Psychoterapie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Psychoterapeutické postupy)

Psychoterapie je záměrné a cílené používání psychoterapeutických prostředků kvalifikovaným odborníkem – psychoterapeutem v souladu s vědeckými poznatky.[1] Cílem psychoterapie je dosažení optimálního rozvoje osobnosti a odstranění resp. zmírnění psychického či fyzického utrpení jedince (úzkosti, deprese, vyhoření apod.).

Historicky je psychoterapie (léčba slovem) jednou ze tří základních léčebných metod. Dalšími jsou chirurgie (léčba nožem) a fytoterapie (léčba bylinou, srov. farmakologie). V současnosti je psychoterapie jedním z oborů v oblasti péče o zdraví.

Psychoterapie obvykle probíhá mezi psychoterapeutem a jeho klientem (individuální psychoterapie), klienty z jedné rodiny (rodinná terapie) nebo nejbližšího okolí, případně skupinou klientů (skupinová psychoterapie). Mluví o svých tématech ve snaze dostat se k jejich hlubším souvislostem, lépe je pochopit, přijmout a někdy i nalézt vhodná vysvětlení nebo řešení.

Postupy, které člověk uplatňuje sám na sobě, ani činnost svépomocných skupin, které nebyly zřízeny psychoterapeutem, se za psychoterapii nepovažují, i když mohou mít ozdravný efekt.[2][3][4]

Psychoterapie v ČR[editovat | editovat zdroj]

V Česku může být výkon psychoterapie zdravotní či sociální službou nebo službou v oblasti školství (obdoba pedagogických poraden). Může být také poskytována jako volná živnost na živnostenský list, a to buď samostatně nebo jako doplněk psychologie, profesního nebo rodinného poradenství a podobně.

Péči o zdraví reguluje občanský zákoník, zákon 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví a mnoho dalších. Lékařská psychoterapie je nástavbovým lékařským oborem, stejně jako třeba dětská kardiologie nebo gerontopsychiatrie.[5] Klinická psychologie je zase jednou z aplikovaných disciplín psychologie.

V oblasti zdravotnictví působí Česká psychoterapeutická společnost, součást České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně,[6] Česká asociace pro psychoterapii (národní akreditující organizace Evropské asociace pro psychoterapii),[7] seznam teraputů zvřejnily asociace[8][9] i zdravotní pojišťovny[10]

Etický kodex psychoterapie[editovat | editovat zdroj]

Mezi hlavními body kodexu jsou mlčenlivost, definovaný rámec psychoterapie (finanční vyrovnání, pravdivost), zákaz zneužívání klienta pro vlastní zájem (emoční, finanční, sexuální…), všestranná profesionalita[11] či celoživotní vzdělávání.[12]

Psychoterapeutické školy[editovat | editovat zdroj]

Od počátku dvacátého století se s rozvojem psychologie a psychologických léčebných postupů začala rozvíjet i psychoterapie. Zpočátku byla silně svázána s lékařskou praxí, později se stala samostatným nezávislým oborem. Rozvíjela se především v Evropě a USA. Psychologové ovlivnění různými kulturami a různými náboženstvími začali klást důraz na různé aspekty lidského myšlení a jednání, k nimž vytvářeli nové teorie a vypracovávali postupy, jak s klientem nejlépe pracovat. Za necelých sto let existence tak vznikla řada různých psychoterapeutických přístupů, které se často velmi liší a často se liší i jejich účinnost při řešení rozličných druhů problémů. Mnoho moderních psychoterapeutů tak užívá eklektické metody, kdy svůj přístup upravují podle aktuálních potřeb klienta.[13][14][15]

Psychoanalýza[editovat | editovat zdroj]

Psychoanalýza je psychoterapeutická škola založená Sigmundem Freudem na přelomu 19. a 20. století. Freud zkoumal různé neurotické projevy svých pacientů a na základě vypozorovaných mechanismů začal vytvářet vlastní teorii duševních poruch. Analyzoval také sny svých pacientů a starou mytologii, což byly oboje významné zdroje informací o lidském nevědomí. Freudovy teorie významně ovlivnily celou psychologii 20. století a psychoanalýzu studovalo mnoho významných psychologů a filosofů. Psychoanalýza někdy bývá označována jako 1. vídeňská škola psychoterapie.

Existenciální psychoterapie[editovat | editovat zdroj]

Existenciální psychoterapie je založená na existenciální filosofii. Existenciální filosofové jako Søren Kierkegaard, Jean-Paul Sartre, Gabriel Marcel, Martin Heidegger přišli na přelomu 19. a 20. století s tématy lidské smrtelnosti, osamělosti, stárnutí, odpovědnosti za svoje činy a svobody. Velká část problémů se kterými přichází klienti do terapie se týká právě těchto oblastí. Proto se objevilo mnoho terapeutů, kteří začali v existenciální filosofii hledat inspiraci. Mezi významné existenciální psychoterapeuty se řadí: Irvin Yalom, Viktor Frankl a jeho žák Alfried Längle, Rollo May, Ludwig Binswanger, Medard Boss, Ronald David Laing, Emmy Van Deurzen. Ke konkrétním vyhraněným školám tohoto zaměření patří logoterapie či daseinsanalýza, ale i některé obory speciální, např. hagioterapie, přibližující se terapii pastorační.

Humanistická psychoterapie[editovat | editovat zdroj]

Humanistická psychoterapie vznikala v 50. letech 20. století a je velmi blízká existenciální psychoterapii. Carl Rogers založil na osobu zaměřenou psychoterapii. Ústředními rysy tohoto směru jsou: akceptace, empatie a aktivní naslouchání bez odsuzování klienta. Klient je veden k většímu sebeuplatnění – tedy k větší schopnosti být sám sebou. Zlí jazykové nazývají Rogersovskou terapii pro její nenásilný přístup Mhmmterapie.

Mezi další významné psychoterapeuty a psychology řadící se k humanistickému přístupu patří: Alfred Adler, Erik Erikson, Erich Fromm, Otto Rank, Harry Stack Sullivan.

Kognitivní psychoterapie[editovat | editovat zdroj]

Rozlišuje se dále na směry:

  • racionálně emoční psychoterapie: pomáhá klientovi zpracovat jeho systém přesvědčení o světě, o problému, apod., aby ho převedl k jeho reorganizaci a reorientaci
  • kognitivně sociální psychoterapie: práce ve skupině, konfrontace našeho způsobu hodnocení sebe-sama, situace, apod. se skupinou
  • kognitivní-behaviorální terapie (KBT): rychlovarná, práce s konkrétním problémem, snaha o změnu chování a myšlení tak, aby se tento problém znovu neobjevil nebo alespoň snížil svou závažnost

Behaviorální psychoterapie[editovat | editovat zdroj]

Behaviorální psychoterapie vychází z toho, že veškeré poruchy chování jsou vlastně naučenými reakcemi a je pouze třeba nalézt vhodnou přeučovací metodu.

Kognitivně behaviorální terapie[editovat | editovat zdroj]

Kognitivně behaviorální terapie (KBT) je druh terapie obvykle používaný k léčbě depresí, úzkostných poruch, fóbií, poruch příjmu potravy a podobně. Spočívá v nahrazení patologických modelů chování modely, které jsou pro život vhodnější a racionálnější. Další snahou je objevit postupy, na nichž se jasně projeví posun v klientově myšlení či chování.

Systemická terapie[editovat | editovat zdroj]

Filozofickým pozadím systemické terapie je radikální konstruktivismus a sociální konstrukcionismus. Je jednak reakcí na rozvoj přírodních věd a kybernetiky „sebepozorujících se systémů“, jednak vznikla z potřeby překonat expertní modely psychoterapie. Terapeut není nezúčastněným expertem působícím "zvenku", ale vytváří spolu s klientem/y tzv. "terapeutický systém". Léčba tedy není kauzálním ovlivňováním směrem od odborníka ke klientovi, ale společným procesem, který vede k navyšování příležitostí vyvolat změnu systému zevnitř.

Gestalt terapie[editovat | editovat zdroj]

Gestalt terapie je psychoterapeutický přístup založený na osobní odpovědnosti a zážitku tady a teď. Ve 40. a 50. letech 20. století ji založili Fritz Perls, Laura Perlsová a Paul Goodman.

Transformační systemická terapie[editovat | editovat zdroj]

Transformační systemická terapie (Satirovská transformační terapie) vychází z modelu růstu založeném Virginií Satirovou a rozpracovaném jejími žáky, který klade důraz na osobnost terapeuta. Terapie je zážitková a zaměřená na pozitivní změny, k posílení sebeúcty, odpovědnosti, schopnosti rozhodovat a kongruence.

Satiterapie[editovat | editovat zdroj]

Satiterapie je český psychoterapeutický přístup založený na léčbě všímání (všímavost = sati) si skutečně probíhajících procesů prožívání, které se vyskytují mimo dosah slov. Je to psychoterapie integrující techniky psychodramatu, pohybového a výtvarného vyjadřování pro zvnějšnění prožívání s postupy zaměřenými introspektivně za účelem získání osvobozujícího vhledu do životně důležitých souvislostí. Hlavním představitelem je Mirko Frýba.

Body-psychoterapie[editovat | editovat zdroj]

Body-psychoterapie (psychoterapie zaměřená na tělo) vychází z předpokladu funkční psychické a tělesné jednoty v osobnosti člověka a z možnosti přímé práce s tělem v rámci psychoterapie. Body-psychoterapeuti tak mohou využít kromě rozhovoru přístupy zaměřené na hlubší klientovo uvědomění tělesného prožívání, na práci s dotekem, dechem nebo pohybem. Počátky body-psychoterapie jsou spojeny především s prací psychoanalytika Wilhelma Reicha. Body-psychoterapie v současnosti zahrnuje desítky různých směrů v Evropě sdružených do Evropské asociace pro body-psychoterapii (European Association for Body Psychotherapy – EABP), která je členem Evropské asociace pro psychoterapii (European Association for Psychotherapy – EAP).

Transpersonální terapie[editovat | editovat zdroj]

Je metoda transpersonální psychologie, využívající k léčbě psychických poruch a závislostí nestandardní metody práce s pacientem. Jednotlivé postupy veskrze přejaty z tradiční medicíny přírodních léčitelů. Patří mezi ně například holotropní dýchání ve spojení s muzikoterapií, binaurální vlny, vjemová deprivace či aplikace psychedelik. Léčba spočívá v navození stavů hluboké meditace, sebereflexe, transu a uvolnění cesty k podvědomí za účelem reintegrace osobnosti. Jedním ze zakladatelů transpersonální psychologie a jejích metod léčby je též psychiatr českého původu Stanislav Grof. Ten se svojí ženou vyvinul v 70. letech metodu holotropního dýchání. Uvedená metoda je založena na principu nefarmakologického docílení stavů blízkých stavům po požití psychotropních látek. Zároveň slouží též k docílení perinatálních prožitků, jejich znovuprožití a zakomponování do celku lidské psychiky.

Patogenetická psychoterapie[editovat | editovat zdroj]

Patogenetická psychoterapie je druh kauzální psychoterapie založený na koncepci psychologie vztahů V. N. Mjasiščeva.

Integrovaná psychoterapie[editovat | editovat zdroj]

Integrované terapie využívají principů více terapeutických metod. Známá je Integrovaná psychoterapie manželů Knoblochových, psychiatrů českého původu, kteří emigrovali do Kanady.

Terapeutické sezení[editovat | editovat zdroj]

Trvá zpravidla 45–90 minut. Mělo by být jasně prostorově ohraničené a je pravidlem, že co je řečeno v průběhu sezení, nedostává se za hranice místnosti. Výjimku tvoří pouze případy, kdy je např. v ohrožení něčí život, nebo kdy se klient přizná k vraždě. Výjimky jsou dány trestním zákoníkem č.40/2009 Sb., konkrétně § 367 (Nepřekažení trestného činu) a § 368 (Neoznámení trestného činu). Trestní zákoník stanovuje případy, kdy je nutné mlčenlivost porušit.

Cena hodinového terapeutického sezení v rámci živnostenské praxe se může značně lišit podle místa, praxe terapeuta, či jiných specifických okolností. Zpravidla se pohybuje od 1000 Kč/hodinu u zkušenějšího terapeuta, v Praze jsou sazby obecně vyšší než v jiných krajích, vyšší může být i cena párových setkání.[16][17]

Online psychoterapie[editovat | editovat zdroj]

Po roce 2015 se i v souvislosti s pandemií covid-19 rozvíjí online psychoterapie. Tímto pojmem se označuje terapeutický proces, při němž nedochází k osobnímu setkávání terapeuta se svým klientem. Videorozhovor je veden na dálku, přičemž se využívá různých online platforem. Výsledky studií naznačují, že efekt videorozhovoru je pro některé terapie srovnatelný s osobním rozhovorem, v některých případech dokonce i lepší.[18][19] Online psychoterapie se tak stává dobrým doplňkem osobní terapie pro klienty, kteří z časových či geografických důvodů nemohou absolvovat sezení, ale na straně terapeuta vyvstává vyšší nárok na vytvoření pevného terapeutického vztahu.

Významní terapeuti[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Stanovy spolku Česká asociace pro psychoterapii, z.s. [online]. Česká asociace pro psychoterapii, z.s., 2017-10-12 [cit. 2020-04-17]. Dostupné online. 
  2. ↑ VYMĚTAL, Jan. Úvod do psychoterapie. 2., aktualiz. vyd. Praha: Grada, 2003. ISBN 80-247-0253-3. 
  3. ↑ VYMĚTAL, Jan, a kol. Obecná psychoterapie. 2., rozš. a přeprac. vyd. Praha: Grada, 2004. ISBN 80-247-0723-3. 
  4. ↑ YALOM, Irvin. Chvála psychoterapie. Překlad Helena Hartlová. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-761-2. 
  5. ↑ Příloha č. 1 k vyhlášce č. 152/2018 Sb.
  6. ↑ Společnost ČPtS - Poslání a cíle [online]. Česká psychoterapeutická společnost [cit. 2022-03-13]. Dostupné online. 
  7. ↑ National Awarding Organisations (NAO) [online]. European Association for Psychotherapy [cit. 2022-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ Česká asociace pro psychoterapii: Adresář
  9. ↑ ČPtS: Adresář psychoterapeutů
  10. ↑ VZP: Seznam terapeutů
  11. ↑ Etický kodex České psychoterapeutické společnosti [online]. České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP, 2013-04 [cit. 2022-01-01]. Dostupné online. 
  12. ↑ Prohlášení o etických zásadách EAP [online]. Evropská asociace pro psychoterapii (EAP), 2002-07, rev. 2018-10 [cit. 2022-01-01]. Dostupné online. 
  13. ↑ BRUCH, Hilde. Základy psychoterapie. Praha: Triton, 1997. ISBN 80-85875-45-4. 
  14. ↑ KRATOCHVÍL, Stanislav. Základy psychoterapie. 5., přeprac. vyd. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-122-0. 
  15. ↑ PROCHASKA, James O.; NORCROSS, John C. Psychoterapeutické systémy. Překlad Jiří Štěpo. Praha: Grada, 1999. ISBN 80-7169-766-4. 
  16. ↑ Hedepy [online]. [cit. 2023-09-11]. Dostupné online. 
  17. ↑ Terap.io [online]. [cit. 2023-09-11]. Dostupné online. 
  18. ↑ ANDERSSON, Gerhard; CUIJPERS, Pim; CARLBRING, Per; RIPER, Heleen; HEDMAN, Erik. Guided Internet-based vs. face-to-face cognitive behavior therapy for psychiatric and somatic disorders: a systematic review and meta-analysis. World Psychiatry. 10. 2014, roč. 13, čís. 3, s. 288–295. Dostupné online [cit. 2020-04-17]. ISSN 2051-5545. DOI 10.1002/wps.20151. (anglicky) 
  19. ↑ COOK, Jonathan E.; DOYLE, Carol. Working Alliance in Online Therapy as Compared to Face-to-Face Therapy: Preliminary Results. CyberPsychology & Behavior. 4. 2002, roč. 5, čís. 2, s. 95–105. Dostupné online [cit. 2020-04-17]. ISSN 1094-9313. DOI 10.1089/109493102753770480. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Psychoterapie&oldid=23746839“