Povstání polabských Slovanů
| Povstání polabských Slovanů | |||
|---|---|---|---|
| konflikt: Ostsiedlung | |||
 Území kmenového svazu Luticů po roce 983 (východní hranice Německého království zvýrazněny žlutě) | |||
| Trvání | 983 | ||
| Místo | Saská východní marka | ||
| Výsledek | vítězství Polabských Slovanů, pozastavení saské kolonizace a christianizace | ||
| Změny území | zničení Severní a Billunžské marky a návrat území pod vládu původních Slovanů | ||
| Strany | |||
| |||
| Velitelé | |||
| |||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
Povstání polabských Slovanů (německy Slawenaufstand von 983), byla událost v roce 983[1], kdy polabští Slované (konkrétně kmenové svazy Luticů a Obodritů, kteří obývali oblasti východních částí dnešního Německa), podnikli revoltu proti podřízenosti vůči německé římské říši a christianizaci. Slované dobyli a vypálili Hamburk, ale jejich postup na západ zastavila nerozhodná bitva u Bělozemí, mezi přítoky Labe – Tangerou a Muldou.[2]
Politické pozadí
[editovat | editovat zdroj]
Od 6. století osidlovali Polabští Slované území dnešního východního Německa mezi Baltským mořem, Labem, Havolou a Odrou. Nejzápadnější kmeny západních Slovanů byly od raného středověku násilně obraceny na křesťanskou víru. Již v raném středověku se staly terčem expanze Karla Velikého a později saských invazí. V 7. století se Obodrité a Veléti dostali pod vliv Východofranské říše a později německé Říše římské.
Kmeny Polabských Slovanů se bránily vnucené christianizaci ze západu. V roce 937 založil Ota I. Východní marku na jihovýchodní hranici Saska. [3] Ta se rozprostírala na území od pohoří Harz po řeky Sálu a Muldu. Cílem marky bylo ovládnutí sousedního slovanského území na východě. Porážka protisaské koalice Obodritů, Čerezpěňanů a Ratarů v bitvě u Reknice,[4] 16. října 955 saským vládcům ludolfinské dynastie – Jindřichovi I. a jeho synovi Otovi I. nepřinesla úplné podrobení Slovanů,[5] podařilo se jim však nastolit počátky politické a církevní moci na těchto územích. Ota I. mj. v roce 948 založil arcibiskupství magdeburské, jehož cílem bylo trvale začlenit slovanské oblasti do sféry vlivu katolické církve a do hranic římskoněmecké říše.
Historie
[editovat | editovat zdroj]Odboj slovanského kmenového svazu Luticů bylo naplánován a připraven v roce 983 v hlavní svatyni Riedegošti (Retra) patřící polabským Slovanům. Iniciátory a vůdci lutického povstání chtěli využít sporů saského duchovenstva o nástup Aldaberta na arcibiskupský stolec v Magdeburku i císaře Oty I. Slované z Polabí vyhnali politické a církevní představitele římskoněmecké říše. Jejich vojenským cílem byly hlavně křesťanské misie a vojenská stanoviště zřízená v Polabí.
29. července 983 slovanské jednotky překvapivě zaútočily na Havelberg, kde zničily sídlo místního biskupa. O tři dny později byl dobyt také Brandenburk s křesťanskou misií. Tamnímu biskupovi Folkmarovi a markraběti Severní marky Dětřichovi se podařilo uprchnout. Setrvávající duchovenstvo bylo zajato a kostely vypleněny. Podobný osud potkal i všechna ostatní místa se saskými osadníky, až k přirozené hranici vyznačené řekou Tangerou. Severní marka a Billunžská marka byly ztraceny. Do povstání Luticů se zapojili také Obodrité na severu, kteří vyplenili Hamburk a sídlo biskupa v Oldenburku.
Proti Luticům brzy vytáhly saské síly vedené magdeburským arcibiskupem Giselherem, halberštadtským biskupem Hildewardem a markrabětem Dětřichem.[6]
Slovanského povstání se neúčastnili Srbové v jižní části Polabí, které rovněž obývali polabští Slované – Lužičtí Srbové.
Dopady povstání
[editovat | editovat zdroj]
Povstání polabských Slovanů v roce 983 vedlo k vyhnání Sasů a pozastavení saské kolonizace (něm. Ostsiedlung) v těchto oblastech na příštích 200 let. Navzdory každoročním intervencím křesťanských panovníků proti pohanským lutickým a obodritským panovníkům si uchovali samostatnost až do 12. století.
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Powstanie Słowian połabskich na polské Wikipedii.
- ↑ Christian Lübke: Slavenaufstand. w „Lexikon des Mittelalters”. Bd. 7, Sp. 2003.
- ↑ Paweł Jasienica. Polska Piastów. Warszawa: Prószyński i S-ka, 2007. Dostupné online. ISBN 978-83-7469-479-7. OCLC 169978949 S. 65.
- ↑ Reuter, Timothy. Germany in the Early Middle Ages 800–1056. New York: Longman, 1991.
- ↑ A. Turasiewicz, Dzieje polityczne Obodrzyców, Kraków 2004, s. 93.
- ↑ Gerd Althoff: Saxony and the Elbe Slavs in the Tenth Century. w „The New Cambridge Medieval History”. cz. 3: Timothy Reuter: c. 900 – c.1024 Cambridge University Press, Cambridge u. a. 1999, ISBN 0-521-36447-7, S. 267–292, s. 282.
- ↑ Wolfgang Brüske: Untersuchungen zur Geschichte des Lutizenbundes. Böhlau-Verlag, Münster/Köln 1955, S. 39–45.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Jan Papłoński, „Helmolda Kronika Sławiańska z XII wieku”, Warszawa 1862.
- „Helmolda Kronika Słowian”, tł. Józef Matuszewski, wstęp i komentarz Jerzy Strzelczyk, PIW Warszawa 1974.
- Kronika Thietmara, tłum. M.Z. Jedlicki, Kraków 2002, ISBN 83-7052-568-7.
- Wolfgang Fritze: Der slawische Aufstand von 983 – eine Schicksalswende in der Geschichte Mitteleuropas. In: Eckart Henning, Werner Vogel (Hrsg.): Festschrift der landesgeschichtlichen Vereinigung für die Mark Brandenburg zu ihrem hundertjährigen Bestehen 1884–1984. Berlin 1984, S. 9–55.
- Herbert Ludat: An Elbe und Oder um das Jahr 1000. Skizzen zur Politik des Ottonenreiches und der slawischen Mächte in Mitteleuropa. Köln 1971, ISBN 3-412-07271-0.
- Christian Lübke: Slavenaufstand. In: Lexikon des Mittelalters. Sv. 7, Sp. 2003 f.
- Lutz Partenheimer: Die Entstehung der Mark Brandenburg. Mit einem lateinisch-deutschen Quellenanhang. Köln/Weimar/Wien 2007 (mit Quellen zum Slawenaufstand S. 98–103), ISBN 3-412-17106-9.
- Paweł Jasienica: Polska Piastów. Warszawa: Prószyński i S-ka, 2007, ISBN 978-83-7469-479-7, OCLC 169978949.
