Rus (oblast)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Knížectví Kyjevské Rusi po smrti Jaroslava I. Moudrého v roce 1054

Rus (starorusky Рꙋсь, Rous’ nebo Рꙋсьскаꙗ землꙗ, Rous’kaja zemlja; rusky, ukrajinsky, bělorusky Русь, Rus’; řecky Ρως, Rhós nebo později Ῥωσσία, Rhóssía; latinsky Ruthenia) je historické označení pro etnokulturní prostor ve východní Evropě obývaný východními Slovany; v určitých souvislostech také poetické synonymum pro Rusko.

Geograficky lze Rus vymezit zhruba jako území mezi (od JZ po směru hod. ručiček): Dněstrem, středními Karpatami, Západním Bugem, středním Němenem, Čudsko-pskovským jezerem, Narvou, Karelskou šíjí, Ladožským jezerem, Oněžským jezerem, Severní Dvinou, horní Volhou, horním Donem a dolním Dněprem – tj. cca polovina dnešní evropské části Ruska, většina Ukrajiny, celé Bělorusko a menší části přilehlých států (Finsko, Pobaltí, Polsko). V této oblasti se konstituoval staroruský stát, známý pod názvem Kyjevská Rus, který dosáhl největšího rozmachu v 10.11. století. Existence tohoto státu zapříčinila vznik jednotného jazyka (staroruštiny) a podle některých názorů i zformování staroruského etnika. Rozpad Kyjevské Rusi (30. léta 12. století) vedl k zastavení konsolidačních procesů a odlišnému vývoji v jednotlivých částech Rusi v oblasti kultury, jazyka a částečně i náboženství. Rus začalo opět sjednocovat až na konci 15. století Ruské carství, předchůdce dnešního Ruska.

Slovo rus pochází ze staré severštiny, znamená „veslaři“ a má etymologickou souvislost s názvy Roden/Roslagen, což byla pojmenování pobřežní části Svealandu, jádrové oblasti dnešního Švédska, odkud na lodní výpravy do východoevropských oblastí a do Černomoří vyráželi varjagové (švédští vikingové), kteří se od poloviny 9. století stali na Rusi vládnoucí vrstvou.[1] Původně germánské jméno tak přešlo do slovanštiny (zřejmě přes sousedící ugrofinské jazyky, které však tímto názvem označují Švédsko)[2] a rozšířilo se na oblasti, jimž varjagové vládli, které kolonizovali a s jejichž slovansko-ugrofinským obyvatelstvem nakonec splynuli.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. PIRINEN, Kauko; JUTIKKALA, Eino. Dějiny Finska. Praha: NLN, 2001. ISBN 80-7106-406-8. S. 19, 30. 
  2. Např. finsky Ruotsi, severosámsky (laponsky) Ruoŧŧa , estonsky Rootsi, võrusky Roodsi nebo vepsky Ročinma. Pro Rusko většina těchto jazyků má výrazy s kořenem „ven-“ (finsky Venäjä, estonsky Venemaa, võrusky Vinnemaa, vepsky Venäma atd.), odvozené ze starého germánského označení pro Slovany – Wenden (Vinidové, Venetové); v některých případech ovšem používají názvy odvozené od kraje Roslagen (např. severosámsky Ruošša, komijsky Ročmu)