Buřňák šedolící

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Pterodroma gouldi)
Jak číst taxoboxBuřňák šedolící
alternativní popis obrázku chybí
Buřňák šedolící v letu (jihovýchodní Tasmánie)
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádtrubkonosí (Procellariiformes)
Čeleďbuřňákovití (Procellariidae)
Rodbuřňák (Pterodroma)
Binomické jméno
Pterodroma gouldi
(Hutton, 1869)
Areál rozšíření:      Přibližné rozšíření na moři      Hnízdiště
Areál rozšíření:
     Přibližné rozšíření na moři
     Hnízdiště
Areál rozšíření:
     Přibližné rozšíření na moři
     Hnízdiště
Synonyma

Pterodroma macroptera gouldi

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Buřňák šedolící[2] (Pterodroma gouldi) je druh buřňákovitého ptáka, který se vyskytuje v oblastech Nového Zélandu a jihovýchodní Austrálie. Hnízdí pouze na několika lokalitách na Severním ostrově Nového Zélandu a jeho přilehlých ostrůvcích, zbytek roku tráví na moři. Jedná se poměrně o početný druh s odhadem populace kolem 200–300 tisíc párů.

Systematika[editovat | editovat zdroj]

Druh byl znám evropské vědě již někdy od roku 1840, avšak v té době byl považován za tentýž druh jako buřňák dlouhokřídlý (Pterodroma macroptera). V roce 1869 však britsko-novozélandský vědec Frederick Huttontaxon popsal buřňáka šedolícího jako nový druh na základě odlišnosti v opeření od buřňáka dlouhokřídlého.[3] V seznamu ptáků z roku 1913 však P. gouldi byl opět považován za tentýž druh jako P. macroptera.[4] V následujících desetiletích byl P. gouldi považován často za poddruh P. macroptera a jeho vědecké jméno tedy bylo Pterodroma macroptera gouldi. Od přelomu 20. a 21. století se však začali objevovat autoři, kteří se začali přiklánět k názoru, že se jedná o samostatný druh. Tuto otázku definitivně rozlouskla studie z roku 2016, která seznala, že buřňák šedolící má dostatečně odlišné DNA, opeření, morfologii, osteologii, vokalizaci, externí parazity i etologii na to, aby byl považován za samostatný druh.[3] Co více, na základě rozboru mitochondriální DNA se ukázalo, že buřňák dlouhokřídlý je nejblíže příbuzný s buřňákem bělohlavým (Pterodroma lessonii).[3]

Rozšíření a populace[editovat | editovat zdroj]

Buřňák šedolící v letu u australských břehů

Hnízdí pouze na Severním ostrově Nového Zélandu, a to jak na pevnině (samotném Severním ostrově), tak na řadě menších příbřežních ostrůvcích jako jsou Tříkrálové ostrovy, Hen a Chicken, Mokohinau, Moutohora, Hongiora, Mercury nebo Aldermenoy ostrovy. Hnízdí v norách v blízkosti skalnatého pobřeží moře. Nory bývají umístěny jak v lese, tak na travnatých plochách. V době mimo hnízdění buřňák šedolící zalétá do Tasmanova moře, kde tráví veškerý čas.[5]

Je známo přes 100 kolonií druhu. Největší se nachází na ostrovech Moutohora a Hongiora v Bay of Plenty, které hostí přes 100 tisíc hnízdních párů. Globální populace se odhaduje na 200–300 tisíc párů.[6]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Tento středně velký buřňák dorůstá délky těla 41 cm a váhy 550 g. Zobák je krátký a statný, horní čelist je zakončena ostrou špičkou směřující dolů. Křídla jsou úzká a dlouhá. Zobák a nohy jsou černé. Opeření je takřka po celém těle hnědočerné, pouze čelo, tváře, brada a hrdlo jsou světle šedé.[7]

Biologie[editovat | editovat zdroj]

Hlavně za soumraku a těsně po něm se buřňáci šedolící s oblibou prolétávají nad svými koloniemi za častého volání o-hi nebo o-hoe. Na hnízdě nebo vedle něj se ozývají hlasitým or-uik a si-si-si.[7] Živí se různými druhy desetiramenatců, mají rádi i ryby a korýše. Potravu sbírají hlavně z hladiny moře nebo těsně pod ní typicky do 5m hloubek, avšak patrně se dovedou potopit až do 20m hloubek.[6][8] V koloniích jsou buřňáci aktivní hlavně v noci, kdy předvádí nad koloniemi impozantní letové variace.[6]

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Buřňák šedolící s patrným krátkým ocasem a zašpičatělou zahnutou špičkou horní čelisti

Doba hnízdění je značně prodloužená, trvá zhruba od března do ledna. Buřňáci šedolící hnízdí v norách, které si sami vyhrabávají. Samice klade pouze jedno oválné vejce o rozměrech c. 68×48 mm, a to nejčastěji od poloviny června do konce července.[6] Inkubace je sdílená oběma partnery a trvá kolem 55 dní. Těchto 55 dní je přitom rozděleno pouze do 3 dlouhých inkubačních směn; 2 z nich zajišťuje samec, jednu samice. Zatímco jeden z partnerů sedí na vejci, druhý shání na moři potravu.[9][10] Lovit přitom může i tisíce kilometrů daleko. K prvnímu letu dochází kolem věku 118 dní a bezprostředně po něm dochází i k osamostatnění. Následujících několik let stráví mladý buřňák na moři a po 3 letech se vrací do své natální kolonie a začíná si hledat partnera. Poprvé může zahnízdit již ve 4 letech, nejčastěji však dochází k zahnízdění až v 8–10 letech.[6]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh jako málo dotčený z důvodu vysokého stavu populace. Populační trend buřňáků šedolících je nicméně klesající, hlavní příčinou jsou invazivní druhy savců jako jsou kočky, krysy ostrovní, potkani, krysy obecné, hranostaji a prasata. Snad největším problémem jsou kočky, které vedle útoků na vejce a ptáčata mohou usmrtit i dospělce.[11] Dalším problémem je sběr ptáků z hnízdišť místními maorskými kmeny jako je Ngāti Awa a Hauraki, ke kterému dochází hlavně v oblasti Bay of Plenty. Maorové takto buřňáky sbírají (mohlo by se říci loví, nicméně hnízdící buřňáci jsou extrémně zranitelní a věrní svým hnízdům, takže je lze z nory jednoduše vytáhnout a usmrtit) ke konzumaci již od dávných dob a v minulosti se už stalo, že místní úřady sběr ptáků na čas zakázaly z důvodů populačních poklesů. Tato aktivita tradičního maorského sběru se v angličtině nazývá muttonbirding.[12][13] Při nejmenším někteří buřňáci šedolící jsou ohroženi zvýšenou hladinou rtuti v těle, což může mít negativní vliv na jejich hnízdní úspěšnost.[14]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
  2. ↑ České názvosloví ptáků světa - řád trubkonosí [online]. Názvoslovná komise ČSO, 2023 [cit. 2023-05-09]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c WOOD, Jamie R.; LAWRENCE, Hayley A.; SCOFIELD, R. Paul. Morphological, behavioural, and genetic evidence supports reinstatement of full species status for the grey-faced petrel, Pterodroma macroptera gouldi (Procellariiformes: Procellariidae). Zoological Journal of the Linnean Society. 2016-05. Dostupné online [cit. 2023-05-09]. ISSN 0024-4082. DOI 10.1111/zoj.12432. 
  4. ↑ MATHEWS, Geegory M.; IREDALE, Tom. A Reference List of the Birds of New Zealand. Part I. Ibis. 2008-06-28, roč. 55, čís. 2, s. 201–262. Dostupné online [cit. 2023-05-09]. DOI 10.1111/j.1474-919X.1913.tb06550.x. (anglicky) 
  5. ↑ PRIDDEL, D.; CARLILE, N.; EVANS, O.; EVANS, B.; MCCOY, H. A review of the seabirds of Phillip Island in the Norfolk Island Group. S. 113–127. Notornis [online]. 2010 [cit. 2023-02-01]. Roč. 57, čís. 3, s. 113–127. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ a b c d e TAYLOR, G. A. Grey-faced petrel | Ōi. nzbirdsonline.org.nz [online]. New Zealand Birds Online, 2013 [cit. 2023-05-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ a b Heather, Robertson & Onley 2015, s. 58.
  8. ↑ IMBER, M. J. The Food of Grey-Faced Petrels (Pterodroma macroptera gouldi (Hutton)), with Special Reference to Diurnal Vertical Migration of their Prey. Journal of Animal Ecology. 1973, roč. 42, čís. 3, s. 645–662. Dostupné online [cit. 2023-05-09]. ISSN 0021-8790. DOI 10.2307/3130. 
  9. ↑ JOHNSTONE, Robin M.; DAVIS, Lloyd S. Incubation routines and foraging-trip regulation in the Grey-faced Petrel Pterodroma macroptera gouldi. Ibis. 2008-04-03, roč. 132, čís. 1, s. 14–20. Dostupné online [cit. 2023-05-09]. DOI 10.1111/j.1474-919X.1990.tb01011.x. (anglicky) 
  10. ↑ IMBER, M. J. BREEDING BIOLOGY OF THE GREY-FACED PETREL PTERODROMA MACROPTERA GOVLDI. Ibis. 2008-04-03, roč. 118, čís. 1, s. 51–64. Dostupné online [cit. 2023-05-09]. DOI 10.1111/j.1474-919X.1976.tb02010.x. (anglicky) 
  11. ↑ Pterodroma gouldi [online]. Pterodroma gouldi. The IUCN Red List of Threatened Species 2018: e.T45048990A132667566, 2018 [cit. 2023-05-01]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2018-2.RLTS.T45048990A132667566.en. (anglicky) 
  12. ↑ GREENE, B.S.; TAYLOR, G.A.; EARL, R. Distribution, population status and trends of grey-faced petrel (Pterodroma macroptera gouldi) in the northern North Island, New Zealand. Notornis [online]. The Ornithological Society of New Zealand Inc., 2015 [cit. 2023-05-09]. Roč. 62. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ JONES, Christopher J.; LYVER, Philip O'B.; DAVIS, Joe. Reinstatement of customary seabird harvests after a 50-year moratorium: Reinstating Seabird Harvest on Islands. The Journal of Wildlife Management. 2015-01, roč. 79, čís. 1, s. 31–38. Dostupné online [cit. 2023-05-09]. DOI 10.1002/jwmg.815. (anglicky) 
  14. ↑ LYVER, P. O'. B.; ALDRIDGE, S. P.; GORMLEY, A. M. Elevated mercury concentrations in the feathers of grey-faced petrels (Pterodroma gouldi) in New Zealand. Marine Pollution Bulletin. 2017-06-15, roč. 119, čís. 1, s. 195–203. Dostupné online [cit. 2023-05-09]. ISSN 0025-326X. DOI 10.1016/j.marpolbul.2017.03.055. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HEATHER, Barrie; ROBERTSON, Hugh; ONLEY, Derek, 2015. The Field Guide to the Birds of New Zealand. Auckland: Penguin Books. ISBN 9780143570929. (anglicky) 
  • MARCHANT, S.; HIGGINS, P. J., 1990. Handbook of Australian, New Zealand & Antarctic Birds. Volume 1, Ratites to ducks; Part A, Ratites to petrels. Svazek 2. Melbourne: Oxford University Press. Dostupné online. ISBN 9780195530681. (anglicky) 
  • Kolektiv autorů, 2010. Reader's digest complete book of New Zealand birds. Příprava vydání C. J. R. Robertson. Wellington: Reader's Digest Service Pty Limited. ISBN 0-474-00048-6. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Buřňák_šedolící&oldid=23837296“