Postilion v zástavě

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Postilion v zástavě
Un postillon en gage
Jacques Offenbach
Jacques Offenbach
Základní informace
Žánr opereta
Skladatel Jacques Offenbach
Libretista Édouard Plouvier a Jules Adenis
Počet dějství 1
Originální jazyk francouzština
Premiéra 9. února 1856, Paříž, Théâtre des Bouffes-Parisiens
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Postilion v zástavě (ve francouzském originále Un postillon en gage) je jednoaktová opereta francouzského skladatele Jacquese Offenbacha na libreto Édouarda Plouviera a Julese Adenise (vl. jm. Jules-Adenis Colombeau). Měla premiéru 9. února 1856 v pařížském divadle Théâtre des Bouffes-Parisiens.

Vznik, charakteristika a historie[editovat | editovat zdroj]

V řadě krátkých jednoaktových děl Jacquese Offenbacha v začátcích jeho divadla Bouffes-Parisiens stojí Postilion v zástavě po absurdním kusu z pseudočínského prostředí Ba-ta-clan a před neméně rozdováděnou aktovkou Tromb-al-ca-zar aneb Dramatičtí zločinci. Děj Postiliona je umírněnější a i jeho dramatická struktura tradičnější. Názvem a některými náznaky odkazuje na populární komickou operu Adolpha Adama Postilion z Lonjumeau, aniž by ji však přímo parodoval – jak konstatoval Eugène Cellié ve své recenzi, „postilion Bouffes-Parisiens je postilion pro zasmání, je to Postilion z Lonjumeau v karnevalovém vydání“.[1] Mezi Offenbachovými díly je tato hříčka, podle prvního historika Bouffes-Parisiennes Alberta de Lasalle „jen prostředně zábavná“[2], vůbec první, která nese žánrové označení „opérette“, tj. opereta.[3][4]

Hra sloužila jako debut pro dva nové herce Anthiauma a Davousta, avšak kritika jejich hru oceňovala nepříznivě.[5][6] Rovněž slečně Dalmontové, představitelce Fanny, byly pro její zpěv i hraní činěny výčitky, ostatně s poznámkou, že její role není příliš výrazná.[6][7] Hlavní předností kusu pro recenzenty i diváky byla postava emancipované staré panny, kterou hrál Léonce – v Bouffes-Parisiens debutoval bezprostředně předtím v Élodie a stal se představitelem řady offenbachovských rolí.[6][7][8]

Libreto Postiliona v zástavě trpělo zejména v první části zdlouhavostí a obecenstvo se rozehřálo až poté, co se na scéně objevila „mademoiselle de Faux-Bourdon“.[6] Revue et gazette musicale de Paris se domnívala, že se nepravděpodobnost situací v tomto kusu nepodařilo překonat komikou (až na Léonceovu roli) a že námět neinspiroval skladatele, jenž „nevhodil do své partitury onu kytici melodických motivů, jimiž tak oplývá. I když je hudba Postiliona vždy živá a veselá, bledne před jinými Offenbachovými kompozicemi.“[8] I jiná recenze říkala: „To vše je okořeněno komickými epizodami a živou, veselou hudbou, v podstatě však méně šťastněji inspirovanou než předchozí tvorba pana Offenbacha… Offenbach navykl své obecenstvo na vybraná jídla, pikantní omáčky. Může tedy sám sobě připsat, že je dnes trochu vybíravé.“[9] Le Figaro ostatně poznamenává, že hudební obsah Postiliona v zástavě není příliš objemný.[6]

Z hudebních čísel si kritika si všimla předehry, Hectorova kupletu Gentil postillon, scény s lekcí zpěvu, tercetu Vive la musique! a tercetu Gloire à toi! – Buvons.[7][8] Podle Offenbachova životopisce Jeana-Clauda Yona tato partitura „není na úrovni“.[5]

Postilion v zástavě se na repertoáru Bouffes-Parisiens neudržel a ani později ho žádné divadlo nepřevzalo. Partitura ani klavírní výtah vydány nebyly.[3]

Osoby a první obsazení[editovat | editovat zdroj]

osoba hlasový obor světová premiéra (9.2.1856)
Hector d'Arcueil tenor Jean-Baptiste Anthiaume
Quatreboules, hostinský bas Davoust
Fanny, jeho neteř soprán Marie-Denise-Victoire Dalmont
Mlle Hélène de Saint-Bourdon tenor buffo (rôle travesti) Léonce (vl. jm. Édouard-Théodore Nicole)
Dirigent: Jacques Offenbach

Děj operety[editovat | editovat zdroj]

Obecenstvou v Bouffes-Parisiens, karikatura Émila Bayarda. Jacques Offenbach vprostřed nahoře.

Hector d'Arcueil je mladý rádoby hudební skladatel a současně elegán a příslušník pařížské zlaté mládeže, ale zadlužený až po uši a na útěku před svými věřiteli, potažmo vězením. Přesto se vydal v masce postiliona na maškarní ples v pařížské Opeře. Po cestě zpět se zastavil na večeři v hostinci „Les Frères Polonais“ v Palais Royal, avšak neměl, čím zaplatit útratu. Hostinský Quatreboules přišel originální řešení: využije „postiliona“ jako svého druhu živý vývěsní štít, vystaví ho v okně a bude ho zde držet a živit do té doby, dokud nezíská peníze na uhrazení dluhu. Od té doby uplynuly už tři měsíce, Hector plní svůj úkol a přitom skládá operu Krvavé jablko – až ji Opera přijme k provozování, podle odhadu skladatele za třináct let, bude mít konečně čím splatit dluh… Hectorovi hrozilo, že jeho strava bude bídná, neboť hostinský svého výkladního postiliona nutí jíst humry a drůbež, které rovněž už pár dní zdobily výklad. Naštěstí má hostinský dobrosrdečnou neteř Fanny, která se do Hectora zakouká, oddaně poslouchá u klavíru úryvky z jeho opery, přijímá od něj lekce zpěvu a oplátkou mu nosí nejlepší kusy z kuchyně.

Přesto se Hector v hostinci nudí. Ze svého výstavního místa v okně zahlédne, jak se zahradou Palais Royal prochází věhlasná sufražetka slečna Hélène de Faux-Bourdon, která jej už dlouho pronásleduje svou láskou. Rozhodne se jí dát znamení; slečna přispěchá a podává mu důkazy své neutuchající vášně. Fanny to vidí a zmocní se jí žárlivost, zatímco její strýc okamžitě podlehne kouzlu velkolepé spisovatelky. Hector zjišťuje, že se dostal do úzkých, a chce se vytratit, jenže slečna de Faux-Bourdon skoupila jeho směnky a může ho kdykoli dát pro dluhy zavřít. Má ho tedy v hrsti. Z papírů, které má slečna u sebe, se však ukáže, že je Quatreboules je jejím bratrancem, a navíc hostinský zjistí, že mladý Hector není šlechtic, nýbrž jeho nemanželský syn. Uzná ho tedy za vlastního a svolí k jeho sňatku s Fanny, zatímco sám získává ruku své rázovité sestřenice.[5][9][1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b CELLIÉ, Eugène. Bouffes-Parisiens. Le Nouvelliste. 13. 02. 1856, roč. 9, čís. 44, s. 3. Dostupné online. (francouzsky) 
  2. DE LASALLE, Albert. Histoire des Bouffes-Parisiens. Paris: A. Bourdilliat et Ce, 1860. 124 s. S. 41. (francouzsky) 
  3. a b YON, Jean-Claude. Jacques Offenbach. Paris: Gallimard, 2010. 800 s. ISBN 978-2-07-013097-9. S. 761. (francouzsky) 
  4. YON, Jean-Claude. Offenbach l’inclassable : la question des genres. In: BOURDIN, Philippe; LOUBINOUX, Gérard. La scène bâtarde, entre Lumières et romantisme. Paris: Presses universitaires Blaise Pascal, 2005. ISBN 2-84516-286-3. S. 208. (francouzsky)
  5. a b c Yon, s. 170.
  6. a b c d e BOURDIN, Gustave. Théâtres. Le Figaro. 14. 02. 1856, roč. 3, čís. 104, s. 5-6. Dostupné online. ISSN 1241-1248. (francouzsky) 
  7. a b c RÉAL, Jules. Théâtre des Bouffes-Parisiens. Le Ménéstrel. 17. 02. 1856, roč. 23, čís. 12, s. 2. Dostupné online. (francouzsky) 
  8. a b c Théâtre des Bouffes-Parisiens. La Revue et gazette musicale de Paris. 17. 02. 1856, roč. 23, čís. 7, s. 51. Dostupné online. (francouzsky) 
  9. a b ŠULC, Miroslav. Papá Offenbach. Praha: Editio Supraphon, 1977. 245 s. S. 69.