Radiolarit

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Radiolariové bahno)
Skočit na: Navigace, Hledání
Radiolarit
Zařazení sedimentární
Hlavní minerály křemen, opál, chalcedon
Akcesorie kalcit
Textura masivní
Barva(y) pestrobarevná, červená, hnědá, zelená

Radiolarit nebo radiolariový rohovec je usazená hornina tvořena z rekrystalizovaných mikroskopických schránek prvoků radiolaria. Většinou je indikátorem hlubokovodního oceánského prostředí. Složením je blízká opuce, spongilitům a silicitům (jaspilitům), případně nezpevněným křemelinám.

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Radiolarity vznikají usazováním odolných mikroskopických schránek prvoků kmene radiolaria nejčastěji pod karbonátovou kompenzační hladinou. V této hloubce dochází k úplnému rozpouštění mikroskopických schránek tvořených CaCO3, takže usazovat se mohou pouze schránky tvořené z SiO2. Opálový materiál schránek postupně rekrystalizuje na stabilnější vláknitý chalcedon a křemen.[1]. Někdy přechází do radiolariových vápenců.

Vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

Jsou to většinou zvrstvené horniny, často pestrobarevné[2]. Jsou poměrně tvrdé, rýpou do skla. Tenké pravidelné vrstvičky mohou dosahovat tloušťku kolem 5 - 15 cm (obvykle desky) a v případě, pokud vznikaly v hlubokovodním prostředí se často střídají s jílovitými břidlicemi, případně relikty ofiolitů[3]. Mají vysoký obsah SiO2, nešumí v HCl. Příměs CaCO3 může způsobit, že hornina může s HCl reagovat prudčeji a slabě šumět.

Radiolarity jsou často považovány za hlubokovodní oceánské sedimenty a jsou proto často používány jako důležitý palegoegrafický indikátor. V geologické minulosti ale některé radiolarity vznikaly i v mělkovodním prostředí.[3] Červenou až hnědou barvu hornině dodávají ionty Fe3+, zelenkavou Fe2+. Schránky radiolarií jsou zachovány v mikroskopické struktuře,[4] jsou jinak chudé na makrofosílie. Někdy se v nich vyskytují aptychy (víčka) amonitů.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší známé radiolarity jsou kambrického stáří, pochází z Kazachstánu.[5] Středněordovické radiolarity se vyskytují u Ballantrae ve Skotsku. Silurské/devonské radiolarity, nazývané lydity, se nachází v Franckém lese a v oblasti Vogtland v Německu. Velký význam mají novaculity z Arkansasu, Oklahomy a Texasu, které vznikly na konci devonu.

Vzorky jurských radiolaritů ze Západních Karpat

V oblasti Západních Karpat se radiolarity vyskytují v několika tektonických jednotkách.[6]. Nejstarší z nich jsou radiolarity v meliatiku, kde však vystupují pouze v sekundární pozici v subdukční melanži.

Tzv. držkovské a čoltovské radiolarity jsou střednětriasového stáří a řazeny jsou do hačavského souvrství. Všechny ostatní radiolarity jsou mladší. V Centrálních Západních Karpatech jsou hlavně střednějurské. Známy jsou i ze šipruňské pánve tatrika a zliechovské pánve krížňanského příkrovu (fatrikum), kde jsou označovány jako ždiarske souvrství. Ve fatriku mají velmi často charakter radioláriových vápenců.[7] Vystupují také v manínské a kysucké jednotce bradlového pásma jako tzv. czajakowské resp. čajakovské radiolarity. Pro analogické souvrství se v alpské literatuře používá název ruhpoldinské radiolarity, v Polsku jsou pro stejné souvrství používány termíny sokolické a czajakowské radiolarity.[8] V nadloží tethydních radiolaritů často leží červené hlíznaté vápence.[9]

Na Slovensku je lze nalézt v Nízkých a Vysokých Tatrách, Malých Karpatech, Malé a Velké Fatře, pohořích Vtáčnik, Tribeč, Štiavnické vrchy, Povážském Inovci (hornobelická skupina), Spišská Magura, Starohorské vrchy, Strážovské vrchy.

Vyskytují se i v jiných oblastech alpsko-himálajské soustavy, například v pohoří Medvednica v Chorvatsku[10] nebo v severních Vápencových Alpách.

Použití[editovat | editovat zdroj]

Radiolarity byly v mladším paleolitu používány k výrobě štípaných nástrojů. Čepele z tohoto materiálu byly nalezeny např. u Kálnici na Pováží.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Rádiolarit na slovenské Wikipedii.

  1. Reichwalder, P. a Jablonský, J., 2003. Všeobecná geologie 1. Bratislava, Univerzita Komenského, 239 s.
  2. Diatomit, radiolarit, Minerály a horniny Slovenska [online]. mineraly.sk, [cit. 2015-07-27]. Dostupné online.  
  3. a b PETRÁNEK, Jan. Radiolarit, On-line geologická encyklopedie [online]. geology.cz, 2007, [cit. 2015-07-27]. Dostupné online.  
  4. Vozárová, A., 2000: petrografie sedimentárních hornin. Univerzita Komenského, Bratislava, 170 s.
  5. Tatiana J. Tolmacheva, Taniel Danelian & Leonid E. Popov. Evidence for 15 m.y. of continuous deep-sea biogenic siliceous sedimentation in early Paleozoic oceans
  6. Mišík, M., 1999, Príspevok k litológii a paleogeografii rádiolaritov zo Západných Karpát. Mineralia Slovaca, 31, s. 491 - 506
  7. Polák, M., Ondrejíčková, A., 1993, Radiolarian limestones and radiolarites in the Krížna nappe. Mineralia Slovaca, 25, 6, s. 391-410
  8. Legenda ku geologickej mape 1 : 50 000 [online]. geology.sk, [cit. 2015-07-27]. Dostupné online.  
  9. Mišík, M., Chlupáč, I., Cicha, I., 1984, Historická a stratigrafické geologie. Bratislava, 541 s.
  10. Halamić, J., Goričan, Š., Slovenec, D., Kolar-Jurkovšek, T., 1999: A Middle Jurassic Radiolarite- Clastic Succession from the Medvednica Mt. (NW Croatia). Geological Croatica, 52/1, Zagreb, s. 29 - 57

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]