Residenzmuseum

Residenzmuseum je souhrnný název prostor Královské rezidence Mnichov, které jsou otevřeny návštěvníkům a to již od roku 1920. Přístup je přes budovu Königsbau.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Již v době Ludwiga I. (vládl v letech 1825-1848) mohl zájemce po předchozí domluvě navštívit prostory královské budovy Königsbau (pokud královský pár nebyl v rezidenci). Tím chtěl král svým podřízeným přiblížit představu o královském bydlení. Za prince Regenta Luitpolda (vládl v letech 1886-1912) již bylo možné navštívit všechny nepoužívané části rezidence i starou klenotnici (Alte Schatzkammer) a v roce 1897 se objevil první průvodce rezidencí v Mnichově.^[1]

Po revoluci v roce 1918 a po skončení monarchie v Bavorsku přešly zámky s apanáží^{[pozn. 1]} do majetku Svobodného státu Bavorsko. Mezi nimi se nacházela i Královská rezidence Mnichov. Ta byla veřejnosti od roku 1920 postupně zpřístupňována. V roce 1937 bylo v rezidenci 157 očíslovaných prohlídkových prostor, které byly přístupné ve dvou průvodcovských trasách. Muzeum v Královské rezidenci bylo až do zničení ve druhé světové válce největším muzeem prostorového umění na světě.

Za války byly velké části mobiliáře a také část obkladu stěn uloženy jinde.^{[pozn. 2]} To později umožnilo obnovit části zničené v letech 1944 a 1945. Od roku 1945 byla, pod vedením švýcarského architekta Tino Walze a vedoucího stavebního odboru Bavorské správy zámků architekta Rudolfa Esterera, snaha bezpečně zajistit zachované části prizorním zastřešením a získat pro rekonstrukci rezidence i obyvatelstvo. S nástupem ekonomického zázraku na začátku 50. let pak mohl architekt Otto Meitinger rekonstrukci zahájit. Muzeum v Královské rezidenci bylo znovu otevřeno k osmistému výročí města Mnichov roce 1958. Bylo však ještě zapotřebí dalších sedmi stavebních etap, než mohlo být muzeum po 45 letech zcela dokončeno.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

S přibližně 570 000 m³ obestavěného prostoru patří největší německý komplex městských paláců k nejdůležitějším kulturním zařízením v Bavorsku a je to také jedno z největších muzeí prostorového umění v Evropě. Nachází se v něm více než 100 000 uměleckých děl. Správu muzea, jakož i celé Královské rezidence provádí Bavorská správa státních zámků, zahrad a jezer. V muzeu je více než 130 prohlídkových prostor. Audioprůvodce se nabízí v šesti jazycích.^[2] Přístup do muzea a klenotnice (Schatzkammer) je přes budovu Königsbau a z nádvoří Königsbauhof u křídla budovy Grüne Galerie. Dvoupodlažní vstupní fasáda budovy Grüne Galerie se sedmi obloukovými okny na nádvoří Königsbauhof je mistrovským dílem Cuvilliése z roku 1730.

Prohlídkové prostory ukazují obývací a společenské místnosti ze tří staletí, jakož i řadu místností se sbírkami ze stříbra a z porcelánu. Také s relikviemi a paramenty. Taneční sály, velkolepé místnosti nebo dvorní kaple bavorských vládců umožňují návštěvníkům nahlédnout do historických místností z různých dob s významnými exponáty ze sbírek Wittelsbachů. Jsou to například miniatury, obrazy, antické sochy, bronzové plastiky, tapiserie, nábytek, hodiny, svícny a lustry. Je zde také uložena Falcká neboli Česká koruna, původně svatební koruna anglické královny Anny České a zároveň nejstarší dochovaná anglická koruna. Kromě antikquaria, staré dvorní kaple a četných nádherných sálů, nazývaných císařské pokoje (Kaiserzimmer), je třeba vyzdvihnout také nádherné pokoje a reprezentativní prostory Ludvíka I. Významné jsou též porcelánové sbírky, které zahrnují nejen exponáty z celé Evropy ale i z východní Asie a také kabinet miniatur, kde se nachází 129 miniaturních obrazů. Sbírka miniatur s dalšími exponáty je jednou z mezinárodně nejnáročnějších kolekcí tohoto typu a zahrnuje širokou škálu miniatur od 16. do 19. století. K dispozici je také komora s relikviemi a stříbrná komora (Silberkammer). Je to jedna z nejrozsáhlejších knížecích sbírek stříbra, která v Evropě dosud existuje. Ještě dnes obsahuje asi 4000 exponátů. Výstava v rytířském sále Sankt Georgsrittersaal svými obrazy připomíná zaniklé zimní zahrady bavorských králů Maxe II. a Ludvíka II.

Klenotnici (Schatzkammer) v královské budově (Königsbau) a sbírku mincí (Münzsammlung) lze prohlížet samostatně. Také prostory kolem haly Vierschäftesaal s bronzovými exponáty jsou přístupné samostatně. S bronzovými sochami z konce 16. a počátku 17. století, vystavenými v přízemí západního křídla budovy slavnostních sálů (Festsaalbau) je (po odstěhování egyptské státní sbírky bronzových plastik) muzeum v Královské rezidenci jeden z nejbohatších fondů evropského bronzového umění z doby manýrismu a raného baroka.

Herkulův sál, na jehož místě se dříve nacházela za války zničená impozantní Velká trůnní síň (Großer Thronsaal) a také sousední sály v budově slavnostních sálů (Festsaalbau) nejsou od konce války součástí muzea.

Významné prostory[editovat | editovat zdroj]

Antiquarium je nejstarší dochovaný prostor rezidence v Mnichově (1568–1571) a zároveň jeden z největších a nejkrásnějších renesančních sálů na sever od Alp.
Grottenhof je Jedno z mnoha nádvoří,do kterého je možno vstoupit pouze při návštěvě muzea. Vzniklo v návaznosti na antiquarium v letech 1581 až 1589 jako zahradní dvůr s fontánou. Grottenhof spolu s Grottenhalle je v Německu hlavní dílo z období manýrismu.
Schwarzer Saal. Byl postaven v roce 1590 a sousedí jihovýchodně s antiquariem.
Reiche Kapelle: Kaple, vysvěcená v roce 1607, byla soukromou modlitebnou kurfiřtů.
Steinzimmer je bývalá císařská místnost. Císařské pokoje (Kaiserzimmer) byly postupně pořizované od roku 1611. V 17. století to byla největší a nejdůležitější postupná přestavba rezidence. Závěsy, protkané zlatými nitěmi, navrhl dvorní malíř Peter Candid
Trierzimmer je únikový prostor z let 1612–1616, pojmenovaný po Clemensu Wenzeslaus ze Saska. Byl to kurfiřt a arcibiskup z Trevíru (Trier), který zde často pobýval..
Císařský sál (Kaisersaal), císařské schody (Kaisertreppe) a sál Vierschimmelsaal mají svůj původ v raném baroku a vznikly současně s místnostmi Steinzimmern..
Dvorní kaple (Hofkapelle) je dvoupodlažní kaple, postavená před rokem 1630.
Papežské pokoje (Päpstlichen Zimmer). V roce 1666/67 nechala kurfiřtka Henriette Adelaide tento apartmán přeměnit ve stylu turínského pozdního baroka. K přejmenování došlo po návštěvě papeže v 18. století.
Galerie předků (Ahnengalerie) a kabinet s porcelánem (Porzellankabinett) V roce 1726 je zřídil dvorní architekt Joseph Effner.
Reichen Zimmer je mimořádně velkolepá řada pokojů z doby od 1730 do 1733/37, vytvořená podle plánů dvorního architekta François de Cuvilliése staršího, s krásnou ložnicí (Paradeschlafzimmer) a kabinetem miniatur (Miniaturenkabinett).
Grüne Galerie je součástí pokojů Reichen Zimmer. Má bohatě zdobený interiér štukovými a vyřezávanými prvky.
Poloje kutfiřtů (Kurfürstenzimmer):Skupina pokojů, kterou v rokokovém stylu od roku 1746 vybudoval dvorní stavitel Bavorského kurfiřtství Johann Baptist Gunetzrhainer.
Charlottenzimmer. V těchto místnostech si od roku 1814 v empírovém stylu zařídila své bydlení princezna Charlotte Auguste.
Sály Nibelungů (Nibelungensäle) vznikly v roce 1828 v královské budově Königsbau a mají významnou nazarénskou monumentální malbu.
Apartmány královského páru. S královskou budovou Königsbau vznikly také klasicistické apartmány pro krále a královnu.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Antiquarium
Grottenhof
Kaisertreppe
Kaisersaal, strop
Ahnengalerie
Grüne Galerie
Schlafzimmer
Thronsaal

Allerheiligen-Hofkirche[editovat | editovat zdroj]

Novobyzantský Dvorní kostel Všech svatých, který byl postaven v letech 1826–1837 Leo von Klenzem, je k nahlédnutí při prohlídkové trase po empoře kostela z chodby Všech svatých nebo se do něj může vstoupit portálem z východní strany, od náměstí Marstallplatz.

Cuvilliés-Theater[editovat | editovat zdroj]

Divadlo Cuvilliés (dříve Residenztheater) je jedním z nejdůležitějších rokokových divadel. Bylo postaveno v letech 1751–1753 na místě dnešního Residenztheater. Nyní se však nachází v lékárenském patře budovy slavnostních sálů (Festsaalbau) a je přístupné pouze samostatně z nádvoří Brunnenhof.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

↑ Apanáž (franc.) je důchod členů panovnických nebo šlechtických rodin, kteří se nepodílejí na přímém výnosu rodinných statků.
↑ Když se ničení německých měst během války zvyšovalo, vytvořil se malý okruh přátel, který chtěl zachránit korunní poklad Bavorska před bombardováním a rabováním. Nejprve byly koruna, meč a jablko, plus klenoty nesmírné hodnoty, převezeny do Herrenchiemsee, pak do Kelheimu. Ale tam to nebylo příliš bezpečné. Vznikl pak plán, že Švýcar Tino Walz by měl poklad vzít do bezpečí úplně sám. Ten pak převezl insignie bavorské monarchie ve svém starém oplu, s bednami na střeše vozu, přikryté vlajkou se švýcarským křížem, do Neuschwansteinu. Ale ani tam nebylo bezpečné místo. Znovu poklady naložil a jel sám zasněženým polem a lesními cestami přes Oberland, až v údolí Tegernsee našel farmu s dvojitým sklepem. Poklad označil za „spisy švýcarského velvyslanectví“ a nechal ho zmizel pod dvojitou vrstvou pytlů s bramborami. Až když se bezpečnostní situace po válce uklidnila, vrátil se Walz do Mnichova a odhalil své tajemství.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Residenzmuseum na německé Wikipedii.

↑ Faltlhauser, S. 148
↑ residenz-muenchen.de: Informationen für Besucher

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Brunner, Herbert u. a.: Residenz München. úřední průvodce, Mnichov 1996.
Thoma, Hans und Kreisel, Heinrich: Amtlicher Führer des Residenzmuseums. Mnichov 1937.
Beil, Toni u. Meitinger, Otto u. Walz, Tino: Die Residenz zu München. Entstehung – Zerstörung – Wiederaufbau. Mnichov 1987.
Falthauser, Kurt (vyd.): Die Münchner Residenz. Geschichte – Zerstörung – Wiederaufbau. Mnichov 2006.
Tino Walz: Untergang und Neubeginn – Die Rettung der Wittelsbacher Schatzkammer, der Wiederaufbau der Münchner Residenz und andere Erinnerungen aus meinem Leben. Langen/Müller, Mnichov 2003, ISBN 3-7844-2940-8

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Obrázky, zvuky či videa k tématu Residenzmuseum na Wikimedia Commons

Residenzmuseum na stránkách Bavorské správy zámků, německy
Encyklopedie Vševěd Heslo apanáž
Noviny Abendzeitung článek k úmrtí Tina Walze ze 16.04.2008, německy

[2] Apanáž (franc.) je důchod členů panovnických nebo šlechtických rodin, kteří se nepodílejí na přímém výnosu rodinných statků.

[3] Když se ničení německých měst během války zvyšovalo, vytvořil se malý okruh přátel, který chtěl zachránit korunní poklad Bavorska před bombardováním a rabováním. Nejprve byly koruna, meč a jablko, plus klenoty nesmírné hodnoty, převezeny do Herrenchiemsee, pak do Kelheimu. Ale tam to nebylo příliš bezpečné. Vznikl pak plán, že Švýcar Tino Walz by měl poklad vzít do bezpečí úplně sám. Ten pak převezl insignie bavorské monarchie ve svém starém oplu, s bednami na střeše vozu, přikryté vlajkou se švýcarským křížem, do Neuschwansteinu. Ale ani tam nebylo bezpečné místo. Znovu poklady naložil a jel sám zasněženým polem a lesními cestami přes Oberland, až v údolí Tegernsee našel farmu s dvojitým sklepem. Poklad označil za „spisy švýcarského velvyslanectví“ a nechal ho zmizel pod dvojitou vrstvou pytlů s bramborami. Až když se bezpečnostní situace po válce uklidnila, vrátil se Walz do Mnichova a odhalil své tajemství.[1]

[1] Faltlhauser, S. 148

[4] residenz-muenchen.de: Informationen für Besucher

[1]

[pozn. 1]

[pozn. 2]

[2]