Sebevražda (kniha)
| Sebevražda | |
|---|---|
 | |
| Autor | Émile Durkheim |
| Původní název | Le suicide |
| Země | Francie |
| Jazyk | francouzština |
| Žánr | esej |
| Datum vydání | 1897 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Sebevražda[1] (francouzsky Le Suicide) je dílo francouzského sociologa Émila Durkheima. Jedná se o průlomové dílo, které jako první rozebírá fenomén sebevraždy ze sociologického úhlu pohledu. K zjištění faktů používá statistiky sesbírané v druhé polovině devatenáctého století. Pomocí těchto statistik dokazuje, že sebevražda není ovlivněna rasou, dědičností, geografickou polohou ani klimatem.[2] Dochází ale k závěru, že souvisí s vzrůstáním lidské aktivity[3] a to zejména s dvěma základními body Společnosti – integrací a regulací. Sebevražednost v tomto případě vzniká při odchýlení z normálu – průměru. Jedinec je moc, nebo málo integrován. V těchto případech dochází k patologickému a abnormálnímu jednání, které ústí v sebevraždu.
Kategorie sebevražd
[editovat | editovat zdroj]Durkheim dělí sebevražedné činy do následujících čtyř kategorií podle příliš vysoké a příliš nízké sociální integrace a regulace:
Sebevražda egoistická
[editovat | editovat zdroj]K ní se váže i míra sebevražednosti mezi jednotlivými náboženstvími. Zatímco katolíci a Židé mají silnější sociální vazby, a tím pádem nižší výskyt sebevražednosti, tak protestanti, kteří tyto vazby postrádají, mají sebevražednost vyšší. S protestantismem se také váže vyšší míra vzdělanosti. Durkheim dochází k závěru, že vzdělanější lidé podléhají sebevraždě častěji. S tím se pojí i sebevražednost mezi pohlavími, kdy u mužů k ní dochází častěji (neboť bývají vzdělanější).[4] K egoistické sebevraždě tedy dochází, když je míra integrace velice nízká (jako je například v protestantské církvi)[5] a člověk je vystaven přehnanému individualismu.[6]
Sebevražda altruistická
[editovat | editovat zdroj]Je pravým opakem sebevraždy egoistické, kdy ego je společným vlastnictvím společnosti. K sebevraždě vede získání všeobecné sociální prestiže, zejména v tradičních kulturách jako byla čínská, japonská či severoamerických Indiánů.[7] I zde je silná provázanost s náboženstvím, kde sebeobětování bohu je bráno jako jediný smysl života. Sebevražda je náplní proroctví a společnost dovádí jedince k sebevraždě za vyšším cílem.
Sebevražda anomická
[editovat | editovat zdroj]Vychází z toho, že žádná osoba nemůže být živa bez splnění základních podmínek. Člověk, který má tyto podmínky a cíle nastavené jako nesplnitelné, zákonitě žije v neštěstí.[8] Nejvíce jí trpí osoby, které nemají žádný druh sociálního omezení a tím pádem neustále trpí, protože ví, že je mnoho věcí, co mohli dokázat.
Sebevražda fatalistická
[editovat | editovat zdroj]Durkheim se jí věnuje nejméně. Je výsledkem hněvu a zklamání. Mísí se v ní egoismus a anomie. Dochází k ní, pokud je člověk regulován příliš svým okolím.[9] Za příklad dává bankéře, který projde bankrotem. Bankéř raději spáchá sebevraždu, než aby zostudil svou rodinu.[10]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Suicide (book) na anglické Wikipedii.
- ↑ ŠRÁMKOVÁ, Gabriela. TEORIE SEBEVRAŽD. Brno, 2015 [cit. 2026-09-15]. Závěrečná práce. Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity. Vedoucí práce Zdeněk Hons. s. 18. Dostupné online.
- ↑ Durkheim, s. 115.
- ↑ Durkheim, s. 122.
- ↑ Durkheim, s. 166.
- ↑ Durkheim, s. 170.
- ↑ Durkheim, s. 209.
- ↑ Durkheim, s. 221.
- ↑ Durkheim, s. 248.
- ↑ Giddens, s. 30.
- ↑ Durkheim, s. 289.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- GIDDENS, Anthony. Sociologie (Sociology). Překlad kolektiv. 1. vyd. Praha : Argo, 2013. ISBN 978-80-257-0807-1
- DURKHEIM, Emile. Suicide, A study in Sociology. Illinois: Free Press, 1951. (anglicky) Dostupné online
