Rustonka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o zaniklém podniku. Možná hledáte: Pražská strojírna.
Rustonka
Areál v roce 1900
Areál v roce 1900
Sídlo Praha
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pražská akciová strojírna, dříve Ruston a spol. všeobecně známá pod zkráceným lidovým názvem Rustonka, byl významný pražský strojírenský podnik, který stával ve východní části Karlína na hranici s Libní, v prostoru zvaném Švábky, mezi libeňskou Palmovkou a karlínskou Invalidovnou, na adrese Praha 8 – Karlín, Sokolovská č. p. 268. Šlo o jeden z prvních strojírenských podniků v hlavním městě Praze. Poslední budova zanikajícího areálu závodu, někdejší kotelna s osmibokým cihlovým komínem, pocházející z poloviny 19. století, byla zdemolována na přelomu února a března 2014.

Pod prostorem bývalé továrny dnes prochází trasa B pražského metra mezi stanicí Palmovka a stanicí Invalidovna.

Rustonova továrna[editovat | editovat zdroj]

Na místě kdysi bývala přádelna. V roce 1832 zde přičiněním britských podnikatelů bratrů Thomasových vznikla továrna na parní stroje. Ta v roce 1850 přešla do majetku významného britského podnikatele Josepha Rustona, jehož příjmení pak dalo firmě její trvalý název. Z té doby pochází nejstarší část - komín s ústřední kotelnou. V letech 1887 - 1902 byl areál továrny postupně rozšiřován. Stavitel František Schlaffer provedl v letech 1900 - 1902 mimo jiné přístavbu strojovny a výstavbu největší budovy - mostárny, která stála na rohu ulic Sokolovské a Švábky. O osm let později vznikly železné střešní konstrukce truhlárny a hlavních dílen. Firma zpočátku vyráběla zejména kotle a parní stroje.

Joseph Ruston byl britský lodní stavitel a podnikatel v říční plavbě, provozoval Pražskou paroplavební společnost. Jeho firma tehdy vyráběla na mnoha místech v Evropě zejména různá strojní zařízení a díly pro říční i zaoceánské lodě určená pro různé provozovatele v Rakousku i Německu. Stavěla se zde jak říční, tak a i námořní plavidla, zejména parníky, vyráběly se zde parní stroje určené nejen pro paroplavbu. Později, koncem 19. století, se zde začaly vyrábět i různé nýtované ocelové konstrukce, zejména pak ocelové mosty a ocelové střešní příhradové konstrukce – pochází odtud například střešní konstrukce pražského Rudolfina, jedno pole Vyšehradského železničního mostu či některé objekty na Pražském výstavišti. Areál závodu byl z tohoto důvodu nadále rozšiřován o další budovy a výrobní haly.

S podnikem také úzce souvisel dnes již zaniklý Karlínský přístav, jenž zde byl provozován na jednom ze slepých ramen blízké řeky Vltavy. Do továrny také vedla železniční vlečka z železniční stanice Praha-Libeň dolní nádraží na dnes již zrušeném úseku trati Rakouské severozápadní dráhy. V sousedství, oddělen pouze ulicí Švábky se nacházel areál vozovny Křižíkovy tramvaje. Ten sloužil do roku 1965 jako trolejbusová vozovna a byl propojen spojovacími tratěmi jak s trolejbusovou tratí U kříže–Čakovice, tak s tratí Vysočany–Ohrada. Po zrušení tratě do Čakovic (1965) byla zrušena i spojovací trať a areál přestal být využíván jako trolejbusová vozovna.

Ústřední dílny Elektrických podniků[editovat | editovat zdroj]

Těsně před 1. světovou válkou v roce 1912 pak celý podnik přešel do vlastnictví Elektrických podniků hlavního města Prahy. Pro nové účely zde postupně byly zřízeny zcela nové provozy – lakovna, truhlárna, gumárna, krejčovské dílny. Postupem doby zde byl vytvořen hlavní opravárenský a údržbářský podnik určený pro údržbu a opravy všech vozidel tehdejší městské hromadné dopravy v Praze. Pro tento účel došlo v roce 1913 k napojení areálu i na pražskou tramvajovou síť ze Sokolovské ulice v prostoru mezi Invalidovnou a Palmovkou, tato kolejová tramvajová propojka sloužila až do roku 1981. Dne 3. června 1984 zanikla jak sousedící železniční trať, tak i na ni napojená železniční vlečka.

Zpočátku se zde kompletně opravovaly především tramvaje a tramvajové vozy, později k nim přibyly i autobusy a trolejbusy, úplně naposled pak konstrukce tramvajových kolejišť – tramvajové výměny, kolejová křížení, kolejové splítky, kolejové oblouky apod. Nacházely se zde, mimo jiné, i krejčovské dílny, kde se šily služební uniformy pro pražské tramvajáky. Po rozdělení Elektrických podniků hlavního města Prahy v roce 1946 se firma stala součástí Dopravního podniku hlavního města Prahy.

1. dubna 1994 byla strojírna transformována na dceřinou společnost,[1] která zde pod názvem Pražská strojírna a.s. vyráběla v Libni kolejové konstrukce až do začátku roku 2007, kdy se celá společnost přestěhovala do nově zrekonstruovaného areálu v Praze 9-Vinoři a posílila svou pozici na trhu.[1] V roce 2007 došlo k demolici téměř celého objektu.

Útlum a demolice[editovat | editovat zdroj]

Teplárna, poslední pozůstatek Rustonky byl zdemolován 1. 3. 2014
Demolice komína dne 1. 3. 2014

Od 60. let 20. století zde postupně s nárůstem nových kapacit a přesouvání výroby jinam docházelo k utlumování výroby, která zde definitivně zanikla na počátku 21. století. V roce 2005 padlo rozhodnutí o výstavbě nové dopravní komunikace s názvem Pobřežní III., která měla procházet právě těmito místy. V letech 2006 až 2007 byl areál závodu kompletně demolován, až na budovu kotelny s vysokým osmibokým komínem[2] pocházejícím z poloviny 19. století. Tento poslední cenný zbytek byl navzdory projektové studii a původní domluvě o památkové ochraně zdemolován developerskou společností J&T Real Estate koncem února 2014.[3] Na místě zaniklé továrny developer plánuje výstavbu administrativního centra s názvem Rustonka.[4]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Pražská strojírna – o firmě
  2. Rustonka – stav v roce 2009
  3. http://life.ihned.cz/c1-61913450-rekviem-za-rustonku
  4. http://www.denik.cz/praha/na-miste-rustonky-obchodni-centrum-nebude-neni-uz-ani-tovarna-20140320-kbu2.html

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BERAN, Lukáš, ed. a VALCHÁŘOVÁ, Vladislava, ed. Pražský industriál: technické stavby a průmyslová architektura Prahy: průvodce. 2., rozš. vyd. V Praze: České vysoké učení technické, ©2007. 303 s. ISBN 978-80-01-03586-3. S. 109.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]