Rosa Parksová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Rosa Parks)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Rosa Parksová
Rosaparks.jpg
Narození 4. února 1913
Tuskegee
Úmrtí 24. října 2005 (ve věku 92 let)
Detroit
Příčina úmrtí přirozená smrt stářím
Místo pohřbení Woodlawn Cemetery
Bydliště Detroit (do 2005)
Národnost Afroameričané
Alma mater Alabama State University
Ocenění International Freedom Conductor Award (198)
Spingarnova medaile (1979)
Women's Caucus for Art Lifetime Achievement Award (1981)
Michigan Women's Hall of Fame (1983)
Candace Award (1984)
… více na Wikidatech
Podpis Rosa Parksová – podpis
Web web.archive.org/web/20070808131145/http://montgomery.troy.edu/rosaparks/museum/
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rosa (Louise) Parksová (4. února 1913 Tuskegee, Alabama, USA24. října 2005 Detroit, Michigan) patřila k nejznámějším aktivistkám za práva černochů v USA. V prosinci 1955 byla v alabamském Montgomery zatčena, protože odmítla v autobusu uvolnit místo bělochovi, což vedlo k bojkotu autobusové dopravy v Montgomery. Tento případ vedl k velkým protirasistickým protestům a představoval zásadní krok v rozvoji hnutí za černošská práva v USA. Rosa Parksová se stala jeho symbolem.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodila se jako Rosa Louise McCauley(ová) 4. února 1913 v Tuskegee ve státě Alabama. (Některá média uvádějí chybné druhé jméno Rosa Lee.) Měla i skotsko-irského pradědečka z matčiny strany a čerokíjsko-kríckou) prababičku z otcovy, ale kvůli „pravidlu jedné kapky krve" (One drop rule) byli rodiče považováni za Afroameričany. V roce 1932 si Rosa vzala Raymonda Parkse, holiče z Montgomery. V prosinci 1943 vstoupila National Association for the Advancement of Colored People (NAACP) a byla zvolena sekretářkou (tajemnicí) místní organizace. Ačkoli nikdy nebyla členkou Komunistické strany USA, s manželem se účastnila jejích mítinků.[1] Vystřídala řadu zaměstnání od pomocnice v domácnosti po pomocnou sestru v nemocnici.

Předehra[editovat | editovat zdroj]

Rasová segregace a diskriminace byla v 50. letech v jižních státech USA běžná. To se týkalo možnosti návštěv restaurací, kin, škol a také užívání prostředků hromadné dopravy. V Montgomery platila od roku 1900 vyhláška o segregaci, v praxi uplatňovaná tak, že nejméně v předních čtyřech řadách autobusu mohli sedět pouze bílí; vzadu si směli sednout černí, resp. „barevní“ občané, kteří tvořili většinu pasažérů, ale museli odpředu uvolňovat celou řadu na obou stranách, chtěl-li si tam sednout běloch, když se předek zaplnil.

Aktivisté za lidská práva se snažili se tyto zákony u soudů zpochybnit. Jen několik měsíců předtím bylo pro porušení vyhlášky zatčeno několik Afroameričanek, mezi nimi i patnáctiletá Claudette Colvinová. Tu ale NAACP pro propační účely shledala nevhodnou, protože otěhotněla mimo manželství.[2] Lídři NAACP proto věřili, že Rosa Parksová je nejlepší kandidátka na to segregační zákony napadnout u soudu.[3][4]

Incident v autobusu v Montgomery[editovat | editovat zdroj]

Autobus, ve kterém byla Parksová zatčena, vystavený v Muzeu Henryho Forda v Detroitu

Kolem šesté večer ve čtvrtek 1. prosince 1955 Rosa Parksová během jízdy v autobusu odmítla (na rozdíl od dalších tří cestujících) vstát z páté řady. Přivolaná policie ji zatkla a u soudu v pondělí 5. prosince dostala pokutu 10 dolarů a 4 za soudní výlohy) pro výtržnictví (disoderly conduct) a porušení vyhlášky; odvolala se, proces se ale vlekl.

Ještě o víkendu byl připraven a vyhlášen bojkot autobusové dopravy v Montgomery (Montgomery Bus Boycott), který trval od 5. prosince déle než rok (382 dní) a zúčastnila se ho většina černošského obyvatelstva města (tehdy téměř 50 000 obyvatel). S protesty se solidarizovali i černošští taxikáři, kteří po celou dobu vozili černošské pracující do práce za symbolickou cenu 10 centů (tolik stála autobusová jízdenka). Jedním z iniciátorů bojkotu byl tehdy ještě poměrně neznámý Martin Luther King, baptistický kazatel.

5. června 1956 rozhodl okrskový federální soud v následné civilní žalobě Browder v. Gayle, že politika rasové segregace je v rozporu s ústavou USA (Čtrnáctý dodatek, právo na rovnou ochranu zákonem). Zástupci Montgomery podali odvolání. Rasová diskriminace byla ve městě zesílena. 13. listopadu 1956 však i Nejvyšší soud USA prohlásil segregaci v autobusech za ilegální a protiústavní. Když rozsudek 20. prosince nabyl právní moc, bojkot skončil.

Další život[editovat | editovat zdroj]

Rosa Parksová i její manžel ztratili zaměstnání (v té době byla šičkou v obchodním domě); dostávali řadu výhrůžek smrtí. Parksovi se roku 1957 odstěhovali nejprve do Virginie a pak na sever do Detroitu, kde žil její mladší bratr Sylvester se ženou; i zde zůstali aktivní v hnutí za občanská práva. Od roku 1965 až do odchodu do penze roku 1988 byla sekretářkou v místní kanceláři afroamerického člena Sněmovny reprezentantů Johna Conyerse. Roku 1977 ovdověla; byla bezdětná. V letech 1992 a 1995 vydala vzpomínkové knihy.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Rosa Parksová obdržela řadu ocenění. V roce 1979 obdržela od NAACP Spingarnovu medaili určenou Afroameričanům, kteří dosáhli významných úspěchů. O rok později získala cenu Martina Luthera Kinga Jr. Roku 1990 byla členkou skupiny osobností, které vítaly Nelsona Mandelu po propuštění z jihoafrického vězení. 9. září 1996 udělil prezident Bill Clinton Parksové prezidentskou medaili svobody, nejvyšší ocenění americké vlády. O tři roky později ji časopis Time zařadil mezi dvacítku nejvlivnějších osobností 20. století.

Její rakev byla před pohřbem na základě usnesení Kongresu vystavena ve washingtonském Kapitolu, kam se jí přišlo poklonit na 50 tisíc lidí. Byla od roku 1852 31. takto poctěný člověk, první žena, druhá soukromá osoba a druhý Afroameričan.

Domek, kde žila do roku 1994, byl roku 2016 rozebrán a převezen do Berlína.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. How 'Communism' Brought Racial Equality To The South [online]. Dostupné online. 
  2. Brookes Barnes. From Footnote to Fame in Civil Rights History. www.nytimes.com. Dostupné online. (anglicky) 
  3. "The Other Rosa Parks: Now 73, Claudette Colvin Was First to Refuse Giving Up Seat on Montgomery Bus". Democracy Now!. NPR. 25 minutes in. Dostupné online. Retrieved on April 18, 2013.
  4. Taylor Branch. PARTING THE WATERS: America in the King Years [online]. Simon & Schuster [cit. 2013-02-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-05-23. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Česky

Anglicky