Propinační právo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Propinační právo (jus educilli), neboli výčepní právo, bývalo výhradní právo (královský regál) „v jistém určitém okršlku pivo vařiti a kořalku páliti i oboje prodávati.“ Spojeno s ním bylo i oprávnění vybírat poplatky za dovoz cizího piva a jiných alkoholických nápojů. Šlo tedy o monopol prodeje, naopak odlišnými od něj byly tzv. nápojové závazky vyplývající z donucovacích práv (jura bannaria), které někoho nutily odebírat pivo, víno či lihové nápoje od určitého subjektu, např. jen z panského výčepu.

V českých zemích šlo především o výčepní právo k pivu, které jako zvláštní výsadu získávala od panovníka nejdříve královská města, později i šlechta. Mezi šlechtou a městy ale vznikl o výkon tohoto práva spor, který byl urovnán až Svatováclavskou smlouvou roku 1517, ta ustanovila, že toto právo patří všem třem stavům (pánům, rytířům i královským městům) a že na území královských měst bude zachován jejich monopol. Ve městech bylo pivo vařeno především po jednotlivých domech, pivovary byly zakládány ve větší míře až šlechtou od 16. století, a bylo vařeno buď společně, nebo je vařil jeden měšťan po druhém. Tento druhý způsob byl však zakázán dekretem z roku 1786, protože „měšťané většinou jeden u druhého se svými rodinami a domácími lidmi pili a tím svých živností zanedbávali.“[1]

Monopol propinačního práva byl narušen až roku 1848, kdy už mohl za finanční náhradu zřídit pivovar kdokoli[2] a definitivně byl zrušen zemskými zákony k roku 1869.[3][4] Opět ale za náhradu skládanou do zemské pokladny, např. v Čechách šlo o 5 000 zlatých za zřízení pivovaru, z které byl financován tzv. propinační fond, jež poté sloužil k náhradám ztrát dosavadních držitelů monopolu propinačního práva. I poté se však výčepní právo jako monopol udrželo ještě nějakou dobu např. v Haliči, na Bukovině nebo v ruském Polsku.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Propinační právo. In Ottův slovník naučný. Praha, J. Otto, 1903, svazek 20, s. 772–774.
  2. Císařský patent č. 1180/1848 ř. z.
  3. Stenoprotokol o zasedání Sněmu království Českého, 24. září 1868
  4. Zákon Sněmu království Českého č. 55/1869 z. z., zákon Sněmu markrabství Moravského č. 23/1869 z. z. a zákon Sněmu vévodství Slezského č. 18/1869 z. z.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]