Rorýs ostnitý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxRorýs ostnitý
alternativní popis obrázku chybí
rorýs ostnitý
Stupeň ohrožení podle IUCN
téměř ohrožený
téměř ohrožený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád svišťouni (Apodiformes)
Čeleď rorýsovití (Apodidae)
Podčeleď rorýsi vlastní (Apodinae)
Tribus Chaeturini
Rod rorýs (Chaetura)
Binomické jméno
Chaetura pelagica
(Linnaeus, 1758)
Rozšíření rorýse ostnitého žlutě – hnízdiště modře – zimoviště
Rozšíření rorýse ostnitého
žlutě – hnízdiště
modře – zimoviště
Synonyma

Hirundo pelagica protonym[2]
Chaetura pelasgia Stephens, 1825[2][3]

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rorýs ostnitý (Chaetura pelagica) je malý stěhovavý ptákřádu svišťounů (Apodiformes). Je zástupce rodu Chaetura a je blízce příbuzný s rorýsem srpokřídlým a rorýsem Chapmanovým. V minulosti tvořily všechny tři druhy jeden – konspecifické druhy. Nemá poddruhy. Rorýs ostnitý je středně velký černošedý pták s dlouhými štíhlými křídly a velmi krátkýma nohama. Jako ostatní rorýsi nesedá na zem, ale zavěšuje se na svislých površích.

Požírá především létající hmyz, ale i vzduchem nesené pavouky. Žije v trvalých párech. Staví si hnízda na svislých stěnách a téměř výlučně na lidských stavbách – typicky v komínech, hnízda jsou z větviček slepených slinami. Samice klade 4–5 bílých vajíček. Altriciální mláďata se líhnou po 19 dnech a o měsíc později jsou již opeřená. Dožívají se průměrně 4,6 let.

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Rorýs ostnitý byl prvně popsán v roce 1758, Carl Linné jej pojmenoval Hirundo pelagica, domnívaje se, že se jedná o vlaštovku.[2] Tato představa pokračovala až do začátku 19. století, přičemž byl ornitology nazýván „americkou vlaštovkou“ ("American Swallow") (např. Mark Catesby)[4] či „komínovou vlaštovkou“ ("Chimney Swallow") (např. John James Audubon).[5] V roce 1825 James Francis Stephens přesunul tohoto a další malé, krátkoocasé novosvětské rorýse do rodu Chaetura, kde již rorýs ostnitý zůstal, ačkoliv někteří systematici na počátku 19. století jej řadili do různých dnes již překonaných rodů.[6] Nemá poddruhy.[7] Nejbližším příbuzným rorýse ostnitého je rorýs srpokřídlý. Vědci se domnívají, že oba druhy mají společného předka, jehož populace byla postupem ledovce vytlačena na jihovýchod a jihozápad Severní Ameriky, takže byla po velmi dlouho oddělena ledovcovými masami, takže došlo ke vzniku dvou nových druhů, jejichž areály výskytu od sebe stále zůstávají odděleny širokým prostorem.[8] Je rovněž blízce příbuzný s rorýsem Chapmanovým; v minulosti byli zástupci všech tří druhů považováni za jeden druh.[9]

Rodové jméno Chaetura je propojením dvou řeckých slov: chaite, což znamená „osten“, a oura, což znamená „ocas“. To je výstižný popis jeho ocasu, jehož všech 10 per má konec stvolu tvořen ostnem přesahujícím prapor.[10] Druhové jméno pelagica je odvozeno z řeckého slova pelagikos, které znamená „mořský“ ("of the sea").[11] Lze se domnívat, že to odkazuje na jeho kočovný způsob života, spíše než na spojení s mořem,[12] tuto domněnku posiluje i později přidělené druhové jméno pelasgia (po kočovném kmenu Pelasgiů antického Řecka) dalšími ornitology.[11] Jeho anglické jméno "Chimney swift" odkazuje na jeho oblíbené místo hnízdění a jeho rychlý let.[13]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o středně velkého rorýse, dorůstá velikosti 12 až 15 cm[pozn. 1] s rozpětím křídel 27 až 30 cm a hmotností mezi 17 a 30 g.[15] Šat obou pohlaví je stejný,[16] samci jsou v průměru o něco těžší než samice.[16] Šat dospělých je shora tmavě černě olivový a šedavě hnědý zespodu, s lehce světlým kostrcem a svrchními ocasními krovkami, a se zřetelně světlým hrdlem.[17] Jeho svršek je barevně nejjednotnější ze všech rorýsů rodu Chaetura, jen trochu kontrastuje hřbet a kostřec.[18] Jeho zobák je černý, stejně jako nohy. Jeho duhovka je tmavě hnědá.[19] Šat mláďat je podobný jako u dospělých, ale konečky vnějších praporů loketních a ramenních letek jsou bělavé.[20]

Křídla rorýse ostnitého jsou štíhlá, zakřivená a dlouhá,[21] přesahují o 3,8 cm konec ocasu.[22] Konce křídel jsou špičaté, což pomáhá snížit turbulence vzduchu během letu.[23] Kost pažní je celkem krátká, zatímco další kosti křídla jsou poměrně prodloužené, což mu umožňuje velmi rychle třepotat křídly.[24] Za letu drží křídla pevně, střídajíce rychlé třepotání s delším klouzáním. Jeho silueta je obecně popisována jako „doutník s křídly“ – tento popis prvně použil Roger Tory Peterson.[21] Ačkoliv se často zdá, že úhozy křídel jsou v letu asynchronní, fotografické a stroboskopické studie ukazují, že jsou současné. Tento dojem je dále také umocněn jeho rychlým a značně nepředvídatelným letem, s mnoha rychlými změnami směru.[25]

Nohy rorýse ostnitého jsou, tak jako u jiných rorýsů, velmi krátké.[26] Jeho nohy jsou malé ale silné, s velmi krátkými prsty zakončenými ostrými zahnutými drápky.[24] Jsou rovnočlenné (anisodaktylní) - rorýs dokáže palec (hallux) otočit dopředu, to mu pomáhá lépe se zavěsit. Na rozdíl od ostatních ptáků nemají na nohách šupiny, ty jsou místo toho kryty jemnou kůží.[10]

Jeho ocas je krátký a čtvercový,[27] měří na délku pouze 4,8 až 5,5 cm.[19] Všech deset ocasních per má stvoly přesahující o 1,3 cm prapor pera, stvoly jsou ukončeny ostrými a tuhými ostny.[10] Ty pomáhají rorýsům opírat se o svislé povrchy.[28]

Rorýs ostnitý má velké hluboko zasazené oči. Ty jsou chráněny malými skvrnitými, hrubými, černými a ježatými pery, která jsou umístěna před každým okem. Rorýsi dokáží měnit směr těchto per, což jim pomáhá snížit oslnění očí. Jsou dalekozrací, a podobně jako někteří dravci, jsou bifoveální: každé oko má dvě žluté skvrny – centrální (přibližně v optické ose) a temporální (při vnější straně).[pozn. 2] Tyto malé jamky v sítnici, kde ostrost vidění je nejvyšší,[29] jim pomáhá vytvořit mimořádně ostrý zrak.[30] Podobně jako většina obratlovců jsou schopni akomodace obou očí najednou; nicméně jsou schopni zaostřit nezávisle jedním okem.[29]

Jeho zobák je velmi malý se hřbetem dlouhým pouhých 5 mm.[31] Nicméně šíře rozevřeného zobáku je velká, sahající až pod oči, což umožňuje rorýsovi rozevřít tlamičku velmi široce.[32] Na rozdíl od mnoha hmyzožravých ptáků mu chybí štětinová pera na kořenu zobáku.[33]

Podobné druhy[editovat | editovat zdroj]

Rorýs ostnitý je velmi podobný příbuznému rorýsi srpokřídlému, ale je mírně větší s poměrně delšími křídly a ocasem, pomalejšími rázy křídel[34] a větším sklonem k plachtění.[27] Obvykle je tmavší na hrudi a kostrci než rorýs srpokřídlý, i když je tu jistý přesah v barvách šatu.[34] Může být až o 30 % těžší než rorýs srpokřídlý, a jeho křídla jsou užší, jeho vnitřní loketní letky jsou výrazně vybouleny.[35] Rorýs ostnitý je menší, světlejší a má kratší ocas než rorýs černý.[34] Ve Střední Americe žije velmi podobný rorýs Chapmanův, ale rorýs ostnitý je světlejší (matně olivový spíše než leskle černý) a má výraznější kontrast mezi světlejším hrdlem a zbývající spodní části šatu oproti rovnoměrněji zbarvenému rorýsi Chapmanovu.[17]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Rorýsi ostnití v komínu v Missouri, Spojené státy.

Hnízdní areál zahrnuje většinu z východní části Spojených států amerických a jižní části východní Kanady, na zimu táhne do Jižní Ameriky. Vzácně v létě zalétána západ Spojených států amerických,[36] a zaznamenány jsou i zálety na Anguillu, Barbados, do Grónska, na Jamajku, do Portugalska, Spojeného království a na Americké Panenské ostrovy.[37] Vyskytuje se nad otevřeným terénem savan, lesnatých svahů a vlhkých lesů.[38]

Zimoviště rorýse ostnitého bylo objeveno teprve v roce 1944, když kroužky jedinců kroužkovaných v Severní Americe byly nalezeny v Peru.[39] Domorodí Peruánci nosili kroužky v náhrdelnících.[40]

Chování[editovat | editovat zdroj]

Rorýs ostnitý je společenský druh, ptáci jsou zřídka vídaní osamoceně. Obvykle loví ve skupince dvou nebo tří, při tahu tvoří hejna po 6 až 20, po vyvedení mladých nocuje v obřích společných hejnech po stovkách až tisících.[21] Jako ostatní rorýsi je skvělým vzdušným akrobatem, a jen vzácně je viděn odpočívat. Pije v letu, vodu nabírá z hladiny zobákem.[41] V letu se i koupe, klouzá nad hladinou vody, krátce pleskne hrudí o hladinu a poté se zase rozletí třesouc peřím, jak to jen jde.[15] Piloty byl pozorován více než míli nad zemí, včetně pozorování ve výšce 2200 m.[42] Je neschopný usedat jako většina ptáků; místo toho se zavěšuje na svislé povrchy.[34] Když je vyrušen během odpočinku, při vzletu plácne hlasitě křídly jednou nebo dvakrát o tělo; to udělá na místě, nebo během pádu o pár metrů. Toto chování může vést při větším počtu vyrušených ptáků k vytvoření hlasitého hřmícího zvuku. Je možné, že je to rorýsí způsob, jak odstrašit možného predátora.[43]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Jako ostatní rorýsi, rorýs ostnitý hledá potravu v letu.[15] Studie ukázaly, že 95 % potravy tvoří létající hmyz, zahrnujíce různé druhy much, mravenců, vos, včel, molic, mšic, puklic, pošvatek a jepic. Požírá vzduchem nesené pavouky zavěšené na svých vláknech.[41] Je to významný predátor škodlivých druhů, jako jsou například invazivní mravenci Solenopsis invicta[44] a drobný brouček listopas jetelový (Sitona hispidulus).[45] Výzkumníci odhadují, že pár dospělých rorýsů opatrujících tři mláďata spotřebuje za den přinejmenším potravu o stejné hmotnosti jako má 5000–6000 much domácích.[46] Podobně jako mnoho jiných ptačích druhů i rorýs ostnitý pravidelně vyvrací vývržky složené z nestravitelných kousíčků hmyzí kořisti.[47]

Během hnízdní sezóny je přinejmenším polovina rorýsích výletů v dosahu 0,5 km od hnízda; nicméně létají až 6 km daleko.[48] Zatímco většinu potravy pochytá při pronásledování v letu, část posbírá z listoví stromů; ptáci se vznáší při koncích větví nebo se spouštějí skrz horní partie větvoví.[49] Rorýsi ostnití létají dost vysoko, třebaže během chladného deštivého počasí létají níž.[50] Při lovu se vyskytují v malých skupinkách, někdy loví s vlaštovkami, zejména s vlaštovkami obecnými a jiřičkami modrolesklými;[21] ve smíšených hejnech je typicky mezi nízko létajícími ptáky.[31] Existuje přinejmenším jedno pozorování rorýse ostnitého pokoušejícího ukořistit vážku od jiřičky modrolesklé, a bylo pozorováno pronásledování jiných jiřiček modrolesklých.[51] Jedná se o denního lovce, který zůstává aktivní do podvečera. Nicméně existují pozorování, zvláště během období tahu, rorýsů ostnitých lovících po setmění kolem jasně osvícených budov.[52]

Rorýsi mají dva vrcholy hmotnosti v roce: první je před hnízdní sezónou a druhý větší na podzim krátce před začátkem tahu na jih. Nejnižší hmotnost mají během hnízdní sezóny, kdy začínají přepeřovat. Zvyšování hmotnosti rorýsů před tahem je menší než u pěvců, což napovídá, že musí během migrační cesty na svých zastávkách lovit.[53]

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Vejce ze sbírky Muzea Wiesbaden
Hnízdo je vytvořeno z malých, krátkých větviček slepených slinami.

Rorýs ostnitý je monogamní, vytváří stálé páry, i když malé procento ptáků partnery mění.[54] Páry předvádějí společný let, klouzají s křídly vztyčenými do „V“, a někdy se kývají ze strany na stranu. Hnízdící jedinci přilétají na jih Spojených států již v polovině března a do kanadských provincií nejpozději v polovině května.[20]

Před příchodem evropských novousedlíků do Severní Ameriky hnízdili rorýsi ve vykotlaných stromech; nyní téměř výhradně obývají lidské stavby.[28] Přestože stále příležitostně hnízdí ve vykotlaných stromech (nebo, výjimečně, v opuštěných hnízdech datlů),[55] většina jich v současnosti hnízdí v komínech, s menším podílem hnízdění ve ventilačních šachtách, temných rozích řídce využívaných budov, nádrží,[56] nebo studní.[57] Hnízdo je mělké, konzolové, tvořené větvičkami, které sbírají rorýsi v letu, odlamujíce je ze stromů. Větvičky jsou dohromady přilepeny ke svislému povrchu velkým množstvím slin.[58] Během hnízdní sezóny se slinné žlázy dospělého ptáka více než zdvojnásobí ve své velikosti, z 7×2 mm mimo hnízdní sezónu na 14×5 mm během hnízdní sezóny.[16]

Na rozdíl od jiných druhů rorýsů, které se páří v letu, rorýs ostnitý se páří zavěšený na svislých površích poblíž hnízda.[59] Páří se každý den dokud není snůška kompletní.[60] Samička snáší 4–5 vajíček,[58] ale snůška může mít i 2 až 7 vajíček.[60] Vajíčka mají podlouhlý a eliptický tvar, jsou mírně lesklé, hladké a bílé, a měří 20 × 13 mm.[58] Každé váží kolem 10 % hmotnosti samičky.[60] Sedí oba rodiče, mláďata se líhnou po 19 dnech. Mláďata rorýsů ostnitých jsou altriciální – jsou po vylíhnutí holá, slepá, bezmocná. Ptáčata opouštějí hnízdo po měsíci.[58]

Průměrně se rorýsi ostnití dožívají 4,6 let,[61] ale je znám jedinec žijící více než 14 let. Prvně byl okroužkován v dospělosti a posléze byl znovu odchycen po 12,5 letech.[62]

Predátoři a parazité[editovat | editovat zdroj]

Luňák mississipský, sokol stěhovavý a dřemlík tundrový jsou dravci známí svou schopností ulovit dospělé rorýse ostnité v letu, patří mezi několik vyvolených ptačích lovců dostatečně rychlých k tomu, aby rorýse dostihli v letu.[63] Výreček americký byl pozorován při napadání kolonií, ale rorýs ostnitý má nejen ptačí predátory, např. užovku Pantherophis alleghaniensis, mývala severního a stromové veverky, ti nejpravděpodobněji plení mláďata na hnízdech, ale mohou ulovit i hnízdícího dospělce.[64][65] Když jsou vyrušeni možným predátorem (tedy i člověkem) v kolonii, dospělí ptáci plácnou o sebe svými křídly při prohnutí a vzlétnutí vytvoří velmi hlasitý hluk známý jako „dunění“ ("booming") či „hřmění“ ("thunder noises"). Při vyrušení vydávají mláďata na hnízdě chraplavé ráh, ráh, ráh. Oba zvuky mají patrně vyplašit možné predátory.[43][66]

Rorýsi ostnití mohou mít mnoho vnějších a vnitřních parazitů. Jsou hostiteli hlístic Aproctella nuda,[67] roztočů Euchineustathia tricapitosetosa,[68] a druhu Dennyus dubius z čeledi luptoušovitých,[69] je znám jako hostitel tasemnic Pseudochoanotaenia collocaliae.[70] V hnízdech je hostitelem polokřídlých Cimexopsis nyctali, které jsou podobné štěnicím domácím a ve vzácných případech mohou být i škůdci v domech.[71][72]

Hlas[editovat | editovat zdroj]

Křik rorýsů ostnitých v Iowě.

Rorýsi ostnití mají švitořivý křik, který sestává z rychlých řad tvrdých, pronikavých švitořivých zvuků. Někdy vydává jednotlivé zašvitoření.[34]

Ochrana[editovat | editovat zdroj]

Účelově zbudované věže mohou poskytovat rorýsům hnízdní a hřadovací příležitosti.

V roce 2010 IUCN změnil stupeň ohrožení rorýsů ostnitých z málo dotčený na téměř ohrožený. Přestože je celková populace odhadována na 15 milionů, klesá prudce ve většině svého areálu rozšíření.[37] Pokles v početnosti populace rorýsů je z velké části nejasný, ale může souviset se změnami v populacích hmyzu v souvislosti s používáním pesticidů v první polovině 20. století.[73] V Kanadě byl rorýs ostnitý na seznamu ohrožených druhů COSEWIC již několik let s pravděpodobným budoucím umístěním na seznamu druhů "Schedule 1 species of the Species at Risk Act". Ve Spojených státech je rorýs ostnitý chráněn Migratory Bird Treaty Act of 1918. Ani ptáci ani hnízda nemohou být z komínů odstraňováni bez federálního povolení.[74]

Množství rorýsů se mohlo zvýšit s příchodem novousedlíků, kteří jim poskytli početné hnízdní příležitosti.

Po náhlých poklesech teploty loví rorýsi nízko nad betonovými silnicemi (pravděpodobně pronásleduje hmyz přitahovaný k teplejším cestám), kde dochází k jeho srážkám s jedoucími vozidly.[75] Bouře, jako jsou hurikány, se kterými se při tahu rorýsi setkávají, mohou vážně postihnou počty rorýsů. Rorýsi zachycení hurikánem Wilma byli zaneseni daleko na sever atlantické části Kanady a do západní Evropy. Více než 700 jedinců bylo nalezeno mrtvých. Následující rok se počet hnízdišť rorýsů v kanadské provincii Quebec snížil o 62 %, a celková populace v provincii klesla o polovinu.[76]

Historie pozorování[editovat | editovat zdroj]

V roce 1899 Mary Day z New Jersey pozorovala pár rorýsů ostnitých hnízdících v komínu, a zjistila, že doba sezení na vejcích, je 19 dnů. První podrobné pozorování rorýsů ostnitých začalo v roce 1915 samouckou ornitoložkou A. SharmanovouIowě. Ta si nechala udělat 28 stop vysokou věž, podobnou komínu, s žebříky a kukátky pro usnadnění pozorování. Rorýsi ostnití hnízdili v její věži více než patnáct let. Sharmanová na 400 stranách velice pečlivě zaznamenala svá pozorování.[77] Shermanová si poznamenala, že se po mnoha letech pozorování domnívá, že, přestože byla věž vytvořena s omezenými znalostmi hnízdního chování rorýsů ostnitých, její původní konstrukce byla ideální.[78]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Podle pravidel se délka měří od špičky zobáku ke konci ocasu mrtvého ptáka (nebo kůže) položeného na zádech.[14]
  2. Pro více informací viz sekci Zrak v článku Smyslová soustava ptáků.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Chimney swift na anglické Wikipedii.

  1. Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-09]
  2. a b c CORY, Charles B. Publication 197: Catalogue of Birds of the Americas. Chicago, IL, USA: Field Museum of Natural History, March 1918. Dostupné online. S. 137. (anglicky) 
  3. Stephens / Macquart; Dipt. exot., Suppl. 4, 271 (ex Mém. Soc. Sci. Lille, 1850 (1851), 244) Archivováno 12. 4. 2016 na Wayback Machine.
  4. Catesby's Birds of Colonial America. Redakce Feduccia Alan. Chapel Hill, NC, USA: University of North Carolina Press, 1999. Dostupné online. ISBN 978-0-8078-4816-6. S. 78. (anglicky) 
  5. AUDUBON, John James. The Birds of America, vol. 1. Philadelphia, PA, USA: J. B. Chevalier, 1840. Dostupné online. S. 164. (anglicky) 
  6. RIDGWAY, Robert; FRIEDMANN, Herbert. The birds of North and Middle America. Washington, D.C.: Government Publishing Office, 1901. Dostupné online. S. 714–719. (anglicky) 
  7. CLEMENTS, James F.; DIAMOND, Jared; WHITE, Anthony W.; FITZPATRICK, John W. The Clements Checklist of Birds of the World. 6th. vyd. Ithaca, NY, USA: Cornell University Press, 2007. ISBN 978-0-8014-4501-9. S. 188. (anglicky) 
  8. NEWTON, Ian. Speciation and Biogeography of Birds. London, UK: Academic Press, 2003. Dostupné online. ISBN 978-0-08-092499-1. S. 296. (anglicky) 
  9. Chantler (1999b), p. 443.
  10. a b c Kyle & Kyle (2005), p. 15.
  11. a b JOBLING, James A. Helm Dictionary of Scientific Bird Names. London, UK: Christopher Helm, 2010. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 295. (anglicky) 
  12. DUNNE, Pete. Pete Dunne on Bird Watching: The How-to, Where-to, and When-to of Birding. New York, NY, USA: Houghton Mifflin, 2003. Dostupné online. ISBN 978-0-395-90686-6. S. 69. (anglicky) 
  13. FERGUS, Charles. Wildlife of Pennsylvania and the Northeast. Mechanicsburg, PA, USA: Stackpole Books, 2000. Dostupné online. ISBN 978-0-8117-2899-7. S. 268. (anglicky) 
  14. Handbook of the Birds of Europe, the Middle East and North Africa: Birds of the Western Palearctic, Volume 1, Ostrich to Ducks. Redakce Cramp, Stanley. Oxford, UK: Oxford University Press, 1977. ISBN 978-0-19-857358-6. S. 3. (anglicky) 
  15. a b c Chimney Swift [online]. Cornell Laboratory of Ornithology [cit. 2012-11-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. a b c JOHNSTON, David W. Sex and Age Characters and Salivary Glands of the Chimney Swift. The Condor. March–April 1958, s. 73–84. Dostupné online. DOI:10.2307/1365265. (anglicky) 
  17. a b RIDGELY, Robert S.; GWYNNE, John A. A Guide to the Birds of Panama: With Costa Rica, Nicaragua and Honduras. Princeton, NJ, USA: Princeton University Press, 1989. Dostupné online. ISBN 978-0-691-02512-4. S. 201. (anglicky) 
  18. Chantler (1999a), p. 185.
  19. a b BARROWS, Walter Bradford. Michigan Bird Life. Lansing, MI, USA: MIchigan Agricultural College, 1912. Dostupné online. S. 387. (anglicky) 
  20. a b Chimney Swift [online]. National Geographic Society [cit. 2012-12-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. a b c d DUNNE, Pete. Pete Dunne's Essential Field Companion. New York, NY, USA: Houghton, Mifflin, 2006. Dostupné online. ISBN 978-0-618-23648-0. S. 351. (anglicky) 
  22. BLANCHAN, Neltje. Bird Neighbors. New York, NY, USA: Doubleday and McClure, 1903. Dostupné online. S. 67. (anglicky) 
  23. HENDERSON, Carrol L.; ADAMS, Steve. Birds in Flight: The Art and Science of How Birds Fly. Minneapolis, MN, USA: Voyageur Press, 2008. Dostupné online. ISBN 978-0-7603-3392-1. S. 89. (anglicky) 
  24. a b COLLINS, Charles T. The Sibley Guide to Bird Life and Behaviour. Redakce Elphick Chris. London, UK: Christopher Helm, 2001. ISBN 978-0-7136-6250-4. Kapitola Swifts, s. 353–356. (anglicky) 
  25. SAVILE, D. B. O. The Flight Mechanism of Swifts and Hummingbirds. The Auk. October 1950, s. 499–504. Dostupné online. DOI:10.2307/4081091. (anglicky) 
  26. COUES, Elliott. Key to North American Birds. Salem, MA, USA: Naturalists' Agency, 1872. Dostupné online. S. 45. (anglicky) 
  27. a b National Geographic Field Guide to the Birds of North America. Redakce Dunn Jon L.. 5th. vyd. Washington, DC, USA: National Geographic, 2006. Dostupné online. ISBN 978-0-7922-5314-3. S. 270. (anglicky) 
  28. a b International Wildlife Encyclopedia. Redakce Burton Maurice. 3rd. vyd. Tarrytown, NY, USA: Marshall Cavendish, 2002. Dostupné online. ISBN 978-0-7614-7266-7. Kapitola Spinetail Swift, s. 2484. (anglicky) 
  29. a b Chantler (1999b), p. 391.
  30. WOOD, Casey Albert. The Fundus Oculi of Birds, Especially as Viewed by the Ophthalmoscope. Chicago, IL, USA: Lakeside Press, 1917. Dostupné online. S. 56–58. (anglicky) 
  31. a b Chantler (1999a), p. 187.
  32. The Encyclopedia Americana, vol. 26. Swifts. New York, NY, USA: Encyclopedia Americana Corporation, 1920. Dostupné online. S. 133. (anglicky) 
  33. SURFACE, H. A. Family 21, Micropodidae: The Swifts. The Zoological Quarterly Bulletin. May 1905, s. 22. (anglicky) 
  34. a b c d e SIBLEY, David Allen. The Sibley Guide to Birds. New York, NY, USA: Alfred A. Knopf, 2000. ISBN 978-0-679-45122-8. S. 290. (anglicky) 
  35. Sibley, David. Identifying Chimney and Vaux's Swifts by wing shape [online]. Sibley Guides, 11 October 2010 [cit. 2012-12-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. KAUFMAN, Kenn. Kaufman Field Guide to Birds of North America. New York, NY, USA: Houghton Mifflin Harcourt, 2005. Dostupné online. ISBN 978-0-618-57423-0. S. 228. (anglicky) 
  37. a b BirdLife International (2012). "Chaetura pelagica". IUCN Red List of Threatened Species. Version 2013.2. International Union for Conservation of Nature. Retrieved 26 November 2013.
  38. EDWARDS, Ernest Preston. A Field Guide to the Birds of Mexico and Adjacent Areas: Belize, Guatemala and El Salvador. Austin, TX, USA: University of Texas Press, 1998. Dostupné online. ISBN 978-0-292-72092-3. S. 70. (anglicky) 
  39. LINCOLN, Frederick C. Chimney Swift's Winter Home Discovered. The Auk. October 1944, s. 604–609. Dostupné online. DOI:10.2307/4080181. (anglicky) 
  40. WILSON, James D. Common Birds of North America: An Expanded Guidebook. Minocqua, WI, USA: Willow Creek Press, 2001. Dostupné online. ISBN 978-1-57223-301-0. S. 65. (anglicky) 
  41. a b WAUER, Roland H. Heralds of Spring in Texas. College Station, TX, USA: Texas A & M University Press, 1999. Dostupné online. ISBN 978-0-89096-879-6. S. 141. (anglicky) 
  42. WILLIAMS, George G. Altitudinal Records for Chimney Swifts. The Wilson Bulletin. March 1956, s. 71–72. Dostupné online. (anglicky) 
  43. a b DEXTER, Ralph W. More concerning the thundering and clapping sounds of the Chimney Swift. The Auk. S. 439–440. Dostupné online. DOI:10.2307/4080136. (anglicky) 
  44. WHITCOMB, W. H.; BHATKAR, A.; NICKERSON, J. C. Predators of Solenopsis invicta Queens Prior to Successful Colony Establishment. Environmental Entomology. December 1973, s. 1101–1103. Dostupné online. DOI:10.1093/ee/2.6.1101. (anglicky) 
  45. WEBSTER, Francis Marion. Alfalfa attacked by the clover root circulio. U. S. Department of Agriculture Farmers' Bulletin. 27 February 1915, s. 1–8. Dostupné online. (anglicky) 
  46. WOODS, Gordon T. Chimney Swifts Destroy Many Insects. Bird Banding. October 1940, s. 173–174. Dostupné online. (anglicky) 
  47. DUKE, Gary E. Pellet Egestion by a Captive Chimney Swift (Chaetura pelagica). The Auk. April 1977, s. 385. Dostupné online. (anglicky) 
  48. Tiner, Tim. Chimney Swift [online]. Ontario Nature [cit. 2013-01-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  49. GEORGE, William G. Foliage-gleaning by Chimney Swifts (Chaetura pelagica). The Auk. January 1971, s. 177. Dostupné online. DOI:10.2307/4083983. (anglicky) 
  50. CROSSLEY, Richard. The Crossley ID Guide: Eastern Birds. Princeton, NJ, USA: Princeton University Press, 2011. ISBN 978-0-691-14778-9. S. 322. (anglicky) 
  51. BROWN, Charles R. Chimney Swift Tries to Steal Prey from Purple Martin. Journal of Field Ornithology. Autumn 1980, s. 372–373. Dostupné online. (anglicky) 
  52. COTTAM, Clarence. Nocturnal Habits of the Chimney Swift. The Auk. October 1932, s. 479–481. Dostupné online. DOI:10.2307/4076440. (anglicky) 
  53. COLLINS, Charles T.; BULL, Evelyn L. Seasonal Variation in Body Mass of Chimney and Vaux's Swifts. North American Bird Bander. S. 143–152. Dostupné online. (anglicky) 
  54. DEXTER, Ralph W. Sociality of Chimney Swifts (Chaetura pelagica) Nesting in a Colony. North American Bird Bander. April 1992, s. 61–64. Dostupné online. (anglicky) 
  55. HOFSLUND, P. B. Chimney Swift nesting in an abandoned Pileated Woodpecker hole. The Wilson Bulletin. June 1958, s. 192. Dostupné online. (anglicky) 
  56. HYDE, A. Sydney. Chimney Swift Nesting in a Cistern. The Auk. January 1924, s. 157–158. Dostupné online. DOI:10.2307/4074113. (anglicky) 
  57. ROGERS, Charles H. Chimney Swift Nesting in a Well. The Auk. July 1917, s. 337. Dostupné online. DOI:10.2307/4072224. (anglicky) 
  58. a b c d BAICICH, Paul J.; HARRISON, Colin J. O. Nests, Eggs, and Nestlings of North American Birds. 2nd. vyd. Princeton, NJ, USA: Princeton University Press, 1977. ISBN 978-0-691-12295-3. S. 195. (anglicky) 
  59. Kyle & Kyle (2005), p. 38.
  60. a b c Kyle & Kyle (2005), p. 39.
  61. DEXTER, Ralph W. Banding and Nesting Studies of the Chimney Swift, 1944–1968. The Ohio Journal of Science. July 1969, s. 193–213. Dostupné online. (anglicky) 
  62. Longevity Records of North American Birds [online]. U.S. Geological Survey [cit. 2012-12-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  63. STEEVES, Tanner K.; KEARNEY-MCGEE, Shannon B.; RUBEGA, Margaret A.; CINK, Calvin L.; COLLINS, Charles T. Chimney Swift (Chaetura pelagica) [online]. Redakce A. Poole. Ithaca: Cornell Lab of Ornithology, 2014. Dostupné online. DOI:10.2173/bna.646. (anglicky) 
  64. CINK, Calvin L. Snake Predation on Chimney Swift Nestlings. Journal of Field Ornithology. Summer 1990, s. 288–289. Dostupné online. (anglicky) 
  65. Laskey, A. R. 1946. Snake depredation at birds' nests. Wilson Bull. 58:217-218.
  66. Fischer, R. B. 1958. The breeding biology of the Chimney Swift, Chaetura pelagica (Linnaeus). N.Y. State Mus. Sci. Serv. Bull. 368:1-139.
  67. HAMANN, C. B. Notes on Aproctella nuda sp. nov. a Filarioid Nematode from the Chimney Swift Chaetura pelagica (Linn.). American Midland Naturalist. March 1940, s. 390–392. Dostupné online. DOI:10.2307/2420671. (anglicky) 
  68. PETERSON, Paul; ATYEO, Warren T.; MOSS, W. Vayne. Feather Mite Family Eustathiidae (Aracina: Sarcoptiformes). Philadelphia, PA, USA: Academy of Natural Sciences of Philadelphia, 1980. Dostupné online. S. 32. (anglicky) 
  69. EWING, H. E. The taxonomy and host relationships of the biting lice of the genera Dennyus and Eureum, including the descriptions of a new genus, subgenus and four species. Proceedings of the United States National Museum. 1930, s. 1–16. Dostupné online. DOI:10.5479/si.00963801.77-2843.1. (anglicky) 
  70. MANTER, H. W.; SNYDER, Raymond. Pseudochoanotaenia (Cestoda) in a Chimney Swift (Chaetura pelagica) in North America. The Journal of Parasitology. April 1961, s. 230. DOI:10.2307/3275293. (anglicky) 
  71. BOYD, Elizabeth M. The External Parasites of Birds: A Review. The Wilson Bulletin. December 1951, s. 363–369. Dostupné online. (anglicky) 
  72. KELL, Stephen A.; HAHN, Jeff. Prevention and control of bed bugs in residences [online]. University of Minnesota Extension [cit. 2012-09-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-09-28. (anglicky) 
  73. NOCERA, J. Historical pesticide applications coincided with an altered diet of aerially foraging insectivorous chimney swifts. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. 2012, s. 3114–3120. Dostupné online. DOI:10.1098/rspb.2012.0445. (anglicky) 
  74. Chimney Swifts: What's in my chimney [online]. Maryland Department of Natural Resources [cit. 2012-12-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-06-24. (anglicky) 
  75. FINNIS, R. G. Road Casualties Among Birds. Bird Study. January 1960, s. 21–32. DOI:10.1080/00063656009475957. (anglicky) 
  76. DIONNE, Mark; MAURICE, Cėline; GAUTHIER, Jean; SHAFFER, François. Impact of Hurricane Wilma on migrating birds: the case of the Chimney Swift. The Wilson Journal of Ornithology. December 2008, s. 784–792. DOI:10.1676/07-123.1. (anglicky) 
  77. Paul D. Kyle. Chimney Swifts: America's Mysterious Birds Above The Fireplace. [s.l.]: Texas A & M University Press, 2005. (anglicky) 
  78. Althea Sherman. Birds of an Iowa Dooryard. [s.l.]: University of Iowa Press, 1952. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • CHANTLER, Phil. Swifts: A Guide to the Swifts and Treeswifts of the World. 2nd. vyd. London, UK: Pica Press, 1999a. ISBN 978-1-8734-0383-9. (anglicky) 
  • CHANTLER, Phil. Handbook of Birds of the World, vol. 5: Barn-owls to Hummingbirds. Redakce del Hoyo Josep. Barcelona, Spain: Lynx Edicions, 1999b. ISBN 978-84-87334-25-2. Kapitola Family Apodidae (Swifts), s. 388–466. (anglicky) 
  • KYLE, Paul D.; KYLE, Georgean Z. Chimney Swifts: America's Mysterious Birds Above the Fireplace. College Station, TX, USA: Texas A&M University Press, 2005. Dostupné online. ISBN 978-1-58544-371-0. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]