PzH 2000

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Panzerhaubitze 2000 (PzH 2000)
Nizozemská houfnice PzH 2000 během nasazení v Afghánistánu
Nizozemská houfnice PzH 2000 během nasazení v Afghánistánu
Základní charakteristika
Posádka 5 (velitel, řidič, střelec, 2 nabíječi)
Délka 7,9 m (podvozek)
11,7 m (vč. kanónu)
Šířka 3,1 m
Výška 3,6 m
Hmotnost 55 t (bojová)[1]
Pancéřování a výzbroj
Hlavní zbraň 155mm/L52 houfnice Rheinmetall
Sekundární zbraně kulomet Rheinmetall MG3 ráže 7,62 mm
Pohon a pohyb
Pohon MTU MT881 Ka-500
986 k (736 kW)
Max. rychlost 62 km/h na silnici
Dojezd 420 km

Panzerhaubitze 2000 (zkráceně PzH 2000) je 155mm samohybná houfnice vyvinutá společnostmi Krauss-Maffei Wegmann (KMW) a Rheinmetall pro německou armádu. V době svého vzniku šlo o zřejmě nejvýkonnější konvenční dělostřelecký systém v operační službě. Pozoruhodná je obzvláště velmi vysoká rychlost střelby; na první tři výstřely stačí 10 sekund, na 8 výstřelů 60 sekund a na 20 výstřelů 3 minuty. Ustálená rychlost střelby se pohybuje kolem 7 výstřelů za minutu v závislosti na zahřívání hlavně. PzH 2000 byl také vybrán do výzbroje italské, nizozemské a řecké armády. V letech 2013–2014 si houfnice objednal Katar a nadbytečná německá vozidla zakoupily Chorvatsko a Litva.

Jedná se o historicky první samohybný dělostřelecký komplet, který je vyzbrojen 155mm kanónem o délce 52 ráží.[2]

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Boční pohled na PzH 2000
Německá houfnice PzH 2000 opouští transportní letoun Antonov An-124

Vývoj houfnice byl zahájen ve druhé polovině 80. let německými společnostmi KMW a Rheinmetall jako alternativa zrušeného italsko-britsko-německého projektu vývoje samohybných houfnic SP-70, které měly nahradit americké komplety M109 Paladin. Vývojové náklady pomohlo snížit použití řady komponentů tanků Leopard 2. Hlavními uživately se staly Německo (185 ks), Itálie (70 ks), Nizozemsko (39 ks) a Řecko (24 ks).[2]

Německé houfnice byly objednány roku 1996 a vyrobeny v letech 1998–2002. Později jich bylo 153 modernizováno na verzi PzH 2000A1.[2] Všechna italská vozidla (kromě dvou) v letech 2007–2009 vyrobilo konsorcium firem Iveco-OTO-Melara. Řecká vozidla byla dodána v letech 2003–2004.[1] Část nadbytečných německých vozidel roku 2014–2015 koupily Chorvatsko a Litva. Roku 2013 navíc další houfnice zakoupil Katar.[2]

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Pětičlennou posádku tvoří velitel, řidič, střelec a dva nabíječi. Podvozek a dělová věž jsou pancéřovány, aby odolaly střelbě z ručních zbraní a střepinám dělostřeleckých granátů. Hlavní zbraní je 155mm houfnice Rheinmetall DeTec o délce hlavně 52 ráží a dostřelu až 40 km (dle typu munice). Nabíjení je automatické, přičemž vozidlo veze celkem 60 nábojů. Systém řízení palby MICMOS umožňuje současný zásah cíle až pěti projektily. Vozidlo pohání dieselový osmiválec MTU MT881 Ka-500 o výkonu 736 kW a čtyřrychlostní převodovka Renk HSWL 284 C.[2]

Nasazení[editovat | editovat zdroj]

Nizozemské a německé houfnice PzH 2000 byly nasazeny v Afghánistánu.[2] Bojovým křtem si typ prošel v srpnu 2006 během nasazení tří nizozemských PzH 2000 proti Talibanu v provincii Kandahár během operace Medúza.[1]

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

  • Německo Německo: Vyrobeno celkem 185 kusů. Později 153 modernizováno na verzi PzH2000A1. Kvůli úsporám byla část vyřazena a odprodána do zahraničí.[2]
  • Itálie Itálie: Vyrobeno celkem 70 kusů.[2]
  • Nizozemsko Nizozemsko: Vyrobeno celkem 39 kusů. Část byla vyřazena/zakonzervována.[2]
  • Řecko Řecko: Vyrobeno celkem 24 kusů.[2]
  • Chorvatsko Chorvatsko: Zakoupeno 15 německých houfnic, z toho tři na náhradní díly.[2]
  • Litva Litva: Zakoupeno 21 německých houfnic, z toho pět na náhradní díly.[2]
  • Katar Katar: Roku 2013 objednáno 24 houfnic.[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c PzH 2000 155mm Self-Propelled Howitzer, Germany [online]. Army-technology.com, [cit. 2016-05-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b c d e f g h i j k l m ROVENSKÝ, Dušan. Moderní samohybná děla. ATM. 2016, roč. 48, čís. 5, s. 11. ISSN 1802-4823.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]