Portál:Stromy/Archiv/Článek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

2022[editovat zdroj]

03-04/2022

Odlesňování (deforestace) znamená odstranění lesů z území, které je poté využíváno například pro pastviny, plantáže nebo pro zástavbu. Odstranění stromů bez následného dostatečného zalesnění má za následek poškození stanovišť a ztrátu biologické rozmanitosti; způsobuje přemisťování či vymírání populací jak živočichů, tak rostlin. Má také nepříznivé dopady na propady atmosférického oxidu uhličitého. Odlesněné regiony obvykle způsobují významnou nepříznivou erozi půdy. V letech 2000 až 2012 bylo celosvětově odlesněno 2,3 milionů km² lesa. celý článek »

01-02/2022

Lužní les je podmáčený les s vysokou hladinou podzemní vody a záplavovým cyklem. Původně byl tento biotop běžný, nyní mizí s rostoucí regulovaností vodních toků. Pro les je důležitá přítomnost vody, díky které je v půdě nedostatek kyslíku a dochází tak k redukčním pochodům a vzniku glejové půdy. Typickými stromy lužních lesů jsou topol, dub, jasan, jilm, olše, vrba a lípa. celý článek »

2021[editovat zdroj]

11-12/2021
Typická krajina poblíž Manosque z Gionových románů

Muž, který sázel stromy (L'homme qui plantait des arbres) je novela z roku 1953 od francouzského spisovatele Jeana Giona. Vypráví příběh o pastevci ovcí jménem Elzéard Bouffier, který žil sám v malém kamenném domě a sázel stromy. Každý den sázel duby, buky a břízy v místech, kde byla pustina; ročně jich tak vzešlo kolem deseti tisíc. Díky usilovné práci vyrostl rozlehlý les a do místa se začala vracet vláha. Lidé z okolí přičítali změnu přírodě a úřední komise dala tento „přírodní les“ pod ochranu státu. „Musím Vás zklamat, ale Elzéard Bouffier je fiktivní postava. Cílem bylo zatraktivnit stromy, nebo ještě lépe, zatraktivnit sázení stromů.“ (Jean Giono) celý článek »

09-10/2021

Korowajové (také stromoví lidé) jsou kmeny žijící na západě ostrova Nová Guinea rozmístěné po centrální vysočině Irianu, kde se dokázali přizpůsobit těžce prostupnému deštnému pralesu. Počet těchto kmenů se odhaduje na 3000. Žijí vysoko v korunách stromů, ve kterých si staví takzvané stromové domy obdélníkového tvaru se sedlovou střechou. Stromy v okolí pokácí a na jejich místě pěstují různé plodiny a chovají dobytek. Domy jsou přibližně 4 metry široké a 10 metrů dlouhé; výška, ve které jsou postaveny, se ale liší a pohybuje se mezi 12 až 40 metry. Jedinou přístupovou cestou do obydlí jsou tenké svislé tyče se záseky, které představují žebřík. Tyto tyče jsou rozděleny na horní a dolní část; dolní část se na noc kvůli bezpečnosti zatahuje. Konstrukce domu je z větví, podlahy a stěny z kůry ságové palmy a z listů palmy je střecha. Dům obývá jedna rodina o přibližně deseti lidech, která tvoří jeden kmen. Jednotlivé domy jsou od sebe vzdáleny mnohdy celý den chůze deštným pralesem. celý článek »

07-08/2021

Arboretum je sbírka živých dřevin umístěná ve zvláštní botanické zahradě, která se specializuje na výzkum a pěstování stromů a keřů. Úprava zahrady může být buď parková nebo podobná zakládání lesních porostů. Arboreta se mohou specializovat na jednotlivé rody a čeledi, na dřeviny určitého území nebo mohou být zaměřená na všechny dřeviny bez rozdílu. Vědeckovýzkumná arboreta kladou důraz především na přesný původ rostlin, jejich dokonalou evidenci, pravidelné sledování a vyhodnocování. Rozšířená jsou arboreta při odborných školách, ve kterých slouží jako didaktická pomůcka při výuce a poznávání cizích druhů. celý článek »

06/2021

Mangrovy jsou společenstva stromů a keřů vyskytující se v subtropech a tropech na pobřežích moří a oceánů nebo v deltách řek, kde se sladká voda mísí se slanou. Pro tyto oblasti je typická pravidelná kulminace výšky vodní hladiny, charakteristické jsou pro ně porosty s opěrnými a dýchacími kořeny. Rostliny jsou schopny aktivně vylučovat sůl a jejich hustý kořenový systém dokáže absorbovat vzdušný kyslík. U některých mangrovníků je časté klíčení semen ještě na rostlinách. Mangrovy jsou důležité pro zpevnění terénu, chrání pobřeží před přílivovými vlnami a proti erozi, čistí vodu, zmírňují povodně a poskytují útočiště pro volně žijící živočichy. celý článek »

05/2021

Zkamenělé dřevo (fosilní dřevo, araukarit) je název pro speciální typ zkamenělin suchozemských rostlin. Vzniklo permineralizací stromů, které tento proces změnil v kameny. Všechny organické materiály ve stromě byly přeměněny na minerály, především křemičitany, kterým byla ponechána původní dřevěná struktura. Tyto zkameněliny jsou na rozdíl od otisků fosilií trojrozměrné. Proces kamenění probíhá pod zemí a trvá přibližně sto let. Sedimenty obklopující rostlinu zabraňují přístupu kyslíku, který by dřevo rozložil. Přes tyto sedimenty proudí minerální vody a v buňkách rostliny uskladňují minerály. Lignin a celulóza v rostlině slábnou a na ní se vytváří kámen. celý článek »

04/2021

Amazonský tropický deštný prales má rozlohu přibližně 5 500 000 km² a z velké části leží v Amazonské nížině. Odhaduje se, že obsahuje kolem 390 miliard jednotlivých stromů z přibližně 16 000 druhů. Rozkládá se na území Brazílie (60%), Peru (13%), Kolumbie (10%), Venezuely, Ekvádoru, Bolívie, Guyany, Surinamu a Francouzské Guyany. Španělé jej objevili roku 1541 při plavbě po řece Amazonce z Peru až k jejímu ústí. Prales produkuje necelých 6% kyslíku a nově vzrostlé stromy váží více oxidu uhličitého než staré. Často se o něm mluví v souvislosti s ubýváním zalesněného území. Ještě v roce 1960 nebyl lidskou činností dotčený, nedlouho poté však začalo zvýšenou těžbou dřeva docházet k přeměně na zemědělskou půdu a vzniku nových pastvin pro stáda dobytka. V letech 1970–2000 bylo vykáceno celkem 16,4% z jeho celkové rozlohy. celý článek »

03/2021

Kůrovcová kalamita je postižení stromů a lesů, které způsobují kůrovci (Scolytinae, Ipinae), podčeleď brouků z čeledi nosatcovití. Nařízení k hubení brouků bylo v oblasti Střední Evropy vydáváno již od konce 18. století. Při kalamitě na konci 19. století napadl na Šumavě kolem 10 milionů m³ dřeva; obnova lesa byla poté provedena především vysazením smrku. Po suchu v roce 2003 přišla vlna jedné z nejhorších kalamit v českých zemích. O dvanáct let později následovala druhá vlna na severní Moravě, po které byla obava ze zániku jedné třetiny lesů. Mezi příčinami těchto vln se uváděly například smrkové monokultury nebo klimatické změny, protože rozmnožování kůrovce bývá zpomaleno deštěm. V kalamitách dosud převažoval lýkožrout smrkový, vzrůstá však podíl lýkožrouta severského, který působí nenápadněji, zimu přežívá v hrabance a napadá čerstvější stromy. V některých lokalitách kůrovci napadají i borovice a na několika místech se přemnožili kůrovci z jasanu. celý článek »

02/2021
sad před řezem

Řez ovocných dřevin je způsob formování ovocných stromů a keřů, kterým se dosahuje rovnováha mezi růstem nových výhonů a produkcí ovoce. Ovocné stromy, jako všechny rostliny obecně, mají snahu tvořit nadbytek výhonů, které však v přírodě mnohdy samovolně uhynou vlivem zahuštění koruny nebo pro zastínění přilehlými dřevinami. Při řezu se proto regulují větve tak, aby všechny listy a plody měly dostatek prostoru a světla. Zároveň se odstraňují části poškozené a nemocné nebo větve, které již nejsou vhodné pro stavbu koruny. Způsob provedení řezu závisí na ročním období, vývojové fázi dřeviny, druhu a odrůdě nebo na záměru pěstitele. V zimě je prováděno zmlazování a hluboký řez, který vyvolává rychlejší růst dřeva následující rok na zbývajících větvích - uložené živiny a energie jsou směrovány do menšího počtu větví a stimulují jejich růst. Prořezávání v létě pak může mít za následek sklon k reprodukční činnosti a zvýšení plodnosti, což zmenšuje úrodu v následujícím roce. celý článek »

01/2021

Památný strom je strom, který má právní ochranu. Tu mohou zajišťovat místní zákonné předpisy vycházející z právní úpravy v § 46 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. V České republice jsou památné stromy označovány malým státním znakem. Stromy mohou být vyhlášeny památnými zejména pro svůj mimořádný vzrůst či stáří nebo proto, že jsou krajinnými dominantami či přispívají ke krajinnému rázu, jsou upomínkou na historickou událost nebo pověst nebo doprovázejí kulturní památku. Je zakázáno je poškozovat, ničit a rušit v přirozeném vývoji. celý článek »

2020[editovat zdroj]

12/2020
Skanzen v Přerově nad Labem

Vánoční strom, jeden ze symbolů vánočních svátků, je ozdobený strom, obvykle stálezelený jehličnan. Tradice vánočních stromů pochází z území Baltu a Německa, kde byl strom původně ověšen jablky, ořechy a dalšími potravinami, například v brémské kronice z roku 1570 se nachází jedna z prvních zpráv o ozdobeném osvětleném stromku v místnosti. Stromky se nejdříve strojili v cechovních a řemeslnických domech. Lojové svíčky na nich přibyly v 18. století a k tradici se přidaly také větvičky stálezeleného jmelí. V domovech byly stromky někdy uchyceny nad štědrovečerní stůl špičkou dolů a zdobené větve rozdávali i koledníci. Později tento původně protestantský zvyk přijala i katolická církev. Podle staré polské lidové tradice byly na větve stromů zavěšovány různé ozdoby již od pohanských dob. V Čechách poprvé představil vánoční strom ředitel pražského Stavovského divadla Jan Karel Liebich, který jej pro přátele postavil roku 1812 na svém libeňském zámečku Šilboch. celý článek »

11/2020

Bonsai neboli "strom v misce" (bon znamená miska a sai znamená strom nebo také sázet) je staré umění miniaturizace stromů a jejich pěstování, při kterém je rostlina technikami tvarována tak, aby navozovala iluzi starého stromu. První zmínky o takto pěstovaných stromech pocházejí ze starověké Číny. Zdejší bonsaje se symbolikou krajiny využívají prvky jako mrtvé dřevo nebo obnažené kořeny a velmi silně vykazují vůli pěstitele a jeho umělé zásahy. Do Japonska se toto umění dostalo v 6. století spolu s uměním kaligrafie. Japonci pěstování bonsají zjednodušili, propracovali a zdokonalili umělecké i pěstitelské aspekty. Klasické styly bonsají vypracovali pozorováním volně rostoucích stromů v přírodě a jejich bonsaje tak vynikají elegancí; i v případě drastického pěstitelského zásahu do rostliny je toto neviditelné. celý článek »

10/2020

Dřevo je tvrdé a pórovité rostlinné pletivo kmenů, kořenů a větví stromů, keřů a dalších dřevin. Tvoří jej celulózová vlákna s vysokou pevností v tahu a ligninová výplň, která odolává tlaku. Plní funkci podpůrnou, která stromu dovoluje růst do velké výšky, a funkci výživovou a dopravní při zprostředkování pohybu vody a v ní rozpuštěných živin. Dokud strom roste, přibývají nové buňky po celém povrchu kmene a větví rovnoměrně. V prostředí se střídáním klimaticky výrazně odlišných ročních období roste dřevo rychleji na jaře a v létě, pomalejí na podzim. Jarní dřevo bývá často světlejší a lehčí a má tenčí buněčné stěny, podzimní vrstva je úzká, tmavší a těžší, buňky mají tlustší stěny a jen úzké dutiny. Střídáním jarního a podzimního dřeva vzniká pravidelná struktura letokruhů. Mladý strom mívá letokruhy širší, při stárnutí se obvod kmene zvětšuje a při stejné produkci dřevní hmoty má letokruhy užší. Dřevo provází člověka po tisíciletí jako stavební a palivový materiál, slouží k výrobě nábytku, nástrojů, obalů a dalších předmětů. Každý druh dřeva má svoje zvláštní vlastnosti a to ovlivňuje možnosti jeho využití. Měkké dřevo se lépe opracovává a pochází většinou z jehličnatých stromů, má izolační schopnosti ale snáz podléhá hnilobě. Tvrdé dřevo se získává hlavně z listnatých stromů, proti hnilobě je více odolné a například dub vydrží ve vodě stovky let. Různá je i schopnost přijímat a udržet vodu - vodou nasáklé dřevo nabobtná, kdežto při vysychání se jeho objem zmenšuje a při rychlém sušení v něm vznikají radiální praskliny. Pro venkovní použití se dřevo v minulosti opalovalo nad ohněm aby získalo odolnost proti povětrnostním vlivům. celý článek »

09/2020

Alej, nebo také stromořadí, je označení skupiny stromů vysazených v linii v pravidelných rozestupech. Může mít formu jednoduché aleje nebo řady keřů doplně­ných stromy. Aleje lemovaly převážně dopravní komunikace mezi jednotlivými sídly a podél cest je vysazovali už Římané. V Čechách a na Moravě tato tradice sahá do doby vlády Karla IV., kdy vznikaly na příkaz majitelů jednotlivých panství jako významný orientační prvek v krajině. Podél cest poskytovaly souvislý stín, který zvyšo­val pochodovou aktivitu vojsk, sloužily jako větrolamy a v zimním období pak ukazovaly cestu sněhem zavátou krajinou. Rozvoj nastal v období baroka při bu­dování nových císařských silnic a při zakládání rozlehlých zámeckých parků. V těchto parcích byla stromořadí vysazována zcela přímočaře v dokonalém uplatnění symetrie - stromy byly stejného stáří a druhu, měly stejně velké a tvarované koruny a rostly v pravidelných odstupech. Svůj předobraz měly aleje ve starověkých architektonických prvcích. To, že dokonalost opakování motivu vede k zvýšenému vnímání perspektivy a geometrických linek znali už v Egyptě, kde k hrobu královny Hatšepsut vedli alej sfing, nebo v Číně, kde podobným způsobem upravili kamenné lvy směřující k hrobu dynastie Ming. celý článek »

08/2020

Voroplavba, nazývaná také plavení dříví, je způsob dopravy dřeva plavením po vodním toku, který musí být přiměřeně splavný. Pokud řeka či potoky splavné nebyly, stavěly se na nich umělé plavební kanály nebo se upravovaly stavbou jezů s propustmi. Na horním toku potoků se pak zřizovaly vodní nádrže zvané klausy, jejichž vypouštěním byl průtok krátkodobě uměle zvyšován. V potocích, horních tocích řek a v umělých kanálech se klády posílaly po vodě jednotlivě, dál po toku byly svazovány do menších vorů a ještě níže na řece se převazovaly do větších vorů, jejichž délka mohla dosahovat až 300 metrů. Vpředu byl každý vor svázán pevně a natěsno, vzadu volněji nebo vůbec. První vor se nazýval předák neboli „vrátenskej vor“. Na druhém, slabáku či pacholčím voru byla kuchyně s ohništěm a protisměrné veslo „opačina“. Třetí vor měl jednu z brzd, 3–7 metrů dlouhou kládu zapouštěnou kolmo do dna řeky. Poslední vor, zadák, byl opatřen jedním veslem nebo kormidlem. Vory se svazovaly a sestavovaly na břehu v místech nazývaných vaziště. Bývalo zde místo k výběru naturální daně neboli mýtného; podle vytnutí příslušného podílu přepravovaného dřeva zůstal některým těmto místům název „Výtoň“. Voroplavba byla pro voraře, dříve plavce, velmi náročná. Plavecké osady existovaly už od středověku, povolání se dědilo a plavci skládali zkoušky zakončené získáním „vrátenského patentu“. celý článek »

07/2020
surové kadidlo

Pryskyřice přirozeně chrání stromy při poranění kůry či dřeva. Ve dřevní hmotě teče pryskyřičnými kanálky a obsahují ji i jehlice některých stromů, které ji touto cestou přímo vylučují. Stromy chrání také proti parazitickému hmyzu. Když hmyz vnikne pod kůru, v místě poškození pryskyřice hmyz přilepí a zalepí jeho dýchací otvory. Zdravé stromy jsou tak schopné se bránit, oslabené stromy produkují pryskyřice málo a hmyzu podléhají. Pryskyřice má vysokou hořlavost a pro tuto její schopnost se jí používalo pro výrobu pochodní. Měkčí pryskyřice obsahuje esenciální oleje a využívá se při výrobě léčiv a kadidla, tvrdší, například kopál, se využívá pro výrobu laků a lepidel. Při zahřátí čerstvé pryskyřice vzniká kalafuna, kterou se ošetřují smyčcové nástroje, naopak zkamenělá z pravěkých stromů má podobu kopálu (subfosilní) nebo jantaru (fosilní), který je materiálem pro výrobu šperků. celý článek »

06/2020
mapa s hraničními stromy, 1782

Hraniční stromy patří mezi topografické terénní památky. Vyznačovaly hranice pozemků či území - zahrady sousedů, hranice polí nebo pastvin, vymezovaly panství, lesní revíry i hranice sousedních zemí. V zemských deskách byly zapsány jako „strom mezní, který nesmí býti nikdy poražen“. Byly buď vysazované nebo vybrané ze stávajícího porostu. Jejich označení, takzvané líhy neboli lízy, vznikaly vypálením nebo vyřezáním do kůry. Často se jednalo o symboly křížů, kalichu nebo střely, ale také o jména a letopočty. Označovány byly především staré stromy, protože na mladších stromech znamení brzy zarostla. Z bývalých hraničních stromů se místy dochovaly staré výmladkové pařezy a stromy s výmladkovými hlavami. Tyto stále slouží jako připomínka historických mezníků na hranicích pozemků. celý článek »

05/2020

Arboristika je nauka na pomezí lesnictví a okrasného zahradnictví. Její náplní je komplexní péče o dřeviny v urbanizovaném prostředí. Arboristé provádějí speciální sanační zásahy na solitérních stromech, pečují o okrasné výsadby zvláštního významu v krajině, například o památné stromy, významné aleje nebo zámecké parky, a starají se i o dřevinné vegetační prvky městské zeleně. Tento rozsah od péče o jednotlivé stromy po komplexní pohled na celkovou péči o porosty stromů je v anglicky mluvících zemích nazýváno „Urban Forestry“, neboli městské lesnictví. Základní znalostí arboristy je detailní poznání stromu a dřevin obecně jak z taxonomického hlediska včetně kultivarů, tak znalost ekofyziologických procesů, poruch a chorob, včetně jejich diagnostiky, metod sanace a konzervace. celý článek »

04/2020
Hrad Himedži uprostřed rozkvetlých sakur

Sakura a svátky Hanami. S příchodem teplého počasí na přelomu března a dubna rozkvétají v Japonsku sakury. První stromy jsou na jihu Okinawy v plném květu poslední dny v březnu, v Kjótu a Tokiu počátkem dubna a kolem 10. dubna rozkvétají na ostrově Hokkaidó a v oblastech vyšších nadmořských výšek. Zvyk Hanami, kdy je oslavována krása květů sakur, je velmi starý. V kronice Nihonšoki z osmého století je záznam, podle kterého tyto slavnosti byly pořádány již ve 3. století n. l. Japonci se vydávají již po celá staletí do svatyní, chrámů a parků, aby se s rodinou a přáteli pokochali krásou rozkvetlých květů. Pro svou intenzitu a zároveň krátkou kvetoucí dobu jsou však sakury symbolem pomíjivé povahy života. Japonští piloti během 2. světové války malovali po stranách letadel třešňové květy nebo si s sebou brali větvičky těchto stromů. celý článek »

02-03/2020
Borovice uprostřed přehrady

Chudobínská borovice je solitérní strom druhu borovice lesní (Pinus sylvestris). Roste na skalnatém ostrohu levého břehu Vírské údolní nádrže u bývalé obce Chudobín u Dalečína v okrese Žďár nad Sázavou. Byla známá již v době před napuštěním Vírské přehrady. Stala se objektem děl výtvarných umělců a fotografů a dala zeměpisné jméno celé okolní lokalitě – „U borovice“. Strom byl v roce 2019 nominován do ankety Strom roku, ve které zvítězil a postoupil do ankety Evropský strom roku. Zde získal 47 226 hlasů a umístil se na 1. místě. celý článek »

do 02/2020

Zerav západní (Thuja occidentalis) je stálezelený jehličnatý strom čeledi cypřišovitých. Pochází ze Severní Ameriky a v Evropě je pěstován od 16. století. Dnes je oblíbený zejména k vytváření živých plotů. Zerav západní dorůstá výšky až 15–20 m. Úzká, ale hustá koruna připomíná tvar kužele. Terminální výhon je vztyčený. Borka je šedohnědá, loupe se v podélných pruzích. Větve zeravu rostou rozložené vodorovně, ploché šupinaté jehlice jsou svrchu tmavě zelené, ze spodní strany žlutozelené. V zimě se mohou zbarvovat do rezavé barvy. Postavení jehlic je vstřícné křižmostojné, jehlice jsou oblé bez zřetelné špičky a nemají bílou kresbu. U prvních listů se může vyskytovat kulovitá siličná žlázka, která po rozemnutí trpce voní. V dubnu až v květnu jsou na konci větévek jednopohlavné šištice, samičí se zbarvují žlutohnědě, samčí červeně. Šištice dozrávají v srpnu až v září, při dozrávání šupiny šištic dřevnatí a rozevírají se. Na hřbetu šupiny je malý osten. Zralé šišky zůstávají na zeravu až do zimy následujícího roku, neopadávají hned po dozrání.Podlouhlé šišky jsou vzpřímené, velké 8–12 mm, mají 4-5 párů plodních šupin. Okřídlené semeno zeravu je drobné, ploché, tmavě zbarvené. celý článek »


Mýdelníkovité (Sapindaceae) je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu mýdelníkotvaré (Sapindales), která obsahuje asi 150 rodů a okolo 2000 druhů, rozšířených hlavně v tropech, subtropech a temperátní oblasti (mírný pás severní polokoule). Část těchto rostlin je významná svými jedlými plody, jiné plody slouží k průmyslovému zpracování (např. pro saponiny), další poskytují cenné dřevo. Některé druhy jsou pro svůj vzhled považovány za okrasné. Při takovém počtu rodů a druhů je zde pochopitelně veliká různotvarost rostlin. Patří sem stromy, keře, popínavé rostliny i byliny opadavé nebo stálezelené. Jsou zde zastoupeny rostliny jednodomé i dvoudomé, jednopohlavné, obopohlavné i mnohomanželné. Gyneceum mají cenokarpní, svrchní, s plodonošem (karpofor), plodolisty většinou 2 až 3. Listy bývají střídavé, jednoduché, trojčetné nebo zpeřené, květenství může být latnaté, hroznaté nebo vrcholíkaté, úžlabní nebo terminální. Plody jsou tobolky, peckovice, křídlaté nažky nebo bývají rozpadavé. celý článek »