Royal Flying Corps

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vlajkou Union Jack byla označována letadla RFC na počátku války
Kruhové výsostné znaky používalo RFC až v průběhu války

Royal Flying Corps (RFC) byly britské vojenské vzdušné síly krátce před a během 1. světové války. Tato vojenská organizace byla založena 13. května 1912 a její činnost byla ukončena 1. dubna 1918 sloučením se složkami Royal Naval Air Service v britské vojenské letectvo RAF.

Historie[editovat | editovat zdroj]

V květnu roku 1890 byla v britské armádě zřízena balónová jednotka pod velením královských ženistů.

Související informace naleznete také v článku Air Battalion Royal Engineers.

Podle rozkazu 28. února 1911 se s platností od 1. dubna vyčlenil z jednotek Královských ženistů prapor pro vzdušné operace – Air Battalion Royal Engineers. Koncem tohoto roku měl prapor 12 balónů s posádkou, 36 dvouplošníkůstíhacích letadel. U jednotky bylo 14 důstojníků a 150 vojáků nižších hodností. RFC podle královského výnosu z 13. května 1912 převzala prapor i balónovou letku. RFC byly založeny jako vojenská složka s oddělenými částmi pro vojenské i námořní letecké operace. Královské námořnictvo se však nehodlalo smířit s tím, že by námořní letecké síly byly pod kontrolou armády a tak 1. července 1914 založilo vlastní Královskou námořní leteckou službu (zkratka RNAS).

Mottem RFC bylo Per Ardua ad Astra.

První tragickou nehodou u jednotek RFC byla 5. července 1912 blízko Stonehenge na Salisburské pláni. O život při ní přišli pilot kapitán Eustace B. Loraine a pozorovatel štábní seržant R. H. V. Wilson. Toho dne vydaný rozkaz „Létání dnes pokračuje podle plánu“ (Flying will continue this evening as usual) se stal legendou.

První světová válka[editovat | editovat zdroj]

K první ztrátě v průběhu války došlo už 12. srpna 1914, předtím než se jednotky dostaly na frontu do Francie. Poručík Robert R. Skene a mechanik Ray Barlow se s přetíženým letadlem zřítili poblíž Doveru na cestě na „rendezvous“ s dalšími stroji letícími do Francie. Skene byl zkušený pilot, první angličan, který s letadlem provedl přemet. Zbývajících 60 letadel provedlo první masový přelet kanálu La Manche.

První bojovou misí byl průzkumný let dvou letounů 19. srpna. Let však nebyl příliš úspěšný. V souladu s rozkazem šetřit zatížení letadel, letěli místo dvoučlenné posádky pilot-pozorovatel, pouze piloti a v nepříznivém počasí jen jeden z nich splnil úkol.

Na západní frontě prováděla 1. peruť RFC průzkum pomocí lidmi řízených balónů. V první polovině války francouzské letectvo počtem převyšovalo britské a neslo také hlavní tíhu bojů. Nehledě na primitivní konstrukci letadel vedl velitel Hugh Trenchard RFC do mnoha hrdinných bojů. To se také odrazilo i na vysokých ztrátách v roce 1916, počty se později ještě dále zvyšovaly. Ztráty způsobovalo i to, že při tvrdším přistání se u zastaralých letounů s tlačnou vrtulí motor vytrhl ze zavěšení a pilota sedícího před ním prostě přimáčkl.

Prvního vítězství dosáhli o týden později 25. srpna poručíci C.W. Wilson a C.E.C. Rabagliati, když přinutili k přistání německý letoun Rumpler Taube, který se přiblížil k jejich letišti, když tankovali palivo do jejich letounu Avro. Poblíž přistálo jiné britské letadlo a jeho pozorovatel zahnal německého pilota do blízkého lesa.

Na začátku války byla britská letadla na křídlech označena vlajkou známou jako Union Jack. Spojenecké pozemní jednotky však letadla ostřelovaly v domnění, že jde o letadla německá (podobným znakem byl kříž na německých letadlech). Kvůli tomu se velení rozhodlo převzít dobře známé kruhové označení francouzských letadel s obráceným pořadím barev.

Jedním z hlavních úkolů letadel bylo sledování a navádění dělostřelecké palby. Dosah a přesnost palby se ze vzduchu dala lehce pozorovat, avšak vyvstal problém s komunikací mezi pilotem a dělostřeleckou baterií při korekcích směru a vzdálenosti palby. Standardním postupem bylo, že pilot napsal krátkou zprávu na papír a ten v pouzdře shodil pozemním jednotkám. RFC experimentovalo i s použitím rádiových vysílačů. Ty však byly v té době tak velké a těžké, že zabíraly místo pro pozorovatele-střelce. To znamenalo, že pilot měl na starosti řízení letadla, pozorování dopadu dělostřeleckých granátů a nahlášení výsledků pomocí znaků Morseovy abecedy rádiem. Navíc rádio v letadle nebylo vybaveno na příjem a tak pilot nemohl dostat žádné instrukce nebo otázky ze země.

Méně obvyklými misemi byla doprava špiónů za nepřátelské linie. První takový let se uskutečnil 13. září 1915 ráno a ještě skončil nezdarem. Letadlo havarovalo a pilot i s agentem byli těžce zraněni a zajati. (za dva roky však pilot kapitán T.W. Mulcahy-Morgan z německého zajetí utekl a vrátil se do Anglie). V souvislosti s těmito úkoly bylo také RFC zodpovědné za vybavení špiónů poštovními holuby pro dopravu zpráv zpět. Tento i jiné neobvyklé úkoly měla v každém wingu od roku 1916 na starosti Letka zvláštních služeb.

Kapitán Clive Collett se 13. ledna 1917 stal prvním britským vojákem, který úspěšně použil padák z letadla těžšího vzduchu. Úspěšný seskok z výšky 180 metrů však nepřesvědčil velení o užitečnosti vybavení všech pilotů padákem. Mělo se za to, že padák by mohl svádět pilota v ohrožení k opuštění letadla, místo pokračování v boji. To se změnilo až 16. září 1918, kdy byl vydán rozkaz o vybavení všech jednomístných letounů padákem.

Mnoho pozdějších pilotů vstoupilo do RFC původně do funkcí pozorovatelů, stejně jako tomu bylo u německého letectva. Až do roku 1917 formálně neexistoval žádný zvláštní výcvik a mnoho nováčků bylo na svou první misi posláno po krátkém seznámení s letadlem, které prováděl pilot. Jakmile se však pozorovatel osvědčil, měl polovinu vytouženého pilotního průkazu „v kapse“. Tato výsada už mu nemohla být bezdůvodně odebrána a vedla také k povýšení. Původně měl pozorovatel na starosti velení v letadle, pilot se věnoval „jen“ řízení. To se však v boji ukázalo jako nepraktické. Pozorovatelé byli většinou cvičeni i k nouzovému navedení letadla na přistání v případě zranění nebo smrti pilota. Zkušení pozorovatelé byli často vybíráni do pilotních kurzů.

Během války obdrželo 11 vojáků Viktoriin kříž. Zpočátku velení RFC příliš nevěřilo ve využití publicity spojené s leteckými souboji a nově vzniklým označením „letecké eso“, ale na nátlak veřejného mínění a požadavků vydavatelů novin tento svůj přístup změnilo.

Před bitvou na Sommě v roce mělo letectvo 421 letadel a čtrnáct balónových perutí, se čtyřmi perutěmi vybavenými malými bezpilotními balóny. Vytvořily se z nich čtyři brigády, podporující čtyři britské pozemní armády. V britském letectvu sloužili také vojáci ze zemí celého impéria, z Kanady, Jižní Afriky a Austrálie. Před vstupem USA do války zde dobrovolně bojovalo i několik amerických pilotů.

Výcvik[editovat | editovat zdroj]

V roce 1917 se vlády USA, Británie a Kanady dohodly na společném výcviku pilotů a posádek. Mezi dubnem 1917 a lednem 1919 se na základně v kanadském Bordenu v Ontariu cvičilo v létání, bezdrátové komunikaci, střelbě a fotografování 1 812 kanadských pilotů a 72 amerických. Výcvik probíhal i na jiných místech v provincii Ontario.

Během zimy 1917/1918 cvičili instruktoři RFC společně s jednotkami „Signal Corps“ americké armády (celkem okolo 6 000 mužů) na třech letištích výcvikového střediska Taliaferro Camp blízko města Fort Worth v Texasu. 1 700 pilotů tu během šesti měsíců nalétalo téměř 67 000 letových hodin na letadlech Curtiss JN4. Dalších 69 důstojníků a 4 150 vojáků se cvičilo v úkolech pozemních jednotek. Cvičení bylo náročné a tak zde v jeho průběhu zahynulo 39 důstojníků a kadetů. Jedenáct z nich je pohřbeno na místním vojenském hřbitově, kde je jim věnován i pomník.

Letadla[editovat | editovat zdroj]

RFC a RNAS používala během války tyto letouny:

Během války došlo k velkému technickému pokroku v konstrukci letadel i jejich výzbroje. Letadla tak dosahovala větších rychlostí i výšek a byla také stále lépe ovladatelná. Mohla tak útočit na pozemní cíle stejně dobře jako provádět letecký průzkum. S vynálezem synchronizovaného kulometu se stala mnohem nebezpečnější zbraní i pro nepřátelská letadla.

Velitelé[editovat | editovat zdroj]

Sloučení[editovat | editovat zdroj]

Generál Jan Smuts 17. srpna 1917 předložil zprávu o budoucnosti válečného letectva. Protože v ní předpokládal potenciální použití letectva k ničivým útokům na průmyslový a vojenský potenciál i města na území nepřítele, doporučoval založení nových samostatných leteckých sil na úrovni armády a námořnictva.

Tehdejší velitel Trenchard byl překvapivě proti vzniku nové složky ozbrojených sil. Vždy tvrdil, že hlavním cílem letectva je vzdušná podpora jednotek armády a námořnictva a obával se, že nové letectvo nebude schopné plnit tuto úlohu na dostatečné výši. Měl také obavy o kariéru pilotů sloužících v RFC. Z důvodu vysokých požadavků na službu v letectvu byli mnozí piloti opotřebováni a neschopní dalších bojů. Pokud přišli k letectvu z pozemních jednotek, bylo možno je k nim vždy vrátit, když už se na létání necítili. Trenchard věděl, že v samostatném letectvu by nic takového nebylo možné. Avšak po zformování RAF mohlo dojít na západní frontě k nasazení i „nevyužitých“ pilotů a strojů námořnictva. K vytvoření Royal Air Force došlo sloučením RFC a RNAS 1. dubna 1918. Nově vytvořené letectvo podléhalo také novému Ministerstvu letectví. V roce 1919 mělo RAF okolo 4 000 bojových letadel a sloužilo v něm 114 000 lidí.

Významní příslušníci RFC[editovat | editovat zdroj]

Vojáci[editovat | editovat zdroj]

Ostatní významné osobnosti[editovat | editovat zdroj]

RFC v kultuře[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]