Saša Filipenko
| Saša Filipenko | |
|---|---|
.jpg) Saša Filipenko (2019) | |
| Narození | 12. července 1984 (42 let) Minsk |
| Povolání | prozaik, novinář, spisovatel, scenárista a televizní moderátor |
| Stát | Sovětský svaz a Bělorusko |
| Alma mater | Fakulta svobodných umění a věd Petrohradské státní univerzity (do 2007) Petrohradská státní univerzita (do 2009) Gymnázium-kolej umění I. V. Achremčyka |
| Témata | literatura, literární činnost, televize, masové medium a literární tvorba |
| Významná díla | Červený kříž |
| Ocenění | Ruská cena (2014) Jasnaja Poljana (2020) |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Saša Filipenko (bělorusky Саша Філіпенка; 12. července 1984 Minsk) je běloruský spisovatel, novinář a moderátor televizních pořadů. Je otevřeným kritikem politického režimu běloruského diktátora Alexandra Lukašenka.[1]
Jeho knihy byly přeloženy do více než 15 jazyků.[2] Divadelní hry založené na jeho dílech byly uvedeny v Berlíně,[3] Kyjevě,[4] Moskvě, Petrohradu a Vilniusu.[5] V roce 2021 PEN International prohlásil Filipenka za oběť cenzury.[6]
Žije v exilu ve Švýcarsku, protože návrat do Běloruska je pro něj nebezpečný.[7] Za otevřený odpor proti Lukašenkovi a podporu opoziční aktivistky Maryje Kalesnikavové může být stíhán až 12 let odnětí svobody.[8][9]
Život
[editovat | editovat zdroj]Filipenko se narodil v Minsku do smíšené rusko-ukrajinsko-běloruské rodiny.[10] Studoval na uměleckém lyceu a získal bakalářský (2007) a magisterský (2009) titul v oboru literatura na Petrohradské univerzitě.[11] Pracoval v ruské nezávislé televizní stanici Dožď.
Divadelní hry na motivy Filipenkových knih byly uvedeny v řadě divadel, včetně předního ruského avantgardního divadla Gogol Center a klasického Alexandrinského divadla.
V roce 2023 uvedla ukrajinská režisérka Saša Děnisovová Filipenkovu hru „Tichari“ v litevském Starém divadle ve Vilniusu s nezávislými běloruskými herci, kteří museli Bělorusko opustit kvůli politickým represím.[12]
V roce 2024 uvedl Maxim Didenko v Berlíně hru podle Filipenkova románu „Kremulátor“.[13]
Politický aktivismus
[editovat | editovat zdroj]Během běloruských protestů v letech 2020–2021 napsal Filipenko řadu článků ostře kritizujících Lukašenkův režim a vyzývajících k propuštění politických vězňů, které vyšly mj. v běloruském,[14][15] ruském,[16][17] německém,[18][19] britském,[20] polském,[21][22] nebo francouzském[23] tisku. V roce 2021 napsal otevřený dopis prezidentovi Mezinárodní hokejové federace Renému Faselovi proti konání Mezinárodního mistrovství v hokeji v Bělorusku, který publikovalo několik evropských novin, včetně německých Frankfurter Allgemeine Zeitung[24] neboSüddeutsche Zeitung.[25]
Filipenko napsal také otevřený dopis prezidentovi Mezinárodního výboru Červeného kříže, protože organizace odmítla provést inspekci běloruských věznic, kde byli po protestech mučeni političtí vězni.[26][27] [28]
Dílo - česky vyšlo
[editovat | editovat zdroj]- Rudý kříž, Pistorius & Olšanská, 2019, překlad Libor Dvořák, ISBN 978-80-7579-032-3
- Štvanice (2021), Pistorius & Olšanská, 2021, překlad Libor Dvořák, ISBN 978-80-7579-114-6
- Kremulátor, Odeon 2024, překlad Jakub Šedivý, ISBN 978-80-207-2254-6
Ocenění
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sasha Filipenko na anglické Wikipedii.
- ↑ „Vydám knihu a táta musí na výslech.“ Režim se mstí spisovateli - Seznam Zprávy. www.seznamzpravy.cz [online]. 2025-06-14 [cit. 2025-06-14]. Dostupné online.
- ↑ "Diogenes Verlag Sasha Filipenko [online]. Diogenes, 2023-01-10. Dostupné online.
- ↑ [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (německy)
- ↑ ; Deutsche Welle. Dostupné online. (rusky)
- ↑ Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ (БЕЛ/РУ) Маніторынг парушэнняў культурных правоў і правоў чалавека ў дачыненні да дзеячаў культуры ў Беларусі. Студзень-Чэрвень 2021. Беларускi ПЭН-Цэнтр. Dostupné online [cit. 2021-07-22].
- ↑ ; NHK World. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ ; Советская Белоруссия. Dostupné online. (rusky)
- ↑ ; Советская Белоруссия (www.sb.by). Dostupné online. (rusky)
- ↑ ; Sasha Filipenko. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ "Разговор со школьником — это переговоры хороших ребят с террористами". Саша Филипенко — о том, как сделать образование увлекательным занятием [online]. Мел, 2016-01-13. Dostupné online.
- ↑ Une pièce de théâtre à Vilnius pour parler de la répression au Bélarus [online]. La Courrier d'Europe centrale, 2023-08-01. Dostupné online.
- ↑ [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (německy)
- ↑ Dostupné online. (rusky)
- ↑ Archivovaná kopie [online]. [cit. 2025-06-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-01-23. (rusky)
- ↑ ; Владислав Горин. Dostupné online. (rusky)
- ↑ "Мы воодушевлены!": писатель Саша Филипенко о протестах в Беларуси [online]. [cit. 2021-02-22]. Dostupné online.
- ↑ ; Francesca Polistina. Dostupné online. (německy)
- ↑ UTHOFF, Jens. Sasha Filipenko über die Lage in Belarus: "Wir sind die Mehrheit". Die Tageszeitung: taz. 2021-02-10. Dostupné online [cit. 2021-02-22]. 0931-9085.
- ↑ Dostupné online. (rusky)
- ↑ Dostupné online. (polsky)
- ↑ Dostupné online. (polsky)
- ↑ Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ FILIPENKO, Sasha. Eishockey-WM in Belarus: "Genügen 450 Folter-Fälle nicht?". FAZ.NET. Dostupné online [cit. 2021-02-22]. 0174-4909.
- ↑ ; Süddeutsche Zeitung. Dostupné online. (německy)
- ↑ Dostupné online. (rusky)
- ↑ Dostupné online. (rusky)
- ↑ ; Sacha Filipenko. Dostupné online. (německy)
- ↑ Журнал Знамя | Лауреаты «Знамени» 2014 года [online]. [cit. 2022-03-09]. Dostupné online.
- ↑ Archivovaná kopie [online]. [cit. 2025-06-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-02-28.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Saša Filipenko na Wikimedia Commons
