Provenienční princip

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Provenienční princip je princip, kterým se řídí moderní archivnictví, tedy shromažďování (budoucích) archiválií a jejich následné třídění, s menším užitkem může být také využito i v jiných institucích (knihovnách a muzeích). Princip spočívá v respektování původu (provenience), to znamená, že – podle české terminologie – archivní fondy mají zachovat celistvost a organickou strukturu, kterou jim vtiskl původce.

Předchůdce provenienčního principu se objevil v instrukci francouzského ministerstva vnitra z roku 1841 ohledně pořádání departamentních a komunálních archivů. Zde se objevuje tzv. „respect des fonds“, tedy je nařízeno zachovat a nedělit převzaté celky. K rozpracování respect des fonds došlo v rámci tzv. holandské archivní teorie publikované roku 1898, kterou připravili tři nizozemští archiváři Samuel Muller, Johan Adrian Feith a Robert Fruin. Zde byl ještě přidán požadavek na rekonstruování fondu podle registratury původce (registraturní princip). V roce 1910 byl přijat provenienční princip na mezinárodním kongresu archivářů v Bruselu.

Formulování principu

Při starším pořádáním archivů se zhusta uplatňoval tzv. pertinenční prinicp (vztahový), kdy se archivem získaným archiváliím vtiskl nový vztahový systém (doposud podstata schraňovaného materiálu takto uspořádaného lze nalézt v Archivu Národního muzea, nově manipulovány byly tzv. Stará a Nová manipulace Národního archivu). Zatímco v moderním muzejnictví i knihovnictví tento princip (pořádání muzejní sbírky a knihovního fondu) hraje důležitou roli doposud, v archivnictví se ukázal jako nedostatečný.

Pokusy respektovat systém původní spisovny se objevil např. v provinciálním archivu v Magdeburgu v roce 1816. V roce 1838 formuloval francouzský archivář Natalis de Wailly princip „respect des fonds“ (v roce 1841 ukotven v instrukci, podle které se mělo pracovat s departementními a komunálními archivy). Zde bylo především zdůrazněno, že fond je živým produktem činnosti instituce (což je třeba respektovat). Výraz provenience použil pruský archivář Heinrich von Sybel v instrukci z roku 1881. Jako komplexní princip potom byl formulován nizozemskými archiváři v příručce roku 1898. Zde byly definovány dvě zásady: 1) samostatnost a nedělitelnost archivního fondu a 2) vnitřní uspořádání dokumentů ve fondu.[1] Nizozemci vlastně nerozlišovali mezi spisovnou a archivem (archivním fondem), což (v striktním výkladu principu) práci archiváře dosti svazovalo a v praxi přinášelo jisté problémy.

Proto německý archivní teoretik Adolf Brenneke navrhl tzv. volný provenienční princip, který umožňuje nově uspořádat fond (tedy narušení zásady definitivnosti vnitřního členění), zejména pokud byla spisovna poškozena nebo v prvé řadě byla špatně vedena, takže neodpovídala struktuře původce. S prosazením provenienčního principu získává důležitost předarchivní péče (aby se předešlo špatně vedeným spisovnám – na potřebu upozornil Heinrich Otto Meisner).

Reference

  1. SULITKOVÁ, Ludmila. Archivnictví a spisová služba: Archivní teorie a metodika. Filozofická fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, Ústí nad Labem, s. 25. [1]

Literatura

  • Čechová, Gabriela et al. Archivní příručka. 2. nezměněné vydání. Praha, 1971, s. 117-120.
  • Kratochvíl, Václav. Hollandská theorie archivní a reforma archivnictví u nás. ČČH 13, 1907, s. 1-10.