Sauli Niinistö

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Sauli Väinämö Niinistö
Sauli Niinistö (2023)
Sauli Niinistö (2023)
12. prezident Finska
Ve funkci:
1. března 2012 – 1. března 2024
PředchůdceTarja Halonenová
NástupceAlexander Stubb
Ministr financí Finska
Ve funkci:
2. února 1996 – 16. dubna 2003
Předseda vládyPaavo Lipponen
PředchůdceIiro Viinanen
NástupceAntti Kalliomäki
Místopředseda vlády Finska
Ve funkci:
13. dubna 1995 – 30. srpna 2001
Předseda vládyPaavo Lipponen
PředchůdcePertti Salolainen
NástupceVille Itälä
Ministr spravedlnosti
Ve funkci:
13. dubna 1995 – 1. února 1996
Předseda vládyPaavo Lipponen
PředchůdkyněAnneli Jäätteenmäkiová
NástupceKari Häkämies
Stranická příslušnost
ČlenstvíNárodní koalice

Rodné jménoSauli Väinämö Niinistö
Narození24. srpna 1948 (75 let)
Salo, FinskoFinsko Finsko
ChoťMarja-Leena Niinistö
Jenni Haukio
Děti3
PříbuzníKari Niinistö (sourozenec)
Ville Niinistö (synovec)
SídloMäntyniemi (od 2012)
Alma materUniverzita v Turku (do 1974)
Profesepolitik, advokát a soudce
Náboženstvíluteránství
Oceněníkomandér Řádu bílé růže (1996)
Medal for Military Merits (2003)
komandér Oranžsko-nasavského řádu (2005)
velkokříž Norského královského řádu za zásluhy (2007)
rytíř velkokříže Řádu za zásluhy o Italskou republiku (2008)
… více na Wikidatech
PodpisSauli Väinämö Niinistö, podpis
Webová stránkawww.niinisto.fi
CommonsSauli Niinistö
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sauli Väinämö Niinistö (* 24. srpna 1948 Salo) je finský politik ze strany Národní koalice, v letech 2012 až 2024 prezident Finska. Během vlády premiéra Paava Lipponena byl ministrem spravedlnosti, financí a místopředsedou vlády. V roce 2006 se zúčastnil prezidentských voleb ve Finsku, kde v druhém kole prohrál s Tarjou Halonenovou. Do prezidentských voleb kandidoval podruhé v roce 2012, kde vyhrál s 62,6 % hlasů proti Pekkovi Haavistovi.[1] Do úřadu prezidenta oficiálně nastoupil 1. března 2012 jako 12. v pořadí. V roce 2018 svůj mandát obhájil, když vyhrál již v prvním kole voleb.

Od roku 2009 do zvolení prezidentem země stál v čele Finského fotbalového svazu.[2]

Kariéra[editovat | editovat zdroj]

Sauli Niinistö působil v letech 1977–1992 v komunální politice ve městě Salo. Do parlamentu byl zvolen ve volbách v roce 1987. V roce 1994 se stal předsedou Národní koaliční strany a o rok později místopředsedou vlády a ministrem spravedlnosti. Po ekonomické depresi v roce 1996 převzal úřad ministra financí, na nějž tehdejší ministr Iiro Viinanen rezignoval. Tuto funkci zastával Niinistö až do roku 2003, kdy odešel z parlamentu a stal se vicepředsedou Evropské investiční banky v Lucembursku.

V roce 2006 se zúčastnil prezidentských voleb ve Finsku. V prvním kole získal 24,1 % hlasů,[3] a postoupil tak do druhého kola s Tarjou Halonenovou, kde obdržel 48,2 % hlasů a těsně prohrál.[4] Téhož roku oznámil svoji kandidaturu do parlamentních voleb v roce 2007. Zde obdržel 60 563 preferenčních hlasů,[5] což byl největší počet hlasů, který se kdy podařilo v parlamentních volbách získat.

V roce 2012 opět kandidoval do prezidentských voleb. S 37 % hlasů vyhrál 22. ledna první kolo voleb a dostal se tak do druhého kola spolu s Pekkou Haavistem.[6] Druhé kolo voleb se konalo 5. února a Niinistö zde zvítězil s 62,6 % hlasů.[1]

Prezidentský post obhájil i při volbách v roce 2018, kdy se ziskem 62,7 % hlasů zvítězil již v prvním kole. Jeho hlavní vyzyvatel, kterým byl opět Pekka Haavisto, obdržel jen 12,4 % hlasů.[7] Znovu kandidovat již nemůže, takže v úřadu skončí nejpozději 1. března 2024.

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Vystudoval práva na Univerzitě v Turku a před vstupem do politiky pracoval jako právník. Roku 1974 si vzal za ženu Marju-Leenu Alanko, která později v roce 1995 zemřela při autonehodě. Má s ní dva syny, Nuuttiho (nar. 1975) a Matiase (nar. 1980). Během svého působení ministra se sblížil s opoziční političkou Tanjou Karpelou, Miss Finska a pozdější ministryní kultury. V roce 2003 oznámili své zasnoubení, nicméně o rok později bylo zrušeno. Roku 2009 se oženil s o třicet let mladší Jenni Haukio.[8]

Jeho synovcem je Ville Niinistö, někdejší předseda Zeleného svazu a ministr životního prostředí v letech 2011–2014.

Sauli Niinistö je také jedním z přeživších zemětřesení a tsunami v Indickém oceánu 2004.[9]

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Politické názory[editovat | editovat zdroj]

V květnu 2022 Niinistö společně s ministerskou předsedkyní Sannou Marinovou oznámili, že podporují vstup Finska do Severoatlantické aliance. Šlo o součást procesu, v němž země přehodnocuje svůj neutrální status v souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu.[17] Na národní úrovni završil vstup do Aliance 23. března 2023, kdy podepsal novely zákonů.[18]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Helsingin Sanomat - Tulospalvelu. www.vaalikone.fi [online]. [cit. 2012-02-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-02-07. 
  2. Finnish FA president becomes Finland's President. UEFA.com [online]. 2012-02-07. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Vaalit. 192.49.229.35 [online]. [cit. 2012-02-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-01-17. 
  4. Vaalit. 192.49.229.35 [online]. [cit. 2012-02-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-06-22. 
  5. Vaalit
  6. Yle Uutiset
  7. ČTK, iDNES.cz. Finským prezidentem zůstane Niinistö, dostal přes 60 procent hlasů. iDNES.cz [online]. 2018-01-28 [cit. 2018-02-02]. Dostupné online. 
  8. Helsingin Sanomat. www.vaalikone.fi [online]. [cit. 2012-02-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-12-10. 
  9. Ilta-Sanomat. www.iltasanomat.fi [online]. [cit. 2012-02-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-10-21. 
  10. a b Le onorificenze della Repubblica Italiana. www.quirinale.it [online]. [cit. 2019-10-23]. Dostupné online. 
  11. Modtagere af danske dekorationer. Kongehuset [online]. 2017-12-12 [cit. 2019-10-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-05-12. (dánsky) 
  12. Lietuvos Respublikos Prezidentė. grybauskaite1.lrp.lt [online]. [cit. 2019-10-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-08-08. 
  13. Forseti.is [online]. [cit. 2019-10-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-08-26. 
  14. VESTNESIS.LV. Par Triju Zvaigžņu ordeņa piešķiršanu - Latvijas Vēstnesis. www.vestnesis.lv [online]. [cit. 2019-10-23]. Dostupné online. (lotyšsky) 
  15. Vabariigi President. www.president.ee [online]. [cit. 2019-10-23]. Dostupné online. 
  16. Postanowienie Prezydenta Rzeczypospolitej Polskiej z dnia 30 marca 2015 r. o nadaniu orderów. prawo.sejm.gov.pl [online]. [cit. 2019-10-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-07-21. 
  17. ČTK. Finský prezident a premiérka podpořili vstup země do NATO, přiměla je k tomu válka na Ukrajině. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2022-05-12 [cit. 2022-05-13]. Dostupné online. 
  18. President seals Finland’s NATO bid by signing required laws. apnews.com [online]. AP, 2023-03-23 [cit. 2023-03-23]. Dostupné online. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]