Přeskočit na obsah

Reidžiró Wakacuki

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Reidžiró Wakacuki
Premiér Japonska
Ve funkci:
14. dubna 1931 – 13. prosince 1931
PanovníkHirohito
PředchůdceOsači Hamaguči
NástupceCujoši Inukai
Ve funkci:
30. ledna 1926 – 20. dubna 1927
PanovníkTaišó
Hirohito
PředchůdceTakaaki Kató
NástupceGiiči Tanaka
Ministr kolonií
Ve funkci:
10. září 1931 – 13. prosince 1931
Předseda vládyon sám
PředchůdceŠúdžiró Hara
NástupceTojosuke Hata
Ministr vnitra
Ve funkci:
10. září 1931 – 13. prosince 1931
Předseda vládyTakaaki Kató
on sám
PředchůdceRentaró Mizuno
NástupceOsači Hamaguči
Ministr financí
Ve funkci:
16. dubna 1914 – 10. srpna 1915
Předseda vládyŠigenobu Ókuma
PředchůdceKorekijo Takahaši
NástupceTokitoši Taketomi
Ve funkci:
21. prosince 1912 – 20. února 1913
Předseda vládyTaró Kacura
PředchůdceTacuo Jamamoto
NástupceKorekijo Takahaši
Stranická příslušnost
ČlenstvíRikken dóšikai (1913–1916)
Rikken minseitó (1927–1940)
Kenseikai (1916–1927)
Narození21. března 1866
Macue
Úmrtí20. listopadu 1949 (ve věku 83 let)
Itó
Příčina úmrtíangina pectoris
Místo pohřbeníhřbitov Somei
DětiArinori Wakatsuki
PříbuzníTahara Kazuo (zeť)
Alma materTokijská univerzita
Profesepolitik
Oceněnívelkostuha Řádu květů paulovnie
Order of the Taegeuk
Řád posvátného pokladu 1. třídy
PodpisReidžiró Wakacuki, podpis
CommonsReijirō Wakatsuki
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Reidžiró Wakacuki (japonsky: 若槻 禮次郎; 21. března 1866 Macue – 20. listopadu 1949 Itó) byl japonský politik, premiér Japonska v letech 1926–1927 a sedm měsíců v roce 1931. Byl též ministrem financí (1912–1913, 1914–1915), ministrem vnitra (1924–1926) a ministrem kolonií (1931). Byl členem politických stran Rikken Dóšikai (1913–1916), Kenseikai (1916–1927) a Rikken Minseitó (1927–1940).

Život

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v samurajské, ale chudé rodině. Byl nucen opustit střední školu za pouhých osm měsíců, protože jeho rodina si nemohla dovolit platit školné. V 16 letech začal pracovat jako suplující učitel na základní škole. V roce 1883 chtěl studovat Císařskou japonskou vojenskou akademii, protože školné bylo hrazeno ze státních výdajů, ale neuspěl u fyzické zkoušky. Nakonec vystudoval práva na Tokijské univerzitě, absolvoval roku 1892.[1]

Po ukončení studia pracoval na ministerstvu financí jako ředitel daňového odboru a později jako náměstek ministra. V roce 1911 byl císařem jmenován do Sněmovny šlechticů (a zůstal v ní až do roku 1947). Poté působil jako ministr financí a později ministr vnitra. Ve druhé pozici pracoval na zákonu o všeobecném volebním právu pro muže a zákonu o zachování míru, který byl namířen proti komunistické hrozbě.[2]

Po Katóově nečekané smrti v úřadu se Wakacuki ujal funkce předsedy vlády. Byl však nucen rychle rezignovat kvůli finanční krizi Šówa. Na začátku 20. let mnoho japonských firem investovalo značné prostředky do zvýšení výrobní kapacity, což byl však druh investiční bubliny. Velké zemětřesení v roce 1923 způsobilo ekonomickou depresi, která vedla ke krachu mnoha podniků. Vláda intervenovala prostřednictvím centrální banky vydáním „zemětřesných dluhopisů“ předluženým bankám. V lednu 1927, když vláda navrhla vyplacení dluhopisů, se rozšířila fáma, že banky držící tyto dluhopisy zkrachují. V následném runu na banky zkrachovalo 37 bank po celém Japonsku. Wakacuki se pokusil o vydání nouzového dekretu, který by umožnil centrální bance poskytnout nouzové půjčky na záchranu těchto bank, ale proti návrhu se postavila Tajná rada (poradní orgán panovníka), načež Wakacuki podal demisi.

V roce 1930 byl hlavním delegátem na Londýnské konferenci, jejíž účastníci se zavázali k odzbrojení.[3] Wakacuki pak na odzbrojení silně tlačil, čímž si vysloužil hněv japonské armády a různých ultranacionalistických skupin. V dubnu 1931 byl povýšen na barona (danšaku).

Poté, co byl premiér Hamaguči donucen opustit úřad kvůli vážným zraněním, jež utrpěl při pokusu o atentát, Wakacuki se podruhé stal premiérem. Velmi rychle však zjistil, že japonská armáda se vymkla politické kontrole. Nebyl schopen zabránit mukdenskému incidentu, ani udržet armádu na uzdě při další eskalaci nepřátelských akcí proti Číně.[4] Byla to předzvěst blížícího se militaristického převratu a konce japonské demokracie.

Po rychlé demisi pokračoval v boji proti militarizaci Japonska. Protestoval i proti druhé čínsko-japonské válce, jež vypukla roku 1937, a proti zhoršování vztahů s USA.[5] I po vypuknutí války apeloval, aby skončila co nejdříve, ale byl zatlačen do ústraní. V květnu 1945, když se doslechl o kolapsu nacistického Německa, ústraní opustil a naléhal na premiéra Kantaró Suzukiho, aby co nejdříve zahájil jednání se Spojenými státy. V srpnu se zúčastnil vládního panelu, který doporučil bezpodmínečné přijetí Postupimské deklarace. Po kapitulaci Japonska byl v červnu 1946 předvolán jako svědek obžaloby u Mezinárodního vojenského tribunálu pro Dálný východ.

Zajímavost

[editovat | editovat zdroj]

Byl proslulý tím, že i ve vyšším věku praktikoval džúdžucu, lukostřelbu, rybaření a plachtění. Jako 60letý, když byl zrovna ve funkci premiéra, se plavil na jachtě se dvěma osobními strážci a sekretářkou, když tu jachta narazila do klády a převrátila se. Osobní strážci neuměli plavat, a tak je Wakacuki a sekretářka drželi na hladině, dokud nedorazila pomoc.[6]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ IWAO, Seiichi; IYANAGA, Teizō; ISHII, Susumu. 18. Wakatsuki Reijirō (1866-1949). Dictionnaire historique du Japon. 1995, roč. 20, čís. 1, s. 46–47. Dostupné online [cit. 2025-08-02]. 
  2. ↑ Wakatsuki, Reijiro. Encyclopedia.com [online]. [cit. 2025-08-02]. Dostupné online. 
  3. ↑ GEROULD, James Thayer. Naval Disarmament Conference. Current History (1916-1940). 1930, roč. 31, čís. 6, s. 1187–1191. Dostupné online [cit. 2025-08-02]. ISSN 2641-080X. 
  4. ↑ PENN, Michael. Reijiro Wakatsuki and the Manchurian Incident. Shingetsu News Agency [online]. 2024-04-15 [cit. 2025-08-02]. Dostupné online. 
  5. ↑ Wakatsuki Reijiro. Portraits of Modern Japanese Historical Figures [online]. [cit. 2025-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ Japan: Potent Premier. Time. 1926-07-05. Dostupné online [cit. 2025-08-02]. ISSN 0040-781X. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Premiéři Japonska

Hirobumi Itó (1885–1888) • Kijotaka Kuroda (1888–1889) • Aritomo Jamagata (1889–1891) • Masajoši Macukata (1891–1892) • Hirobumi Itó (1892–1896) • Masajoši Macukata (1896–1898) • Hirobumi Itó (1898) • Šigenobu Ókuma (1898) • Aritomo Jamagata (1898–1900) • Hirobumi Itó (1900–1901) • Taró Kacura (1901–1906) • Kinmoči Saiondži (1906–1908) • Taró Kacura (1908–1911) • Kinmoči Saiondži (1911–1912) • Taró Kacura (1912–1913) • Gombei Jamamoto (1913–1914) • Šigenobu Ókuma (1914–1918) • Masatake Terauči (1916–1918) • Takaši Hara (1918–1921) • Korekijo Takahaši (1921–1922) • Tomosaburó Kató (1922–1923) • Gombei Jamamoto (1923–1924) • Keigo Kijoura (1924) • Takaaki Kató (1924–1926) • Reidžiró Wakacuki (1926–1927) • Giiči Tanaka (1927–1929) • Osači Hamaguči (1929–1931) • Reidžiró Wakacuki (1931) • Cujoši Inukai (1931–1932) • Makoto Saitó (1932–1934) • Keisuke Okada (1934–1936) • Kóki Hirota (1936–1937) • Sendžúró Hajaši (1937) • Fumimaro Konoe (1937–1939) • Kiičiró Hiranuma (1939) • Nobujuki Abe (1939–1940) • Micumasa Jonai (1940) • Fumimaro Konoe (1940–1941) • Hideki Tódžó (1941–1944) • Kuniaki Koiso (1944–1945) • Kantaró Suzuki (1945) • Naruhiko Higašikuni (1945) • Kidžúró Šidehara (1945–1946) • Šigeru Jošida (1946–1947) • Tecu Katajama (1947–1948) • Hitoši Ašida (1948) • Šigeru Jošida (1948–1954) • Ičiró Hatojama (1954–1956) • Tanzan Išibaši (1956–1957) • Nobusuke Kiši (1957–1960) • Hajato Ikeda (1960–1964) • Eisaku Sató (1964–1972) • Kakuei Tanaka (1972–1974) • Takeo Miki (1974–1976) • Takeo Fukuda (1976–1978) • Masajoši Óhira (1978–1980) • Zenkó Suzuki (1980–1982) • Jasuhiro Nakasone (1982–1987) • Noboru Takešita (1987–1989) • Sósuke Uno (1989) • Tošiki Kaifu (1989–1991) • Kiiči Mijazawa (1991–1993) • Morihiro Hosokawa (1993–1994) • Cutomu Hata (1994) • Tomiiči Murajama (1994–1996) • Rjútaró Hašimoto (1996–1998) • Keizó Obuči (1998–2000) • Joširó Mori (2000–2001) • Džuničiró Koizumi (2001–2006) • Šinzó Abe (2006–2007) • Jasuo Fukuda (2007–2008) • Taró Asó (2008–2009) • Jukio Hatojama (2009–2010) • Naoto Kan (2010–2011) • Jošihiko Noda (2011–2012) • Šinzó Abe (2012–2020) • Jošihide Suga (2020–2021) • Fumio Kišida (2021–2024) • Šigeru Išiba (2024–2025) • Sanae Takaičiová (od 2025)

Státní znak Japonska
Státní znak Japonska
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Reidžiró_Wakacuki&oldid=25305824“