Radiolarit

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Radiolariové bahno)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Radiolarit
Zařazení sedimentární
Hlavní minerály křemen, opál, chalcedon
Akcesorie kalcit
Textura masivní
Barva(y) pestrobarevná, červená, hnědá, zelená

Radiolarit nebo radiolariový rohovec je usazená hornina tvořena z rekrystalizovaných mikroskopických schránek prvoků radiolaria. Většinou je indikátorem hlubokovodního oceánského prostředí. Složením je blízká opuce, spongilitům a silicitům (jaspilitům), případně nezpevněným křemelinám.

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Radiolarity vznikají usazováním odolných mikroskopických schránek prvoků kmene radiolaria nejčastěji pod karbonátovou kompenzační hladinou. V této hloubce dochází k úplnému rozpouštění mikroskopických schránek tvořených CaCO3, takže usazovat se mohou pouze schránky tvořené z SiO2. Opálový materiál schránek postupně rekrystalizuje na stabilnější vláknitý chalcedon a křemen.[1]. Někdy přechází do radiolariových vápenců.

Vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

Jsou to většinou zvrstvené horniny, často pestrobarevné[2]. Jsou poměrně tvrdé, rýpou do skla. Tenké pravidelné vrstvičky mohou dosahovat tloušťku kolem 5 - 15 cm (obvykle desky) a v případě, pokud vznikaly v hlubokovodním prostředí se často střídají s jílovitými břidlicemi, případně relikty ofiolitů[3]. Mají vysoký obsah SiO2, nešumí v HCl. Příměs CaCO3 může způsobit, že hornina může s HCl reagovat prudčeji a slabě šumět.

Radiolarity jsou často považovány za hlubokovodní oceánské sedimenty a jsou proto často používány jako důležitý palegoegrafický indikátor. V geologické minulosti ale některé radiolarity vznikaly i v mělkovodním prostředí.[3] Červenou až hnědou barvu hornině dodávají ionty Fe3+, zelenkavou Fe2+. Schránky radiolarií jsou zachovány v mikroskopické struktuře,[4] jsou jinak chudé na makrofosílie. Někdy se v nich vyskytují aptychy (víčka) amonitů.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší známé radiolarity jsou kambrického stáří, pochází z Kazachstánu.[5] Středněordovické radiolarity se vyskytují u Ballantrae ve Skotsku. Silurské/devonské radiolarity, nazývané lydity, se nachází v Franckém lese a v oblasti Vogtland v Německu. Velký význam mají novaculity z Arkansasu, Oklahomy a Texasu, které vznikly na konci devonu.

Vzorky jurských radiolaritů ze Západních Karpat

V oblasti Západních Karpat se radiolarity vyskytují v několika tektonických jednotkách.[6]. Nejstarší z nich jsou radiolarity v meliatiku, kde však vystupují pouze v sekundární pozici v subdukční melanži.

Tzv. držkovské a čoltovské radiolarity jsou střednětriasového stáří a řazeny jsou do hačavského souvrství. Všechny ostatní radiolarity jsou mladší. V Centrálních Západních Karpatech jsou hlavně střednějurské. Známy jsou i ze šipruňské pánve tatrika a zliechovské pánve krížňanského příkrovu (fatrikum), kde jsou označovány jako ždiarske souvrství. Ve fatriku mají velmi často charakter radioláriových vápenců.[7] Vystupují také v manínské a kysucké jednotce bradlového pásma jako tzv. czajakowské resp. čajakovské radiolarity. Pro analogické souvrství se v alpské literatuře používá název ruhpoldinské radiolarity, v Polsku jsou pro stejné souvrství používány termíny sokolické a czajakowské radiolarity.[8] V nadloží tethydních radiolaritů často leží červené hlíznaté vápence.[9]

Na Slovensku je lze nalézt v Nízkých a Vysokých Tatrách, Malých Karpatech, Malé a Velké Fatře, pohořích Vtáčnik, Tribeč, Štiavnické vrchy, Povážském Inovci (hornobelická skupina), Spišská Magura, Starohorské vrchy, Strážovské vrchy.

Vyskytují se i v jiných oblastech alpsko-himálajské soustavy, například v pohoří Medvednica v Chorvatsku[10] nebo v severních Vápencových Alpách.

Použití[editovat | editovat zdroj]

Radiolarity byly v mladším paleolitu používány k výrobě štípaných nástrojů. Čepele z tohoto materiálu byly nalezeny např. u Kálnici na Pováží.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Rádiolarit na slovenské Wikipedii.

  1. Reichwalder, P. a Jablonský, J., 2003. Všeobecná geologie 1. Bratislava, Univerzita Komenského, 239 s.
  2. Diatomit, radiolarit, Minerály a horniny Slovenska [online]. mineraly.sk [cit. 2015-07-27]. Dostupné online. 
  3. a b PETRÁNEK, Jan. Radiolarit, On-line geologická encyklopedie [online]. geology.cz, 2007 [cit. 2015-07-27]. Dostupné online. 
  4. Vozárová, A., 2000: petrografie sedimentárních hornin. Univerzita Komenského, Bratislava, 170 s.
  5. Tatiana J. Tolmacheva, Taniel Danelian & Leonid E. Popov. Evidence for 15 m.y. of continuous deep-sea biogenic siliceous sedimentation in early Paleozoic oceans
  6. Mišík, M., 1999, Príspevok k litológii a paleogeografii rádiolaritov zo Západných Karpát. Mineralia Slovaca, 31, s. 491 - 506
  7. Polák, M., Ondrejíčková, A., 1993, Radiolarian limestones and radiolarites in the Krížna nappe. Mineralia Slovaca, 25, 6, s. 391-410
  8. Legenda ku geologickej mape 1 : 50 000 [online]. geology.sk [cit. 2015-07-27]. Dostupné online. 
  9. Mišík, M., Chlupáč, I., Cicha, I., 1984, Historická a stratigrafické geologie. Bratislava, 541 s.
  10. Halamić, J., Goričan, Š., Slovenec, D., Kolar-Jurkovšek, T., 1999: A Middle Jurassic Radiolarite- Clastic Succession from the Medvednica Mt. (NW Croatia). Geological Croatica, 52/1, Zagreb, s. 29 - 57

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]