Sebastião José de Carvalho e Melo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sebastião José de Carvalho e Melo
Narození 13. května 1699
Lisabon
Úmrtí 8. května 1782 (ve věku 82 let)
Pombal
Alma mater Univerzita Coimbra
Ocenění člen Královské společnosti
Děti Henrique José de Carvalho e Melo
Rodiče Manuel de Carvalho e Ataíde
Podpis Sebastião José de Carvalho e Melo – podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sebastião José de Carvalho e Melo, conde (hrabě) de Oeiras, od roku 1769 markýz Pombal (13. května 1699 Lisabon8. května 1782 Pombal) byl prvním ministrem Portugalska v době vlády krále Josefa I. Vedl také přestavbu Lisabonu po zničujícím zemětřesení 1. listopadu 1755.

Svým osvícenským absolutismem usiloval o celkovou modernizaci a ekonomický rozvoj země. Zároveň centralizoval moc ve svých rukou, omezoval dosavadní postavení církve a vysoké šlechty a tvrdě potíral odpor.

Život[editovat | editovat zdroj]

Sebastião José de Carvalho se narodil jako syn venkovského šlechtice, který vlastnil majetek v regionu kolem města Leiria. Studoval na univerzitě v Coimbře a poté krátce sloužil v armádě. Jeho ženou se stala Teresa de Mendonça e Almada (1689–1737), neteř vévody z Arcos. Budoucího markýze Pombala si však vzala za ostrého nesouhlasu své rodiny, která učinila život v Lisabonu pro mladý pár nesnesitelný. Manželé proto začali žít blízko města Pombal, kde vlastnila majetky Sebastiãova matka.

Do první veřejné funkce byl ustanoven v roce 1738, kdy se stal portugalským velvyslancem ve Spojeném království. Od roku 1745 zastával tuto funkci v Rakousku. Jeho žena byla tehdy již po smrti; jeho druhou manželkou se stala Maria Leonor Daun, dcera vojevůdce Leopolda Dauna.

Monument na památku markýze Pombala na stejnojmenném náměstí v Lisabonu

Portugalský král Josef I. Sebastiãa de Carvalho jmenoval 2. srpna 1750 ministrem zahraničí. Carvalho zahájil sérii dalekosáhlých změn, které v následující letech proměnily portugalskou společnost. Jejich cílem byl ekonomický vzestup země, ale také omezení silného vlivu církve i potlačení výsadního postavení tradiční portugalské aristokracie, pro kterou byl Carvalho coby bezvýznamný provinční šlechtic „mužem bez historie“.[1] Jak rostla panovníkova důvěra v něj, rostla i ministrova moc. Vláda se snažila podněcovat místní podnikání, narážela však na slabou podnikavost šlechty, tyto snahy navíc brzdila i církev.

Zemětřesení v roce 1755[editovat | editovat zdroj]

Dne 1. listopadu 1755 zasáhla zemi největší katastrofa portugalské historie. O půl desáté dopoledne, kdy byla řada lidí na svátek Všech svatých v kostelích, nastalo v Lisabonu krátké, ale ničivé zemětřesení, které si vyžádalo desetitisíce obětí. Lidé umírali pod troskami budov, následkem požárů i ve vlnách tsunami. Zemětřesení se stalo událostí, díky níž vynikly organizační schopnosti Sebastiãa de Carvalho.

V následujících dnech nechal mnoho mrtvých rychle pohřbít do hromadných hrobů, aby zabránil šíření nákazy. Stalo se tak bez církevních obřadů, čímž se dostal do sporů s představiteli církve i šlechty. Zavedl trest smrti pro ty, kteří rabovali v ruinách. Popraveno bylo 34 lidí.[2] Rozhodl o zahájení přestavby Lisabonu podle moderních vzorů tak, aby město získalo široké bulváry a reprezentativní paláce,[1] a zároveň bylo schopné vydržet případná další zemětřesení.

Otřesu, kterým společnost procházela, využil Carvalho k likvidaci opozice ze strany šlechty. V srpnu 1756 si vynutil dekret, který odsuzoval účastníky údajného spiknutí proti němu, a koncem měsíce provedl malý státní převrat. Státní tajemník Diogo de Mendonca Corte Real byl odsouzen do vyhnanství, další komplicové odesláni do portugalské kolonie Angoly.[1]

Premiérem[editovat | editovat zdroj]

Z řízení ministerstva zahraničí přešel Carvalho k řízení „záležitostí království“, a stal se tedy de facto premiérem. Stále podněcoval ekonomický rozvoj, pokud se setkával s pasivitou Portugalců, umožňoval podnikání cizincům. Tvrdě přitom potíral nepokoje - když se v únoru 1757 v Portu zvedl odpor vůči Vinařské společnosti horního Doura, bylo pak 30 lidí popraveno.[1]

Za své největší protivníky považoval jezuitský řád a historickou, ekonomicky i politicky silnou vysokou šlechtu. V květnu 1758 obvinil jezuity z řady zločinů, zakázal „kacířská“ hnutí, uvěznil biskupa z Coimbry Manuela de Anunciação.

Dne 3. září 1758 se údajně odehrál atentát na krále v paláci Ajuda – událost ale zřejmě uměle vytvořil Carvalho, aby zničil moc šlechty.[1] Obžalován byl vévoda z Aveira z nejvyšší šlechty, markýz Távora, vévoda Atouguia, markýz Alorna, hrabata z Óbidos, další šlechtici, měšťané a jezuité. Odsouzení byli krutě mučeni a v lednu 1759 brutálně zabíjeni i upalováni zaživa.

V červnu 1759 dostali jezuité zákaz zpovídat a kázat. Dne 3. září téhož roku Carvalho zrušil jezuitský řád, jeho členy vyhostil z Portugalska a veškerý jejich majetek zabavil. Pod nátlakem vlády schválil toto opatření lisabonský kardinál Francisco de Saldanha da Gama. Dne 15. července 1760 byl vyhoštěn z Lisabonu papežský nuncius a vztah země s Vatikánem zcela ochladl.

Některé sociální skupiny však díky Pombalovi získaly svobodu. V dubnu 1761 královský výnos vyhlásil svobodu brazilských indiánů. V září téhož roku byl zakázán dovoz otroků a otroci v Portugalsku byli prohlášeni za svobodné. Pombal nicméně zůstával tvrdý vůči těm, kteří mu stáli v cestě - ještě v září 1761 bylo na lisabonském náměstí Rossio uškrceno nebo upáleno 57 lidí, mezi nimiž byl i významný italský jezuita Gabriel Malagrida.

Téhož roku provedl Pombal zásadní reformu státní finanční správy. V následujících 10 letech pokračovaly hluboké reformy mnoha dalších oblastí, mj. zemědělství (snaha o větší různorodost na úkor převažujícího vinařství, která se projevila mj. likvidací některých vinic), práva (centralizace justičního systému), zahraničního obchodu nebo výroby a podnikání. Pombal se zaměřil i na modernizaci školství; univerzita v Coimbře byla rozšířena o matematickou a filozofickou fakultu a obdržela nové přístroje pro výuku fyziky, chemie i astronomie. V Coimbře i v Lisabonu byly založeny botanické zahrady. Do Portugalska přijížděli odborníci ze zahraničí. Rozvoj se týkal i téměř chybějícího středního školství a také škol základních, i když v jejich případě zatím stále nešlo o zavedení povinné školní docházky - základní vzdělání dětí nádeníků zůstalo svěřeno farářům.

V zájmu povznesení hlavního města zakázal zvláštní královský výnos v Lisabonu volné pobíhání prasat.[1]

V únoru 1768 založil Pombal Královský cenzurní úřad. Dne 16. října 1769 si dal od krále udělit titul markýze z Pombalu. V květnu 1770 země obnovila styky s Vatikánem a opět v ní začal působit papežský nuncius. O tři roky později papež Klement XIV. uznal Pombalovy protijezuitské argumenty a 21. července 1773 zrušil jezuitský řád.

Pombal se během výkonu své funkce stále zaštiťoval autoritou krále. Zákonem z července 1773 nadřadil tuto autoritu veškerému právu, neboť podle tohoto zákona byl král zákonodárce s neomezenou pravomocí a měl být vnímán jako neomylný posel Boží na zemi, který se ze svých činů zodpovídá jen Bohu.[1]

Pombalovu politickou dráhu ukončila nemoc a posléze smrt krále Josefa I († 24. 2. 1777). Vládu převzala jeho dcera Marie I. Portugalská, s jejímž nástupem se začali do svých úřadů vracet ti, které z nich markýz odstranil. Do své diecéze se např. vrátil biskup Coimbry Manuel de Anunciação, který předtím skončil ve vězení za urážku majestátu.

Po smrti krále propukly demonstrace za odvolání Pombala. Ten 1. března 1777 sám podal královně Marii demisi, které vyhověla o tři dny později. V dalších letech byl obžalován z dlouhé řady zločinů. S přihlédnutím k jeho věku a zdravotnímu stavu mu královna prominula trest smrti. Dne 16. srpna 1781 byl však odsouzen k tomu, aby se nepřibližoval ke královskému dvoru na více než 20 mil, a většina jeho majetku propadla královské koruně a státní finanční správě.

Markýz Pombal zemřel následujícího roku ve věku 82 let.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g KLÍMA, Jan. Dějiny Portugalska. Praha : NLN, 2007. ISBN 978-80-7106-903-4.  
  2. KOZÁK, Jan. Bylo jednou jedno zemětřesení [online]. Vesmír, 11/2011. Dostupné online.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]