Program Voyager

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Program Voyager
Základní popis
StátSpojené státy americké
OrganizaceNASA
Cílinterstellar probe
Historie
Trváníod 1977
První start5. září 1977
SoučástiVoyager 1
Voyager 2
KosmodromCape Canaveral Space Force Station
Dopravní prostředky
Nosná raketaTitan IIIE
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Trajektorie družic s daty přeletu kolem jednotlivých planet

Program Voyager se skládal ze dvou nepilotovaných amerických planetárních sond, Voyager 1 a Voyager 2, které odstartovaly v roce 1977. Přestože byly původně oficiálně určené pouze pro výzkum Jupiteru a Saturnu, obě byly schopné pokračovat dál v cestě ke vnějším planetám a v současnosti opouští sluneční soustavu. Vyvinula je Jet Propulsion Laboratory a do vesmíru vyslala NASA. Obě družice nashromáždily spoustu nových informací o plynných obrech.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Do heliopláště pronikl Voyager 1 v roce 2004

Sondy Voyager byly původně koncipovány jako součást programu Mariner a měly se jmenovat Mariner 11 a Mariner 12, jenže byly přesunuty do samostatného programu Mariner Jupiter-Saturn, který se poté přejmenoval na Voyager (česky Cestovatel.), jelikož se lidé z NASA domnívali, že se od Marineru liší tak, že zasluhují samostatný název.[1] Voyager je v podstatě opakování neúspěšného programu Grand Tour z konce 60. a začátku 70. let. Program Grand Tour měl stejný cíl jako Voyager, ale byl zrušen, kvůli škrtům v rozpočtu.

První byl vypuštěn Voyager 2, navržená trajektorie letu využívala velice příznivé konjunkce Uranu a Neptunu. Voyager 1 byl vypuštěn později, ale letěl po rychlejší trajektorii, ta umožnila, aby se k Jupiteru a Saturnu dostala dříve než Voyager 2, ovšem na úkor vnějších planet.[2]

Termoelektrický generátor programu Voyager.

V roce 1979 dosáhl Voyager 1 Jupitera a pořídil tehdy i snímek velké rudé skvrny velké jako Země, především díky tomu snímku sestrojila NASA sondu Galileo, která vyletěla v roce 1989 a Jupitera dosáhla v roce 1995. Na přelomu let 1982/1983 doletěl Voyager 1 k Saturnu a objevil silné větry o rychlosti až 5000 km/h. (což je více než 100 krát více než stupeň 5 na Fujitově stupnici). Sonda rovněž objevila uhlovodíky v atmosféře Titanu a především proto vyslala ESA sondu Cassini-Huygens.

Voyager 2 v roce 1988 přeletěl kolem Uranu, studoval jeho satelity a prstence a zjistil, že je vytvořily úlomky jeho největšího měsíce, Mirandy, když do něj narazilo těleso velké jako polovina satelitu. Sonda také zjistila, že (v porovnání s ostatními planetami Sluneční soustavy) je Uranova atmosféra velice klidná. Dále zjistil že uranova osa má úhel sklonu téměř 90°, takže se po oběžné dráze „valí“, to znamená, že pokud by někdo žil na jižní polokouli nedostalo by se k němu žádné sluneční světlo.V roce 1992 přeletěl Voyager 2 kolem Neptunu, objevil 6 nových satelitů, takže se počet známých zvýšil na 8. V roce 1990 přeletěl Voyager 1 pomalejší sondu Pioneer 10 a stal se nejvzdálenějším lidským výtvorem.

Po studiu 4 plynných obrů pokračoval Voyager 2 ven ze sluneční soustavy. V roce 2003 se oficiálně dostal do mezihvězdného prostoru a o 40 000 let později by se dostal k nejbližší hvězdě. Zatím je stále aktivní informace na Zemi posílá přes 70metrovou anténu. 15. srpna 2006 byl Voyager 1 od Slunce vzdálen již 100 astronomických jednotek (100 AU neboli 15 000 000 000 km)

Sonda Voyager 1 přenáší na zemi signál 46 let, 5 měsíců a 22 dnů, sonda Voyager 2 ještě o několik dní déle, 46 let, 6 měsíců a 7 dnů, především zásluhou robustního radioizotopového termoelektrického generátoru s dlouhou životností. Přijaté signály dnes analyzuje 10 lidí.

Zdroj energie[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl od umělých družic určených jen pro oběžnou dráhu Země družicím Voyager dodávají elektřinu tři radioizotopové termoelektrické generátory poháněné rozpadem Plutonia-238, který poskytne přibližně 470 W na 30 voltů ve stejnosměrném proudu. Plutonium-238 má poločas přeměny 87,74 let.[3] To znamená, že se jeho výkon snižuje o 0,78 % ročně. V roce 2006, 29 let po startu pouze 470 W × 2−(29/87.74) ~= 373 W — neboli okolo 79,5 % své původní síly. Nicméně bimetalové termočlánky, které přeměňují teplo na elektrickou energii se také rozkládají a tudíž výsledná síla je ještě nižší. Dne 11. srpna 2006 byl výkon generovaný sondami asi 290 W tj. asi o 40 % nižší než výkon při startu.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Voyager program na anglické Wikipedii.

  1. Miller E.: From Engineering Science To Big Science, 11 "Voyager: The Grand Tour of Big Science" sec. 268. NASA, 1998. history.nasa.gov [online]. [cit. 2009-08-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-17. 
  2. Miller, E: From Engineering Science To Big Science, Chapter 11 "Voyager: The Grand Tour of Big Science" sec. 269. NASA, 1998. history.nasa.gov [online]. [cit. 2009-08-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-17. 
  3. The Actinide Research Quarterly: Summer 1997

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]