SM U 1 (Rakousko-Uhersko)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Základní údaje Vlajka námořnictva
Typ: ponorka
Třída: U 1 (typ Lake)
Uživatelé: Rakousko-uherské námořnictvo
Objednána: 1906
Zahájení stavby: 2. července 1907
Spuštěna na vodu: 10. února 1909
Uvedena do služby: 15. dubna 1911
Osud: vyřazena
Takticko-technická data
Výtlak: 230 t (na hladině)
270 t (pod hladinou)[1]
Délka: 30,76 m
Šířka: 4,8 m
Ponor: 3,2 m
Pohon: 2× benzínový motor
2× elektromotor
640 + 200 hp
Rychlost: 10,3 uzlu (na hladině)
5 uzlů (pod hladinou)
Dosah: 950 nám. mil při 6 uzlech (na hladině)
40 nám. mil při 3 uzlech (pod hladinou)
Posádka: 17
Výzbroj: 3× 450mm torpédomet
5 torpéd
Operační nasazení
Služba u: 1911–1918
Nasazení: první světová válka

SM U-1 ponorka rakousko-uherského námořnictva z doby první světové války. Byla první ze dvou ponorek třídy U 1 (jinak též typ Lake). Postavena byla podle amerického návrhu v rámci porovnávání tří různých ponorkových konstrukcí. Plavidla tohoto typu se neosvědčila, za první světové války byla nasazována jen omezeně při pobřežním hlídkování a dosloužila ve výcviku. Po válce byla U 1 předána Itálii a sešrotována.[2]

Stavba[editovat | editovat zdroj]

Ponorka byla postavena jako součást plánu rakousko-uherského námořnictva, aby byly konkurenčně vyhodnoceny prototypy zahraničních ponorek od loděnic Lake Torpedo Boat (konstruktér Simon Lake), Germaniawerft (třídy U 3, typ Germania) a Whitehead (třídy U 5, licenční typ Holland).[3] Rakousko-uherské námořnictvo v roce 1906 objednalo plavidla U 1 (a sesterskou loď SM U 2) od společnosti Lake Torpedo Boat Company v Bridgeportu v Connecticutu. Stavba U 1 proběhla v námořním arzenálu v Pule. Stavba U 1 byla zahájena 2. července 1907, na vodu spuštěna 10. února 1909 a do služby byla zařazena 15. dubna 1911.[2] Do služby byla ponorka přijata označená římskou číslicí I, která byla záhy nahrazena číslem 1.[4]

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Ponorka se vyznačovala několika neobvyklými konstrukčními prvky, zejména dvěma zatažitelnými železnými koly pro pohyb po mořském dně a přechodovou komorou pro potápěče.[4] Trup měl jednotrupou koncepci, přičemž balastní nádrže byly neprakticky umístěny na jeho horní straně, což si vynutilo stabilizaci ponorky těžkým balastním kýlem.[5] Fakticky byly ponorky projektovány pro pohyb na hladině pouze s občasným ponořením v nouzové situaci. Ponoření ponorky přitom trvalo plných osm minut.[4]

Ponorka byla vyzbrojena třemi 450mm torpédomety. Celkem bylo neseno pět torpéd. Pohonný systém tvořily dva benzínové motory o výkonu 640 hp pro plavbu na hladině a dva elektromotory o výkonu 200 hp pro plavbu pod hladinou. Poháněly dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 10,3 uzlu na hladině a 3 uzly pod hladinou. Dosah byl 950 námořních mil při plavbě na hladině rychlostí 6 uzlů a 40 námořních mil při plavbě pod hladinou rychlostí 3 uzlů.[2] Maximální hloubka ponoru byla 30 metrů.[5]

Modifikace[editovat | editovat zdroj]

Problematická konstrukce ponorky si vyžádala sérii úprav. Například v zimě 1914–1915 byly problematické benzínové motory vyměněny za dva diesely o stejném výkonu, vyměněny byly také periskopy a došlo k úpravě tvaru přídě.[4] Modernizace si vyžádala prodloužení trupu o 28 cm. V roce 1917 byla výzbroj ponorky posílena o jeden 37mm kanón L33. Nesla jej do svého převedení k výcviku v lednu 1918.[2]

Služba[editovat | editovat zdroj]

Po dokončení U 1 rakousko-uherské námořnictvo po většinu roku 1910 provádělo zkoušky ponorky. Benzínové motory U 1 nebyly nikdy schopny splnit rychlost smluvně požadovanou námořnictvem, a proto byly považovány za nevhodné pro bojové nasazení. Výsledkem bylo, že námořnictvo zaplatilo pouze trup a výzbroj U 1, za benzínové motory platilo pouze pronájem a jako jejich náhradu objednalo dieselové motory.[5] Po přijetí U 1 do služby v dubnu 1911 byla ponorka využívána k výcviku. Dne 13. ledna 1914 byl periskop U 1 poškozen při kolizi s pancéřovým křižníkem SMS Sankt Georg v kanálu Fasana.

V době vypuknutí první světové války U 1 a U 2 čekaly na výměnu pohonného systému, bez které byly považovány za bojově nepoužitelné.[6] I po dokončení modernizace na jaře 1915 byly považovány za nejhorší rakousko-uherské ponorky, takže byly přeřazeny k výcviku.[7] Bojově byly U 1 a U 2 nasazeny jen omezeně při pobřežních hlídkových plavbách a ochraně základny v Terstu v letech 1916–1918.[8] Dne 11. ledna 1918 byla U 1 prohlášena za zastaralou a do konce války byla opět využívána k výcviku. Po skončení války byla v rámci reparací předána Itálii a roku 1920 sešrotována.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku SM U-1 (Austria-Hungary) na anglické Wikipedii.

  1. NOVÁK, Jiří. Torpédo pal! Ponorky a ponorkáři rakousko-uherského válečného námořnictva. Praha: Ares, 2001. S. 149. (česky) [Dále jen Novák, 2001.]
  2. a b c d RENÉ, Greger. Austro-Hungarian Warships of World War 1. Shepperton: Ian Allan, 1976. S. 68. (anglicky) 
  3. Novák, 2001, s. 13.
  4. a b c d Novák, 2001, s. 14.
  5. a b c d U1 submarines (1909) [online]. Navypedia.org [cit. 2020-02-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Novák, 2001, s. 24.
  7. Novák, 2001, s. 47.
  8. Novák, 2001, s. 76 a 133.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • NOVÁK, Jiří. Torpédo pal! Ponorky a ponorkáři rakousko-uherského válečného námořnictva. Praha: Ares, 2001. 159 s. (česky)