Kostel Saint-Ouen de Rouen
| Kostel Saint-Ouen (Rouen) | |
|---|---|
 Pohled na kostel z věže rouenské katedrály | |
| Místo | |
| Stát |  Francie |
| Obec | Rouen |
| Souřadnice | 49°26′33″ s. š., 1°5′59″ v. d. |
| Základní informace | |
| Církev | římskokatolická |
| Diecéze | Arcidiecéze rouenská |
| Současný majitel | město Rouen |
| Zasvěcení | Audoin |
| Datum posvěcení | 1126 |
| Architektonický popis | |
| Stavební sloh | gotika |
| Typ stavby | katedrála |
| Výstavba | 7. stol.–1549 |
| Specifikace | |
| Délka | 137 |
| Výška | 33 |
| Další informace | |
| Ulice | Náměstí generála de Gaullea |
| Oficiální web | Oficiální web |
| Kód památky | PA00100823 |
 multimediální obsah na Commons | |
| galerie na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Kostel svatého Ouena [uán] je chrám bývalého benediktinského opatství ve francouzském městě Rouen. Je zasvěcen biskupu svatému Ouenovi (Audoenus ), který je zde pohřben. V roce 750 byl založen klášter, který zničili roku 841 Vikingové a byl obnoven koncem 10. století. V roce 1126 byl vysvěcen románský kostel. V roce 1318 započala jeho přestavba v pozdně gotickém slohu, která však byla vinou stoleté války dokončena až v roce 1549.[1] Opatství bylo zrušeno za revoluce a sídlila v něm městská radnice, odsvěcený kostel se proměnil na zbrojařskou dílnu. V padesátých letech 19. století bylo dostavěno západní průčelí, které navrhl v historizujícím stylu architekt Henri Charles Gregoire.
Kostel je dlouhý 137 metrů, klenba dosahuje výšky 33 metrů a hlavní věž má 82 metrů. Zvláště cenný je největší soubor vitrážových oken ze 14.-16. století v celé Francii a flamboyantní dekorace. Chrám má tři zvony: Saint-Ouen, Marie a Marcelle Julie. Nacházejí se zde varhany se čtyřmi manuály (klaviaturami), které postavil roku 1890 Aristide Cavaillé-Coll a které jsou pro svůj zvuk označovány jako „Michelangelo mezi varhanami“.[2] Kostel je obklopen velkým parkem. Od roku 1840 je budova zanesena na seznam památek Monument historique.
Varhany[editovat | editovat zdroj]
Současné varhany postavil v roce 1890 francouzský varhanář Aristide Cavaillé-Coll jako své poslední monumentální (mistrovské) dílo. Jde o velký čtyřmanuálový symfonický nástroj romantické éry vysoce ceněný pro zvukové kvality. Od svého vzniku zůstal jako jedno z mála děl od Cavaillé-Coll nezměněn, díky čemuž zůstal zachován původní zvukový projev. Vestavěn byl do skříně původního stroje od Crespina Carliera z roku 1630. Romantické varhany inauguroval Charles-Marie Widor, který pro ně složil Symphonie gothique no 9 op. 70. Při hodnocení nástroje použil označení „Michelangelo mezi varhanami“.
Historie varhan[editovat | editovat zdroj]
Nejstarší doložené varhany ze 16. století byly zničeny hugenoty roku 1562. V roce 1630 postavil Crespin Carlier na základě plánů od Titelouze osmistopý nástroj se dvěma manuály o 48 tónech a pedálem o 12 tónech. Kolem roku 1582 byl tento nástroj rozšířen Thomasem Morletem. Původní třívěžová osmistopá skříň byla rozšířená na pětivěžovou šestnáctistopou a doplněna pozitivem. Kostel i s varhanami poškodil v roce 1683 hurikán, opravy nástroje měli na starost Jean Brocard a Jacques Cherel. Další práce odvedli roku 1724 Charles Lefebvre a 1733 Nicolas Collar. Je doloženo, že v roce 1741 došlo k rozebrání Charlesem Lefebvrem, ale datum složení není známé.
Záznam z července 1803 uvádí, že „zůstaly jen principály v prospektu a i z těch některé chybějí; všechny ostatní rejstříky, mechanické části, měchy a vzdušnice byly rozebrány, zabaleny a odstraněny, ve skříni nezůstalo nic“. V tomto období byly varhany přestavěny s použitím dílů z nástrojů kostelů St. Godard, St. Vigor a St. Jean. Významné úpravy realizoval mezi lety 1823 a 1839 Pierre-François, později Paul-Louis Dallery.
Roku 1851 byl o celkovou inspekci nástroje požádán Aristide Cavaillé-Coll, který jej označil za jeden z největších ve Francii. Tehdy disponoval 5 manuály, pedálem a 50 rejstříky. Mezi lety 1851 a 1882 došlo k četným změnám. Došlo na nové měchy, k odstranění manuálu echo a instalaci žaluziové skříně (récit). V roce 1888 dostal Aristide Cavaillé-Coll na starost kompletní rekonstrukci nástroje. Cavaillé-Coll se rozhodl zachovat původní rejstříky, pokud byly v dobrém stavu – takových zůstalo zhruba 20. Varhany inauguroval 17. dubna 1890 Charles-Marie Widor. Od té doby došlo pouze k opravám, které nezměnily zvukovou stránku nástroje: rekonstrukci v roce 1941 provedl Debierre-Gloton, roku 1955 pak Beuchet-Debierre. 5. února 1970 prohlásily francouzské úřady varhanní skříň za kulturní památku, 20. října 1976 se ochrana rozšířila i na hudební část nástroje.
Dispozice[editovat | editovat zdroj]
Varhany disponují 4 manuály o 56 tónech, přičemž récit expressif je s 20 rejstříky jedním z největších svého druhu mezi nástroji od Cavaillé-Coll. Zajímavé je využití vodorovných jazyků Trompette en chamade, které v tehdejších francouzských strojích nebyly běžné. Pedál má rozsah 30 tónů. Ceněn je mj. pedálový 32′ rejstřík Contre Bombarde, který implementoval Aristide Cavaillé-Coll a jehož zvuková stránka zůstala od svého vzniku (1888) nezměněna. Pedálů kombinací je k dispozici 19. Pro usnadnění hry jsou implementovány barkerovy páky s výjimkou pozitivu.
|
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Reference[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Kostel Saint-Ouen na Wikimedia Commons
