Portál:Hudba/Článek/Archiv/2017
1[editovat zdroj]
Deep Purple je anglická rocková skupina, která byla založena v Hertfordu roku 1968. V tvorbě této skupiny docházelo ke spojení klasické hudby, jejímž propagátorem byl zejména Jon Lord, a hardrockových motivů, které prosazoval Ritchie Blackmore. Spojení těchto dvou druhů hudby oslovilo mladé posluchače první poloviny 70. let. Deep Purple tehdy patřili mezi nejlepší rockové skupiny a z tohoto období také pocházejí jejich nejlepší desky a nejslavnější a nejúspěšnější koncertní vystoupení.
Spolu s Led Zeppelin a Black Sabbath jsou považováni za průkopníky heavy metalu a moderního hard rocku, přestože oni sami se nikdy za heavymetalovou skupinu nepovažovali.
2[editovat zdroj]
Helen of Troy je šesté sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea. Jeho nahrávání probíhalo v londýnském studiu Sound Techniques předtím a poté, co Cale v New Yorku produkoval desku Horses americké zpěvačky Patti Smith. Album vyšlo v listopadu 1975 jako jeho poslední album vydané u vydavatelství Island Records. Kromě devíti autorských písní obsahuje dvě coververze, jednu od skupiny The Modern Lovers a druhou od hudebníka Jimmyho Reeda. Stejně jako v případě předchozího alba s názvem Slow Dazzle, jež vyšlo osm měsíců před tímto, na něm Calea doprovází tři členové jeho doprovodné kapely: kytarista Chris Spedding, baskytarista Pat Donaldson a bubeník Timi Donald. Na album přispěli i další hudebníci, kteří však hrají pouze v některých písních. Album původně vyšlo bez Caleovy autorizace, což nakonec znamenalo jeho odchod od vydavatelství Island Records.
3[editovat zdroj]
Rick Parfitt, OBE, rodným jménem Richard John Parfitt, (12 října 1948 Woking, Spojené království – 24. prosince 2016 Marbella, Španělsko) byl anglický rockový hudebník. Od roku 1967 působil ve skupině Status Quo na pozici rytmického kytaristy a občasného zpěváka. Se skupinou nahrál tři desítky studiových alb a po zakladateli Francisi Rossim byl nejdéle působícím členem kapely. Kvůli problémům s jeho zdravotním stavem bylo zrušeno několik koncertů kapely a později byl v době nemoci krátkodobě nahrazován jinými hudebníky. Roku 2016, poté, co prodělal čtvrtý infarkt myokardu, přestal se skupinou po devětačtyřiceti letech vystupovat trvale. Byl autorem či spoluautorem řady písní kapely, včetně „Roll Over Lay Down“ (1975), „Again and Again“ (1978) a „Whatever You Want“ (1979).
4[editovat zdroj]
Charles Edward Anderson „Chuck“ Berry (18. října 1926, St. Louis, Missouri, USA – 18. března 2017, Wentzville, Missouri, USA) byl americký kytarista, zpěvák a skladatel, jeden z předních průkopníků rock and rollu. S písněmi „Maybellene“ (1955), „Roll Over Beethoven“ (1956), „Rock and Roll Music“ (1957) a „Johnny B. Goode“ (1958) rozvíjel z rhythm and blues hlavní prvky rock and rollu s texty zaměřenými na dospívající lidi, s kytarovými sóly, která měla velký vliv na pozdější rozvoj rockové hudby.
Počátkem roku 1953 se nechal ovlivnit kytarovou technikou bluesového kytaristy T-Bone Walkera a ve večerních hodinách hrál se skupinou Johnnie Johnson Trio. Zlom přišel v květnu 1955, kdy Berry odcestoval do Chicaga, kde se setkal s Muddy Watersem. Ten mu zařídil nahrávací smlouvu u Leonarda Chesse z Chess Records. S ním natočil skladbu „Maybellene“ – adaptaci na lidovou píseň „Ida Red“. Singlu se prodalo více než milion kopií a dostala se na první místo v žebříčku Billboardu v sekci Rhythm and Blues. Do konce padesátých let měl Berry ještě několik hitů a objevil se v několika televizních pořadech. Založil také svůj vlastní klub nazvaný Berry's Club Bandstand. V lednu 1962 nastal další zlom v jeho kariéře. Byl odsouzen k třem letům vězení za nelegální převoz čtrnáctileté dívky přes hranice, údajně s úmyslem ji pohlavně zneužít. Po propuštění roku 1963 následoval útlum jeho úspěchů.
V roce 1985 byl uveden do Blues Hall of Fame a následující rok byl jedním z prvních hudebníků, kteří byli uvedeni do Rock and Roll Hall of Fame, k Berrymu bylo uvedeno, že do rock and rollu přispěl nejen zvukem, ale i postojem. Berry byl vyhlášen časopisem Rolling Stone jako šestý nejlepší kytarista všech dob v žebříčku 100 nejlepších kytaristů všech dob z roku 2003 (ve stejném žebříčku z roku 2011 se umístil na sedmé příčce), v žebříčku 100 nejlepších zpěváků všech dob se umístil na 41. pozici a v žebříčku Rolling Stone - 100 největších umělců všech dob na pátém místě. Tři z jeho písní („Johnny B. Goode“, „Maybellene“ a „Rock and Roll Music“) jsou v žebříčku 500 Songs that Shaped Rock and Roll (500 písní, které formovaly rock and roll).
5[editovat zdroj]
Tony Conrad, rodným jménem Anthony Schmaltz Conrad, (7. března 1940 – 9. dubna 2016) byl americký experimentální režisér, hudebník, hudební skladatel a herec. V šedesátých letech byl členem hudebních uskupení kolem minimalistického skladatele La Monte Younga, díky němuž se setkal s velšským hudebníkem Johnem Calem. Spolu s ním, kytaristou Lou Reedem a bubeníkem Walterem De Mariou byl členem skupiny The Primitives. Z ní později vzešla kapela The Velvet Underground, označovaná za jednu z nejvlivnějších skupin hudební historie. Již od šedesátých let Conrad působil také v oblasti filmu, významný je film The Flicker, což je pouze pulzující stroboskopický efekt se střídajícími se barvami. Později se věnoval převážně videoinstalacím a pedagogické činnosti – byl spoluzakladatelem fakulty mediálních studií na Buffalské univerzitě. Nadále se věnoval hudbě, byť již ne v takovém rozsahu jako v šedesátých letech. V roce 1972 například nahrál společnou nahrávku s německou rockovou skupinou Faust nazvanou Outside the Dream Syndicate. V sedmdesátých a osmdesátých letech pracoval na rozsáhlé klavírní kompozici Music and the Mind of the World, jejíž délka dosahuje dvou set hodin.
6[editovat zdroj]
The Wall je jedenácté studiové album britské hudební skupiny Pink Floyd, vydáno bylo v listopadu 1979 (viz 1979 v hudbě). Jedná se o rozsáhlou rockovou operu, která byla vydána jako dvojalbum. Projekt The Wall obsahoval i živé koncertní předvedení s divadelními vložkami a stejnojmenný film, který byl do kin uveden v roce 1982. Řadí se mezi třicet nejlépe prodávaných alb hudební historie.
7[editovat zdroj]
Edguy je německá původně powermetalová, později spíše hardrocková hudební skupina založená v roce 1992 Tobiasem Sammetem, Jensem Ludwigem, Dirkem Sauerem a Dominikem Storchem ve městě Falun. Za svou 32letou kariéru vydala 10 studiových alb, kterých se prodalo přes 2 000 000 kopií a se kterými se umístila na vysokých pozicích v evropských hitparádách. V rámci propagačních turné skupina vystupuje na koncertech téměř po celém světě a od roku 1998 působí bez přerušení činnosti ve stejné sestavě.
Hudební styl skupiny byl původně označován jako speed metal a power metal, od alba Mandrake (2001) se Edguy začali přibližovat spíše k hard rocku a rocku a tento posun byl dovršen na albu Rocket Ride (2006). Velký vliv na tom měla spolupráce s jejich současným producentem Saschou Paethem. Zpěvák Sammet na prvních albech skupiny často zpíval v extrémních výškách, po domluvě s Paethem ale tento styl omezil. Texty, jejichž autorem je většinou Sammet, jsou obvykle myšleny vážně, mají ovšem většinou humorný podtext a často také spousty vtipných a sarkastických vsuvek.
8[editovat zdroj]
Brian Peter George St. John le Baptiste de la Salle Eno (* 15. května 1948 Woodbridge, Anglie), známý jako Brian Eno, je anglický hudebník, hudební producent, skladatel a teoretik. Mimo sólových nahrávek proslul jako úspěšný producent (Talking Heads, Devo, David Bowie, U2). Občas bývá označován jako „otec ambientu“.
V letech 1976–1979 spolupracoval s Davidem Bowiem na jeho „berlínské trilogii“ zahrnující alba Low, Heroes a Lodger. Jeho jméno bylo nadlouho spojeno se jmény jako Harold Budd, John Cale, Cluster, Robert Fripp a David Byrne. Produkoval tři desky Talking Heads včetně Remain in Light, pět alb U2, dále pomáhal anglické skupině James, Laurie Anderson a společně s Markusem Dravsem, Jonem Hopkinsem a Rikem Simpsonem produkoval alba skupiny Coldplay Viva la Vida or Death and All His Friends a Mylo Xyloto.
9[editovat zdroj]
Iron Maiden je anglická heavymetalová skupina založená v roce 1975 baskytaristou Stevem Harrisem. Kapela se stala legendární nejen díky své hudbě, ale také díky svému maskotovi Eddiemu, který se objevuje na obalech všech alb a singlů kapely (kromě prvního singlu „Running Free“). K roku 2010 prodali přes 95 milionů alb a dostali jednu cenu Grammy. Získali mnoho dalších cen, mezi které patří Ivor Novello Awards, Juno Award či Brit Awards.
Do roku 2015 skupina vydala celkem šestnáct studiových alb, na kterých v různých obdobích zpívali tři zpěváci − Paul Di'Anno (dvě alba), Bruce Dickinson (dvanáct alb) a Blaze Bayley (dvě alba). Jediným stálým členem skupiny zůstal Harris, na všech albech se však podílel i kytarista Dave Murray. Nejdelší období skupina odehrála s dvěma kytaristy. Od roku 1999, kdy se vrátil Adrian Smith, ve skupině hrají tři − Murray, Smith a Janick Gers, který Smithe v roce 1990 nahradil.
10[editovat zdroj]
Postilion v zástavě (ve francouzském originále Un postillon en gage) je jednoaktová opereta francouzského skladatele Jacquese Offenbacha na libreto Édouarda Plouviera a Julese Adenise (vl. jm. Jules-Adenis Colombeau). Měla premiéru 9. února 1856 v pařížském divadle Théâtre des Bouffes-Parisiens.
11[editovat zdroj]
Lukas Graham je dánská soul popová hudební skupina založená v roce 2011. Pochází z Kodaně, z oblasti Christiánie. Členové skupiny svoji tvorbu nazývají pojmem ghetto pop. Aktuální sestavu tvoří zpěvák Lukas Forchhammer, baskytarista Magnus Larsson a bubeník Mark Falgren.
Do roku 2017 vydala kapela dvě studiová alba, obě eponymní. První album Lukas Graham vyšlo roku 2012 pouze v Dánsku ve vydavatelství Copenhagen Records a dostalo se na čelo tamního žebříčku alb. V roce 2013 uzavřela skupina kontrakt s Warner Bros. Records. Druhé eponymní album přezdívané podle modré barvy obalu Blue Album vyšlo v roce 2015. Přineslo mimo jiné úspěšný singl „7 Years“, který po svém představení ve Spojených státech během prosince 2015 obsadil druhé místo hitparády Billboard Hot 100 a přinesl kapele mezinárodní úspěch. Roku 2016 bylo Blue Album vydáno společností Warner Bros. celosvětově a ve Spojených státech obsadilo třetí místo žebříčku Billboard 200.
12[editovat zdroj]
Tosca ([toska]) je opera o třech dějstvích italského skladatele Giacoma Pucciniho na italské libreto, které napsali Luigi Illica a Giuseppe Giacosa. Premiéra se konala v divadle Teatro Costanzi v Římě dne 14. ledna 1900. Libreto, napsané na základě francouzské divadelní hry La Tosca Victoriena Sardoua z roku 1887, je melodramatické dílo odehrávající se v Římě v červnu 1800 v době, kdy nadvláda Neapolského království nad Římem byla ohrožena Napoleonovou invazí do Itálie. Obsahuje vyobrazení nejen vášnivého milostného vztahu, ale také mučení, vraždy a sebevraždy, stejně jako některé z nejznámějších dramatických a lyrických árií Giacoma Pucciniho.
Puccini viděl Sardouovu hru, když byla uváděna během turné v roce 1889 v Itálii, a po určitém váhání v roce 1895 získal práva na zhudebnění tohoto dramatu. Převedení mnohomluvné francouzské hry do výstižné italské opery trvalo čtyři roky, během nichž se skladatel opakovaně dohadoval se svými libretisty a vydavatelem. Tosca pak měla premiéru v době nepokojů v Římě a její první uvedení bylo ze strachu z narušení o jeden den odloženo. Přes nevalné hodnocení kritiků měla opera okamžitý úspěch u veřejnosti.
Hudebně je Tosca strukturována jako prokomponovaná forma s áriemi, recitativy, sbory a dalšími prvky hudebně sladěnými do hladkého celku. Puccini používá wagneriánské leitmotivy identifikující postavy, předměty a nápady. Zatímco kritici často zavrhovali tuto operu jako povrchní melodrama se zmatky v zápletce, je na druhou stranu všeobecně uznávána síla její partitury a vynalézavost její orchestrace. Dramatická síla Tosky a hudební vykreslení jejích postav nepřestávají fascinovat účinkující i diváky a dílo zůstává jednou z nejčastěji prováděných oper na světových jevištích. Opera také vyšla na mnoha nahrávkách, a to jak studiových, tak ze živých představení.