Právo na přístup k internetu

Právo na přístup k internetu, známé také jako právo na širokopásmové připojení nebo svoboda připojení, vychází z přesvědčení, že přístup k internetu je klíčový pro účast jednotlivců ve veřejném životě, rozvoji občanské společnosti a pro využívání příležitostí ve vzdělávání, politické účasti, ekonomických aktivitách a přístupu k veřejným službám. Na základě této premisy odvozuje povinnost jednotlivých států zajistit širokou dostupnost internetu a ochranu práva na přístup k němu. Jeho ustanovení vzniklo v kontextu stále častějších restriktivních zásahů pomocí státních opatření. Tento přístup zdůrazňuje povinnost států zajistit širokou dostupnost internetu a vyvarovat se neoprávněného omezování přístupu jednotlivců k síti.

Právo na internetové připojení obsahuje materiální a nemateriální podmínky, které ve výsledku vedou k možnosti připojení se k internetu. Právo přístupu na internet je tvořeno právem na internetové připojení a právem na přístup k internetovému obsahu.

Právní ukotvení

Otázka právní podstaty přístupu na internet je stále dle expertů nedostatečně ukotvena a ustanovena. Na mezinárodní úrovni neexistuje explicitní uznání práva na přístup k internetu jako základního lidského práva. Základním pramenem definujícím právo na přístup k internetu je Rezoluce Valného shromáždění OSN Podpora ochrana a výkonu lidských práv na internetu vydaná 26. června 2016, ale právo přístup k internetu nepojmenovává ani nedefinuje.

Světový summit o informační společnosti (WSIS) – 2003

V prosinci 2003 byl pod záštitou Organizace spojených národů svolán Světový summit o informační společnosti (WSIS) za účasti zástupců vlád, ziskového sektoru a občanské společnosti. Summit přijal Deklaraci zásad WSIS o důležitost informační společnosti při udržování a posilování lidských práv:

1. My, zástupci národů světa, shromážděni v Ženevě od 10. do 12. prosince 2003 na první fázi Světového summitu o informační společnosti, prohlašujeme naši společnou touhu a závazek vybudovat na lidi zaměřenou, inkluzivní a rozvojově orientovanou informační společnost, kde každý může vytvářet, přistupovat, využívat a sdílet informace a znalosti, což umožňuje jednotlivcům, komunitám a národům dosáhnout plné kvality svého života a podporovat jejich cíle udržitelného rozvoje. principy Charty Organizace spojených národů a plné respektování a dodržování Všeobecné deklarace lidských práv.

2. Znovu potvrzujeme univerzálnost, nedělitelnost, vzájemnou závislost a vzájemný vztah všech lidských práv a základních svobod, včetně práva na rozvoj, jak je zakotveno ve Vídeňské deklaraci. Znovu také potvrzujeme, že demokracie, udržitelný rozvoj a respekt k lidským právům a základním svobodám, jakož i řádná správa věcí veřejných na všech úrovních jsou vzájemně závislé a vzájemně se posilují. Dále jsme se rozhodli posílit právní stát v mezinárodním měřítku ve vnitrostátních záležitostech.

Deklarace WSIS zdůrazňuje význam práva na svobodu projevu v informační společnosti, když uvádí: "Potvrzujeme, že každý má právo na svobodu názoru a projevu, jak je uvedeno v článku 19 Všeobecné deklarace lidských práv. Toto právo zahrnuje svobodu mít vlastní názory bez zásahu a svobodu vyhledávat, přijímat a sdělovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice. Komunikace je základním společenským procesem, základní lidskou potřebou a základem všech sociálních organizací. Je ústředním prvkem informační společnosti. Každý by měl mít příležitost se jí účastnit a nikdo by neměl být vyloučen z jejích výhod."

Valné shromáždění OSN – 2016

Valné shromáždění OSN 27. června 2016 přijalo rezoluci Podpora, ochrana a výkon lidských práv na internetu, která nestanovuje právo na přístup na internet, ale definuje přístup na internet jako prostředek účasti občanů ve veřejném životě a na rozvoji občanské společnosti.

Argumentace

Argumentace pro zavedení práva na internetové připojení

O právu k přístupu na internet hovoří jako o důležitém nástroji pro výkon základních práv (vzdělávání, politická účast, ekonomické příležitosti, přístup k veřejným službám, možnost vyjádřit vlastní názor), stejně jako prostředek účasti občanů na veřejném životě a na rozvoji občanské společnosti. Absence rovného přístupu je formou sociální nerovnosti

Argumentace proti zavedení práva na internetové připojení

Hlavní odpůrce práva na přístup k internetu, Vint Cerf, argumentuje, že internet sám o sobě nemůže být právem. Cerf shrnuje svou argumentaci, když říká: „Technologie je nositelem práv, nikoli právem samotným.“ Brian Schepis, kolega Cerfa ve společnosti Google, obhajuje Cerfův závěr na základě toho, že obhájci lidského práva na internet nevhodně definují kvalifikaci lidského práva.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Right to Internet access na anglické Wikipedii.