Portál:Literatura/Připravované/Ukázka měsíce

Leden

Jen svorný duch

a k velikosti mohutnost dá Bůh.

Jen svorný duch jak Labe proudy valné,

pak umem skumným v moře hlubiny,

jen svorný duch, jak hor těch kruhy skalné,

pak smělým křídlem v nebes výšiny;

nechť démant skrytý v moře tůni kalné

vzplá bleskem s nebes v širé krajiny:

a Bůh dá sílu, Bůh dá mohutenství,

a slávy lesk pronikne veškerenství.



Jen svorný duch, a ruka poj se k ruce,

muž podle muže jedna hradba buď,

a všechněch srdce nechť ať hučí prudce,

nechť rázem mocným všem se zvedá hruď,

všem cílem budiž vrah a vlasti škudce,

a všechny jedna zlosť i láska pud';

a Bůh dá sílu, Bůh dá mohutenství,

a slávy lesk pronikne veškerenství.

Václav Šolc (1838–1871) – Svorný duch
Přečtěte si celý text na Wikizdrojích.

Únor

Květlo v poli jetelíčka,

jak myšlének v děvčeti,

a jen jeden čtverolístek

snil o sladkém dítěti.



A já poslal broučky zlaté,

by jej spodem hledaly,

a pak včelky pamlsalky,

by se v medu zeptaly.



Bylo ptaní, namlouvání,

šum a slastí výbuchy,

a ten jetel čtverolístek

pln panenské předtuchy.

Vítězslav Hálek (1835–1874) V Přírodě
Přečtěte si celý text na Wikizdrojích.

Březen

„Tak nám zabili Ferdinanda,“ řekla posluhovačka panu Švejkovi, který opustiv před léty vojenskou službu, když byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba, živil se prodejem psů, ošklivých nečistokrevných oblud, kterým padělal rodokmeny.

Kromě tohoto zaměstnání byl stižen revmatismem a mazal si právě kolena opodeldokem.

„Kterýho Ferdinanda, paní Müllerová?“ otázal se Švejk, nepřestávaje si masírovat kolena, „já znám dva Ferdinandy. Jednoho, ten je sluhou u drogisty Průši a vypil mu tam jednou omylem láhev nějakého mazání na vlasy, a potom znám ještě Ferdinanda Kokošku, co sbírá ty psí hovínka. Vobou není žádná škoda.“ (pokračování)

Jaroslav Hašek (1884–1923) – Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války: Zasáhnutí dobrého vojáka Švejka do světové války

Přečtěte si celý text na Wikizdrojích.

Duben

Ty’s ukrad’ voly mé!
                              — Měj se mnou slitování!
Ty bez turbanu jdeš?
                              — Já nemám klobouk ani.
Vem tento turban můj!
                              — Což tady modou máte
     dát turban zloději, dřív než jej nabodáte?

— Tvůj šat je plný děr!
                                 — To pravda.
                                                      — Můj si vem!
Ten kaftan já?
                        — Jen vem, vy otrokyně sem,
     ty nejkrásnější tři z nich múžeš vybrat sobě,

— Já?
            — Volím za tebe; hle, tyto tři dám tobě.
…

Victor Hugo (1802–1885) – Šejk a zloděj
Přečtěte si celý text na Wikizdrojích.

Květen

Jsem chud od svého narození
a nuzný dům to, jenž mne zplodil.
Otec měl všeho víc než jmění;
též po dědečku by se podíl
(jen kdyby jaký byl) mi hodil,
však zevšad bída na nás lezla.
Na rovu těch, z nichž jsem se zrodil,
nevidět koruny ni žezla.

„No, neplač, co se vlastně stalo?
Jen chudobu máš za malér?“
tak mne mé srdce těšívalo;
„člověče, radš to takhle ber:
ať nemáš, co měl Jakub Cuer,
nekřič a nebuď nevděčník:
líp kazajku mít plnou děr
než boháč být, leč nebožtík!“

François Villon (1429–1463?) – Závěť
Přečtěte si celý text na Wikizdrojích.

Červen

Tak z oné rány vespolek se rojí

krev s řečí; ruka má snět upustila,

i stál jsem jako člověk, jenž se bojí.



„By dřív to jeho mysl uvěřila,"

můj mudřec děl, „ty, duše zdrána v zlobě,

co jen má píseň jemu oznámila,



On nebyl by své ruky vztáhl k tobě,

mne svedla neslýchaná věc, jej míti

ku činu, jenž mne tíží v této době.



Nuž rci, kdo's byla, on můž' osvěžiti

za pokání tvou pověsť v světě cele,

neb dovoleno jest mu nazpět jíti."



Dante Alighieri (1265–1321) – Božská komedie
Přečtěte si celý text na Wikizdrojích.

Červenec (2013 - Complete)

Na pahorku mezi buky
kostelíček s věží nízkou;
z věže pak slyšeti zvuky
hájem a sousední vískou.
Není zvuk to zvonka jemný,
tratící se v blízké stráně:
dřevatě to rachot temný,
zvoucí lid do chrámu Páně.
A tu z vísky k boží slávě
vzhůru běží zástup hojný:
veský lid to bohabojný,
a dnes Velký pátek právě.
V chrámě truchlo: holé stěny;
oltář černá rouška kryje,
na roušce kříž upevněný;
v kůru zpívají pašije.
A hle, co se bělá v lese,
v černém lese za potokem

Karel Jaromír Erben (1811–1870) – Poklad (Kytice z pověstí národních)
Přečtěte si celý text na Wikizdrojích.

Srpen (2013 - Complete)

Říká se sice, kdo má neštěstí v kartách, že má štěstí v lásce, ale mohu říci, že to není pravda. Měl jsem neštěstí ve hře, prohrál jsem všechny sirky, tak že když jsem přišel pozdě domů, nemohl jsem si posvítit na schody. Přirozený toho následek byl, že jsem na schodech klopýtl a upadl. A druhého dne měl jsem neštěstí v lásce.

Vyučoval jsem jednoho primána a zamiloval se do jeho sestry. Jest obyčejem domácích učitelů, že se zamilují do sestry svého svěřence, někdy i do matky, ale tento případ jest řidšího druhu a stává se jenom v napínavých románech.

Sestra mého žáka jmenovala se Ami. Samo jméno jest milování hodno. Pokud se pamatuji, byla blondýnka.

Sedala vždy, kdykoliv jsem přišel, u piana a háčkovala. Na můj pozdrav neodpovídala a když jsem odcházel a pozdravoval, mlčela. Zdálo se mi to interessantním. Zdá-li pak se vám žena být interessantní, z pravidla se do ní zamilujete. A já jsem se do Ami zamiloval.

Jaroslav Hašek (1883–1923) – Citrony
Přečtěte si celý text na Wikizdrojích.

Září (2013 - Complete)

Krásná, teplá noc červnová. Hvězdy se jenjen třepetaly, měsíc svítil tak vesele, vzduch byl samé stříbrné světlo.

Nejveseleji jako by ale byl měsíc svítil na střechy Ostruhové ulice, myslím, že zrovna na tiché ty střechy sousedních dvou domů, U dvou slunců a Hlubokého sklepa. Podivné to střechy, hravě se dostaneš z jedné na druhou, a jsou samý kout, samý žlab, samé pokračování. Zvláště je různě profilována střecha U dvou slunců, takzvaná sedlová, se dvojím štítem na ulici a dvojím do dvora. Mezi oběma jejími hřebeny je široký žlab, uprostřed přervaný příční chodbičkou půdní. Nad tou chodbičkou je ovšem také zase stříška, pokrytá jako vše ostatní oblými prejzami, tvořícími po střeše sto žlábkových pruhů. Z chodbičky jdou dva velké vikýře do onoho středního, širokého žlabu, který běží přes dům jako dobře rozčísnutá cestička přes prostředek hlavy pražského eleganta.

Náhle jako by u vikýřů tých byla zapištěla myš.

Jan Neruda (1834–1891) – Večerní šplechty z Povídek malostranských
Přečtěte si celý text na Wikizdrojích.

Říjen (2013 - Complete)

Od vrchu, jenž se klenul vyhlouben,
se ozvuk lkání z blízkého nes dolu;
mou mysl zaujal hlas dvojí ten
i uleh jsem naslouchat zvěsti bolu
a zrak můj bledou dívku postřeh spolu,
jak trhá psaní, prsten láme v dví,
vzbouřena vichrem, deštěm zoufalství.

Slaměný klobouk na své měla skráni,
by nesežeh jí tváře slunný jas,
v ní ještě vidět mnilo mysle zdání
sled strávených a v trosky padlých krás;
vše nepožal, co mládí počlo, Čas,
ni ta tam zcela mladost — přes zlý osud
čár jakýs mříží zprahlých let zřel dosud.

William Shakespeare (1564–1616) – Nářek milenčin
Přečtěte si celý text na Wikizdrojích.

Listopad

Je naše panství noc a stín.

Je naše panství les, jenž zpívá.

Hýříme. Časem smutno zbývá.

Ožije časem starý mlýn.



Hledají. Loví. Léčky staví.

Kdy bude konec? Zítra, dnes?

Večer je teskný, šerý les.

Přátelé, omakejme hlavy.



Přátelé, vína připijme si.

Žena. My máme pouze ji.

Je naší láskou, nadějí.

Oprátka zítra. Mlčí lesy.

Viktor Dyk (1811–1870) – Milá sedmi loupežníků
Přečtěte si celý text na Wikizdrojích.

Prosinec

Byltě jednou jeden

starý dobrý král,

ale je to dávno,

taky od Čech dál,

troje moře, devatery hory

dělí kraj ten od české komory,

kde on panoval.



Bylť král irský Lávra,

povím zkrátka vám,

a já o tom králi

pěknou píseň znám:

nalej, stará! čerstvého do číše

a vy, kluci, poslouchejte tiše,

já ji zazpívám.

Karel Havlíček Borovský (1821–1856) – Král Lávra
Přečtěte si celý text na Wikizdrojích.

Leden 2022

Žilť v chudém kraji spravedlivý muž;

slul Gautama. Ač mnoho synů měl

přec cizích bída jej tak dojala

že mezi chudé statky rozdělil.

Měl všeho všudy malé stádo krav

to přihnat dal, a když je rozdával,

tu žehnati mu nuzní modlitbou.

Julius Zeyer (1841–1901) – Jan Maria Plojhar
Přečtěte si celý text na Wikizdrojích.