Roztocký háj – Tiché údolí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Zdroje k infoboxuPřírodní rezervace
Roztocký háj – Tiché údolí
Roztocký háj – Tiché údolí
Datum vyhlášení 9. září 1951
Vyhlásil Ministerstvo školství, věd a umění
Kód ÚSOP 374
Lokalita k. ú. Roztoky u Prahy
Výška 190–270 m n. m.
Výměra 111,4157 ha
Seznam CHÚ v okrese Praha-západ
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Souřadnice
Roztocký háj - Tiché údolí
Roztocký háj - Tiché údolí
Přírodní rezervace v Česku

Přírodní rezervace Roztocký háj – Tiché údolí představuje jedinečně členěné údolí s pestrým výskytem rozličných biotopů.[1] Na dané lokalitě nalezneme bohatě zastoupené listnaté lesy, skalní stepi s kriticky ohroženou ještěrkou zelenou (Lacerta agilis) a vřesoviště se suchomilným silně ohroženým koniklecem lučním (Pulsatilla pratensis).[2][1] Přírodní rezervace byla vyhlášena roku 1951 československým ministerstvem školství, věd a umění. Nachází se na jižním okraji města Roztoky u Prahy, v severním sousedství městských částí Sedlec a Suchdol hlavního města Prahy. Chráněné území o rozloze 111,4 ha, které je ve správě Krajského úřadu Středočeského kraje, tvoří zalesněné stráně Tichého údolí a Roztocký háj nad soutokem Únětického potoka a řeky Vltavy. Nepatrným dílem (0,073 ha) se PR Roztocký háj - Tiché údolí překrývá s dalším chráněným územím - evropsky významnou lokalitou Kaňon Vltavy u Sedlce.[2][3]

Lokalita[editovat | editovat zdroj]

Most přes Únětický potok

Přírodní rezervace Roztocký háj - Tiché údolí se rozkládá na jižním okraji katastrálního území Roztoky. Vlastní obec Roztoky se nachází na severu. Celé řešené území je z jihu ohraničeno Intravilánem městské části Praha 6 - Suchdol. Ze strany východní je území vymezeno železniční tratí podél levého břehu Vltavy. Východní část je z velké části tvořena rozsáhlými lesními celky rozdělené na Malý a Velký háj. Západně se nachází obec Únětice, která volně přechází v krajinu jižně exponovaných strání severně od Únětického potoka. Tyto stráně lze rozdělit na oblasti Sluneční hory, Krásné hory, Talovské rokle, Velkého a Malého lomu. [1]

Hlavním krajinotvorným prvkem je zde trasa toku Únětického potoka, který částečně meandruje v lužní části území. Vytváří charakteristické podmínky zahloubeného údolí a okolní nivy.[4]

Nadmořská výška dané oblasti se pohybuje od nejnižších 188 metrů v oblasti restaurace Maxmiliánky do 263 metrů nad mořem v okolí jižního okraje Roztockého háje u hranic Suchdola.[5]

V těsné blízkosti se přimykají k území další dvě přírodní rezervace, které jsou již na území Prahy. Jedná se o Údolí Únětického potoka a přírodní památku Sedlecké skály.[3]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Daná lokalita začala být chráněna dne 9. 9. 1951. Ministerstvo školství, věd a umění formou výnosu vyhlašuje území státní přírodní rezervací. Rozsáhlejší předpis v otázce ochrany Ministerstva kultury ČSR vyšel v platnost 30. 12. 1988. Poslední velká změna nastala 11. 6. 1992 vydáním vyhlášky Ministerstva životního prostředí ČR. Na základě této vyhlášky se Roztocký háj - Tiché údolí dne 13. 8. 1992 stává přírodní rezervací.[2][3]

Únětická kultura a zdejší archeologické nálezy

Historie je zde velmi pestrá a díky archeologickým nálezům i dobře zaznamenaná. Zmínky o prvním osídlení spadají do dob mladší doby kamenné (5000 př. n. l.). Nejvýrazněji dochovaná je zde únětická kulturadoby bronzové, pojmenovaná po nedaleké obci Únětice. Našlo se zde více než 70 hrobů s milodary a poklad se sedmi zdobenými dýkami z bronzu. Dalšími významnými obyvateli území se stali Keltové, Germáni a Slované.[6][7] Z dob prvních Slovanů je dodnes v přírodní rezervaci zachovaná pěšina, která sloužila jako obchodní stezka. Dlouhá cesta (Via Magna), neboli Přemyslovská, spojovala Levý Hradec s Hradčany a vedla dále na sever do Byzantské říše.[4][5]

Trojanův mlýn

Tiché údolí se stalo prvním letoviskem Pražanů. Ti si v okolí od 70. let 19. století do počátku první světové války postavili několik luxusních vil, které jsou dnes kulturními památkami.[8] Nalezneme zde japonské stavby cestovatele Joe Hlouchy, novorenesanční letoviska Bedřicha Smetany a Franze Kafky, nebo i několik mlýnů.[9] Nejznámějším se stal Trojanův mlýn, díky návštěvám Mikoláše Alše a natáčení televizního seriálu „Byli jednou dva písaři“. Centrem kulturního života se stal Braunerův mlýn, kam si malířka Zdenka Braunerová zvala významné hosty z generace Národního divadla.[5]

Přírodní poměry[editovat | editovat zdroj]

Geologie a pedologie[editovat | editovat zdroj]

Buližníkový skalní výchoz

Z geomorfologického hlediska je přírodní rezervace součástí geomorfologického celku Pražská plošina. Geologickým podkladem jsou tmavé pevné horniny pocházející z neoproterozoika (mladších starohor). Jedná se o droby, prachovce a břidlice z kralupsko-zbraslavské skupiny, které byli dřív těženy na dnes již opuštěných stěnových lomech.[8] Západ je tvořen tvrdým tělesem buližníku (silicitu). Místy tato souvrství zpestřují žíly porfyrových a bazaltových hornin. Svrchní vrstvu tvoří svahoviny, hlinito - kamenité suťe a sprašové návěje z poslední doby ledové.[1] Lze nalézt i důkazy o druhohorním zaplavení křídovým mořem, většina uloženin byla už erozí odnesena. Půdy daného území jsou charakterizovány vyvinutými rankery, kambizeměmi a hnědozeměmi. Nechybí ani zastoupení černozemí a glejových půd v nivě Únětického potoka. Nalezneme zde také relikty tropického zvětrávání.  Zajímavým nálezem mohou být nálezy měděných rud v podobě povlaků zeleného malachitu a modrého azuritu.[4][5]

Hydrologie[editovat | editovat zdroj]

Tiché údolí vznikalo souběžně se suchdolskou terasou, která je druhá nejstarší z vltavských teras, kde tekla řeka Vltava před milionem let. Po vytvoření suchdolské terasy se Vltava odklonila k východu a tímto se Únětický potok prodloužil asi o 3 km.[9] Díky této změně toku a souběžnému zahlubování Vltavy mohlo Tiché údolí během kvartéru, tedy čtvrtohor, vzniknout. Staropleistocénními sedimenty říčních naplavenin s bohatou faunou měkkýšů (Helicigona capeki) lze rekonstruovat vzhled přírody před třemi čtvrtinami milionu let. [7]

Únětický potok a jeho meandrující přirozený tok vytváří charakter cenného krajinného rázu přírodní rezervace. Pramen vytéká nedaleko Prahy poblíž obcí Kněževes a Přední Kopanina. Délka toku činí 15 km a plocha povodí 45 km². Spád potoka byl využíván pro pohon mlýnů. Díky nízkým srážkám, které činí 508 mm za rok, je průtok potoka citlivý vůči znečištění. K látkovému zatížení potoka přispívá letiště Václava Havla, řešení kanalizace a odpadních vod z vedlejších obcí. [9]Částečné zlepšení kvality vody zajišťují únětické rybníky.[8][5]

Meandrující úsek Únětického potoka nad Spáleným mlýnem

Fauna[editovat | editovat zdroj]

Bezobratlí[editovat | editovat zdroj]

Chráněné území lze rozdělit na několik hlavních biotopů s odlišnými společenstvy bezobratlých živočichů. Xerotermní stráně, stepní trávníky, stepi a skalní výchozy, vřesoviště, listnaté lesy, nivu potoka s mokřady, močály a loukami.[1] Vzácní plži bývají nalézáni v olšině vlhkých luk u Spáleného mlýna. Jedná se například o vlahovku rezavou (Pseudotrichia rubiginosa) a dvojzubku lužní (Perforatella bidentata). Na xerotermních stanovištích skalních výchozů nalezneme reliktní a vzácné druhy hmyzu jako je střevlíček rákosní (Odacantha melanura) nebo český endemit váleček český (Cylindromorphus bohemicus) z čeledi krascovitých. Blanokřídlý hmyz reprezentují vzácná zlatěnka modrá (Stilbum cyanurum) a zlatěnka ohnivá (Chrysis ignita).[7] Na stepních trávnících ke konci léta objevíme i nápadné samečky pavouka stepníka rudého (Eresus kollari Rossii). Většinou hledají na skalních stepích Tichého údolí ukryté samičky v norách. Na miříkovitých rostlinách v teplomilných trávnících žijí housenky chráněného motýla otakárka fenyklového (Papilio machaon), který často létává kolem vrcholů buližníkových skal. Začátkem května se sem slétávají ke svatebním letům. Mezi častější druhy patří babočka kopřivová (Aglais urticae) a babočka admirál (Vanessa atalanta), objevující se jak na xerotermních stráních tak i v listnatých lesích. [6][1][3]

Obratlovci[editovat | editovat zdroj]

Informační tabule s vyskytující se flórou a faunou

Území je druhově pestré. V rákosinách hnízdí řada vodních druhů ptáků, například rákosník obecný (Acrocephalus scirpaceus) a rákosník zpěvný  (Acrocephalus palustris). Staví si hnízda na koncích rákosu ve tvaru košíku a mají charakteristický zpěv. V močálech nalezneme chřástal vodního (Rallus aquaticus), slípka zelenonohou (Gallinula chloropus) a strnad rákosního (Emberiza schoeniclus). Setkáme se zde s ještěrkou obecnou (Lacerta agilis) a dokonce i s naší nejvzácnější ještěrkou zelenou (Lacerta viridis), nalézající se na xerotermních stanovištích stepních trávníků.[10] Nalezneme zde slepýše křehkého (Anguis fragilis) a ve vlhčích mokřadech užovku obojkovou (Natrix natrix), a také ropuchu obecnou (Bufo bufo). Jedním z nejvýznamnějších druhů je zde mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), který je silně ohrožený. Únětický potok je pstruhový revír, kam je vysazován pstruh potoční (Salmo trutta) a pstruh duhový(Oncorhynchus mykiss). Ze savců na vlhkých místech žije rejsec vodní (Neomys fodiens) a náš nejmenší hlodavec, myška drobná (Micromys minutus). V okolí Roztok je hojným druhem srnec obecný (Capreolus capreolus). Při migraci zastihneme i prase divoké (Sus scrofa).[3][11]

Flóra a mykoflóra[editovat | editovat zdroj]

Mezi významné zástupce patří tařice skalní (Aurinia saxatilis), která žlutě rozkvétá na skalním reliéfu v období jara. Na západním okraji se ve vřesovišti vyskytuje vzácný koniklec luční (Pulsatilla pratensis) a platan javorolistý (Platanus × acerifolia). Vřesoviště je z velké části složené z vřesu obecného (Calluna vulgaris) a paličkovce šedavého (Corynephorus canescens).[1] Lesy Roztockého háje jsou tvořeny acidofilními doubravami (Quercetea robori-petraeae), rostoucími na písčitých říčních terasách nebo na výstupech kyselých buližníků. V puklinách skal nalezneme netřesk výběžkatý (Jovibarba globifera subsp. globifera).[2] Teplomilné doubravy (Quercetea pubescentis) rostou na navátých spraších a v údolí Únětického potoka společně s habrovými pařezinami (Carpinus betulus) s chudým podrostem. Únětický potok lemují javory babyky (Acer campestre), olše lepkavé (Alnus glutinosa) a jasany ztepilé (Fraxinus excelsior). Vyskytuje se zde i ohrožená štětička chlupatá (Virga pilosa). Floristicky bohaté oblasti jsou porfyritová a diabasová žíla u Spáleného mlýna.[1] Roste zde dvojštítek hladkoplodý (Biscutella laevigata) a kavyl vláskovitý (Stipa capillata).[3] Suchá místa zdejších teplých oblastí vyhovují psinečku tuhému (Agrostis vinealis), řebříčku sličnému (Achillea nobilis), vousatce prstnaté (Bothriochloa ischaemum) a ostřici nízké (Carex humilis).[1] Na výslunných skalnatých stráních a okrajích lesů roste česnek kulatohlavý (Allim sphaerocephalon), dřišťál obecný (Berberis vulgaris), skalník celokrajný (Cotoneaster integerrimus), jestřábník bledý (Hieracium schmidtii), strdivka sedmihradská (Melica transsilvanica) a kostřava sivá (Festuca pallens). V roce 2011 byl na výslunných písčinách ověřen výskyt radyku prutnatého (Chondrilla juncea), již ale v menším zastoupení. Co se týče hub, je zde nejběžnější jedlou houbou bedla červenající (Chlorophyllum rhacodes). Na opadaných olšových jehnědách vyrůstá jehnědka olšová (Ciboria caucus).[5] Na pařezech lze vidět pevník nachový (Chondrostereum purpureum). Na zdejších dřevinách lze spatřit i vzácnější kornatec pórkový (Dendrothele alliacea).[1][3]

„Zapomenutá vrba" pod Únětickým rybníkem

Ochrana[editovat | editovat zdroj]

Území přírodní rezervace je využíváno k pastvě hospodářských zvířat, hlavně koz, ovcí a koní. Díky pestrému geologickému složení podkladu se zde prováděla těžba. Dnes jsou svahy údolí narušeny řadou lomů. Jižní stráně Tichého údolí sloužily od konce 19. století jako sady a vinice.[12]

Přirozená sukcese na nivě Únětického potoka

Cílem ochrany je zde udržování a obnovení biotopů vřesovišť (koniklec luční/Pulsatilla pratensis), skalních stepí (ještěrka zelená/Lacerta viridis) a listnatých lesů nutných pro druhově bohatá společenstva. Pro udržení strukturně bohatých prosvětlených porostů je nutné extenzivní hospodaření.[5] Snaha je dále o návrat k přirozenému druhovému složení. Vlhké louky, nacházející se v nivě Únětického potoka, jsou dávným výtvorem lidské činnosti. Aby nedošlo k přeměně v jednotvárnou rákosinu, musí se pravidelně kosit.[4] Mnohé skalní svahy dnes zarůstají trnovníkem akátem (Robinia pseudacacia) a dokonce zde byla nevhodně vysazena borovice lesní (Pinus sylvestris) (50. léta 20. století). V lesích se spontánně šíří nepůvodní dub červený (Quercus rubra), který je třeba omezovat společně s šířením břízy bělokoré (Betula pendula). Řešením by byla vhodná pastva.[8] Sdružení Roztoč a Beleco ve spolupráci s MŽP informuje místní obyvatele i turisty o možnosti se aktivně podílet na ochranných projektech. Pořádají výpravné i umělecké aktivity. Zde si i děti mohou osvojit pastevectví, včelařství, vyrábění domečků pro hmyz nebo dokonce kroužkování ptactva.[13][8]

Turismus[editovat | editovat zdroj]

Pohled z Kozích Hřbetů na Tiché údolí s Alšovou vyhlídkou

Klidné, romantické údolí se starými mlýny a divoce rozeklanými hřebeny skal s vyhlídkami na okolí (Alšova vyhlídka) je vhodné pro širokou veřejnost.[11] Přírodní rezervací vede naučná stezka „Roztocký háj – Tiché údolí“ s 12 zastávkami.[7] V roce 2006 byla nově zrekonstruována.  Barevné informační tabule přibližují návštěvníkům historické, přírodní i kulturní zajímavosti rezervace a okolí. Na začátek stezky se lze dostat MHD od stanice metra Dejvická autobusovou linkou 107 do stanice Suchdol nebo linkou 147 do stanice Budovec. Také zde nalezneme turistická stezku s modrým značením.[13] Co se týče sportovních aktivit, lze využít cyklostezku nebo dokonce vyzkoušet jednu z více než 80 horolezeckých cest (Kozí hřbety a Holý vrch)[12]. Od zámku v Roztokách až k bývalé výletní restauraci Maxmiliánka vede trasa doporučovaná hendikepovaným turistům. Další zajímavé lokality v okolí zahrnují Kozí Hřbety, Žalov - Levý Hradeckostelem svatého Klementa a hradištěm, Roztocký zámek s muzeem, zámeček Brandejsův statek, kam jezdíval Mikoláš Aleš a vrch Řivnáč s výhledem na Vltavu.[14][10]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j LOŽEK, Vojen; KUBÍKOVÁ, Jarmila. Chráněná území ČR. XIII., Střední Čechy. [s.l.]: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, EkoCentrum Brno, 2005. 
  2. a b c d PR Roztocký háj - Tiché údolí [online]. Praha: AOPK ČR [cit. 2017-06-27]. Dostupné online. 
  3. a b c d e f g Plán péče o přírodní rezervaci Roztocký háj – Tiché údolí na období 2012-2021, DAPHNE ČR – Institut aplikované ekologie, 2011
  4. a b c d Informační tabule na místě přírodní rezervace, odbor ochrany prostředí Magistrátu hl. Města Prahy, vedoucí realizace: František Tůma [1]
  5. a b c d e f g JASOŇ, Boháč František. Roztoky očima staletí – 1. díl. [s.l.]: město Roztoky, 2011. 
  6. a b BAYER, Jiří; BOLOŇSKÝ, Stanislav. Roztoky a okolí, turistická příručka. Praha: [s.n.], 1988. 
  7. a b c d KUBÍKOVÁ, Jarmila. Naučná stezka Roztocký háj – Tiché údolí – průvodce. Praha: Pražský ústav státní památkové péče a ochrany přírody ve spolupráci s Propagační tvorbou Praha, 1990. 
  8. a b c d e Informační tabule, Ministerstvo životního prostředí, sdružení Roztoč, Beleco, fond pro NNO, NROS, Nadace partnerství lidé a příroda (2016)  [2]
  9. a b c JIRÁSEK, Petr. Mlýny na Únětickém potoce. Tuchoměřice: [s.n.], 2009. 
  10. a b PLCH, Milan; VESELKOVÁ, Pavlína. Kam na víkend - okolí Prahy západ. Brno: Computer Press, a.s., 2008. 
  11. a b S & D (SOUKUP & DAVID). Okolí Prahy, Průvodce po Čechách, Moravě, Slezsku. Praha: [s.n.], 2007. 
  12. a b NĚMEC, Jan; SOUKUP, Vladimír. Výlety do okolí Prahy. Praha: Panorama, 1989. 
  13. a b DRÁBEK, Karel. Naučné stezky a trasy – Praha a Středočeský kraj. Praha: Dokořán, 2005. 
  14. JASOŇ, Boháč František. Unikátní encyklopedie na pokračování – edice památky - Roztoky. 2008. vyd. Plzeň: Fraus 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]