Portál:Komunistický režim v Československu/Článek/Archiv

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Dosud uveřejněné články

2019[editovat zdroj]

Leden-únor 2019[editovat zdroj]

Ctirad Mašín

Skupina bratří Mašínů byla ozbrojená odbojová antikomunistická skupina operující v letech 19511953 na území komunistického Československa a během svého exodu také v Německé demokratické republice. Jejími nejznámějšími členy byli Ctirad Mašín a Josef Mašín, synové protinacistického odbojáře Josefa Mašína. Dalšími členy skupiny byli Milan Paumer, Zbyněk Janata a Václav Švéda.[1]

V říjnu 1953 se členové skupiny rozhodli emigrovat přes Německou demokratickou republiku do Západního Berlína. Svého cíle nakonec dosáhli pouze bratři Mašínovi a Milan Paumer. Václav Švéda a Zbyněk Janata byli během útěku dopadeni a následně v Československu popraveni.

Činnost skupiny je považována za kontroverzní. Členové skupiny, stejně jako část české veřejnosti, považují její akce za součást legitimního ozbrojeného odboje proti komunistickému režimu. Další část české veřejnosti vnímá členy skupiny jako vrahy, kteří používali ke svým záměrům nepřiměřené prostředky a upozorňují, že zabití neozbrojeného zajatce se považuje za zločin a nelze je obhajovat legitimním odbojem.

2018[editovat zdroj]

Červen-prosinec 2018[editovat zdroj]

Znak LM

Lidové milice (LM, nazývané též „ozbrojená pěst dělnické třídy“, slovensky Ľudové milície, ĽM) byly dělnické bojové jednotky, o jejichž vzniku rozhodl Ústřední výbor Komunistické strany Československa dne 21. února 1948 při přípravě komunistického převratu v Československu. Vznik a existence Lidových milicí nebyly nikdy upraveny žádným zákonem.

Původně Dělnické milice (později LM) byly určeny na obranu průmyslových podniků (převážně před jejich legálními majiteli) a na zastrašování politických protivníků. Komunisté Lidových milic využívali po celou dobu své vlády. Pro jejich členy (většinou dělníky) byla pořádána vojenská cvičení, na kterých se učili zacházet se zbraněmi. Jednotky podléhaly přímo vedení KSČ, vrchním velitelem byl generální tajemník strany. Před vyzbrojením milic, které nejdříve zbraně neměly, bylo posléze přivezeno deset tisíc pušek a dvě stě samopalů z brněnské zbrojovky, které byly deponovány na velitelství SNB v Praze, než bylo rozhodnuto o jejich vyzbrojení. Výzbroj byla dále skladována přímo v průmyslových podnicích.

Březen-květen 2018[editovat zdroj]

Jan Patočka

Jan Patočka (1. června 1907 Turnov13. března 1977 Praha) byl jeden z nejvýznamnějších českých filosofů 20. století. Zabýval se fenomenologií, filosofií dějin, filosofickým dílem J. A. Komenského, T. G. Masaryka a E. Husserla, českou literaturou, uměním a kulturou. Patočkovo dílo a jeho osobnost výrazně ovlivnily soudobé české myšlení, zejména v kruzích nezávislé inteligence a disentu 60. až 80. let. Byl jedním z prvních mluvčích Charty 77.

K jeho početným žákům patří mj. V. Bělohradský, V. Borecký, T. Halík, L. Hejdánek, P. Kouba, D. Kroupa, L. Menzel, J. Michálek, J. Němec, Z. Neubauer, R. Palouš, M. Petříček, Z. Pinc, Petr Rezek, J. Sokol a mnoho dalších.

Leden–únor 2018[editovat zdroj]

Rovnost - zbytky převlékárny

Tábor Rovnost byl jeden z 18 nápravně pracovních táborů za komunistického režimu na Jáchymovsku. Tábor byl obsazen vězni dne 15. 9. 1949 a zrušen byl 1. 6. 1961. Krycí označení tábora bylo P. Pojmenován byl podle dolu, na kterém leží. Šachta, ve které vězni pracovali, byla hluboká 660 metrů a byla nejhlubší na Jáchymovsku. Tábor byl určen zejména pro vězně první skupiny, kteří byli podle komunistického režimu nejnebezpečnější. Tito vězni byli odsouzeni na více než 10 let. S vězni I. kategorie se zacházelo nejhůř ze všech a byli považováni za méněcenné. V jednu chvíli bylo v táboře až na 1 344 odsouzených.

Tábor Rovnost byl velitelský. Kvůli ostraze se zde nacházely strážnice a strážní věže. Pro vězně zde byly zejména ubytovací baráky ze dřeva. Topit se v nich smělo jen ve výjimečných případech. Nacisté, kteří byli v táborech také, obvykle neobývali stejný barák s politickými vězni. Na osobní věci směl mít mukl jen jednu papírovou krabici. V táboře se vyskytovalo i vězení, které se nazývalo korekce. Tábor měl dvě brány. První, hlavní branou, přijížděli návštěvy, noví vězni nebo byly přiváženy zásoby. Druhá brána spojovala tábor s pracovní šachtou - jámou Rovnost. Aby se vězni do šachty dostali, museli nejdříve projít tunelem z ostnatého drátu, který přezdívali Ulička ztracených nadějí nebo Ulička komunismu.

2017[editovat zdroj]

Září-Prosinec 2017[editovat zdroj]

Pomník PTP

Pomocné technické prapory (PTP, slovensky Pomocné technické prápory) či Vojenské tábory nucených prací (VTNP) byly útvary Československé lidové armády, které v letech 19501954 fungovaly pro internaci a převýchovu tzv. politicky nespolehlivých osob, podléhajících tehdejšímu brannému zákonu (armáda pro ně vymyslela tzv. politickou klasifikaci „E“). Důležitým důvodem jejich vzniku bylo i zajištění levné pracovní síly pro vybraná hospodářská odvětví. Byly také nástrojem perzekucepracovní exploatace nepohodlných osob. Fungování PTP nemělo oporu v československých zákonech a mezinárodním právu.

Pomocnými technickými prapory prošlo, podle různých odhadů, mezi 40 000 a 60 000 občanů. Pracovali v dolech (na Ostravsku, Kladensku i na Slovensku), ve stavebnictví (například pražské sídliště Petřiny), na vojenských stavbách (výstavba letišť, kasáren, obytných domů i dalších objektů, např. Ústřední vojenské nemocnicePraze-Střešovicích, nebo tehdy vojenského hotelu InternacionálPraze-Dejvicích), ve vojenských lesích, kamenolomech i v zemědělství. Například v roce 1953 pracovaly vojenské pracovní jednotky na 370 různých pracovištích.

Výrazy „pétépáci“„černí baroni“ (byli označeni černými výložkami) byly i po roce 1953 běžně používány pro vojáky technických praporů (TP) a vojenských pracovních jednotek (VPJ), později dokonce i pro ženisty.

Srpen 2017[editovat zdroj]

Tribuna v Praze na Letenské pláni v roce 1981

Svátek práce nebo 1. máj je mezinárodní dělnický svátek, který se od roku 1890 slaví 1. května. Svátek zavedla v roce 1889 II. internacionála na paměť vypuknutí stávky amerických dělníků v Chicagu dne 1. května 1886, která vyústila v Haymarketský masakr a následné soudní řízení. V českých zemích se poprvé slavil v roce 1890 na Střeleckém ostrově v Praze.

V socialistických zemích patřil tento svátek mezi nejdůležitější, organizovaly se masové prvomájové průvody, které procházely městem, často před tribunou s místními představiteli komunistické moci. Účast na oslavách prvního máje byla velmi často nepsaně povinná a nadřízení a učitelé měli nařízeno kontrolovat účast svých podřízených a žáků. Někdy se tento svátek bral jako májová veselice. V průvodu byly zastoupeny národní a družstevní podniky, školy i různé zájmové organizace (např. organizace Svazarmu či Červený kříž). Kromě pěších účastníků městem projížděly i alegorické vozy. Neodmyslitelnou součástí průvodů byly nejrůznější transparenty a mávátka. V československém prostředí nahrával propagaci této akce i ten fakt, že 5. květen a 9. květen (což jsou významné dny z konce 2. světové války) byly časově blízké. Užívalo se tehdy zcela běžně propagační sousloví „slavné májové dny“ a na mnoha letácích a plakátech bývaly uvedeny všechny tyto dny společně, tedy 1., 5. a 9. květen. V těchto dnech se konaly vzpomínkové akce na padlé sovětské a československé vojáky ve II. světové válce.

Starší[editovat zdroj]

  • http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/7545-masinove-stale-zustavaji-kontroverzni-dvojici-ceskych-modernich-dejin/