Rembrandtovo svícení
Rembrandtovo svícení (nebo Rembrandtovské nasvícení[1]) je technika osvětlení, která se používá ve studiové portrétní fotografii a kinematografii.[2] Lze jej dosáhnout pomocí jednoho světla a odrazné desky[3], nebo dvou světel. Je to populární způsob svícení, protože je schopno vytvářet obrazy, které vypadají přirozeně a působivě s minimem vybavení. Rembrandtovo osvětlení je charakterizováno osvětleným trojúhelníkem pod okem subjektu na méně osvětlené straně obličeje.[2] Je pojmenováno podle nizozemského malíře Rembrandta, který tento typ osvětlení často používal.[3]
Popis[editovat | editovat zdroj]
Hlavní světlo je umístěno vysoko pod úhlem asi 45 stupňů na jedné straně vpředu a doplňkové světlo (nebo odrazná deska) s přibližně polovičním výkonem světla hlavního je umístěno do poloviny výšky a na druhé straně vpředu, pokud je subjekt natočen v úhlu k fotoaparátu, přičemž hlavní světlo osvětluje vzdálenější stranu obličeje.
Klíčem v Rembrandtově osvětlení je vytvoření trojúhelníku nebo kosočtvercového tvaru světla pod okem.[2] Jedna strana obličeje je dobře osvětlena hlavním zdrojem světla, zatímco druhá strana obličeje využívá interakce stínů a světla, známého také jako šerosvit (chiaroscuro), k vytvoření tohoto geometrického tvaru na obličeji.
Trojúhelník by neměl být delší než nos a širší než oko. Výsledku lze dosáhnout jemně, nebo velmi dramaticky změnou vzdálenosti mezi subjektem a světly a relativními výkony hlavního a doplňkového světla.
Příklady[editovat | editovat zdroj]
-
Rembrandt: Autoportrét, 1658 -
Rembrandt: Starý muž v červeném, 1654 -
Nadar: Ilja Iljič Mečnikov -
Nadar: Claude Debussy, asi 1908 -
Nadar: Marguerite Brésil -
Michiel Hendryckx: Herr Seele, asi 2010 -
Studio Harcourt: Jean Alesi, 1999 -
Studio Harcourt: Richard Anconina -
Studio Harcourt: Pierre Arditi, 2009 -
Studio Harcourt: Henri Crolla, 1940
Původ fotografického termínu[editovat | editovat zdroj]
Jako první použil tento termín filmový režisér Cecil B. DeMille. Během natáčení filmu z roku 1915 The Warrens of Virginia si DeMille vypůjčil několik přenosných reflektorů z Masonovy opery v centru Los Angeles a „začal vytvářet stíny, kde by se stíny objevovaly podobně jako v přírodě“. Když jeho obchodní partner Sam Goldwyn viděl ve filmu herecké tváře osvětlené pouze z poloviny, bál se, že zákazníci za snímek zaplatí jen poloviční cenu. Když mu DeMille řekl, že toto svícení používal také Rembrandt, Goldwyn se zaradoval a s úlevou řekl: „Za Rembrandtovo osvětlení by zákazníci zaplatili dvojnásobek!“[4]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Rembrandt lighting na anglické Wikipedii.
- ↑ https://www.youtube.com/watch?v=RkQte5AvmEI
- ↑ a b c JOE, Hongmi; SEO, Kyoung Chin; LEE, Sang Wook. Interactive Rembrandt Lighting Design. Redakce Ho Yo-Sung. Advances in Multimedia Information Processing - PCM 2005. Berlin, Heidelberg: Springer, 2005, s. 339–349. Dostupné online. ISBN 978-3-540-32130-9. DOI 10.1007/11581772_30. (anglicky)
- ↑ a b KEATING, Patrick. Hollywood lighting from the silent era to film noir. New York: Columbia University Press, 2010. Dostupné online. ISBN 978-0-231-52020-1. OCLC 787844837 S. 31-32.
- ↑ DEMILLE, Cecil B. The Autobiography of Cecil B. DeMille. Englewood Cliffs, NJ: Prentice-Hall, 1959. Dostupné online. S. 115.
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Rembrandtovo svícení na Wikimedia Commons
