Rezonanční měchýřek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Plně nafouknutý rezonanční měchýřek samce australské rosnice červenooké
Sameček skokana krátkonohého s nafouknutými rezonančními měchýřky

Rezonanční měchýřek je pružná biomembrána, kterou má většina žabích samečků. Obvykle slouží k zesilování jejich skřehotavého volání, zejména v období námluv. Přítomnost či rozvoj rezonančního měchýřku je u většiny žabích druhů jedním z vnějškových znaků sloužících k určení samečků. Měchýřky jsou umístěny buď jako párové po obou stranách hlavy (skokani), nebo jen jeden velký v ústní dutině (rosničky a ropuchy zelené).

Rezonanční měchýřek se do ústní dutiny žab otevírá štěrbinou po každé straně jazyka. Pro vydání zvuku žába naplní vzduchem plíce a uzavře ústa i nos. Vzduch je pak z plic vypouštěn přes hrtan do rezonančního měchýřku. Rozechvěné hlasivkové vazy v hrtanu vydávají zvuk, který uvnitř měchýřku rezonuje. Tím se zvuk zesiluje, čímž se zvyšuje jeho slyšitelnost. Proudění vzduchu mezi plícemi a rezonančním měchýřkem je ovládáno svalstvem.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Vývoj rezonančního měchýřku se u jednotlivých druhů liší, nicméně v zásadě probíhá podle stejného scénáře. Začíná dvěma malými výrůstky naspodu tlamy, z nichž se vytvoří dva malé váčky. Ty pak rostou, až se uprostřed tlamy setkají a vytvoří společně jednu velkou dutinu, která roste, dokud není plně vyvinuta.

Účel[editovat | editovat zdroj]

Základním účelem měchýřku je zesilovat zvuky, jimiž sameček láká samičku k páření, tak aby byly slyšitelné v co možná nejširším okolí. Volání samečků žabích druhů, které nemají rezonanční měchýřek, bývá obvykle slyšet jen v okruhu několika metrů, zatímco hlas zesílený rezonančním měchýřkem může být slyšet až do vzdálenosti přes 1 km. Některé druhy, jimž měchýřek chybí, (příslušníci podřádu Neobatrachia a některé druhy podřádu Mesobatrachia) žijí v blízkosti vodních toků. Zvuk tekoucí vody přehluší volání samečků, a proto jsou nuceni lákat samičky k páření jiným způsobem.

Zcela jinak využívají rezonanční měchýřek příslušníci podčeledi nosatkovitých. Samečci dvou druhů, jež sem příslušejí, nabírají vajíčka, která samičky nakladou na zem, a přemístí je do svého měchýřku, kde se z nich vylíhnou a vyvíjejí pulci.[1] Sameček nosatky rezavé poté přenese vylíhlé pulce k vodnímu zdroji, do něhož je vypustí, a nechá je dospět, zatímco pulci nosatky Darwinovy zůstávají v otcovském rezonančním měchýřku až do své proměny. Nosatky jsou tímto chováním mezi žábami ojedinělé.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vocal sac na anglické Wikipedii.

  1. ZWEIFEL, Robert G. Encyclopedia of Reptiles and Amphibians. Příprava vydání Cogger, H.G. & Zweifel, R.G.. San Diego: Academic Press, 1998. ISBN 0-12-178560-2. S. 103. (anglicky) 
  2. www.amphibiaweb

Prameny[editovat | editovat zdroj]

  • TYLER, M. J. Australian Frogs A Natural History. [s.l.]: Reed Books, 1994. ISBN 0-7301-0468-0. (anglicky) 
  • The Seattle Times: Natural Wonders [online]. [cit. 2006-06-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  • COGGER, H.G.; R.G. ZWEIFEL; D. KIRSCHNER. Encyclopedia of Reptiles & Amphibians Second Edition. [s.l.]: Fog City Press, 2004. ISBN 1-877019-69-0. (anglicky) 
  • DUELLMAN, Willam E.; LINDA TRUELS. Biology of Amphibians. [s.l.]: The Johns Hopkins University Press, 1994. ISBN 0-8018-4780-X. (anglicky) 
  • Anurans – Vocal [online]. [cit. 2006-06-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2004-08-22. (anglicky)