Portál:Hudba/Článek/Archiv/2012

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

1[editovat zdroj]

Doorslogo.png
Doors electra publicity photo.JPG

The Doors [ðə dɔːɹz] IPA (z anglického The Doors of Perception) byla americká rocková skupina založená v roce 1965Los Angeles. Patřila k významným skupinám zejména šedesátých let minulého století. Zakládajícími členy The Doors byli hráč na klávesové nástroje Ray Manzarek a zpěvák Jim Morrison, časem se ke kapele přidali kytarista Robby Krieger a bubeník John Densmore.

První album The Doors vyšlo v lednu roku 1967 pod prostým názvem The Doors. Obsahovalo i jednu z nejznámějších skladeb kapely „Light My Fire“, jež vyšla i jako singl. Po úspěchu alba bylo ještě na podzim téhož roku vydáno album Strange Days, ke kterému vyšly singly „People Are Strange“ a „Love Me Two Times“. Každý následující rok pak The Doors nahráli jedno album. Poslední, které bylo natočeno s Morrisonem, bylo L.A. Woman z roku 1971. Několik měsíců po jeho vydání Morrison zemřel. Zbylí tři členové pak dále koncertovali a vydávali alba i bez něj, po roce se však rozpadli.

The Doors měli vliv na celou řadu muzikantů a hudebních skupin. Jejich styl hudby vykazuje prvky různých hudebních žánrů jako je acid rock, psychedelický rock či blues. Na počátku 21. století založili Krieger a Manzerek kapelu Riders on the Storm, nazvanou podle jedné z písní The Doors.

2[editovat zdroj]

Bayreuth Festspielhaus 2006-07-16.jpg

Hudební slavnosti v Bayreuthu nebo též Slavnosti Richarda Wagnera (Bayreuther Festspiele, Richard-Wagner-Festspiele) je letní hudební a divadelní festival, který se každoročně koná (zpravidla od 25. července do 28. srpna) ve zvláštní budově Festivalového divadla postaveného Richardem Wagnerem a Otto Brückwaldem na tzv. Zeleném vršku (Grüner Hügel) v Bayreuthu. Jeho hlavním a v zásadě jediným programem je představení deseti oper německého skladatele Richarda Wagnera.

Hudební slavnosti v Bayreuthu, které se konají s přestávkami od roku 1876, jsou nejstarším dosud konaným festivalem vážné hudby. Mezi hudebními festivaly je i nejžádanější (ročně přichází přes půl milionu žádostí o vstupenku) a jedním z umělecky nejvýznamnějších a nejrespektovanějších. Příznačná je rovněž oddanost jeho příznivců. Slavnosti založil samotný skladatel jakožto svého druhu jedinečnou událost, kterou vyvrcholily jeho snahy o zásadní reformu operního žánru. Od jeho smrti se vedení festivalu trvale nachází v rukou jeho rodiny, a to nejprve jako soukromý podnik, od roku 1973 pod záštitou nadace s veřejnoprávním zastoupením. Bayreuthské hudební slavnosti mají ale i nadále na evropské kulturní poměry vysoký podíl financování z vlastních zdrojů a soukromých příspěvků (až 60 %).

Na Hudebních slavnostech v Bayreuthu účinkovala za dobu jejich trvání řada významných dirigentů a pěveckých sólistů, tradičně vynikající úroveň mají sbor a orchestr. V období po II. světové válce je kladen důraz na inovativní operní režii.

Propojení vedoucích osobností bayreuthských slavností s krajně konzervativními, nacionalistickými a antisemitskými kruhy vyvrcholilo okázalým politickým využitím festivalu ze strany nacistické Třetí říše. Téma vypořádání se s touto minulostí je přítomné – od obnovení slavností roku 1951 až dosud – v samotných inscenacích i ve vnímání veřejnosti .

3[editovat zdroj]

Claudio Monteverdi.jpg

Claudio Monteverdi (pokřtěn 15. května 1567 v Cremoně, zemřel 29. listopadu 1643 v Benátkách) byl italský hudební skladatel, jeden z nejvýznamnějších komponistů své doby.

Stylově jeho dílo patří na přelom renesance a baroka. Monteverdi svými hudebními inovacemi významně přispěl ke zrodu barokního stylu. Byl autorem řady profánních i sakrálních děl, významný je zejména jako dovršitel formy madrigalu (zkomponoval devět sbírek madrigalů) a jeden ze zakladatelů opery (např. Orfeus, Ariadna, Korunovace Poppey).

Claudio Monteverdi byl nejstarším z pěti dětí. Měl dvě sestry (Maria Domitilla, Clara Massimilla) a dva bratry (Giulio Cesare, Luca). Jeho otec Baldassare byl uznávaným lékařem, Claudiovi se dostalo dobré výchovy a brzy začal projevovat vynikající hudební nadání.

Jeho učitelem hudby byl Marc'Antonio Ingenieri, kapelník katedrály v Cremoně. Ingenieriho vliv je patrný na prvním Monteverdiho díle, které zkomponoval ve věku patnácti let. Byla jím sbírka skladeb Sacrae cantiunculae (1582). Roku 1587 mladý skladatel uveřejnil první ze svých devíti knih madrigalů.

4[editovat zdroj]

Thin Lizzy -1983.jpg

Thin Lizzy je irská hard rocková skupina založená v Dublinu v roce 1969. Dva původní členové, bubeník Brian Downey a baskytarista a zpěvák Phil Lynott, se seznámili ještě ve škole. Lynott měl ve skupině roli frontmana a skupinu vedl při nahrávání dvanácti studiových alb. Nejúspěšnější skladby této skupiny jsou „Whiskey in the Jar“, „Jailbreak“ a „The Boys Are Back in Town“, všechny se staly mezinárodními hity a dodnes je hrají na hard rockových a klasických rockových stanicích. Po Lynottově smrti v roce 1986 skupina prožila několik pokusů o obnovení s kytaristy Scottem Gorhamem a Johnem Sykesem; Sykes však skupinu v roce 2009 opustil.

Lynott byl de facto leader skupiny, byl autorem nebo spoluautorem většiny jejich písní a jedním z mála mužů tmavé pleti, kteří dosáhli komerčního úspěchu v oblasti hard rocku. Thin Lizzy se mohli chlubit kritikou uznávanými kytaristy, Downey a Lynott byli ve skupině rytmickou sekcí (bicí a basová kytara). Jejich hudba odráží širokou škálu vlivů, včetně country, psychedelického rocku a tradiční irské lidové hudby, obecně jsou označováni jako hard rock nebo občas jako heavy metal.

5[editovat zdroj]

Herbie Hancock.jpg

Herbert Jeffrey Hancock, známý spíše jako Herbie Hancock, (* 12. dubna 1940, Chicago, Illinois) je americký jazzový pianista a skladatel, desetinásobný držitel prestižní hudební ceny Grammy. Je jedním z nejdůležitějších a nejvlivnějších jazzových pianistů a skladatelů. Ve své hudbě kombinuje prvky rocku, funku, soulu a jazzu.

Jako součást kvintetu Milese Davise pomohl změnit pojetí jazzové rytmiky a byl také jeden z těch, kteří začali hrát tzv. post-bop. Později byl jeden z prvních jazzových hudebníků, kteří experimentovali se syntetizátorem. I přes nesčetné experimenty (které nebyly vždy úspěšné) je jeho hudba často velmi melodická, přístupná širšímu publiku. Hancock napsal mnoho skladeb, které jdou napříč hudebními žánry, úspěch sklízel dokonce i u popově nalazeného publika.

Hancockova sólová práce zahrnuje skladby „Cantaloupe Island“, „Watermelon Man“, „Maiden Voyage“, „Chameleon“ nebo „Rockit“. Některé z nich jsou už dnes považovány za jazzové standardy.

6[editovat zdroj]

Busta Vítězslava Nováka v Kamenici nad Lipou

Dědův odkaz je opera (lyrická zpěvohra) (Op. 57) o třech jednáních českého skladatele Vítězslava Nováka. Libreto napsal český spisovatel Antonín Klášterský na námět stejnojmenné básně Adolfa Heyduka z roku 1879. Poprvé byla provedena dne 16. ledna 1926 v Národním divadle v Brně.

Na tvorbě nové opery začal Vítězslav Novák pracovat již roku 1923, v době, kdy byla jeho předchozí opera Lucerna teprve připravována k uvedení v pražském Národním divadle. Po prvních třech operách, v nichž jako základ libreta použil populární a divadelně osvědčené činohry, zvolil riskantnější přístup a využil námětu spisovatele Antonína Klášterského, aby napsal operu na jeho libreto vytvořené na základě básně Dědův odkaz Adolfa Heyduka z roku 1879. Klášterský sám vyjednal s Emílií Heydukovou poskytnutí autorských práv. Nebyl přitom první z českých skladatelů, kdo projevil zájem o tuto báseň. Již Bedřich Smetana žádal Jana Nerudu o její zpracování do jevištního tvaru, k tomu ale nedošlo. Hlavní epizodu básně, milostný příběh vesnického chasníka a lesní víly, již využil Karel Kádner pro libreto k poslední opeře Josefa Richarda Rozkošného Černé jezero.

Podle Johna Tyrrella se v této opeře skladatel „vrátil k tomu, co pro sebe považoval za pevnější půdu: k symfonické tvorbě“. Od realistického a dramatického zpracování Lucerny se zde vrací k subjektivitě. Opera sice obsahuje reálné prvky, ba dokonce i parodické až groteskní vykreslení současného velkoměsta (6. obraz), nebo prvky erotické až na hranici lascívnosti (7. obraz) (obě epizody se v Heydukově básni nevyskytují a jsou libretistovým přídavkem), ty jsou však kontrastovány s pohádkovým světem víl a duchů. Reálný děj ustupuje, i vnější struktura je mozaikovitější, sestává většinou ze statických obrazů, jen ve 2. a 4. obraze probíhá souvislý dramatický děj. Jedinou skutečnou postavou je hlavní hrdina Jan; vedle toho vystupuje Silvana jako zosobnění tvůrčího principu, jejíž hudební motivy vystupují i v obrazech, kde se její postava neobjevuje. Všechny ostatní postavy vystupují vždy jen v jednom obraze a jsou ryze epizodní.

7[editovat zdroj]

Kapela Green Day v roce 2009

Green Day je americká punk rocková kapela, která vznikla roku 1987. Skupinu tvoří hlavní zpěvák a kytarista Billie Joe Armstrong, basista a doprovodný vokalista Mike Dirnt a bubeník Tré Cool. Tré Cool nahradil bývalého bubeníka Johna Kiffmeyera v roce 1990 (ještě před vznikem druhého alba Kerplunk!) a od té doby je členem Green Day.

Green Day byli původně součástí punkové scény v 924 Gilman Street, v Berkeley v Kalifornii. V roce 1994 vyšlo album Dookie, které mělo obrovský úspěch a nakonec se prodalo přes 10 milionů kopií v USA. Green Day se stali široce uznávanou kapelou, po boku dalších kalifornských skupin jako The Offspring, Rancid a NOFX a mají zásluhu na popularizaci a oživení tradičního zájmu o punk-rock ve Spojených státech. Tři následující alba kapely – Insomniac, Nimrod a Warning nezaznamenala tak masivní úspěch jako Dookie, ale jejich prodej stačil na obdržení dvou platinových a zlaté desky. Díky své rockové opeře American Idiot (s 5 miliony prodaných desek v USA) znovu vznítili svou popularitu u mladší generace. Osmé a zatím poslední studiové album Green Day 21st Century Breakdown bylo vydáno v roce 2009. Skupina připravuje vydání trojice alb ¡Uno!, ¡Dos!, a ¡Tré! ve dnech 25. září 2012, 13. listopadu 2012 a 15. ledna 2013.

Green Day prodali přes 65 milionů kopií ve světě a 24,639 milionů v samotných státech. Kapela vyhrála 4 ceny Grammy: Best Alternative Album (Dookie), Best Rock Album (American Idiot a 21st Century Breakdown) a Record of the Year („Boulevard of Broken Dreams“). V roce 2010 byla na Broadwayi uvedena divadelní verze American Idiot. Muzikál byl nominován na mnoho cen Tony, např. Best Musical, Best Scenic Design a obecně obdržel mnoho pozitivních hodnocení.

8[editovat zdroj]

Pokrevní bratři v provedení Městského divadla Brno

Pokrevní bratři (v originále Blood Brothers) je anglický muzikál, jehož autorem je William Russell. Námětem mu byla novela Alexandra Dumase staršího Korsičtí bratři (v originále Les frères corses) z roku 1844. Muzikál je založen na tzv. dědičnosti proti prostředí. Hlavními hrdiny jsou dva chlapci, dvojčata, která jsou hned po narození od sebe odloučena a každé z nich vyrůstá v jiném, dosti odlišném, sociálním prostředí. Oba dva se zamilují do stejné dívky, což vyústí v tragický konec.

Premiéru měl muzikál v West End theatre roku 1983, získal také cenu Olivier Award za nejlepší nový muzikál. Následovaly další produkce v Austrálii, na Brodwayi, ve Velké Británii či v USA. V Československu měl premiéru v roce 1993 na Nové scéně v Bratislavě. V České republice ho jako první uvedlo v roce 2003 Východočeské divadlo Pardubice. Dále u nás uváděly muzikál divadla v Uherském Hradišti, Plzni, Praze, Olomouci, Liberci a Brně. V Městském divadle Brno měli Pokrevní bratři premiéru 2. června 2012 a jejich režisérem je Stanislav Moša.

Muzikál je rozdělen na dvě dějství, v každém z nich je jedenáct písní. Nejvýznamnější písní celého díla se stala píseň „Tell me it's not true (Řekni, že to není pravda)“, kterou nazpívala pro rádia Barbara Dicksonová.

9[editovat zdroj]

Annie Lennox SING campaign, Vienna 2010 b.jpg

Ann Lennox, OBE, známá jako Annie Lennox, přechýleně Annie Lennoxová (* 25. prosince 1954, Aberdeen, Skotsko, Spojené království), je britská zpěvačka, politická aktivistka a filantropka. Známou se stala již v 70. letech 20. století s hudební skupinou The Tourists, ale největší mezinárodní úspěch ji přineslo až působení ve skupině Eurythmics80. letech s hudebníkem Davidem A. Stewartem. Se ziskem osmi cen je nejvíce oceňovanou zpěvačkou v historii cen britské populární hudby BRIT Awards. Někdy bývá označována jako „Brits Champion of Champions“ („britská šampionka šampionů“).

Na sólovou dráhu se vydala počátkem 90. let s jejím debutovým albem Diva (1992), které obsahuje několik známých singlových hitů, mimo jiné songy „Why“ nebo „Walking on Broken Glass“. Doposud vydala pět sólových studiových alb a jedno kompilační album The Annie Lennox Collection (2009). Je držitelkou osmi cen BRIT Awards, čtyř ocenění Grammy Awards a jednoho ocenění MTV Video Music Awards. V roce 2002 obdržela ocenění Billboard Century Award, nejvyšší ocenění magazínu Billboard. V roce 2004 vyhrála Zlatý glóbus a Oscara za nejlepší filmovou píseň „Into the West“, nahranou jako soundtrack k celovečernímu filmu Pán prstenů: Návrat krále.

Kromě hudební kariéry proslula jako politická a sociální aktivistka. Známá je především získáváním finančních prostředků pro charitu v boji proti HIVAfrice. V roce 2009 se ohradila proti neoprávněnému užívání songu „I Saved the World Today“ někdejší skupiny Eurythmics z roku 1999 ve volební kampani izraelské ministrině zahraničních věcí Cipi Livniové. V roce 2011 získala od královny Alžběty II. britské vyznamenání Řád britského impéria v hodnosti důstojník (OBE) za svou humanitární činnost. 4. června 2012 zpívala na koncertě diamantového výročí královny Alžběty II. v Buckinghamském paláciLondýně.

Je známá jako popová hudební ikona pro svůj nezaměnitelný výrazný vokál alt. Americkou hudební televizní stanicí VH1 byla označena za „největší žijící bílou soulovou zpěvačku“ a magazín Rolling Stone ji zařadil mezi 100 nejlepších zpěváků všech dob. Byla oceněna také jako „nejúspěšnější ženská zpěvačka britské hudební historie“ díky jejím hudebním úspěchům od počátku 80. let. Po celém světě bylo prodáno přes 80 milionů jejích hudebních desek, včetně hudebních desek z období, kdy působila v Eurythmics.

10[editovat zdroj]

John Cale (2006).jpg

John Davies Cale, OBE, známý jako John Cale (* 9. března 1942), velšský hudebník, multiinstrumentalista, hudební producent a skladatel. V dětství se učil hrát na klavír a violu. Po ukončení studií odcestoval do Spojených států, kde spolupracoval s experimentálními hudebníky, jakými byli La Monte Young, Tony Conrad nebo Marian Zazeela. Jejich společné nahrávky postupně vycházely až po roce 2000.

Koncem roku 1964 se Cale setkal s rodilým newyorčanem jménem Lou Reed. Nějaký čas spolu hráli a v roce 1965 spolu se Sterlingem Morrisonem a Angusem MacLisem založili skupinu The Velvet Underground. MacLise později odešel a nahradila ho Maureen Tucker, čímž vznikla klasická sestava. Cale se podílel na prvních dvou albech této skupiny The Velvet Underground & Nico (1967) a White Light/White Heat.

V roce 1967 rovněž hrál na prvním albu zpěvačky/modelky/herečky Nico s názvem Chelsea Girl. Jejich společná práce nadále pokračovala a nahráli spolu ještě alba The Marble Index (1969), Desertshore (1970), The End... (1974) a Camera Obscura (1985). Mimo Nico produkoval alba několika dalších interpretů, mj. The Stooges, Jennifer Warnes, Patti Smith Group, The Modern Lovers nebo Squeeze. Na různých albech rovněž hrál jako hudebník, jsou to některá z produkovaných alb i jiná alba jiných interpretů, mj. Brian Eno, Glass Harp, Nick Drake nebo Earth Opera.

Své první sólové album s názvem Vintage Violence vydal v roce 1970. Mezi jeho nejúspěšnější alba patří Paris 1919 (1973) a Fear (1974). Během sedmdesátých let vydal celkem šest vlastních alb a jedno společné s Terry Rileyem. Během osmdesátých let pak pět alb a v devadesátých pouhé jedno, přičemž nahrál tři další jako spoluinterpret. Šlo o alba Songs for Drella (s Lou Reedem; 1990) věnované jako pocta v roce 1987 zesnulému Andymu Warholovi. Další Wrong Way Up s Brianem Eno a Last Day on Earth (1994) s Bobem Neuwirthem. Po roce 2000 vydal celkem dvě alba (2003 a 2005) a jeho zatím poslední sólové album s názvem Shifty Adventures in Nookie Wood vyšlo 1. října 2012.

Několikrát vystoupil v Česku ať už sám s klavírem nebo i s rockovou skupinou. Naposledy zde hrál v srpnu 2012 na festivalu v Trutnově. Je autorem hudby k bezmála třiceti filmům, mezi něž patří například Women in Revolt (1971) nebo Americké psycho (2000).

11[editovat zdroj]

Progres2.JPG

Progres 2 je brněnská rocková skupina hrající od roku 1968 dodnes s přestávkami v letech 19711977 a 19901992. Původně vystupovala pod názvem The Progress Organization (1968–1971), v roce 1977 nahrála jednu desku jako skupina Barnodaj. Od roku 1977 hraje již jako Progres 2 s výjimkou let 1987 až 1990, kdy používala název Progres-Pokrok. Spoluzakladatelem a lídrem kapely je bubeník Zdeněk Kluka, který jako jediný hudebník prošel všechna období skupiny a podílel se na všech albech.

Původními členy byli Kluka a kytarista Pavel Váně. K nim se později přidali Jan Sochor a Emanuel Sideridis. V červnu 1969 hráli jako předkapela americkým The Beach Boys na zimním stadionu Za Lužánkami. Své první EP s názvem Klíč k poznání skupina vydala v roce 1970, o rok později vyšlo první řadové album Barnodaj. Ve stejném roce se skupina rozešla. V roce 1977 byla skupina pod názvem Barnodaj obnovena a vydala album Mauglí. Následně se skupina přejmenovala na Progres 2 a v roce 1980 vydala album Dialog s vesmírem. Po tomto albu odešel Váně a přišel Roman Dragoun. V roce 1982 vyšlo dvojalbum Třetí kniha džunglí. Následovala opět výměna členů a album Mozek. V roce 1988 vyšlo album Změna!, které je posledním albem vydaným pod názvem Progres 2. Poslední album skupina vydala, již jako Progres-Pokrok, v roce 1990. To dostalo název Otrava krve a nedlouho po jeho nahrání skupina ukončila činnost.

V roce 1992 byla skupina obnovena pod názvem Progres 2, dodnes pokračuje v koncertní činnosti, ale alba nevydává.

12[editovat zdroj]

Tom Waits.jpg

Thomas Alan Waits (* 7. prosince 1949 Pomona, Kalifornie, USA) je americký písničkář, šansoniér, autor písní a herec. O jeho hlase americký kritik Gery Graff napsal: Jako kdyby byl naložený v sudu s bourbonem, potom pár měsíců visel v udírně a nakonec přes něj přejelo auto. Na charakteristickém hlase a hudbě, která kombinuje šanson, blues, jazz a experimentální prvky, které někdy hraničící skoro až s industriální hudbou, si Waits vybudoval pověst výrazné hudební osobnosti.

Waits většinou skládá temné balady, které se nejčastěji zabývají bizarními lidskými osudy a charaktery. Waitsova hudba se stala kultovní, a to nejen ve Spojených státech, ovlivnil také celou řadu autorů. Coververze jeho písní mají ve svém repertoáru například: Bruce Springsteen („Jersey Girl“), Rod Stewart („Downtown Train“), nebo The Eagles („Ol' '55“).

Ačkoli se jeho desky setkávají ve Spojených stách se smíšenou odezvou, většinou se stanou zlatými v jiných zemích. Mnohokrát byl navržen na cenu Grammy, nominace v získání ale proměnil jen u dvou alb. V roce 2011 byl uveden do Rock and Roll Hall of Fame. V žebříčku 100 nejlepších zpěváků všech dob časopisu Rolling Stone se umístil na 82. místě.