Pterocarpus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Pterocarpus

Pterocarpus indicus
Pterocarpus indicus
Vědecká klasifikace
Říše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád: bobotvaré (Fabales)
Čeleď: bobovité (Fabaceae)
Podčeleď: Faboideae
Tribus: Dalbergieae
Rod: Pterocarpus
Jacquin, 1763
Opěrné pilíře u paty kmene Pterocarpus dalbergioides

Pterocarpus je rod rostlin z čeledi bobovité. Jsou to stromy, často velmi vysoké a s opěrnými pilíři u paty kmene. Vyskytují se v tropech celého světa mimo Austrálie. Mají nápadné ploché okrouhlé plody se širokým křídlem. Některé druhy poskytují vyhledávané a vysoce ceněné dřevo.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Zástupci rodu Pterocarpus jsou středně velké až vysoké, opadavé nebo stálezelené stromy, u paty kmene často s opěrnými pilíři. Kůra je hladká nebo mělce až hluboce brázditá a vylučuje červenou pryskyřici. Koruna je obvykle deštníkovitého tvaru. Listy jsou střídavé, lichozpeřené, složené nejčastěji z 5 až 11 střídavých nebo řidčeji téměř vstřícných celokrajných lístků. Palisty jsou drobné, opadavé. Květy jsou poměrně malé, žluté až žlutooranžové, max. 2 cm dlouhé, motýlovité, v bohatých úžlabních hroznech nebo latách. Kalich je zakončen 5 drobnými zuby. Koruna je delší než kalich. Pavéza je vejčitá až okrouhlá, 10 až 19 mm dlouhá, na vrcholu lehce vykrojená, na bázi krátce nehetnatá, ve střední části s bělavou nebo fialovou kresbou. Křídla jsou okrouhle vejčitá až vejčitě oválná, 10 až 18 mm dlouhá, volná. Člunek je 10 až 15 mm dlouhý, ouškatý, na bázi až v polovině srostlý. Tyčinek je 10 a jsou jednobratré nebo dvoubratré. Semeník je stopkatý až přisedlý, se 2 až 7 vajíčky a nitkovitou zahnutou čnělkou nesoucí nenápadnou bliznu. Plody jsou ploché, nepukavé, okrouhlého tvaru, tenké nebo kožovité, kolem dokola se širokým pevným křídlem. Ve středu nebo po straně plodu je 1 až 3 podlouhlá či ledvinovitá semena.[1][2]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Rod Pterocarpus zahrnuje asi 35 až 40 druhů. Je rozšířen v tropech téměř celého světa s výjimkou Austrálie a Madagaskaru. Nejvíce druhů se vyskytuje v Africe. Druh P. santalinoides je rozšířen v tropické Africe i v tropické Americe. Pterokarpy nejčastěji rostou ve vlhkých tropických deštných lesích, na zaplavovaných půdách podél řek a lagun. Některé druhy rostou na suchých horských svazích.[1][2][3][4]

Obsahové látky[editovat | editovat zdroj]

Dřevo asijských druhů Pterocarpus santalinus a P. dalbergioides obsahuje červené barvivo santalin a žlutý flavonoid santal. Jádrové dřevo Pterocarpus santalinus obsahuje terpenoidy eudesmol, pterokarpol, iso-pterokarpolon, kryptomeridiol, pterokarptriol a pterokarpdiolon. V kůře jsou obsaženy triterpenoidy - beta-ampyron, lupenon a deriváty lupeolu, v běli kyselina acetyl-oleanolová, aldehyd této kyseliny a erythrodiol. Jádrové dřevo P. dalbergioides obsahuje pterostilben, pterokarpin, liquiritigenin a isoliquiritigenin. Kořeny a jádrové dřevo Pterocarpus marsupium obsahují isoflavonoidy, terpenoidy and tanniny. Mezi hlavní účinné látky tohoto druhu náleží epikatechin.[5]

Dřevo Pterocarpus indicus

Význam[editovat | editovat zdroj]

Některé africké a asijské druhy pterokarpů poskytují vyhledávané a ceněné dřevo. V tropické Africe je těžen zejména Pterocarpus soyauxii, jehož dřevo je známo pod názvem africký padouk. Mívá korálově červenou až červenohnědou barvu, je středně tvrdé, těžké a dobře se soustruží. Je ceněno např. na luxusní podlahy, neboť je velmi odolné proti otěru. V Evropě je toto dřevo používáno již od 17. století. Z dalších afrických druhů je těžen např. P. angolensis, jehož načervenalé dřevo, známé jako muninga, je používáno jako náhrada teakového dřeva.[4][6][7]

Z asijských druhů má velmi atraktivní dřevo P. dalbergioides, pocházející z Andamanských ostrovů. Dřevo je obchodováno pod názvem padouk andaman a je používáno na luxusní nábytek, kulečníkové stoly, podlahy, držadla a podobně. Obdobné využití má i dřevo P. macrocarpus z Barmy a P. indicus z Indie. Dřevo P. indicus voní po růžích a je odolné proti termitům. Velmi podobné dřevo mají i druhy P. echinatus a P. blancoi. Pterokarpus P. marsupium je spolu s teakem a dalbergií nejčastěji pěstovanou indickou dřevinou.[4][6][7]

Pryskyřice Pterocarpus draco, nazývaná v Latinské Americe sangre de draco (dračí krev), je hojně využívána v lidové medicíně a slouží k výrobě politur. Z některých druhů pterokarpů se získává pryskyřice, nazývaná kino. Tzv. malabarské kino poskytuje asijský druh Pterocarpus marsupium. Používá se k vydělávání jemných kůží, přibarvování vín a jako léčivo. Z afrických druhů poskytuje kino druh Pterocarpus erinaceus.[1][8]

Celá řada druhů pterokarpů je používána v místní medicíně. V Indii slouží jako léčivo zejména druhy Pterocarpus dalbergioides, P. indicus, P. marsupium a P. santalinus. Pasta ze dřeva P. santalinus je aplikována zevně na spáleniny a bolesti hlavy, plody slouží při léčbě úplavice. Odvar ze dřeva Pterocarpus indicus je podáván při edémech a na žlučníkové kameny. Kino z kůry tohoto druhu je používáno na boláky a při průjmu. Kino z druhu P. marsupium má silně stahující účinky.[5] V Barmě je používána kůra P. santalinus jako astringens při průjmech.[9] Kořeny a kůra afrického P. angolensis jsou používány při ošetřování problémů s menstruací. Kůra P. rotundifolius je v Africe užívána k inhalacích při potížích s horními cestami dýchacími a při zvracení.[10]

Některé druhy pterokarpů jsou pěstovány jako okrasné dřeviny, např. P. podocarpus ve Venezuele. V Zimbabwe se pěstují druhy P. echinatus, P. rotundifolius a P. sericeus, na Filipínách P. stevensonii.[4]

Přehled druhů a jejich rozšíření[editovat | editovat zdroj]

[11]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c BERRY, P.E. et al.. Flora of the Venezuelan Guayana (vol. V). Missouri : Timber Press, 1999. ISBN 0-915279-71-1.  
  2. a b DEZHAO, Chen et al. Flora of China: Pterocarpus [online]. . Dostupné online.  
  3. Legumes of the World. [online]. Kew Royal Botanical Gardens. Dostupné online.  
  4. a b c d ALLEN, O.N.; ALLEN, E.K. The Leguminosae, a Source Book of Characteristics, Uses, and Nodulation. Madison : The University of Wisconsin Press, 1981. ISBN 0-299-08400-0.  
  5. a b KHARE, C.P.. Indian Medicinal Plants. New Delhi : Springer, 2007. ISBN 978-0-387-70637-5.  
  6. a b WAGERFUHR, R.. Dřevo. Obrazový lexikon. Praha : Grada Publishing, 2002. ISBN 80-247-0346-7.  
  7. a b Dřevo [online]. . Dostupné online.  
  8. VALÍČEK, Pavel a kol. Užitkové rostliny tropů a subtropů. Praha : Academia, 2002. ISBN 80-200-0939-6.  
  9. HANDA, S. S. et al.. Compendium of Medicinal and Aromatic Plants. Vol. II: Asia. Trieste : ICS Unido, 2006.  
  10. LOFFLER, Linda and Paul. Swaziland Tree Atlas including selected shrubs and climbers. Pretoria : Capture Press, 2005. ISBN 1-919976-19-1.  
  11. International Legume Database: GENUS [online]. . Dostupné online.