secular Humanism. Journal of the American Academy of Religion. 1993, roč. LXI, čís. 2, s. 275–301. Dostupné online [cit. 2025-12-25]. ISSN 0002-7189. doi:10.1093/jaarel/lxi.2.275.
  9. 1 2 Amsterdam Declaration 2022 [online]. Understanding Humanism, 2021 [cit. 2025-12-25]. Dostupné online.
  10. 1 2 LAW, Stephen. Humanism: a very short introduction. Oxford: Oxford University Press 1 s. (Very short introductions). ISBN 978-0-19-955364-8, ISBN 978-0-19-177736-3. S. 36-74.
  11. 1 2 Amsterdam Declaration 2002 [online]. Amsterdam: International Humanist and Ethical Union, 2002 [cit. 2025-12-25]. Dostupné online.
  12. 1 2 3 4 5 COMPSON, Andrew; ROBERTS, Alice M. The Little Book of Humanism. [s.l.]: [s.n.], 2022. S. 59-76.
  13. ↑ The Humanist Manifesto [online]. American Humanist Association, 1933 [cit. 2025-12-25]. Dostupné online.
  14. 1 2 Humanist Manifesto II [online]. American Humanist Association, 1973 [cit. 2025-12-25]. Dostupné online.
  15. ↑ TAYLOR, CHARLES. A Secular Age. [s.l.]: Harvard University Press Dostupné online. ISBN 978-0-674-04428-9, ISBN 978-0-674-02676-6. S. 302.
  16. ↑ TAYLOR, CHARLES. A Secular Age. [s.l.]: Harvard University Press Dostupné online. ISBN 978-0-674-04428-9, ISBN 978-0-674-02676-6. S. 542.
  17. ↑ TAYLOR, CHARLES. A Secular Age. [s.l.]: Harvard University Press Dostupné online. ISBN 978-0-674-04428-9, ISBN 978-0-674-02676-6. S. 640.
  18. 1 2 LAW, Stephen. Humanism: a very short introduction. Oxford: Oxford University Press 1 s. (Very short introductions). ISBN 978-0-19-955364-8, ISBN 978-0-19-177736-3. S. 380-382.
  19. ↑ LATTAS, Andrew. Book Reviews. Anthropology and Humanism. 2002-06, roč. 27, čís. 1, s. 249. Dostupné online [cit. 2025-12-25]. ISSN 1559-9167. doi:10.1525/anhu.2002.27.1.114.
  20. 1 2 TOUMEY, Christopher P. Evolution and Secular Humanism. Journal of the American Academy of Religion. 1993, roč. LXI, čís. 2, s. 902-904. Dostupné online [cit. 2025-12-25]. ISSN 0002-7189. doi:10.1093/jaarel/LXI.2.275. (anglicky)
  21. ↑ What we do [online]. Humanists International [cit. 2025-12-26]. Dostupné online.
  22. 1 2 About the report [online]. Humanists International [cit. 2025-12-26]. Dostupné online.
  23. 1 2 3 BAAB, Florian. Secular Humanism in Europe: A Comparison of Two Current Approaches. [s.l.]: [s.n.] S. 12-13.
  24. ↑ COPSON, Andrew; DONNELLAN, Luke; NORMAN, Richard. Human imagination. London: Routledge Dostupné online. ISBN 978-1-003-05050-6. S. 271.
  25. ↑ LAW, Stephen. Humanism: a very short introduction. Oxford: Oxford University Press (Very short introductions). ISBN 978-0-19-955364-8. S. 759.
  26. ↑ Úvodní stránka [online]. [cit. 2025-12-27]. Dostupné online.
  27. ↑ Global humanist community meets to discuss their role in “building better democracies” [online]. Humanists International, 2023-08-14 [cit. 2025-12-27]. Dostupné online.
  28. ↑ Svépomocná skupina pro apostáty [online]. [cit. 2025-12-27]. Dostupné online.
  29. ↑ Ceremonie nového jména [online]. Čeští humanisté [cit. 2025-12-27]. Dostupné online.
  30. ↑ Pod jednou střechou [online]. Češtrí humanisté [cit. 2025-12-27]. Dostupné online.
  31. ↑ Blog [online]. Čeští humanisté [cit. 2025-12-27]. Dostupné online.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Sekulární_humanismus&oldid=25713186“