Rýtovité

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Rýtovité

Rýt bílý (Reseda alba)
Rýt bílý (Reseda alba)
Vědecká klasifikace
Říše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád: brukvotvaré (Brassicales)
Čeleď: rýtovité (Resedaceae)
(S. F. Gray) Bercht. et J. Presl
Sesamoides purpurascens v typickém prostředí
Kvetoucí Oligomeris linifolia

Rýtovité (Resedaceae) je čeleď mesofytních a xerofytních, bylinných nebo keřovitých rostlin z řád brukvotvarých.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Za místa vzniku jednotlivých rodů této poměrně nerozsáhlé čeledě jsou považovány oblasti okolo Středozemního moře a ve Střední Asii. Odkud byly rostliny zavlečeny téměř do celého mírném klimatického pásma Evropy, západní i východní Asie včetně Arabského poloostrova a indického subkontinentu, severní, jižní a východní Afriky, Severní Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland. Mnohdy úspěšně roste i v oblastech se sušším subtropickým podnebím. Nejvíce druhů se vyskytuje ve Středozemí. Nejbohatší a nejrozšířenější rod rýt (Reseda) se v pěti druzích vyskytuje i v České republice.

Tyto rostliny vyhledávají teplá prosluněná stanoviště s propustnou neulehlou půdou, mnohdy i narušenou lidskou činností. Mohou to být jak ruderální stanoviště (např. rýt), tak i třeba zasolené půdy na okrajích kamenitých pouští nebo mořských pobřeží (např. Oligomeris).[1][2][3][4]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Rostliny z čeledě rýtovitých mohou být jednoleté, dvouleté nebo vytrvalé. Jsou to převážně byliny, vzácněji i polokeře nebo dokonce keře. Na lodyhách vyrůstají listy střídavé, jsou jednoduché nebo dělené, celokrajné až hluboce peřenoklané, s obvykle malými žláznatými palisty. Rýtovité rostliny většinou mají ještě přízemní listové růžice s nedělených řapíkatých listů, z který raší lodyhy s listy a květy.

Souměrné drobné květy vyrůstající v paždí listů jsou uspořádány do klasovitých nebo hroznovitých květenství. Jsou oboupohlavné, některé ale mívají nevyvinuté pestíky. V květech je 4 až 8 ( nejčastěji 6) volných kališních i korunních lístků nestejně velikých, každé jsou seřazeny v jednom přeslenu. Největší korunní jsou na koncích třásnité, tvoří pakorunku. Květy obsahují četné, výhradně plodné, nestejně dlouhé podplodní tyčinky, někdy až 50 kusů.

Apokarpní nebo cenokarpní gyneceum je tvořeno obvykle 3 až 6 plodolisty. Blizen bývá nejčastěji 6. Kolpátní nebo kolporátní pylová zrna mají 3 apertury. Placentace je spodová nebo nástěnná. Plodem je pukavá tobolka vztyčená neb svěšená s otvorem na konci nebo bobule. Semena jsou většinou bez endospermu. Rostliny z čeledě rýtovitých obsahují v pletivech glykosidy, jejichž štěpením vzniká hořčičná silice.[1][5][6][7]

Využití[editovat | editovat zdroj]

Ekonomický význam rostlin čeledě rýtovitých je v současnosti již nulový. Snad jen několik málo druhů se místně pěstuje pro potěchu smyslů (rýt vonný), pro domácí léčitele (rýt bílý) nebo barvíře (rýt barvířský).[8][9][10] Naopak velmi obtížným plevelem se v Austrálii stal rýt žlutý, kde postrádá své přirozené biologické nepřátele.[11]

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Čeleď rýtovité, tvořená asi 75 druhy, prošla při svém zařazování dlouhou anabázi, byla postupně v řádech Violales, Papaverales i Capparales, než podle kladistického taxonomického systému APG III, založeném na evoluční příbuznosti, byla včleněna do řádu brukvotvarých.

Také v počtu rodů dochází postupně ke změnám. Doposud se čeleď tradičně dělila do 6 rodů:[12]

Po fylogenetických zkoumáních se ale postupně vědci kloní k názoru, že rody Ochradenus, Oligomeris a Randonia jsou totožné s rodem rýt.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b florabase.calm.wa.gov.au
  2. a b www.mobot.org
  3. data.gbif.org
  4. botany.cz
  5. development.dendrologie.cz
  6. botanika.wendys.cz
  7. delta-intkey.com
  8. 1www.efloras.org
  9. 2www.efloras.org
  10. 3www.efloras.org
  11. www.publish.csiro.au
  12. www.ars-grin.gov

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]